Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl soudkyní zpravodajkou Ditou Řepkovou o ústavní stížnosti stěžovatelky Valerie Borovove, státní příslušnice Ruské federace, zastoupené Mgr. Pavlem Kehlem, advokátem se sídlem Panská 895/6, Praha 1, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. července 2025 č. j. 6 A 36/2025- 30, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že Městský soud v Praze porušil její základní práva přerušením řízení o žalobě proti nečinnosti do doby rozhodnutí Ústavního soudu v řízení pod sp. zn. Pl. ÚS 15/25 o návrhu skupiny senátorů ze dne 11. 4. 2025, kterým se navrhuje zrušení § 7x a § 7y.
2. Stěžovatelka jako občanka Ruské federace podala dne 15. 1. 2024 prostřednictvím Úřadu městské části Praha 7 žádost o udělení státního občanství České republiky. Tato žádost byla 16. 2. 2024 doručena Ministerstvu vnitra, které nerozhodlo v zákonné lhůtě 180 dnů, jež měla uplynout dne 16. 8. 2025.
3. Dne 27. 2. 2025 podala stěžovatelka žádost o uplatnění opatření proti nečinnosti (§ 80 správního řádu). Ministr vnitra nevyhověl stížnosti stěžovatelky s odůvodněním, že podle § 7y odst. 1 zákona č. 65/2022 Sb., o některých opatřeních v souvislosti s ozbrojeným konfliktem na území Ukrajiny vyvolaným invazí vojsk Ruské federace ("Lex Ukrajina VII") je řízení ze zákona přerušeno, správní orgán v něm nesmí vydat rozhodnutí a žádosti o uplatnění opatření proti nečinnosti tak nelze vyhovět. V přerušeném řízení se bude pokračovat za podmínek stanovených Lex Ukrajina VII.
4. Ministr vnitra dále odkázal na přechodné ustanovení obsažené v čl. II zákona č. 24/2025 Sb., podle něhož se § 7x a 7y Lex Ukrajina, ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti zákona č. 24/2025 Sb., použijí i na žádosti o udělení státního občanství České republiky podané do dne nabytí účinnosti Lex Ukrajina VII, pokud žádosti o udělení státního občanství České republiky již nebylo vyhověno. Toto přechodné ustanovení se uplatní v případě stěžovatelky.
5. Stěžovatelka se domnívala, že citovaná ustanovení jsou protiústavní, diskriminační a v rozporu se zásadou legitimního očekávání. Obrátila se tedy na Městský soud v Praze s žalobou na ochranu proti nečinnosti správního orgánu. Napadeným usnesením Městský soud přerušil řízení, protože výsledek řízení vedeného před Ústavním soudem pod sp. zn. Pl. ÚS 15/25 může mít vliv na rozhodování ve věci samé. V této věci totiž plénum Ústavního soudu posuzuje soulad § 7x a § 7y Lex Ukrajina VII s ústavním pořádkem.
6. Následně stěžovatelka podala ústavní stížnost. Domáhá se v ní zrušení napadeného usnesení Městského soudu v Praze. Stěžovatelka připomíná, že podaná žaloba měla chránit její právo před nečinností správního orgánu v řízení o udělení státního občanství České republiky. Povaha tohoto prostředku vyžaduje, aby soud jednal rychle a poskytl účinnou ochranu - jinak ztrácí institut žaloby na nečinnost svůj smysl. Přerušením řízení bez časového omezení do doby, než Ústavní soud rozhodne o zcela jiném návrhu podaném skupinou senátorů, soud v podstatě vytvořil další, zcela nové průtahy v řízení.
7. Stěžovatelka namítá, že Městský soud v Praze rezignoval na svou ústavní povinnosti chránit základní práva účastníků. Podle čl. 95 odst. 2 Ústavy je každý soudce při rozhodování povinen posoudit soulad aplikovaného zákona s ústavním pořádkem. V případě, že dospěje k závěru o jeho rozporu s ústavním pořádkem, má povinnost předložit věc Ústavnímu soudu. To znamená, že i Městský soud v Praze si mohl (a měl) učinit vlastní úsudek o tom, zda ustanovení § 7y Lex Ukrajina VII obstojí v testu ústavnosti.
