Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Františka Duchoně (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele T. B., zastoupeného Mgr. Janem Tejkalem, advokátem se sídlem Brno, Mezníkova 273/13, o návrhu stěžovatele na odklad vykonatelnosti usnesení soudního exekutora Mgr. Jana Pekárka, Exekutorský úřad Praha 10, takto:
Vykonatelnost usnesení soudního exekutora Mgr. Jana Pekárka, Exekutorský úřad Praha 10, ze dne 13. 10. 2010, čj. 061 EX 1886/07 - 107, ve znění usnesení téhož soudního exekutora ze dne 24. 2. 2011, čj. 061 EX 1886/07 - 122, se odkládá.
Stěžovatel ve včasné ústavní stížnosti navrhl zrušení usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 29. 6. 2010, čj. 20 Co 131/2010 - 100, a usnesení soudního exekutora Mgr. Jana Pekárka ze dne 23. 11. 2009, čj. 061 EX 1886/07 - 57. Těmito usneseními byla určena cena spoluvlastnického podílu stěžovatele na nemovitostech v k. ú. Přišimasy, způsobem, který vedl k nesprávnému závěru o ceně nemovitostí.
Návrh na odklad vykonatelnosti usnesení soudního exekutora stěžovatel odůvodnil tím, že soudní exekutor po nabytí právní moci usnesení o ceně usnesením ze dne 13. 10. 2010, čj. 061 EX 1886/07 - 107, vydal dražební vyhlášku, kterou nařídil dražbu spoluvlastnického podílu stěžovatele jako povinného na předmětných nemovitostech a určil podmínky, za kterých má být dražba provedena. Proti této dražební vyhlášce podal stěžovatel odvolání, Krajský soud v Praze usnesením ze dne 26. 1. 2011, čj. 20 Co 533/2010 - 118, dražební vyhlášku potvrdil a návrh stěžovatele na přerušení odvolacího řízení do skončení řízení o ústavní stížnosti zamítl. V návaznosti na to soudní exekutor nařídil usnesením ze dne 24. 2. 2011, čj. 061 EX 1886/07 - 122, nové dražební jednání na den 3. 5. 2011.
Nesprávnost dražební vyhlášky spatřuje stěžovatel v tom, že byla vydána na podkladě usnesení o ceně, jehož nesprávnosti se dovolává ústavní stížností, vedenou pod
sp. zn. I. ÚS 2771/10
. Namítá zejména mechanické převzetí vadných závěrů znaleckého posudku o obvyklé ceně předmětných nemovitostí. V případě provedení dražby by mu vznikla závažná nenapravitelná újma zcizením jeho majetku za neodpovídající cenu. Samotný výkon dražby na podkladě dražební vyhlášky, nařízený na den 3. 5. 2011, by znamenal, že předmět ústavní stížnosti odpadne a ústavní stížnost se tak stane bezpředmětnou, aniž by ji Ústavní soud měl možnost posoudit. Odkladem vykonatelnosti dražební vyhlášky by nedošlo ke konfliktu s důležitým veřejným zájmem, neboť nepatrné prodloužení exekučního řízení neodvrátí povinnost stěžovatele splatný závazek splnit. Odklad vykonatelnosti není způsobilý přivodit oprávněné větší újmu, než by výkonem rozhodnutí, za daných podmínek, vznikla stěžovateli.
Na základě shora uvedených okolností případu Ústavní soud vyhověl žádosti stěžovatele a odložil vykonatelnost napadených rozhodnutí podle § 79 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, v platném znění, do rozhodnutí I. senátu o ústavní stížnosti stěžovatele (viz shora), aniž by tím jakkoliv předjímal výsledek svého rozhodnutí ve věci. Provedení výkonu dražby, na základě napadené dražební vyhlášky, by pro stěžovatele mohlo znamenat značnou újmu na jeho vlastnictví, a tím i neodstranitelný zásah do jeho osobních poměrů. Odložení výkonu rozhodnutí v daném případě nemůže přivodit žádnou újmu dalším osobám na tomto řízení zúčastněných.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. dubna 2011
Ivana Janů, v. r.
