Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dity Řepkové, soudce zpravodaje Tomáše Langáška a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti K. H., zastoupené Mgr. Michalem Gruberem, advokátem, sídlem Divadelní 616/4, Brno, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 26. června 2025 č. j. 38 Co 42/2025-244, za účasti Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení, a T. N., jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Ústavní stížnost se týká výlučně nákladů řízení.
2. Z ústavní stížnosti, přiložených dokumentů a vyžádaného spisu vyplývá, že se stěžovatelka v civilním řízení domáhala na vedlejším účastníkovi částky 185 910 Kč s příslušenstvím. Byla totiž poškozena podvodem ze strany vedlejšího účastníka řízení. Obecné soudy zjistily následující skutkový stav. Vedlejší účastník, vystupující jako jednatel společnost X, prodal stěžovatelce automobil za písemně sjednanou kupní cenu 115 000 Kč (fakticky však požadoval 550 000 Kč). Stěžovatelce zatajil, že vozidlo nebylo v jeho vlastnictví ani ve vlastnictví společnosti X. Automobil, jehož vlastníkem byla MONETA Auto, s.r.o., užíval na operativní leasing. Stěžovatelka ve splátkách zaplatila celkem 185 910 Kč a následně se dozvěděla, že vedlejší účastník není vlastníkem vozidla. Vozidlo musela vydat skutečnému vlastníkovi.
3. Částečné náhrady škody se stěžovatelka v mezidobí domohla v adhezním řízení v rámci trestního řízení proti vedlejšímu účastníkovi u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 4 T 125/2021. To skončilo odsouzením žalovaného pro spáchání přečinu zpronevěry podle § 206 odst. 1, 3 trestního zákoníku a přečinu podvodu podle § 209 odst. 1, 3 trestního zákoníku. Vedlejšímu účastníkovi trestní soud uložil povinnost nahradit stěžovatelce jako poškozené škodu ve výši 185 910 Kč.
4. V uvedeném civilním řízení proto vzala žalobu zpět co do jistiny (oněch 185 910 Kč) a dále požadovala toliko příslušenství ve výši 73 163,57 Kč. Po dalším částečném zpětvzetí zůstala předmětem řízení částka 30 305,87 Kč jako úrok z prodlení. Okresní soud Brno-venkov rozsudkem ze dne 1. listopadu 2024 č. j. 7 C 238/2022-212 vyhověl žalobě ohledně částky 29 918,77 Kč. Vedlejšímu účastníkovi uložil povinnost stěžovatelce nahradit náklady řízení o jistině částkou 44 636 Kč a náklady řízení o částku příslušenství částkou 20 904 Kč. Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem potvrdil prvostupňové rozhodnutí, ale změnil výroky o nákladech řízení tak, že stěžovatelka je povinna vedlejšímu účastníkovi nahradit náklady řízení ve výši 37 665,80 Kč. Uvedl totiž, že důvod k zastavení řízení z procesního hlediska zavinila stěžovatelka, nikoli vedlejší účastník. Ke zpětvzetí žaloby nedošlo z důvodu zaplacení zpětvzaté částky, ale pro nedostatek podmínky řízení zaviněný žalobkyní, která se v souběžném adhezním řízení domáhala zaplacení stejné částky. Na náhradu nákladů řízení v této části měl proto podle krajského soudu nárok podle § 146 odst. 2 občanského soudního řádu vedlejší účastník.
