Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Wintra (soudce zpravodaje), soudců Jaromíra Jirsy a Tomáše Langáška o ústavní stížnosti Zdeňka Vančury, zastoupeného Mgr. Janem Konečným, advokátem se sídlem Žampachova 1729/12, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 27 Cdo 2833/2023-191 ze dne 9. 7. 2024, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci č. j. 8 Cmo 213/2022-160 ze dne 29. 3. 2023 a rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 22 Cm 182/2021-78 ze dne 15. 6. 2022, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně jako účastníků řízení a Milady Janků, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Z obsahu napadených rozhodnutí plyne, že se stěžovatel (žalobce) v řízeních před obecnými soudy domáhal po vedlejší účastnici (žalované) vydání akcií. Krajský soud v Brně žalobu v záhlaví označeným rozsudkem zamítl. Dospěl k závěru, že stěžovatel převedl vlastnické právo k akciím specifikovaným v I. výroku rozsudku na vedlejší účastnici. Krajský soud především na základě znaleckého posudku z písmoznalectví zjistil, že podpisy na akciích jsou stěžovatelovy. Dále zjistil, že stěžovatel uzavřel s vedlejší účastnicí konkludentní smlouvu o převodu vlastnického práva k akciím, která byla důsledkem nesplnění stěžovatelova závazku vůči vedlejší účastnici. Stěžovatel měl vedlejší účastnici poskytnout akcie jako zálohu pro případ, že nezajistí výmaz zástavního práva k nemovitostem ve vlastnictví společnosti, která akcie emitovala a vedlejší účastnice byla členkou jejího představenstva.
2. K odvolání stěžovatele Vrchní soud v Olomouci potvrdil v záhlaví uvedeným rozsudkem rozsudek krajského soudu. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud v záhlaví označeným usnesením odmítl pro nepřípustnost.
3. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro tvrzené porušení jeho práv podle čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, dále čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně základních práv a svobod ("Úmluva"), jakož i čl. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě. Stěžovatel setrvává na závěru, že soudy měly nařídit revizní znalecký posudek a nesouhlasí s tím, že by podpis na akciích byl jeho. Podle stěžovatele soudy rozhodly téměř výlučně na základě znaleckého posudku zadaného na žádost vedlejší účastnice.
Tento znalecký posudek znalkyně zpracovala podle podkladů dodaných vedlejší účastnicí a jeho závěry podle stěžovatele nebyly jisté. I kdyby byly podpisy pravé, pak stěžovatel popírá, že uzavřel smlouvu o převodu akcií. Obecné soudy údajně neodůvodnily své závěry řádně a přesvědčivě. Stěžovatel rozporuje konstatování Nejvyššího soudu, že rozsudek vrchního soudu nezávisí na otázce právní kvalifikace smlouvy o převodu akcií. Podle stěžovatele jde o nesprávný a neodůvodněný závěr, neboť vrchní soud opomněl zkoumat, zda byla uzavřena platná a účinná smlouva.
Dále stěžovatel zpochybňuje nepřipuštění výslechu jím navrženého svědka a hodnocení samotné fyzické podoby akcií.
4. Ústavní stížnost byla podána včas, oprávněnou osobou a je přípustná [§ 72 odst. 1 písm. a) a odst. 3 a § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu]. Stěžovatel je taktéž zastoupen advokátem (§ 29 až § 31 téhož zákona) a Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný.
5. Ústavní soud není součástí soustavy soudů a nevykonává dozor nad jejich rozhodovací činností (čl. 91 odst. 1 Ústavy); je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), nikoli běžné zákonnosti. Proto také platí, že mimo jiné hodnocení důkazů a intepretace jiných než ústavních předpisů jsou zásadně věcí obecných soudů. Ústavní soud může v řízení o ústavní stížnosti zasáhnout do rozhodovací činnosti soudů pouze tehdy, byla-li v procesu aplikace běžného zákona porušena stěžovatelova základní práva nebo svobody.
6. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Stěžovatel nepředestřel ústavně právní argumentaci, nýbrž s napadenými rozhodnutími polemizoval námitkami, které již obecné soudy vyvrátily. Soudy dospěly k jednoznačným skutkovým zjištěním, která přesvědčivě odůvodnily. Tato zjištění logicky právně posoudily podle ústavně konformního výkladu zákona.
7. Ústavní soud není povolán k přehodnocování skutkových zjištění obecných soudů. Podle své dlouhodobé judikatury by tak mohl výjimečně učinit pouze, dopustily-li by se soudy libovůle. Ta může spočívat buďto ve vyvození skutkových zjištění v extrémním rozporu s provedenými důkazy, anebo v právním posouzení extrémně nesouladným se skutkovými zjištěními. Nic takového Ústavní soud neshledal.
8. Klíčový znalecký posudek byl soudy hodnocen jako přesvědčivý; znalkyně byla vrchním soudem vyslechnuta, přičemž dospěla k závěru, že podpis na akciích byl stěžovatelův. Ohledně části vzorku vyjádřila jistotu o pravosti podpisu, ohledně další části dospěla k závěru, že je podpis pravý s vysokou pravděpodobností. Při řádném odůvodnění je takový skutkový poznatek před Ústavním soudem nezpochybnitelný.
9. Tvrdí-li stěžovatel, že soudy měly právně kvalifikovat smlouvu o převodu akcií a své úvahy explicitně vyložit, jde o námitku zjevně neopodstatněnou, jakož i nesmyslnou. Soudy nemohou kvalifikovat smlouvu, ale prokázané skutkové okolnosti, přičemž jejich právní posouzení může ústit v právní závěr o uzavření smlouvy. V posuzované věci soudy řádně odůvodnily, že byly splněny všechny zákonné podmínky pro platný převod akcií. Není proto zřejmé, jak by stěžovatel chtěl smlouvu kvalifikovat a proč by měla být na podkladě skutkových zjištění absolutně neplatná nebo zdánlivá, jak v ústavní stížnosti tvrdí.
10. Závěrem se Ústavní soud pozastavuje nad argumentací stěžovatele formou eventuality o tom, že akcie sice nepodepsal, ale kdyby je podepsal, nebyla podle něj uzavřena platná smlouva o převodu vlastnického práva k nim. Pokud by stěžovatel akcie nepodepsal, je logické, že by nebyla uzavřena ani platná smlouva o převodu. Takto ale stěžovatel svou argumentaci nekoncipoval, nýbrž na str. 4 ústavní stížnosti tvrdí: "stěžovatel namítal, že neuzavřel žádnou smlouvu o převodu akcií. I kdyby tak byly podpisy na rubech akcií pravé, nemohlo dojít k převodu vlastnického práva k akciím, toto mu stále svědčí, a je mu na místě akcie vydat." Je samozřejmé, že nemůže zároveň platit možnost, že stěžovatel akcie nepodepsal (a také proto nebyla uzavřena smlouva), a současně, že i kdyby je podepsal, nebyla následná smlouva platná.
Stěžovatel přitom zpochybňoval správnost znaleckého posudku, který jednoznačně určil pravost jeho podpisu. Kdyby si byl stěžovatel jist tím, že akcie nepodepsal, nemohla být smlouva logicky platná i přes pravost podpisu, nýbrž pouze spolu s nepravým podpisem. Je přinejmenším nepochopitelné, že si sám stěžovatel není jistý, zda akcie podepsal.
11. Protože Ústavní soud stěžovatelem tvrzené porušení základních práv neshledal, ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 27. listopadu 2024
Jan Wintr, v. r.
předseda senátu