Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy jako soudce zpravodaje a soudců Vladimíra Sládečka a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatele P. P., zastoupeného Mgr. Petrem Zemlákem, advokátem se sídlem v Ostravě, Jiráskovo náměstí 121/8, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 6 Tdo 526/2022-517 ze dne 23. června 2022, usnesení Krajského soudu v Ostravě č. j. 5 To 335/2021-462 ze dne 26. listopadu 2021 a rozsudku Okresního soudu v Ostravě č. j. 8 T 45/2020-388 ze dne 26. května 2021, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Ostravě a Okresního státního zastupitelství v Ostravě, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Okresní soud v Ostravě (dále jen "nalézací soud") uznal stěžovatele vinným ze spáchání přečinu nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1 trestního zákona a přečinu výtržnictví podle § 358 odst. 1 trestního zákoníku, za což mu uložil úhrnný trest odnětí svobody v trvání čtyř měsíců, podmíněně odložený na zkušební dobu osmnácti měsíců, a ochranné léčení v ambulantní formě. Nalézací soud současně stěžovatele zprostil obžaloby pro další dva skutky, jimiž se měl dopustit přečinu nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1 a 2 písm. c) trestního zákoníku a přečinu výtržnictví podle § 358 odst. 1 trestního zákona, neboť označené skutky nejsou trestným činem. Krajský soud v Ostravě (dále jen "odvolací soud") odvolání stěžovatele zamítl; dovolání stěžovatele Nejvyšší soud odmítl jako zjevně neopodstatněné.
2. Řádně zastoupený stěžovatel ve své včas podané ústavní stížnosti splňující požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), namítá nedodržení zásady volného hodnocení důkazů, porušení principu in dubio pro reo a pominutí jím navržených důkazů.
3. Stěžovatel byl původně stíhán pro čtyři skutky, z nichž jeden byl jako možný přestupek postoupen jinému orgánu, pro dva skutky byl obžaloby zproštěn a za poslední byl uznán vinným a odsouzen. Stěžovatel tvrdí, že obžaloba byla postavena jen na výpovědi poškozené, kterou nepodporuje žádný další důkaz; podrobně popisuje okolnosti projednávané věci, vztah k poškozené, provedení a hodnocení důkazů nalézacím soudem i (ne)vypořádání se s jeho námitkami v řízení o opravných prostředcích. Stěžovatel rekapituluje řízení před soudy jednotlivých stupňů, opakovaně se vrací k jednotlivým skutkům, včetně těch, ohledně kterých byl obžaloby zproštěn. Za stavu "tvrzení proti tvrzení", byl usvědčen jen na základě výpovědi poškozené, kterou obecné soudy nekriticky přijaly. Stěžovatel je přesvědčen o nevěrohodnosti poškozené a její majetkové motivaci, namítá neprovedení všech jím navržených důkazů a ve vztahu k nařízenému ambulantnímu léčení poukazuje na potvrzení o svém dobrém zdravotním stavu.
4. Podle stěžovatele byla v řízení porušena jeho základní práva zakotvená v čl. 36 a 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a navrhuje napadená rozhodnutí zrušit.
5. Z rozhodnutí obecných soudů se podává, že vztah mezi stěžovatelem a poškozenou byl napjatý delší dobu; poškozená se stýkala s jeho babičkou a pomáhala jí (donáška obědů, nákupy apod.), přitom mezi ní a stěžovatelem vznikly konflikty, související se špatnými vztahy v jeho rodině. Obecné soudy vycházely i z výpovědí nezávislých svědků, například strážníků vyšetřujících některé konflikty. Pro posouzení věci byly důležité odborné posudky, v nichž znalci vyslovili závěr, že u poškozené se v důsledku dlouhodobého chování stěžovatele projevuje anticipační úzkost, která však nemá vliv na její věrohodnost.
U stěžovatele znalci zjistili polymorfní psychotickou poruchu s příznaky schizofrenie snižující (o jednu třetinu) jeho schopnost rozpoznat nebezpečnost svého jednání. Starší jednání, pro které byl obžaloby zproštěn, nebyla ještě způsobilá vyvolat v poškozené důvodnou obavu a pocit ohrožení takové intenzity, jak tomu bylo v případě jednání pozdějšího, pro které již byl stěžovatel uznán vinným. Z odůvodnění usnesení odvolacího soudu vyplývá, že reagoval na argumentaci užitou i v ústavní stížnosti a vysvětlil, proč nepovažuje za nezbytné provést některé stěžovatelem navržené důkazy.
Rovněž Nejvyšší soud se zabýval namítaným rozporem mezi provedenými důkazy a vyvozenými právním závěry či tvrzeným porušením principu in dubio pro reo, nezjistil však nic, co by tyto námitky potvrdilo.
6. Stěžovatel v ústavní stížnosti opakovaně polemizuje se závěry obecných soudů, které považuje za nesprávné proto, že neakceptují jeho skutkovou verzi. Právo na přístup k soudu (čl. 36 Listiny) a spravedlivý proces (čl. 38 Listiny) zaručují, za jakých podmínek a s jakými zárukami bude soudní řízení probíhat, nezaručují však úspěch účastníka v řízení, tedy že všechny jím navržené důkazy, alternativy skutkového děje a z nich plynoucí závěry, budou bezvýhradně přijaty a budou tvořit základ rozhodnutí obecných soudů. Princip in dubio pro reo se uplatní, vyvstanou-li v řízení okolnosti, které založí důvodné pochybnosti, proběhla-li šetřená událost tak, jak byla předestřena v obžalobě; tehdy musí soud ve svém rozhodnutí k pochybnostem přihlédnout, avšak pouhé přesvědčení účastníka není způsobilé důvodné pochybnosti založit.
7. Ústavní princip nezávislosti soudů a jejich vázanost pouze zákonem je z hlediska dokazování nutno chápat tak, že soudcům nelze přikazovat, jak mají ve věci rozhodnout, jaké důkazy mají před rozhodnutím provést a jak je hodnotit. Obecné soudy nejsou povinny vyhovět každému důkaznímu návrhu obžalovaného, je však nezbytné, aby dostály požadavkům zákona na odůvodnění svého rozhodnutí (§ 125 trestního řádu) a vysvětlily, proč neprovedly i další důkazy. V projednávaném případě Ústavní soud nezjistil, že by v postupu obecných soudů byla uvedená pravidla porušena, případně, že by byla porušena zásada volného hodnocení důkazů nebo že by některé důkazy byly zcela opomenuty. Porušením zásady volného hodnocení důkazů není nesouhlas účastníka řízení, vyvozuje-li z provedených důkazů subjektivně jiné právní závěry.
8. Stěžovatel neuvedl žádnou okolnost, která by svědčila o tom, že obecné soudy porušily jeho základní práva. Z napadených rozhodnutí je patrné, že se věcí řádně zabývaly, postupovaly v souladu s procesními předpisy a svá rozhodnutí dostatečně odůvodnily.
9. Na základě výše uvedených důvodů proto Ústavní soud odmítl stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 22. listopadu 2022
Jaromír Jirsa v. r. předseda senátu