Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka (soudce zpravodaj) a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka ve věci vyloučení soudce Ústavního soudu Pavla Rychetského z projednávání ústavní stížnosti stěžovatele Tomáše Peciny, zastoupeného JUDr. Petrem Kočím, Ph.D., advokátem se sídlem Opletalova 1535/4, Praha 1, vedené pod sp. zn. I. ÚS 275/14 , takto:
Soudce Pavel Rychetský není vyloučen z projednávání a rozhodování věci vedené pod sp. zn. I. ÚS 275/14
.
Stěžovatel v řízení o ústavní stížnosti proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 12. 2013, č. j. 14 Co 73/2013-75, podáním ze dne 4. 2. 2014, došlým Ústavnímu soudu téhož dne, vznesl námitku podjatosti směřující proti soudci Ústavního soudu Pavlu Rychetskému, jemuž byla tato věc přidělena jako soudci zpravodaji a jež napadla do I. senátu Ústavního soudu.
Domněnku podjatosti stěžovatel opřel o vyjádření soudce Pavla Rychetského na adresu jeho právního zástupce v souvislosti s případem soudního znalce Mgr. et Mgr. Michala Mazla. JUDr. Petr Kočí, Ph.D. v uvedené trestní věci vznesl jménem své klientky pochybnost o nepodjatosti jmenovaného soudního znalce, odůvodněnou, mimo jiné, zvláštním poměrem znalce k projednávané věci (trestný čin týkající se pravicového extremismu, neonacismu a antisemitismu) vzhledem k možnému původu znalce a možnému osobnímu vztahu k otázce šoa a německého nacionálního socialismu (další část námitky spočívala v tvrzení, že znalec je ve vztahu ekonomické závislosti na zadavateli znaleckého posudku, jakož i v tvrzení, že znalec je aktivním politikem, a tedy politickým konkurentem obžalované).
Stěžovatel poukázal na to, že v lednu 2012 soudce Pavel Rychetský, ač jeho soud věc neprojednával, pro media prohlásil, že by dle jeho názoru měl být JUDr. Petr Kočí, Ph.D., za to, že vznesl jménem své klientky uvedenou námitku podjatosti, "doživotně vyškrtnut ze seznamu advokátů". Tento výrok dle přesvědčení stěžovatele svědčí o negativním vztahu, který soudce Pavel Rychetský vůči právnímu zástupci stěžovatele pociťuje a který by se dle něj nemohl nepromítnout do jeho rozhodování o předmětné ústavní stížnosti, pročež je namístě návrh, aby byl uvedený soudce Ústavního soudu z projednávání ústavní stížnosti vyloučen.
Soudce Pavel Rychetský ve svém vyjádření k námitce podjatosti uvedl, že se subjektivně necítí být ve věci podjatý, stěžovatele osobně nezná, nikdy nebyl v jiné jeho věci, vedené u Ústavního soudu, soudcem zpravodajem. Dále uvedl: "Stejně tak osobně neznám jeho advokáta Dr. Kočího, jehož výroky o židovském původu citovaného znalce jsem skutečně považoval a stále považuji za naprosto nehorázné".
Podle ustanovení § 36 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, je soudce vyloučen z projednání a rozhodování věci, jestliže se zřetelem na jeho poměr k věci, účastníkům, vedlejším účastníkům nebo jejich zástupcům lze mít pochybnost o jeho nepodjatosti.
II. senát Ústavního soudu, určený rozvrhem práce pro rozhodnutí o vyloučení soudce Pavla Rychetského (dále jen "senát Ústavního soudu"), vzal především v úvahu, že námitka podjatosti je odůvodňována tvrzeným negativním vztahem soudce Ústavního soudu ve vztahu k právnímu zástupci stěžovatele. Podjatost tohoto typu by mohla přicházet v úvahu toliko ve zcela výjimečném případě, který v souzené věci nenastal.