předsedkyně I. senátu Ústavního soudu
I přes námitku stěžovatele, že ve znaleckém posudku chybí ocenění pozemků náležejících k oceňovanému rodinnému domu, odvolací soud, v rozporu s obsahem znaleckého posudku Ing. S., učinil paušální závěr, že ze znaleckého posudku naopak vyplývá, že veškeré nemovitosti byly znalcem oceněny a jejich obvyklá cena byla zjištěna ve výši 4 975 000 Kč. Tento závěr však nijak neodůvodnil. Odvolací soud se podle názoru stěžovatele nedostatečně vypořádal s námitkami stěžovatele a odbyl jej konstatováním, že znalcem určená cena nemovitostí se vztahuje "úplně na všechno". Odvolací soud tak neodůvodnil tu část výroku svého usnesení, jíž změnil usnesení soudního exekutora o ceně, pokud jde o ocenění příslušenství rodinného domu. Stěžovatel zdůraznil, že obvyklá cena nemovitostí zjištěná znalcem je podkladem pro nejnižší podání v následné dražbě, soudní znalec však při jejím určení musí respektovat postup podle zákona č. 151/1997 Sb., o oceňování majetku a o změně některých zákonů (zákon o oceňování majetku), ve znění pozdějších předpisů. Úkolem odvolacího soudu je podle názoru stěžovatele dohlédnout, aby ocenění nemovitostí bylo provedeno řádně podle zákona, v dané věci však odvolací soud při této činnosti selhal. Stěžovatel dále poukázal na ustanovení § 336 odst. 3 o. s. ř., podle něhož od ocenění nemovitostí může soud upustit v případě, že v posledním roce byl vypracován znalecký posudek, kterým byly nemovitosti oceněny obvyklou cenou za předpokladu, že nedošlo ke změnám, které by měly na výši obvyklé ceny vliv. V daném případě byly znalecké posudky Ing. M. a Ing. S. vypracovány v rozmezí 20 měsíců, avšak rozdíl v ocenění nemovitostí činí více než 1 100 000 Kč. Stěžovatel poukázal i na to, že odvolací soud nesprávně obhajoval svou obecnou úvahu o recesi a o poklesu cen nemovitostí o 10 % až 15 %. Tyto ničím nepodložené úvahy soudu neodpovídají skutečnosti, neboť podle vyjádření renomované realitní kanceláře RK REALITY BYTY, s. r. o., se sídlem v Praze, Vinohradská 2029/124, ze dne 15. 9. 2010 ceny pozemků v dané lokalitě v posledních pěti letech rostly a v současné době stagnují a lze očekávat další růst cen vzhledem k lukrativnosti dané oblasti. Ceny pozemků se zde pohybují v rozmezí 1 100 Kč až 1 600 Kč za m2, tedy v případě oceňovaných pozemků by se jednalo o částku nejméně ve výši 3 200 000 Kč. Odvolací soud konstatoval, že při nově zadaném ocenění by zjištěný rozdíl nebyl zásadní, přitom však neuvedl, co oním zásadním rozdílem rozumí. Pro stěžovatele by byl zásadní i rozdíl v řádu desetitisíců korun. Podle stěžovatele odvolací soud předestřel nepodloženou obecnou úvahu o recesi a poklesu cen nemovitostí, podpořenou pouze neurčitým odkazem na internetové nabídky realitních kanceláří, což je v rozporu s postupem předpokládaným v ustanovení § 122 a násl. o. s. ř., a vyslovil bez relevantních podkladů spekulace o možném vývoji obvyklé ceny nemovitostí v dané lokalitě, které soudu nepřísluší, neboť stanovení obvyklé ceny nemovitostí má být výhradně předmětem odborného posouzení, případně znaleckého dokazování. Na základě uvedených skutečností je stěžovatel přesvědčen, že odvolací soud porušil jeho základní právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst.
