Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Jaromíra Jirsy a Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatele Daniela Vacka, zastoupeného JUDr. Milanem Štětinou, advokátem, sídlem Jiráskova 614/11, Česká Lípa, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. července 2023 č. j. 58 Co 234/2023-136 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 26. června 2023 č. j. 22 C 85/2023-87, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a JUDr. Jana Blechy, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi byla porušena základní práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že stěžovatel jako žalobce se v předmětném řízení domáhá po vedlejším účastníkovi jako žalovaném zaplacení částky ve výši 8 800 000 Kč s tvrzením, že tato částka představuje náhradu škody za snížení hodnoty pozemku stěžovatele bez dalších nemovitostí, k jejichž zpětnému prodeji se vedlejší účastník stěžovateli zavázal a tento závazek nedodržel. Stěžovatel zároveň požádal o osvobození od soudních poplatků s odůvodněním, že kromě příjmu, který má od přítelkyně, na kterou dočasně převedl svou podnikatelskou činnost pro dlouhodobé zdravotní obtíže, nemá další příjmy.
3. V záhlaví uvedeným usnesením Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") stěžovateli osvobození od soudních poplatků nepřiznal. Obvodní soud dospěl k závěru, že stěžovatel věrohodně nedoložil, že jsou u něj splněny výjimečné důvody pro přiznání osvobození od soudních poplatků, když své majetkové poměry dostatečně nevysvětlil a nedoložil. Stěžovatel nedoložil, že by svou podnikatelskou činnost byl nucen převést na družku, nemá příjmy, hradí dohodnuté výživné, zdravotní pojištění s poplatky a stará se o nemohoucí, případně, že by pro spory nemohl dosahovat výdělečné činností.
4. Proti usnesení obvodního soudu podal stěžovatel odvolání. Napadeným usnesením Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") bylo usnesení obvodního soudu potvrzeno. Městský soud shodně s obvodním soudem uzavřel, že stěžovatel své poměry věrohodně nedoložil, pouze předložil přiznání k dani z příjmu fyzických osob neopatřené razítkem finančního úřadu. I za předpokladu, že by příjem stěžovatele byl nulový, stěžovatele "živí jeho přítelkyně" (hradí pro něj stravu), hradí za stěžovatele výživné pro jeho nezletilou dceru, jak uvádí v Prohlášení o osobních, majetkových a výdělkových poměrech pro osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce (dále jen "prohlášení"), pak není zřejmé, z jakých finančních prostředků stěžovatel zajišťuje své další životní potřeby a výdaje spojené s vlastnictvím nemovitosti (topení, voda, náklady na elektřinu apod.). Rovněž namítal-li stěžovatel v odvolání, že měl možnost zajištění kupní ceny přesahující jeden milion Kč na odkup pozemků od přítelkyně (družky), pak tuto hrazenou solventnost družky (finanční prostředky) neuvedl v prohlášení, naopak doložil, že jeho přítelkyně nedisponuje úsporami vyššími než je částka 109 361,17 Kč, a to toliko v jednom měsíci. Vzhledem k tomu, že stěžovatel své poměry věrohodně nedoložil a jeho celkové poměry tak nebylo možno přezkoumat, jeho žádosti o přiznání osvobození od soudních poplatků nebylo podle městského soudu možné vyhovět.
5. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že obecné soudy při rozhodování o jeho žádosti o osvobození od soudních poplatků nezohlednily jeho aktuální majetkovou situaci, nýbrž vycházely z úvah věcně a časově nesouvisejících. Obecné soudy řešily situaci stěžovatele nikoli z pohledu fakticky doloženého aktuálního stavu, nýbrž pouze hypoteticky uvažovaly o dřívějších možnostech stěžovatele uhradit kupní cenu za nemovité věci, o dřívějších výdajích na znalecký posudek a o možnostech hradit běžné životní náklady.
