Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Vladimíra Sládečka a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele A. N., t. č. ve Věznici Oráčov, zastoupeného JUDr. Milanem Vokounem, advokátem, sídlem náměstí 28. října 136, Česká Kamenice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. června 2022 č. j. 11 Tdo 542/2022-2104, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20. ledna 2022 sp. zn. 2 To 120/2021 a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 13. září 2021 č. j. 97 T 2/2021-1936, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Ústí nad Labem, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze a Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 36 a čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že v záhlaví specifikovaným rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") byl stěžovatel uznán vinným v bodech 1. a 13. zločinem znásilnění podle § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, v bodech 3., 4., 5. a 6. zločinem pohlavního zneužití podle § 187 odst. 1 trestního zákoníku, v bodě 7. přečinem šíření pornografie podle § 191 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku, v bodech 2. až 12. přečinem ohrožování výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 písm. a), b), odst. 3 písm. a), b) trestního zákoníku, v bodech 2., 4., 5., 6. a 9. až 12. přečinem svádění k pohlavnímu styku podle § 202 odst. 1, odst. 2 písm. a), b), c) trestního zákoníku, a v bodě 8. přečinem podání alkoholu dítěti podle § 204 trestního zákoníku. Za to byl odsouzen podle § 185 odst. 3 trestního zákoníku za použití § 43 odst. 1 trestního zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmi let, pro jehož výkon byl zařazen podle § 56 odst. 3 trestního zákoníku do věznice s ostrahou. Současně mu bylo podle § 99 odst. 2 písm. b) trestního zákoníku uloženo ochranného opatření v podobě ochranného léčení sexuologického ústavní formou.
3. K odvolání stěžovatele Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") shora označeným rozsudkem uvedený rozsudek krajského soudu podle § 258 odst. 1 písm. d), e), odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, zrušil ve výrocích o trestu a uloženém ochranném opatření a podle § 259 odst. 3 trestního řádu nově stěžovatele odsoudil podle § 185 odst. 3 trestního zákoníku za použití § 43 odst. 1 trestního zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi let, pro jehož výkon jej zařadil podle § 56 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku do věznice s ostrahou. Dále podle § 99 odst. 2 písm. a), odst. 4 trestního zákoníku uložil stěžovateli ochranné opatření v podobě ochranného léčení sexuologického ústavní formou.
4. Dovolání stěžovatele proti rozsudku vrchního soudu Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu. Po přezkoumání věci se ztotožnil se závěry nižších obecných soudů a shledal, že stěžovatel prostřednictvím většiny dovolacích námitek opětovně usiloval o zpochybnění veškerých soudy učiněných skutkových zjištění. Šlo tak o námitky, které nebyly podřaditelné pod deklarovaný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, resp. § 265b odst. 1 písm. h) trestního řádu, ve znění účinném od 1.
1. 2022. Podle Nejvyššího soudu ve věci nebyl dán žádný extrémní (zjevný) rozpor mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními a za opodstatněné nepovažoval ani výtky stěžovatele směřující proti úplnosti provedeného dokazování. Konstatoval, že vrchní soud rozhodl o všech důkazních návrzích stěžovatele a zamítavé rozhodnutí o důkazních návrzích stěžovatele řádně zdůvodnil. Zdůraznil, že všichni nezletilí poškození byli v procesním postavení svědka vyslechnuti postupem podle § 102 odst. 1 trestního řádu po zahájení trestního stíhání stěžovatele, a to za přítomnosti obhájce.
Pro odmítnutí opakovaného výslechu nezletilých poškozených měly podle Nejvyššího soudu obecné soudy zřetelné důvody s ohledem na povahu spáchaných trestných činů, přičemž jejich výpovědi nebyly jedinými usvědčujícími důkazy. Za jedinou námitku podřaditelnou pod uplatněný dovolací důvod označil Nejvyšší soud námitku, že jeho jednání pod bodem 13. nenaplňuje zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu znásilnění podle § 185 odst. 1 trestního zákoníku pro absenci násilí či pohrůžky násilí. Shledal však, že jde o námitku neopodstatněnou.
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti po rekapitulaci dosavadního průběhu trestního řízení namítá extrémní nesoulad skutkových a právních závěrů, porušení jeho práva na obhajobu, a to v souvislosti se zamítnutím jím navrhovaných důkazů, a porušení práva na spravedlivý proces. Opětovně, totožně jako v dovolání proti rozsudku vrchního soudu, tvrdí, že krajský soud provedl nedostatečné dokazování a důkazy nehodnotil nestranně a objektivně, ale naopak v rozporu s jejich skutečným vyzněním. Má za to, že jeho důkazní návrhy byly ve značném rozsahu bez přiměřených důvodů zamítány. Takový postup považuje za zkrácení jeho práv na obhajobu. Je přesvědčen, že osobní výslech soudem by neohrozil vývoj nezletilých poškozených, jelikož tito vyrůstali v zanedbaném výchovném prostředí, mají problematické chování a většina z nich má již i sexuální zkušenosti, které u některých z nich hraničí s prostitucí. Rozebírá výpovědi jednotlivých svědků, je toho mínění, že věrohodnost zejména poškozené Emy S. (jedná se o pseudonym) byla v průběhu řízení zpochybněna a že jeho jednání bylo nesprávně právně posouzeno. Soudy podle něj nesprávně hodnotily i důkaz znaleckým posudkem z odvětví sexuologie a psychologie. Podle stěžovatele existují zásadní pochybnosti o jeho vině, přesto příslušné soudy rozhodly v jeho neprospěch.
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
7. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřízen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94
(N 5/3 SbNU 17), všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. V řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.
8. Stěžovatel v podané ústavní stížnosti vznáší totožné námitky, které uplatnil již v předchozích stadiích trestního řízení a se kterými se obecné soudy včetně Nejvyššího soudu již náležitě a dostatečně přesvědčivě vypořádaly. Tím staví Ústavní soud nepřípustně do role další přezkumné instance. Úkolem Ústavního soudu ale v žádném případě není opětovně přezkoumávat důvodnost obhajoby stěžovatele, ani přehodnocovat důkazy provedené obecnými soudy v hlavním líčení či veřejném zasedání, a to již s ohledem na zásadu ústnosti a bezprostřednosti [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94
(N 34/3 SbNU 257)], resp. důvodnost vztahu mezi důkazy a usvědčujícími závěry obecných soudů, s výjimkou zjevné svévole v podobě tzv. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými závěry. Podobný exces Ústavní soud v dané věci neshledal. Závěry obecných soudů jsou jednotlivě i ve svém souhrnu logické a snadno odvoditelné z provedených důkazů. Přehodnocování obvyklých rozporů mezi jednotlivými důkazy, jež nezakládá extrémní rozpor, nepatří k úkolům Ústavního soudu, a jeho vlastní názory učiněné v tomto směru nemohou být důvodem zrušení napadených rozhodnutí.
9. Stěžovatel ústavní stížností brojí výlučně proti důkaznímu řízení a hodnocení důkazů, a to zejména svědeckých výpovědí a závěrů vypracovaných znaleckých posudků, a domáhá se změny obecnými soudy učiněných skutkových zjištění ve svůj prospěch. K tomu Ústavní soud připomíná, že řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, ale jde o zvláštní řízení, jehož předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem [čl.
87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. V řízení o ústavní stížnosti se tedy nelze domáhat zpochybnění obecnými soudy učiněných skutkových zjištění a závěrů, a to včetně hodnocení objektivity a úplnosti provedeného dokazování. Pouze obecný soud hodnotí provedené důkazy podle svého uvážení v souladu s trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Respektuje-li obecný soud při svém rozhodnutí podmínky předvídané ústavním pořádkem a uvede-li, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení posuzovat.
Ústavní soud se může zabývat správností hodnocení důkazů obecnými soudy jen tehdy, zjistí-li, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy.
10. V podrobnostech odkazuje Ústavní soud na přesvědčivé odůvodnění rozsudků krajského soudu a vrchního soudu, ze kterých nelze dovodit, že by soudy rekonstruovaly ve výroku popsaný skutkový děj na základě neobjektivního a nekritického hodnocení důkazů či na základě ničím nepodložených domněnek a spekulací. Opakovat na tomto místě souhrn usvědčujících důkazů považuje Ústavní soud za nadbytečné.
11. Jde-li o napadené usnesení Nejvyššího soudu, tak ani v tomto ohledu nebylo shledáno porušení ústavně zaručených práv stěžovatele. Nejvyšší soud se podrobně vypořádal se všemi dovolacími námitkami stěžovatele, přičemž po přezkoumání věci neshledal žádná pochybení zakládající existenci takových vad, které by odpovídaly stěžovatelem uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2021, resp. § 265b odst. 1 písm. h) trestního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2022, a zabýval se i otázkou, zda postupem obecných soudů nedošlo k porušení základních práv a svobod stěžovatele, ale ani v tomto ohledu neshledal jakékoliv pochybení. V postupu Nejvyššího soudu nespatřuje Ústavní soud žádné znaky neústavního pochybení.
12. Ústavní soud pro úplnost dodává, že Nejvyšší soud se dostatečně a srozumitelně vyjádřil ke všem námitkám, které stěžovatel zopakoval i v ústavní stížnosti. Mimo jiné zdůraznil, že rozhodující soudy se zvláště podrobně věnovaly hodnocení svědecké výpovědi nezletilé poškozené Emy S., a to i s ohledem na stěžovatelem namítanou skutečnost, že u její osoby bylo s ohledem na výsledek znaleckého zkoumání možno shledat důvody pro případný závěr o její snížené věrohodnosti. Již krajský soud podrobně odůvodnil, proč hodnotil její výpověď jako pravdivou, když tato plně korespondovala s provedeným dokazováním, zejména fotodokumentací k domovní prohlídce a svědeckými výpověďmi dalších poškozených.
Přibraní znalci současně vyloučili tvrzení stěžovatele, že pro svoji zdravotní indispozici nebyl schopen erekce a jsou u něho vyloučeny sexuální aktivity popisované nezletilými poškozenými. Na základě učiněných skutkových zjištění bylo možno bez jakýchkoli důvodných pochybností učinit závěr o vině stěžovatele. Provedené důkazy navzájem tvoří ucelený řetězec, jehož jednotlivé články jsou mezi sebou v souladu a vzájemně na sebe navazují.
13. Za opodstatněné neshledal Nejvyšší soud ani výtky směřující proti úplnosti provedeného dokazování, když uzavřel, že nalézací soud se vypořádal komplexně a dostatečně se všemi návrhy na doplnění dokazování a tyto důkazní návrhy v žádném případě neopomněl. Pochybení nebylo shledáno ani v tom, že nezletilí poškození byli vyslechnuti v přípravném řízení v procesním postavení svědka postupem podle § 102 odst. 1 trestního řádu po zahájení trestního stíhání stěžovatele, neboť se tak stalo za přítomnosti obhájce. Na základě toho Nejvyšší soud uzavřel, že nalézací soud postupoval správně, když nezletilé poškozené v rámci hlavního líčení již znovu nevyslechl a použil jejich výpovědi z přípravného řízení jako podklad pro svůj závěr o vině stěžovatele. Takovým postupem, který je v souladu s § 102 odst. 2 trestního řádu, nedošlo k porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces.
14. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 15. listopadu 2022
Jaromír Jirsa v. r. předseda senátu