1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Poukázal na ustálenou rozhodovací praxi Ústavního soudu, podle které je požadavek řádného a vyčerpávajícího odůvodnění rozhodnutí orgánů veřejné moci jednou ze základních podmínek ústavně konformního rozhodnutí, jako např. v nálezu
sp. zn. III. ÚS 103/99
ze dne 3. 2. 2000 (N 17/17 SbNU 121). II. Z obsahu připojených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že usnesením soudního exekutora Mgr. Jana Pekárka byla určena cena třetinového spoluvlastnického podílu stěžovatele na předmětných nemovitostech, ve výroku specifikovaných, ve výši 1 660 000 Kč. V odůvodnění soudní exekutor uvedl, že na návrh oprávněné Ing. H. M. byla usnesením Okresního soudu Praha-východ ze dne 10. 7. 2007 č. j. 28 Nc 6428/2007-4 nařízena exekuce podle vykonatelného směnečného platebního rozkazu Městského soudu v Praze k vymožení pohledávky oprávněné ve výši 169 000 Kč s příslušenstvím. Soudní exekutor vydal dne 26. 7. 2007 exekuční příkaz prodejem nemovitostí č. j. 061 EX 1886/07-19, který nabyl právní moci dne 31. 8. 2007. Exekutor poté ustanovil soudního znalce, který vypracoval znalecký posudek v souladu se zákonem č. 151/1997 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Na základě tohoto posudku určil soudní exekutor cenu spoluvlastnického podílu stěžovatele ve výši 1 660 000 Kč. Krajský soud v Praze usnesení soudního exekutora změnil jen tak, že určená cena nemovitostí se vztahuje i na příslušenství těchto nemovitostí, které tvoří nedostavěná zděná stavba, studna s čerpadlem, domovní čistička odpadních vod a venkovní úpravy. V odůvodnění usnesení k námitkám stěžovatele týkajícím se znaleckého posudku odvolací soud uvedl, že znalec postupoval správně, když zjistil tzv. obvyklou cenu nemovitostí. Konstatoval, že znalec použil tzv. porovnávací metodu, spočívající v porovnání oceňované nemovitosti s cenou porovnatelných nemovitostí nabízených k prodeji. Na základě svých zjištění znalec provedl výpočet porovnávací hodnoty, vyšel ze zjištěných cen porovnatelných objektů a dospěl k obvyklé ceně nemovitosti ve výši 4 975 000 Kč, z čehož jedna třetina činí 1 660 000 Kč. Znalec vycházel ze stavu předmětných nemovitostí, jak ho zjistil při místním šetření, odhad obvyklé ceny byl výsledkem jeho odborné činnosti, k čemuž dospěl na základě odborné úvahy, s přihlédnutím ke všem v posudku uvedeným okolnostem. Podle názoru odvolacího soudu znalecký posudek odpovídá požadavkům, které zákon stanoví, a odvolací soud neshledal žádný důvod ke zpochybnění jeho závěrů. Pokud jde o vnitřní vybavení nemovitosti, to z hlediska použité metody nemá na zjištění obvyklé ceny žádný podstatný vliv. Obvyklá cena je podle zákona č. 151/1997 Sb., ve znění pozdějších předpisů, definována jako cena, jíž bylo dosaženo při prodeji stejných či obdobných nemovitostí, při zvážení všech okolností majících na cenu vliv, jde tedy o cenu dosahovanou za standardního chování většiny subjektů na trhu při nákupu a prodeji. Z obsahu znaleckého posudku vyplývá, že oceněno bylo současně i příslušenství k nemovitosti, které tvoří nedostavěná zděná stavba, studna s čerpadlem, domovní čistička odpadních vod a venkovní úpravy.