Pokud měl soud pochybnosti, nic mu nebránilo předložit věc Ústavnímu soudu k posouzení. Podle stěžovatelky žaloba na ochranu proti nečinnosti je prostředkem, který má sloužit k rychlému a efektivnímu odstranění průtahů ve správním řízení. S odkazem na judikaturu Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva se stěžovatelka domnívá, že pokud obecný soud řízení o žalobě přeruší po dobu trvání jiného řízení, které může trvat dlouhé měsíce či dokonce roky, popírá tím samu podstatu práva na soudní ochranu.
Tím porušuje nejen čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, ale i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
8. Předtím, než může Ústavní soud přistoupit k přezkumu opodstatněnosti či důvodnosti ústavní stížnosti, je povinen zkoumat splnění zákonem stanovených procesních předpokladů řízení.
9. Ústavní soud dospěl k závěru, že je ústavní stížnost nepřípustná.
10. Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3 téhož zákona); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4 téhož zákona).
11. Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti určené k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod je tedy její subsidiarita. Zásada subsidiarity se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje, a po stránce materiální v požadavku, aby Ústavní soud přistoupil k zásahu až tehdy, když příslušné orgány veřejné moci nejsou schopny protiústavní stav napravit. Rozhodovací činnost Ústavního soudu je tedy primárně zaměřena na přezkum věcí pravomocně skončených, v nichž případný zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod již nelze napravit odpovídajícími procesními prostředky v rámci daného řízení samotného.
12. Ústavní stížností by tak měla být napadána konečná a pravomocná meritorní rozhodnutí, nikoli dílčí procesní rozhodnutí, i když jsou sama o sobě pravomocná. Z tohoto pravidla připouští Ústavní soud určité výjimky, musí však být současně splněny dvě podmínky: jednak musí být rozhodnutí způsobilé bezprostředně a citelně zasáhnout do ústavně zaručených základních práv či svobod a jednak je třeba, aby námitka porušení ústavně zaručených práv již nemohla být v rámci dalšího řízení efektivně uplatněna (srov. např. usnesení ze dne 13. 3. 2018 sp. zn. III. ÚS 3646/17 nebo usnesení ze dne 26. 3. 2021 sp. zn. IV. ÚS 683/21 ).
13. Posuzovaná věc takovou výjimku nepředstavuje. Usnesení o přerušení řízení je rozhodnutím procesní povahy, tzn. nikoli rozhodnutím ve věci samé, a jako takové zpravidla ani není způsobilé zasáhnout do ústavně zaručených práv. Přerušením řízení doposud neskončilo řízení ve věci samé. V této fázi tak nelze konstatovat zásah do ústavně zaručených práv stěžovatelky a tím de facto předjímat, jaký bude další postup soudu. Je věcí správních soudů, aby za pomoci výkladu příslušných procesních norem zvážily, jaký procesní postup v konkrétním případě zvolí. Ústavnímu soudu nepřísluší posuzovat vhodnost či nevhodnost přerušení řízení (k nepřípustnosti ústavní stížnosti proti zamítnutí návrhu na přerušení řízení srov. obdobně usnesení ze dne 7. 10. 2020 sp. zn. II. ÚS 2682/20 , ze dne 25. 8. 2020 sp. zn. IV. ÚS 1953/20 nebo ze dne 29. 4. 2020 sp. zn. II. ÚS 1198/20 ).
14. Stěžovatelka rámuje řízení vedené před Ústavním soudem pod sp. zn. Pl. ÚS 15/25 jako řízení naprosto odlišné od jejího. Ovšem předmětem přezkumu Ústavního soudu v tomto řízení jsou ty samá ustanovení, která se uplatní i v případe stěžovatelky, a jejichž protiústavnost stěžovatelka namítá. Jeví se procesně úspornějším a hospodárnějším přerušit řízení a vyčkat výkladu pléna Ústavního soudu, než samostatně předkládat pozdější, ovšem obsahově totožný návrh Ústavnímu soudu. Další možností je rovněž pokus o ústavně konformní výklad, který by mohl vést ke zrušení rozhodnutí pro jeho protiústavnost. V takové situaci nelze dojít k závěru, že přerušení řízení zasáhne citelně do ústavně zaručených práv stěžovatelky
15. S ohledem na skutečnost, že řízení ve věci samé nebylo napadeným rozhodnutím skončeno, Ústavní soud uzavírá, že stěžovatelka dosud nevyčerpala všechny procesní prostředky k ochraně svých práv a nesplnila tak podmínku přípustnosti ústavní stížnosti stanovenou v § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
16. Ústavní soud proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost odmítl jako návrh nepřípustný podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 24. září 2025
Dita Řepková v. r. soudkyně zpravodajka