Soudce Pavel Rychetský předně v souvislosti se svým jmenováním soudcem Ústavního soudu složil podle čl. 85 Ústavy do rukou prezidenta České republiky slib tohoto znění: "Slibuji na svou čest a svědomí, že budu chránit neporušitelnost přirozených práv člověka a práv občana, řídit se ústavními zákony a rozhodovat podle svého nejlepšího přesvědčení nezávisle a nestranně." Lze presumovat, že každý soudce Ústavního soudu, který složil tento slib a jehož osobnostní integrita byla prověřována v souvislosti se jmenováním, je čestný, nezávislý a nestranný, a že by se tudíž v případě, že by se cítil být podjatým, v takovém smyslu i vyjádřil. V souzené věci je pak z tohoto zorného úhlu rozhodující již samo prohlášení soudce Pavla Rychetského, že se subjektivně podjatým být necítí, ba dokonce právního zástupce stěžovatele ani nezná. Stěžovatel nepřinesl žádná tvrzení ani důkazy o tom, že by se soudce Pavel Rychetský svému slibu soudce Ústavního soudu zpronevěřil.
Senát Ústavního soudu nepřistoupil na variantu, že v právnickém světě, kde se "málem všichni vzájemně znají" by měl být "rozdíl mezi soudcem a odsouzeným pouze v tom, že soudce není v izolaci v soudní budově z trestu, ale kvůli tomu, že společnost ztratila víru ve slušnost a přeneseně v zásady právní etiky" (srov. Balík, S. Vybrané otázky právní etiky, in: Zoufalý, V. (ed.), XIX. Karlovarské právnické dny, Praha: Nakladatelství Leges 2011, s. 394).
Z vlastní rozhodovací činnosti je senátu Ústavního soudu známo nespočetně případů, kdy se soudce s právním zástupcem osobně znají a přitom v rámci řízení postupují výhradně podle pravidel profesní etiky. V usnesení ze dne 6. 5. 2009, sp. zn. II. ÚS 2894/08 tak například Ústavní soud uvedl, že "jmenovaný soudce je sice angažován v některých oblastech činnosti ČAK, což automaticky neznamená, že by to zakládalo jeho podjatost vůči této právnické osobě..."
Senát Ústavního soudu vzal dále v úvahu, že výroky, jejichž vyslovení je mezi právním zástupcem stěžovatele a soudcem Pavlem Rychetským nesporné, nebyly podle obsahu směřovány ad personam, ale ad rem, tedy ke druhu kárného opatření, jež mělo být dle názoru soudce Pavla Rychetského ve vztahu ke skutkové podstatě, projednávané v kárném řízení, uloženo. Jiná by pak byla jedině situace, měl-li by soudce Pavel Rychetský rozhodovat o případné ústavní stížnosti právního zástupce stěžovatele proti rozhodnutím, vydaným Českou advokátní komorou v kárném řízení, vedeném proti stěžovatelovu právnímu zástupci. O tento případ se však v nyní souzené věci nejedná.
Obiter dictum senát Ústavního soudu dodává, že mu není lhostejné, jak ubývá noblesy, která bývala tradičně spojována s příslušníky právnické obce a advokátního stavu zejména (srov. i Balík, S. Che cosa e "Jiné právo"?, in: Bobek- M. - Šimíček, V. (eds.), Jiné právo literární. Praha: Auditorium, 2011, s. 127-130). Jen stěží se pak obecně lze divit tomu, že některé excesy nezůstávají bez přiměřené odezvy. Senát Ústavního soudu proto s ohledem na shora uvedené dospěl k závěru, že nejsou dány důvody pro vyloučení soudce Pavla Rychetského z projednávání věci vedené u Ústavního soudu pod sp. zn. I. ÚS 275/14
.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 29. dubna 2014
Stanislav Balík, v. r. předseda senátu
5. Ústavní soud si vyžádal spis vedený před Obvodním soudem pro Prahu 2 pod sp. zn. 14 C 18/2012 a vyzval účastníky řízení k vyjádření se k ústavní stížnosti.
6. Městský soud v Praze ve svém vyjádření, podepsaném předsedkyní senátu 14 Co Miladou Veselou, uvedl, že postup podle § 15b občanského soudního řádu je časově omezen pouze tím, že námitka podjatosti musí být vznesena kdykoliv od zahájení řízení až do rozhodnutí soudu, proti jehož soudci směřuje. Podmínkou je, aby první jednání, které se uskuteční po jejím vznesení, bylo současně jednáním, při němž je věc rozhodnuta, a soud má za to, že námitka není důvodná (viz též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. května 2003 sp. zn. 29 Odo 714/2002). V projednávané věci byly tyto podmínky splněny a odvolací soud svůj postup v rozhodnutí řádně odůvodnil. Z tohoto důvodu jim stěžovatel nebyl poškozen a předložení věci nadřízenému soudu by bylo bezdůvodným průtahem v řízení. Procesně hospodárnější bylo řešení otázky podjatosti při rozhodování o opravném prostředku. Ze všech těchto důvodů účastník řízení navrhl, aby ústavní stížnost byla jako nedůvodná zamítnuta.