Stěžovatel uvádí, že v tomto konkrétním případě obecné soudy nezkoumaly jeho aktuální a faktickou majetkovou situaci, nýbrž svá rozhodnutí postavily na závěrech plynoucích na teoretických úvahách o tom, zda v době minulé měl či neměl možnost získat finanční prostředky ve výši 1 100 000 Kč na zpětnou koupi pozemků (např. formou půjčky). Stěžovatel namítá, že napadená rozhodnutí jsou v rozporu s dřívějšími závěry Ústavního soudu obsaženými v nálezu ze dne 5. 12. 2017 sp. zn. III. ÚS 2603/17
[(N 226/87 SbNU 587); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz], ve kterém Ústavní soud vyslovil požadavek, aby obecný soud při rozhodování o osvobození od soudního poplatku vycházel z aktuálních, nikoli z minulých či hypotetických majetkových poměrů žadatele. Stěžovatel dále poukazuje na nález ze dne 17. 5. 2011 sp. zn. IV. ÚS 121/11
(N 96/61 SbNU 489), ve kterém Ústavní soud apeloval na obecné soudy, že při zkoumání aktiv musí existovat rozumná časová a věcná souvislost s aktuálně posuzovaným majetkovým zázemím účastníka, nebo na nález ze dne 11. 11. 2014 sp. zn. IV. ÚS 659/12
(N 204/75 SbNU 287), kde je opět akcentována povinnost obecných soudů k vyhodnocení faktické aktuální majetkové situace účastníka namísto hodnocení plynoucího z teoretických možností účastníka. V předmětné věci nebyla správně vyhodnocena majetková situace stěžovatele, a proto nebylo vyhověno jeho žádosti o osvobození od soudních poplatků. Stěžovatel tak není schopen uhradit soudní poplatek, což má za následek znemožnění stěžovateli domáhat se svých práv, na kterých byl zkrácen, tedy porušení práva stěžovatele na přístup k soudu.
Současně stěžovatel namítá, že v jeho případě došlo k porušení principu rovnosti účastníků. Nerovné postavení účastníků, a to stěžovatele, který se snaží hájit svá práva vůči vedlejšímu účastníkovi, který je osobou s právnickým vzděláním (kterého navíc dříve stěžovatel považoval za svého právního zástupce, a který nakonec těžil ze své převahy spočívající ve znalosti práva oproti stěžovateli), je dáno samo o sobě od samotného počátku řešených právních vztahů. Stěžovatel se navíc dostal do své současné nepříznivé majetkové situace především důsledkem sporů s vedlejším účastníkem.
A právě institut osvobození od soudních poplatků má pro takové situace být nástrojem pro vyvážení nerovností mezi účastníky.
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
7. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
8. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471].
9. Doktrína minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti jiných orgánů veřejné moci se promítá i do rozhodování o osvobození od soudních poplatků. Ústavní soud opakovaně uvedl, že samotný spor o osvobození od soudních poplatků, i když se jeho výsledek může dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod (srov. usnesení ze dne 9. 6. 2020 sp. zn. IV. ÚS 744/20 či usnesení ze dne 31. 5. 2023 sp. zn. II. ÚS 1161/23 ).
10. Ústavní soud k tomu považuje za nutné zdůraznit, že účelem institutu osvobození od soudních poplatků [§ 138 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.")], které je výjimečným nástrojem, je zajistit navrhovateli přístup k soudu a s ním spjatou ochranu jeho právům i v podmínkách jeho tíživé materiální a sociální situace. Jde tedy o to, aby účastníci nebyli jen pro své majetkové nebo jiné významné osobní poměry vyloučeni z Listinou zaručeného práva na přístup k soudu. Posouzení naplnění tohoto účelu je striktně vázáno na konkrétní věc a konkrétní uplatňované právo [srov. nález ze dne 9. 2. 2009 sp. zn. IV. ÚS 2856/08 (N 20/52 SbNU 197)]. Konstrukce § 138 o. s. ř., je postavena na zkoumání a zjišťování výjimečných a individuálních okolností každé věci, kdy předseda senátu může účastníkovi řízení přiznat zčásti osvobození od soudních poplatků, odůvodňují-li to prokazatelně jeho poměry a nejde-li o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva. Přiznat účastníkovi osvobození od soudních poplatků zcela soud může pouze výjimečně, jsou-li pro to zvlášť závažné důvody.