5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti tvrdí, že krajský soud rozhodnutím o nákladech řízení porušil její ústavně zaručená práva podle čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Porušení práv spatřuje v tom, že krajský soud rozhodl o nákladech řízení bez dostatečného zohlednění specifik případu v rozporu s principy předvídatelnosti, rovnosti a spravedlivého procesu. Podle stěžovatelky měl uplatnit moderační právo podle § 150 občanského soudního řádu, neboť zde byly důvody hodné zvláštního zřetele. Stěžovatelka byla totiž v nejistotě, zda se domůže svého adhezního nároku v rámci trestního řízení, a to v důsledku postupu orgánů činných v trestním řízení. Městské státní zastupitelství v Brně totiž nejdříve jednání vedlejšího účastníka kvalifikovalo jako zpronevěru a teprve po zásahu soudu i jako podvod. Dlouhou dobu tedy neměla jistotu, že bude v postavení poškozené v trestním řízení. V mezidobí proto z obavy promlčení nároku podala také civilní žalobu. Stěžovatelka uvedený postup krajského soudu považuje za překvapivý a porušující její právo na soudní ochranu, jakož i princip rovnosti účastníků.
6. Ústavní soud si vyžádal soudní spis a vyzval účastníka a vedlejšího účastníka řízení, aby se k ústavní stížnosti vyjádřili. Vedlejší účastník se nevyjádřil. Krajský soud zcela odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí. Ústavní soud zaslal toto vyjádření stěžovatelce na vědomí.
7. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
8. Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti a k zásahu do rozhodovací činnosti obecných soudů přistupuje pouze v případě porušení základních práv jednotlivce (čl. 83, čl. 87 odst. 1 a čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky). Ústavní soud navíc mnohokrát zopakoval, že se k přezkumu v oblasti nákladů řízení staví velmi zdrženlivě [např. nález ze dne 17. dubna 2019 sp. zn. II. ÚS 2632/18 (N 65/93 SbNU 301), bod 19]. Z hlediska kritérií řádného procesu nelze klást rovnítko mezi řízení vedoucí k rozhodnutí ve věci samé a rozhodování o nákladech řízení, neboť spor o náklady řízení zpravidla nedosahuje ústavního významu [např. nález ze dne 15. října 2012 sp. zn. IV. ÚS 777/12 (N 173/67 SbNU 111), bod 11].
9. Krajský soud své závěry o náhradě nákladů řízení postavil na argumentu, že stěžovatelka sama zavinila částečná zpětvzetí žaloby. Ke zpětvzetím přistoupila pro nedostatek podmínky řízení (překážka litispendence), který sama zavinila, neboť se v souběžném adhezním řízení domáhala zaplacení stejné částky. Stěžovatelka tvrdí, že tento závěr je protiústavní. Civilní žalobu podala z důvodu procesní opatrnosti z obavy před promlčením, neboť neměla možnost ovlivnit kvalifikaci jednání vedlejšího účastníka orgány činným v trestním řízení v souběžném trestní řízení.
Ústavní soud připouští, že za specifických okolností projednávaného případu mohl krajský soud zvážit využití moderačního práva ve smyslu § 150 občanského soudního řádu. Skutečnost, že tak neučinil, však nezpůsobuje protiústavnost napadeného rozhodnutí. Užití moderačního práva totiž spadá do rozhodovací činnosti obecných soudů. Kasační zásah Ústavního soudu v této oblasti připadá v úvahu pouze v případech mimořádně vysoké intenzity porušení základních práv, zejména u zjevně netolerovatelných případů svévole či libovůle, postupují-li soudy tak, že své závěry nezdůvodní vůbec či je zdůvodní nedostatečně (např. usnesení ze dne 9.
dubna 2025 sp. zn. IV. ÚS 848/25
, bod 7).
10. K takovým vadám však v projednávaném případu nedošlo. Krajský soud svůj závěr podrobně a srozumitelně odůvodnil, jak vyplývá z předcházejících odstavců. Jeho závěr přitom Ústavní soud shledává ústavně akceptovatelným. Adhezní řízení umožňuje poškozenému, aby byl vedle trestního stíhání obviněného objasněn i jeho nárok na náhradu škody způsobené stíhaným skutkem. Pro poškozeného představuje adhezní řízení zpravidla výhodný postup z hlediska rychlosti rozhodnutí o adhezním nároku a dalších procesních aspektů.