7. Podle vyjádření Ministerstva spravedlnosti je napadený rozsudek zcela správný a netrpí vytýkanými vadami.
8. Obě vyjádření byla zaslána stěžovateli, který ve své replice zdůraznil, že účelem ustanovení občanského soudního řádu týkajících se vyloučení soudců je dát stranám v případě pochybnosti o nepodjatosti soudce možnost předložit návrh na jeho vyloučení (v procesní formě námitky podjatosti) nadřízenému soudu. Za příkře nesouladný s uvedeným účelem je proto třeba označit výklad prezentovaný Městským soudem v Praze, podle něhož je odvolací soud povinen takto postupovat toliko v případě, že odvolání bude projednáváno při více než jednom jednání, zatímco jinak je tuto námitku, byť uplatněnou současně s odvoláním, třeba považovat za fakticky opožděnou a obstrukční, a odvolací soud o ní může rozhodnout sám. V důsledku tohoto výkladu byl stěžovatel efektivně zbaven svého práva, čímž bylo evidentně porušeno jeho základní právo, aby jeho věc byla rozhodnuta nestranným a nezávislým soudem. Závěrem opakovaně poznamenal, že v projednávané věci neměl k dispozici žádný opravný prostředek.
9. Usnesením ze dne 29. dubna 2014 č. j. I. ÚS 275/14-26
(všechna rozhodnutí Ústavního soudu citovaná v tomto rozhodnutí jsou přístupná na http://nalus.usoud.cz) rozhodl Ústavní soud o stěžovatelem vznesené námitce podjatosti proti soudci Pavlu Rychetskému tak, že tento není vyloučen z projednávání a rozhodování věci.
10. Předtím, než mohl Ústavní soud přistoupit k věcnému projednání návrhu, musel se zabývat otázkou, zda jsou splněny podmínky pro jeho projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
11. Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení.
12. V projednávané věci je třeba přisvědčit stěžovateli, že s ohledem na předmět řízení před obecnými soudy, jímž je částka 24 000 Kč, tedy peněžité plnění nepřevyšující 50 000 Kč [§ 238 písm. c) občanského soudního řádu], nebylo dovolání proti napadenému rozsudku přípustné.
13. K obdobnému závěru již ale nelze dospět v případě žaloby pro zmatečnost, jejíž podání přichází v úvahu také z důvodu podle § 229 odst. 1 písm. e) občanského soudního řádu, že ve věci rozhodoval vyloučený soudce nebo přísedící. Úvaha stěžovatele, že tato žaloba by byla v každém případě opožděná, není podle Ústavního soudu namístě. Subjektivní lhůta tří měsíců k podání žaloby pro zmatečnost podle § 234 odst. 3 občanského soudního řádu totiž nemohla začít běžet dříve, než bylo vydáno rozhodnutí, proti němuž směřuje, a to bez ohledu na to, zda v této době již trvaly skutečnosti, které tuto zmatečnost posléze způsobily (např. obsazení senátu příslušného k projednání a rozhodnutí věci, jehož členem je i vyloučený soudce). Odlišný výklad by byl zjevně nerozumný, neboť v řadě případů by fakticky znemožňoval reálné uplatnění tohoto opravného prostředku. Účastník řízení se navíc mohl o konkrétním důvodu zmatečnosti dozvědět teprve poté, co se s tímto rozhodnutím seznámil (resp. co mu bylo doručeno).