11. Ústavní soud při posuzování rozhodnutí obecných soudů o žádosti účastníka o osvobození od soudních poplatků opakovaně judikoval, že rozhodnutí o tom, zda jsou splněny zákonem stanovené předpoklady pro přiznání osvobození od soudních poplatků podle § 138 o. s. ř., spadá s ohledem na ústavně zaručený princip nezávislosti soudů (čl. 82 odst. 1 Ústavy) do výlučné pravomoci obecných soudů a Ústavnímu soudu zpravidla nepřísluší přezkoumávat naplnění předpokladů pro osvobození od soudních poplatků a přehodnocovat závěry, ke kterým civilní soudy při zvažování důvodnosti uplatněného nároku dospěly [srov. usnesení ze dne 16. 6. 2020 sp. zn. I. ÚS 879/20 , usnesení ze dne 19. 10. 2021 sp. zn. III. ÚS 2679/21 , usnesení ze dne 30. 4. 2009 sp. zn. III. ÚS 788/09 , usnesení ze dne 2. 11. 2021 sp. zn. I. ÚS 2665/21 , usnesení ze dne 4. 12. 2021 sp. zn. I. ÚS 3066/21 a další].
12. Ústavní soud ke kasaci rozhodnutí obecných soudů ve věcech osvobození od soudních poplatků přistupuje pouze při extrémním vybočení z pravidel upravujících toto (ne)osvobození, např. při zjištění svévole, při absenci jakéhokoliv odůvodnění nebo v případě odůvodnění vybočujícího v extrémní míře z rámce vymezeného principy spravedlnosti [srov. např. nálezy ze dne 3. 9. 1998 sp. zn. IV. ÚS 13/98 (N 98/12 SbNU 45), ze dne 31. 8. 2004 sp. zn. IV. ÚS 289/03 (N 125/34 SbNU 281), ze dne 17. 5. 2011 sp. zn. IV. ÚS 121/11 (N 96/61 SbNU 489), ze dne 27. 2. 2013 sp. zn. IV. ÚS 3543/12 (N 33/68 SbNU 351) a další].
13. Ústavní soud již dříve vyslovil, že důvodem pro zásah Ústavního soudu ve věcech osvobození od soudních poplatků by mohla být situace, kdy rozhodnutí obecných soudů vykazuje prvky libovůle spočívající v extrémním rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, resp. mezi skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry, anebo nevyplývá-li žádným způsobem, na základě jakých skutkových okolností byly právní závěry učiněny [srov. nálezy ze dne 22. 5. 2006 sp. zn. IV. ÚS 776/05 (N 103/41 SbNU 309) nebo ze dne 15. 10. 2009 sp. zn. I. ÚS 218/09 (N 216/55 SbNU 33)].
14. Nedostatky, pro které by bylo nezbytné zasáhnout do nezávislého rozhodování obecných soudů a přistoupit ke kasaci napadených rozhodnutí v nyní posuzovaném případě shledány nebyly. Stěžovatel v ústavní stížnosti ani žádnou relevantní argumentaci způsobilou zpochybnit rozhodnutí obecných soudů o nepřiznání osvobození od soudních poplatků pro předmětné řízení neuvádí.