K výši ocenění odvolací soud uvedl, že předmětem prodeje je pouze menšinový spoluvlastnický podíl o velikosti jedné třetiny, což jeho prodejnost snižuje, cena je tedy pouze orientační. K poukazu stěžovatele na znalecký posudek z ledna 2008 ohledně ceny nemovitostí jako celku soud konstatoval, že od poloviny roku 2008 a zejména v roce 2009 se ceny nemovitostí v důsledku ekonomické recese snížily v průměru o 10 % až 15 % a tento stav trvá dosud. Z těchto důvodů odvolací soud nepovažoval za účelné provedení nového ocenění, neboť případný rozdíl by nebyl zásadní. S ohledem na aktuální stav na trhu s nemovitostmi, jak je to zřejmé z nabídek realitních kanceláří uveřejněných na internetu ohledně prodeje nemovitostí v dané lokalitě, by obvyklá cena prodávaných nemovitostí nebyla vyšší. Proto odvolací soud uvedenou cenu považuje za odpovídající.
I. ÚS 2771/10-19
(ve SbNU nepublikováno) Ústavní soud odložil vykonatelnost usnesení soudního exekutora Mgr. Jana Pekárka, Exekutorský úřad Praha 10, ze dne 13. 10. 2010 č. j. 061 EX 1886/07-107 ve znění usnesení téhož soudního exekutora ze dne 24. 2. 2011 č. j. 061 EX 1886/07-122.
Tento odklad vykonatelnosti zmíněných rozhodnutí trvá do právní moci rozhodnutí I. senátu o ústavní stížnosti stěžovatele T. B., k čemuž došlo tímto nálezem.
Po přezkoumání napadeného usnesení soudního exekutora a usnesení Krajského soudu v Praze dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.
Stěžovatel v ústavní stížnosti poukazuje zejména na to, že znalecký posudek znalce Ing. S., kterého ustanovil soudní exekutor, obsahuje chyby a nepřesnosti, na které v odvolání i v ústavní stížnosti podrobně upozornil. Své námitky konkretizoval zejména srovnáním se znaleckým posudkem Ing. M., jehož ustanovil Okresní soud v Kolíně v jiné občanskoprávní věci, v němž byly oceňovány tytéž nemovitosti, byl zpracován před cca 20 měsíci, byl v něm oceněn zvlášť rodinný dům a zvlášť přilehlé pozemky a výsledná cena všech nemovitostí byla stanovena o více než 1 100 000 Kč vyšší. Vzhledem k uvedeným nedostatkům znaleckého posudku se stěžovatel proti usnesení soudního exekutora, který z něho při stanovení výše ceny nemovitosti vycházel, odvolal ke krajskému soudu. Ten se však s jeho argumenty nevypořádal a zejména nezdůvodnil, na základě jakých konkrétních provedených důkazů ke svému závěru dospěl.
Ústavní soud po přezkoumání obou předložených znaleckých posudků dospěl k závěru, že odvolací soud se v odůvodnění svého usnesení přesvědčivě nevypořádal s námitkami stěžovatele týkajícími se znaleckého posudku Ing. S. a některé z nich zcela pominul. Je třeba dát za pravdu stěžovateli v tom, že znalecký posudek Ing. S. vykazuje nedostatky, které výrazně snižují jeho věrohodnost a vzbuzují důvodné pochybnosti o jeho správnosti. Především je nutno konstatovat, že obsah posudku neodpovídá jeho zadání - znalec měl ocenit rodinný dům a všechny přilehlé nemovitosti, tedy zejména pozemky, to však zjevně neučinil, neboť obsah posudku je zaměřen pouze na ocenění rodinného domu. Ocenění přilehlých staveb a pozemků včetně trvalých porostů v něm chybí, je v něm o nich jen letmá zmínka. Z odůvodnění usnesení není zřejmé, na základě jakých skutečností dospěl odvolací soud ke zjištění, že výsledná cena oceňovaných nemovitostí zahrnuje i ocenění všech příslušenství, když to ze znaleckého posudku vůbec nevyplývá. K absenci ocenění pozemků přilehlých k rodinnému domu se odvolací soud v podstatě nevyjádřil.