14. Stěžovatel proto měl možnost podat proti napadenému rozsudku žalobu pro zmatečnost z důvodu, že v jeho věci rozhodovali vyloučení soudci. Pakliže tak neučinil, Ústavní soud se v tomto řízení nemohl posouzením jejich podjatosti zabývat (srov. usnesení ze dne 10. dubna 2007 sp. zn. II. ÚS 769/06 , usnesení ze dne 12. listopadu 2013 sp. zn. III. ÚS 1846/13 , usnesení ze dne 29. ledna 2014 sp. zn. I. ÚS 3383/12 ). Tato skutečnost ovšem ještě neznamená nepřípustnost ústavní stížnosti jako celku, neboť stěžovatel jejím prostřednictvím zpochybnil také samotný postup odvolacího soudu podle § 15b odst. 2 občanského soudního řádu, jehož přezkumu se žalobou pro zmatečnost (nebo jiným opravným prostředkem) domáhat nelze.
15. Ústavní stížnost je tedy přípustná, a protože byla zároveň podána včas a splňovala veškeré zákonem stanovené formální podmínky, přistoupil Ústavní soud v takto vymezeném rozsahu k jejímu meritornímu projednání.
16. V řízení o ústavních stížnostech posuzuje Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) pouze otázku, zda pravomocným rozhodnutím nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených základních práv a svobod.
17. Požadavek nestrannosti soudce, jenž je součástí práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, slouží ochraně důvěry, kterou by měly soudy v demokratické společnosti vzbuzovat jak u veřejnosti, tak u účastníků řízení [srov. rozsudky Evropského soudu pro lidská práva ze dne 1. října 1982 ve věci stížnosti č. 8692/79 Piersack proti Belgii, § 30, nebo ze dne 26. října 1984 ve věci stížnosti č. 9186/80 De Cubber proti Belgii, § 26]. Za standardní prostředek, kterým má být garantován, lze přitom považovat oprávnění účastníka vznést v rámci soudního řízení námitku podjatosti soudce, který má v jeho věci rozhodovat a se kterou se příslušný soud musí náležitým způsobem vypořádat.
18. Ustanovení § 15b odst. 2 občanského soudního řádu umožňuje soudu nepředložit věc k rozhodnutí o námitce podjatosti nadřízenému soudu, jestliže tato námitka byla uplatněna před nebo v průběhu jednání, při němž byla věc rozhodnuta, a soud ji zároveň nepovažuje za důvodnou. Jeho smyslem je v souladu se zásadou procesní ekonomie zamezit prodlužování řízení v důsledku uplatnění námitek podjatosti, jež jsou zjevně nedůvodné. Zároveň však platí, že případná chybná aplikace uvedeného ustanovení, spočívající v nesprávném posouzení otázky námitky podjatosti, ještě sama o sobě nevede k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod.
Právní řád totiž poskytuje dotčenému účastníkovi řízení další prostředky, jak se proti případné podjatosti soudce bránit, mezi něž lze kromě řádného opravného prostředku zařadit také dovolání (je-li přípustné) a hlavně již zmíněnou žalobu pro zmatečnost. V jejich rámci může být podjatost soudu posouzena bez ohledu na to, zda a jakým způsobem o ní bylo rozhodnuto postupem podle § 15b občanského soudního řádu. Procesní záruky práva na nestranného soudce tak zůstávají nedotčeny (srov. též usnesení sp. zn. III.
ÚS 1846/13 ).
19. Z těchto důvodů se Ústavní soud v projednávané věci omezil pouze na zjištění, že stěžovatelem vznesená námitka podjatosti všech soudců odvolacího soudu, byla podána před jednáním, při němž byla věc rozhodnuta, a že soud dospěl k názoru o její nedůvodnosti, který ve svém odůvodnění podrobně vysvětlil. Nic tedy nenasvědčuje tomu, že by v projednávané věci nebyly splněny podmínky pro aplikaci § 15b odst. 2 občanského soudního řádu, přičemž takovýto závěr nelze vyvozovat ani ze skutečnosti, že stěžovatel učinil předmětnou námitku již v rámci svého odvolání, tedy nikoliv až těsně před nařízeným jednáním. Za této situace bylo věcí příslušného soudu, aby s ohledem na další předpokládaný průběh řízení zvážil, zda námitku předloží nadřízenému soudu, nebo bude postupovat podle uvedeného ustanovení.
20. Ústavní soud dospěl k závěru, že napadeným usnesením nebyla porušena základní práva a svobody stěžovatele, pročež jeho ústavní stížnosti podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 20. května 2014
Ivana Janů v. r. předsedkyně senátu