Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Wintra, soudce zpravodaje Tomáše Langáška a soudce Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti Václava Sedláčka, zastoupeného Mgr. Lenkou Čihákovou, advokátkou, sídlem Palackého náměstí 67, Slavkov u Brna, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. června 2024 č. j. 30 Cdo 1411/2024-28, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. prosince 2023 č. j. 19 Co 371/2023-12 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 28. listopadu 2023 č. j. 27 C 235/2023-6, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2 jako účastníků řízení a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 424/16, Praha 2, jako vedlejší účastnice řízení takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Stěžovatel v ústavní stížnosti navrhuje zrušení v návětí uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a také principy zakotvené v čl. 2 odst. 3 a čl. 4 odst. 1 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti a přiložených dokumentů vyplývá, že se stěžovatel žalobou domáhal u Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") na žalované (nyní vedlejší účastnici řízení) zaplacení částky 401 000 000 Kč s příslušenstvím. Obvodní soud žalobu odmítl, neboť stěžovatel přes výzvu soudu neodstranil vady žaloby. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") usnesení obvodního soudu potvrdil. Následné dovolání stěžovatele pak Nejvyšší soud odmítl v návětí uvedeným rozhodnutím.
3. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítl, že mu obecné soudy odepřely právo na spravedlivý proces tím, že předčasně odmítly jeho žalobu, aniž by k tomu měly zákonný podklad. Podle stěžovatele byla jeho žaloba způsobilá k projednání, neboť vymezil žalobce i žalovanou, uvedl, že žádá o přiznání žalované částky, která představuje nemajetkovou újmu za porušení povinnosti řešit žalobu, a nezaměnitelným způsobem označil rozhodnutí, které mělo založit odpovědnost státu. Svůj nárok tak údajně specifikoval jednoznačně, což podpořil odkazy na judikaturu, podle níž žaloba nemusí být perfektním podáním. Stěžovatelova práva měl porušit i Nejvyšší soud, a to nesprávným závěrem o nepřípustnosti dovolání. Závěrem stěžovatel konstatoval, že přepjatý formalismus obecných soudů vedl k vyprázdnění jeho práva na přístup k soudu. Uvedl, že skutečnost, že podává na soudy vícero návrhů, neznamená, že by na něj měly být kladeny přísnější nároky.
4. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
5. Právo na přístup k soudu zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny podléhá zákonným omezením a podmínkám, jež jsou vtěleny do procesních předpisů. Z ústavněprávního hlediska je podstatné, že žádné z těchto omezení nesmí být nepřiměřené a nesmí narušovat podstatu chráněného základního práva. Daná ustanovení je proto třeba interpretovat a aplikovat tak, aby na účastníky řízení nebyly kladeny nepřiměřené požadavky, a nebylo tím fakticky bráněno realizaci práva na soudní ochranu.
6. Ústavní soud dospěl k závěru, že v nyní projednávaném případě soudy přepjatě formalisticky, nepřiměřeně, či jinak protiústavně nepostupovaly. Obecné soudy v napadených rozhodnutích řádně objasnily, z jakých důvodů byla žaloba podaná stěžovatelem neprojednatelná. Jak vysvětlil městský soud, žaloba postrádala srozumitelné vylíčení rozhodujících skutečností, ze kterých by vyplývalo, čeho se stěžovatel konkrétně domáhá, a rovněž i vykonatelný žalobní petit. Z žaloby zejména nebylo zřejmé, jakým konkrétním postupem byla stěžovateli způsobena nemajetková újma a na základě jakých konkrétních skutečností ji vyčíslil v rozsahu 401 000 000 Kč. Nejvyšší soud pak řádně odůvodnil, proč odmítl dovolání jako nepřípustné, neboť závěr odvolacího soudu, že žaloba i přes její doplnění po náležitém poučení soudem prvního stupně je neprojednatelná, je v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu.
7. Nelze souhlasit se stěžovatelem, že mu obecné soudy příliš formalistickým výkladem procesních předpisů odepřely přístup k soudu. Z napadených rozhodnutí naopak vyplývá, že stěžovatel byl vyzván k doplnění žaloby a srozumitelně informován o tom, jak je třeba žalobu doplnit. Stěžovatel tak ovšem neučinil. Na výzvu reagoval podáním, v němž uvedl, že žalovaná částka je lehce přezkoumatelná a že jde jednoznačně o kvalitní žalobu. Tímto sdělením stěžovatel neodstranil vady žaloby. Na závěru obecných soudů, že žaloba stěžovatele byla za daného stavu neprojednatelná, Ústavní soud neshledal nic protiústavního.
8. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, neboť nezjistil porušení stěžovatelových základních práv.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 16. října 2024
Jan Wintr v. r. předseda senátu