Ústavní soud především podotýká, že jedním z principů představujících neopominutelnou součást práva na spravedlivý proces a vylučujících libovůli při rozhodování je i povinnost soudů a ostatních veřejných orgánů svá rozhodnutí řádně odůvodnit. Ústavní soud již mnohokrát konstatoval, že pokud odůvodnění neobsahuje odkaz na relevantní důkazy, je posuzované rozhodnutí soudu nepřezkoumatelné, čímž právní závěry soudu vedou k porušení ústavního principu zákazu libovůle v rozhodování, což vede zároveň k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny [např. nález
sp. zn. III. ÚS 271/96
ze dne 6. 3. 1997 (N 24/7 SbNU 153) a nález
sp. zn. III. ÚS 103/99
(viz výše)].
O takový případ se v této věci jedná.
Procesní postup soudu, jakož i otázky spojené s prováděním a hodnocením důkazů upravuje občanský soudní řád; ten soudu ukládá, aby důkazy hodnotil podle své úvahy, a to jak jednotlivě, tak i v jejich vzájemné souvislosti (§ 132 o. s. ř.), a aby rozhodl ve věci na základě zjištěného skutkového stavu (§ 153 odst. 1 o. s. ř.).
Odvolací soud k námitkám stěžovatele pouze konstatoval, že znalec při oceňování nemovitostí postupoval správně, cenu nemovitostí stanovil na základě své odborné úvahy a pokud jde o nesrovnalosti v ocenění vnitřního vybavení, toto by nemělo na ocenění podstatný vliv. Dále tvrdil, že oceněno bylo i příslušenství k nemovitosti. Poukaz stěžovatele na předchozí znalecký posudek Ing. M. odbyl odvolací soud konstatováním, že ceny nemovitostí se od poloviny roku 2008 snížily o 10 % až 15 % a za těchto okolností by nové ocenění nebylo účelné, neboť případný rozdíl v ocenění by nebyl zásadní. Jak k tomuto stanovisku dospěl, neuvedl. Dále poukázal na blíže neurčené nabídky realitních kanceláří uveřejněné na internetu ohledně prodeje nemovitostí v dané lokalitě. Takovéto odůvodnění právního závěru odvolacího soudu je natolik nekonkrétní a neurčité, že je třeba je považovat podle názoru Ústavního soudu za zcela nepřezkoumatelné.
Podle přesvědčení Ústavního soudu bylo povinností odvolacího soudu tento důkaz náležitě přezkoumat a zhodnotit, uvést, na základě jakých konkrétních skutečností jej považuje za zcela správný, a v odůvodnění rozhodnutí své stanovisko k tomuto důkazu přiměřeně vyložit (§ 132, § 157 odst. 2 o. s. ř.). Jestliže tak odvolací soud neučinil, a bez opory ve znaleckém posudku dovodil, že znalcem stanovená výše ocenění zahrnuje příslušenství nemovitosti, nesplnil svou povinnost uloženou mu zákonem.
Stejným způsobem pochybil i soudní exekutor, který bez dalšího převzal znalecký posudek Ing. S. jako podklad pro své rozhodnutí, aniž by se jím blíže zabýval a odhalil jeho nedostatky.
Ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod obsahuje svou povahou zásady nestranného a spravedlivého procesu; k nim mimo jiné náleží právo každého, aby (nestranný a nezávislý) soud při nalézání práva dbal stanoveného, tj. zákonného postupu. Takovýmto postupem lze ovšem rozumět jen zcela bezvýhradné a bezvýjimečné respektování procesních předpisů a kautel z nich vyplývajících. Jestliže obecný soud z nich (způsobem zmíněným již dříve) vykročil a při hodnocení důkazů neuvedl, z jakých konkrétních důkazů podle jeho názoru jeho právní závěr vyplývá, zatížil své rozhodnutí a řízení jemu předcházející nejen vážnou vadou, ale současně jednal v rozporu s ústavně zaručeným právem z již citovaného článku Listiny základních práv a svobod vyplývajícím, v rozporu s čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, a ve svých důsledcích též v rozporu s povinnostmi vyplývajícími z čl. 95 odst. 1 ústavního zákona č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, ve znění pozdějších ústavních zákonů).
Na základě uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnosti stěžovatele vyhověl a napadené usnesení soudního exekutora Mgr. Jana Pekárka a Krajského soudu v Praze zrušil podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu.