Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaromíra Jirsy, soudců JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) a JUDr. Pavla Šámala o ústavní stížnosti Mgr. Michala Rusnoka, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 7. 2022 č. j. 1 As 108/2022-34 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 4. 2022 č. j. 11 A 61/2021-84, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
I
Stěžovatel navrhl zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 26 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatel je advokátem, který není v řízení před Ústavním soudem zastoupen jiným advokátem, což je v souladu se stanoviskem sp. zn. Pl. ÚS-st. 42/15. II
Městský soud v Praze napadeným (v pořadí druhým) rozsudkem opětovně zamítl žalobu stěžovatele na ochranu před nezákonným zásahem, když při jeho hodnocení dospěl k závěru, že žalované Ministerstvo spravedlnosti v průběhu zkoušky na insolvenčního správce nezasáhlo do práva stěžovatele na řádný proces. Poukázal na to, že uvedení konkrétních důvodů, pro které zkušební komise vyhodnotila odpovědi na otázky ve specifikovaných oblastech jako nedostatečné, není náležitostí protokolu o zkoušce podle vyhlášky č. 312/2007 Sb., o obsahu a dalších náležitostech zkoušek insolvenčních správců, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "vyhláška č. 312/2007 Sb."), a to ani podle navazující rozhodovací praxe soudů.
V této souvislosti také připomněl, že závěr o postupu žalovaného v rozporu se soudní praxí nesmí stát na jednom případu (rozsudek městského soudu ze dne 6. 10. 2020 č. j. 11 A 88/2018-136); v citovaném rozsudku se navíc jednalo o zvláštní zkoušku insolvenčního správce podle § 7a vyhlášky, na kterou jsou kladeny vyšší nároky jak pro uchazeče, tak i na složení zkušební komise. Městský soud zdůraznil, že hodnocení v jednotlivých otázkách je plně v kompetenci zkušební komise. Nemá povinnost podrobněji odůvodňovat výsledek zkoušky ani to zaznamenávat do protokolu o průběhu zkoušky.
Městský soud uzavřel, že námitky stěžovatele svědčí o tom, že podstatou sporu mezi ním a žalovaným je samotné hodnocení ústní části zkoušky ze strany zkušební komise.
Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem kasační stížnost stěžovatele v souladu s § 110 odst. 1 in fine s. ř. s. pro nedůvodnost zamítl. Uvedl, že jediná sporná otázka spočívá v tom, zda je povinností zkušební komise zachytit v protokolu o průběhu zkoušky insolvenčního správce konkrétní neznalosti v jednotlivých otázkách. Z obsahu v § 13 odst. 1 vyhlášky č. 312/2017 Sb. specifikovaných bodů protokolu kasační soud dovodil, že vyhláška nezavazuje zkušební komisi, aby do protokolu zahrnula i konkrétní neznalosti v jednotlivých otázkách, při jejichž zodpovězení uchazeč neuspěl.
Citované ustanovení zkušební komisi sice umožňuje do protokolu zahrnout další důležité skutečnosti, je však na jejím zvážení, zda a případně jaké další skutečnosti do protokolu uvede. V souzené věci v protokolu za vyhodnocenými jednotlivými otázkami následuje dílčí hodnocení odborných znalostí. V něm zkušební komise dospěla k závěru, že stěžovatel v převážné části oblastí, které byly předmětem zkoušky, neodpověděl komplexně a v potřebném rozsahu, což je znalost pro výkon funkce insolvenčního správce nezbytná.
V části "další důležité skutečnosti" zkušební komise velmi stručně zhodnotila výkon stěžovatele. Takový postup je v souladu s vyhláškou č. 312/2017 Sb. Připomněl také závěr městského soudu, podle něhož protokol o průběhu zkoušky insolvenčního správce není rozhodnutím podle správního řádu. Jeho účel nespočívá v odůvodnění rozhodnutí zkušební komise ohledně (ne)úspěchu uchazeče při zkoušce na insolvenčního správce, nýbrž má sloužit k zachycení průběhu (především) ústní části zkoušky jako úkonu. Nejvyšší správní soud uzavřel, že z vyhlášky č. 312/2017 Sb. ani z judikatury nevyplývá, že by byla zkušební komise povinna do protokolu zahrnout i konkrétní nedostatky ve znalostech uchazeče u těch otázek, při jejichž zodpovězení nebyl úspěšný.
Postup zkušební komise stěžovatele nebyl v rozporu s žádným právním předpisem a nelze proto dospět k závěru, že tvrzený zásah by byl nezákonný. III
Stěžovatel shrnul dosavadní procesní vývoj a konstatoval, že se nemůže ztotožnit se závěrem Nejvyššího správního soudu o tom, že vyhláška č. 312/2007 Sb. neukládá zkušební komisi, aby do protokolu o průběhu zkoušky insolvenčního správce zahrnula i konkrétní neznalosti v jednotlivých otázkách a argumentoval ústavním požadavkem na řádné odůvodnění rozhodnutí orgánu veřejné moci; v této souvislosti připomněl konkrétní judikaturu Nejvyššího správního soudu a Ústavního soudu. IV
Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti i napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud připomíná, jak již dlouhodobě ve své judikatuře zdůrazňuje, že není další instancí v systému správního soudnictví, na níž by bylo možno se obracet s návrhem na přezkoumání procesu interpretace a aplikace zákonných ustanovení provedených ostatními soudy. Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti. Výkon jeho pravomoci přichází do úvahy pouze v případě, kdy by napadeným rozhodnutím orgánu veřejné moci došlo k porušení základních práv a svobod zaručených normami ústavního pořádku; taková porušení z hlediska spravedlivého (řádného) procesu v rovině ústavněprávního posouzení věci představují nikoli eventuálně "běžné" nesprávnosti, nýbrž až stav flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů v soudní praxi ustáleného výkladu, resp. použití výkladu, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, jelikož tím zatěžuje vydané rozhodnutí ústavněprávně relevantní svévolí a interpretační libovůlí (srov. např. nález sp. zn. Pl.
ÚS 85/06 ).
Nic takového však v souzené věci dovodit nelze; správní soudy se věcí podrobně zabývaly a aplikovaly adekvátní podústavní právo. Podstatu ústavní stížnosti představuje nesouhlas se závěry správních soudů. Stěžovatel toliko pokračuje v opakované polemice s jejich právními závěry, které se však se stěžovatelovou argumentací řádně vypořádaly a své závěry adekvátně odůvodnily. Nejvyšší správní soud věcně, dostatečně jasně a zřetelně potvrdil závěry městského soudu. K vlastní argumentaci učiněné v obou napadených rozhodnutích Ústavní soud nemá co dodat, neshledává v ní deficity ústavnosti.
Ústavní soud konstatuje, že odůvodnění rozhodnutí obou správních soudů vycházejí z § 13 odst. 1 vyhlášky č. 312/2017 Sb. uvedených požadavků na protokol o průběhu zkoušky insolvenčního správce. Na této skutečnosti nic nezmění ani stěžovatelem opakovaně uváděná tvrzení, která jako by ignorovala skutečnost, že v řízení před správními soudy byla jeho argumentace jasně a přehledně vypořádána a odmítnuta, a to včetně hodnocení účelu protokolu o průběhu zkoušky insolvenčního správce, který má sloužit (pouze) k zachycení vlastního průběhu ústní části zkoušky. Na této skutečnosti nic nemění ani kasačním soudem zmíněná možnost zahrnout popis konkrétních nedostatků v odpovědích uchazeče do protokolu. Stěžovatelem připomínaná judikaturu Nejvyššího správního soudu (č. j. 6 As 68/2012-47) a Ústavního soudu ( sp. zn. III. ÚS 35/99 ,
III. ÚS 3606/10 ) není přiléhavá či se dokonce týká (jak je tomu v případě sp. zn. III. ÚS 271/97 ) žaloby na určení vlastnictví k nemovitostem. Jak je zřejmé, Ústavní soud nezjistil, že by v projednávané věci došlo k zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele. Právo na spravedlivý (řádný) proces není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či zaručovalo právo na rozhodnutí odpovídající představám stěžovatele.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 15. listopadu 2022
JUDr. Jaromír Jirsa, v. r. předseda senátu