15. Argumentace stěžovatele obsažená v ústavní stížnosti směřuje zejména k výkladu a aplikaci podústavního práva. Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocovat závěry obecných soudů ohledně důvodnosti uplatněného návrhu na osvobození od soudních poplatků, k nimž tyto soudy dospěly ze skutkových zjištění učiněných na základě řádně provedeného dokazování. Ústavní soud neshledává, že by ústavní stížností napadená rozhodnutí obecných soudů byla projevem svévole, anebo byla v extrémním rozporu s principy spravedlnosti. Obecné soudy se posouzením otázky, zda stěžovatel splňuje podmínky pro osvobození od soudních poplatků řádně zabývaly, aplikovaly relevantní zákonná ustanovení a odpovídajícím způsobem vysvětlily, jakými úvahami se řídily, přičemž tak učinily způsobem, který z ústavněprávních limitů nevybočuje. Skutečnost, že obecné soudy žádosti stěžovatele nevyhověly a svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, sama o sobě opodstatněnost ústavní stížnosti nezakládá.
16. Stěžovatel dále v ústavní stížnosti namítá, že obecné soudy v rozporu s kritérii pro osvobození od soudních poplatků nevzaly v úvahu jeho aktuální majetkovou situaci, nýbrž vycházely z úvah věcně a časově nesouvisejících (zda stěžovatel v době minulé měl či neměl možnost získat finanční prostředky). V posuzované věci však obecné soudy svá rozhodnutí nezaložily na minulých nebo hypotetických budoucích majetkových poměrem žadatele (srov. nález Ústavního soudu ze dne 5. 12. 2017 sp. zn. III. ÚS 2603/17 ). Těžiště odůvodnění rozhodnutí obecných soudů spočívá v závěru, že stěžovatel věrohodně nedoložil, že jsou u něj splněny výjimečné důvody pro přiznání osvobození od soudních poplatků.
17. K námitce stěžovatele o porušení jeho práva na spravedlivý (řádný) proces, resp. na přístup k soudu, lze uvést, že právo na osvobození od placení soudních poplatků za řízení před obecnými soudy není Listinou bez dalšího zaručeno, ostatně obecně zaručeno není ani na zákonné úrovni bez splnění dalších podmínek. Rozhodnutí o něm v zásadě nemůže být předmětem ústavní ochrany, neboť samotné rozhodnutí o otázce, zda jsou splněny podmínky pro osvobození od soudních poplatků, zpravidla nedosahuje intenzity vedoucí k porušení základních práv a svobod. Stěžovateli není možné přisvědčit především v tom, že by jakkoli nepříznivá finanční situace účastníka řízení sama o sobě založila nárok na osvobození. Ta zakládá pouze právo o osvobození od placení soudních poplatků požádat. Stěžovatel pak musí věrohodně doložit, že jsou u něj splněny výjimečné důvody pro přiznání osvobození od soudních poplatků.
18. Stěžovatel dále namítá, že byl porušen princip rovnosti účastníků řízení. Zásah do ústavně zaručených práv spatřuje v tom, že vedlejší účastník má právnické vzdělání, zatímco stěžovatel právnické vzdělání nemá, přičemž do současné nepříznivé majetkové situace se stěžovatel dostal především důsledkem sporů právě s vedlejším účastníkem. Ústavní soud ani v tomto případě neshledal pochybení obecných soudů, neboť stěžovatel přehlíží, že své poměry věrohodně nedoložil, jeho celkové poměry tak nebylo možno posoudit, proto nebylo možné jeho žádosti o přiznání osvobození od soudních poplatků vyhovět.
19. Ústavní soud v posuzované věci neshledal žádné kvalifikované pochybení, jež by bylo způsobilé zapříčinit tvrzené porušení práv stěžovatele. V závěrech ve věci jednajících soudů Ústavní soud nezjistil ani znaky libovůle, překvapivosti nebo nepředvídatelnosti, ani přílišný formalistický postup. Ústavní soud proto neshledal žádný důvod pro svůj případný kasační zásah.
20. Ústavní soud uzavírá, že přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv či svobod stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 8. listopadu 2023
Pavel Šámal v. r. předseda senátu