Druhou stranou mince však je, že uplatnění nároku v adhezním řízení představuje pro civilní řízení překážku litispendence. Civilní soudy v takových případech nemohou rozhodnout o případné žalobě týkající se téhož nároku (§ 83 odst. 1 občanského soudního řádu). Pravomocný výrok trestního soudu o uplatněném nároku poškozeného je pak překážkou věci pravomocně rozsouzené (§ 159a občanského soudního řádu). Také argument, kterým stěžovatelka, resp. její zástupce ospravedlňoval svou strategii před civilními soudy právní jistotou a procesní opatrností, je lichý.
Z trestního rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 16. května 2023 č. j. 8 To 90/2023-547, bodu 28, který je součástí civilního soudního spisu (č. l. 51-60), plyne, že stěžovatelka se k trestnímu řízení se svým nárokem na náhradu škody připojila již 17. září 2020, zatímco civilní žalobu podala dne 1. července 2022. Platí přitom, že uplatnění adhezního nároku je v trestním řízení splněno i tehdy, kdy poškozená svůj nárok podle § 43 odst. 2 trestního řádu uplatní v přípravném řízení. Řádným uplatněním adhezního nároku poškozeného v trestním řízení se pak po dobu řízení staví běh promlčecí lhůty k tomuto právu (§ 648 občanského zákoníku či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31.
července 2025 sp. zn. 23 Cdo 3245/2024). Navíc z komentářové literatury plyne, že pro status poškozeného je podstatné vymezení skutku, který je předmětem trestního stíhání, spíše než jeho právní kvalifikace (PÚRY, František. § 206 [Přednesení obžaloby a úkony vůči poškozenému]. In: ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní řád. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 2591). Krajský soud se tedy při rozhodování o náhradě nákladů řízení a při výkladu § 146 odst. 2 občanského soudního nedopustil interpretační libovůle [srov. nález ze dne 30.
června 2020 sp. zn. IV. ÚS 682/20
(N 142/100 SbNU 552)]
11. Ústavní soud neshledal opodstatněnou ani stěžovatelčinu námitku tvrzené překvapivosti napadeného rozhodnutí. Princip zákazu překvapivých rozhodnutí neznamená, že by účastníci řízení měli vždy znát závěry soudu ještě předtím, než vynese rozhodnutí [např. nález Ústavního soudu ze dne 11. ledna 2012 sp. zn. I. ÚS 451/11 (N 8/64 SbNU 77)]. Překvapivost soudního rozhodnutí navíc nelze hodnotit izolovaně, nýbrž v kontextu celého řízení (usnesení ze dne 16. června 2016 sp. zn. III. ÚS 2871/15 ). Z hlediska těchto kritérií Ústavní soud dospěl k závěru, že v nyní posuzovaném případě nedošlo k porušení zákazu překvapivosti rozhodnutí. Otázka náhrady nákladů řízení včetně procesního zavinění zpětvzetí tvořila podstatnou část argumentace vedlejšího účastníka již v řízení před soudem prvního stupně (protokol o jednání ze dne 23. října 2024 na č. l. 204) a zejm. v odvolacím řízení. Šlo o hlavní argument v odvolání vedlejšího účastníka (č. l. 224-225), na který stěžovatelka ostatně výslovně reagovala ve svém vyjádření k odvolání (č. l. 235). V takovém případě pak stěžovatelce nejen mělo být, ale očividně i bylo zřejmé, které skutkové a právní otázky jsou pro řešení věci relevantní [nález ze dne 27. února 2018 sp. zn. IV. ÚS 233/17 (N 34/88 SbNU 479), bod 38]. Stěžovatelka tedy dostala v soudním řízení, na které Ústavní soud nahlíží jako na jeden celek, prostor své námitky a stanoviska soudu přednést a reagovat na argumenty protistrany. Nedošlo tudíž k porušení zákazu překvapivých rozhodnutí ani rovnosti účastníků řízení ve smyslu čl. 37 odst. 3 Listiny.
12. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, neboť nezjistil porušení základních práv stěžovatelky.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 30. ledna 2026
Dita Řepková v. r.
předsedkyně senátu