Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Františka Duchoně (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. B., zastoupeného JUDr. Romanem Haisem, advokátem se sídlem Brno, Jiráskova 41, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 4. 9. 2007, sp. zn. 4 To 209/2007, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Včasnou ústavní stížností M. B. (dále jen "stěžovatel") navrhl zrušení shora uvedeného usnesení Krajského soudu v Brně (dále též "odvolací soud") pro porušení čl. 2 odst. 2, čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1, čl. 39 a čl. 40 odst. 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Současně požádal, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost tohoto rozhodnutí podle § 79 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Zmíněným usnesením odvolacího soudu bylo zamítnuto odvolání stěžovatele proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 18.
4. 2007, čj. 4 T 199/2006 - 159 (dále též "soud prvního stupně"). Tímto rozsudkem byl stěžovatel uznán vinným trestným činem krádeže podle § 247 odst. 1 písm. b), e), odst. 2 trestního zákona (dále jen "TrZ"), spáchaného ve spolupachatelství dne 10. 2. 2006 spolu s L. K. a R. Z. a odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 21 měsíců se zařazením do věznice s ostrahou. Uvedeného trestného činu se dopustil tím, že hlídal před vchodem do firmy Lekspol s. r. o. na Dominikánském náměstí v Brně, aby mohl spolupachatele varovat, pokud by se vracel její jednatel K.
V. Mezitím oba spoluobžalovaní vnikli do kanceláře zmíněné firmy, kde odcizili věci uvedené ve výrokové části rozsudku. Tím způsobili společnosti Lekspol s. r. o. škodu ve výši 25 769,-- Kč a poškozenému V. K. ve výši 3 460,-- Kč. Stěžovatel se uvedeného jednání dopustil přesto, že byl pravomocným rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 18. 2. 2003, sp. zn. 11 T 76/2002, uznán vinným trestným činem krádeže podle § 247 odst. 1 písm. b), odst. 3 písm. b) TrZ a odsouzen k podmíněnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let, se zkušební dobou pěti let, za současného vyslovení dohledu.
Stěžovatel tvrdil, že jeho odsouzení je postaveno pouze na videozáznamu, z něhož sice vyplývá, že navštívili v inkriminované době nemovitost, v níž se nachází kancelář firmy, kde došlo ke krádeži, ale tato skutečnost nedokazuje, že krádež spáchali a že by stěžovatel tzv. "hlídal". Eventuální nepodstatné rozpory ve výpovědích stěžovatele a zbývajících dvou obžalovaných lze vysvětlit tím, že své jednání nepovažovali za trestné a tudíž hodné zapamatování. Nesouhlasil s postupem odvolacího soudu, který neshledal důvod pro zproštění obžaloby či vrácení věci soudu prvního stupně, přestože svědek L.
K. se v čestném prohlášení a následné výpovědi doznal, že je pachatelem tohoto trestného činu. Stěžovatel rovněž tvrdil, že soud prvního stupně pochybil, jestliže ho odsoudil i za trestný čin krádeže podle § 247 odst. 1 písm. e) TrZ, upravující speciální recidivu, neboť k podmíněnému trestu odnětí svobody za trestný čin krádeže byl pravomocně odsouzen dne 25. 4. 2003, tedy před více než třemi lety. Navíc, soud k této recidivě přihlížel i při ukládání trestu jako k významné přitěžující okolnosti, čímž porušil zásadu ne bis in idem, která má zabránit tomu, aby se jedna skutečnost přičítala dvakrát.
Po prostudování ústavní stížnosti a obsahu napadených rozhodnutí Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Jádrem ústavní stížnosti je opakování výhrad ke skutkovým a právním závěrům obecných soudů, které stěžovatel uplatnil již v řízení před těmito soudy, zejména pak v odvolání. Tím stěžovatel staví Ústavní soud do pozice další instance všeobecného soudnictví, která mu ovšem nepřísluší. Úkolem Ústavního soudu je jen posoudit, zda obecné soudy postupovaly ústavně konformním způsobem. Závěry obecných soudů o vině stěžovatele se zakládají na racionální argumentaci, jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, do něhož Ústavní soud není oprávněn zasahovat (čl.
82 odst. 1 Ústavy ČR). Napadená rozhodnutí jsou dostatečně a logicky uceleným způsobem odůvodněna. Obecné soudy se všemi námitkami stěžovatele zabývaly a vypořádaly se s nimi v souladu s ustanovením § 125 trestního řádu (dále jen "TrŘ") a § 134 odst. 2 TrŘ. Procesní postup obecných soudů i jejich myšlenkové úvahy se pohybovaly v rámci záruk stanovených právem na spravedlivý proces a vedly ke zjištění skutkového stavu bez důvodných pochybností. V odůvodnění napadených rozhodnutí je logická vazba mezi skutkovými zjištěními, úvahami soudu a výsledným závěrem o vině stěžovatele a uloženém trestu.
Nic nenasvědčuje tomu, že by ve spravedlivém soudním řízení nebyla stěžovateli řádně prokázána vina, ani že by mu byl uložen neadekvátní a nepřiměřený trest. Důkazy provedené v tomto trestním stíhání vytvořily logický, ničím nepřerušený řetězec vzájemně se doplňujících důkazů, které ve svém celku spolehlivě prokázaly všechny okolnosti stíhaného trestného činu. Přitom je zřejmé, že soud prvního stupně nezaložil svá skutková zjištění jen na videozáznamu, jak tvrdil stěžovatel, ale i na výpovědích spoluobžalovaných, poškozených a dalších důkazech.
S ohledem na uvedené lze ústavní stížnost stěžovatele hodnotit jako pouhou polemiku se skutkovými zjištěními, hodnocením důkazů a z toho vyvozenými právními závěry obecných soudů, s cílem dosáhnout zproštění obžaloby. Ústavní soud rovněž považuje za nepřípadné i tvrzení stěžovatele, že postupem odvolacího soudu došlo k zásahu do jeho ústavně zaručených práv. Odvolací soud přezkoumal zákonnost a odůvodněnost výroku napadeného rozsudku soudu prvního stupně a v rámci veřejného zasedání, po návrhu stěžovatele doplnil dokazování o výslech svědka L.
K., který v čestném prohlášení tvrdil, že on sám se dopustil krádeže v kanceláři společnosti Lekspol. Po uvedeném výslechu a jeho zhodnocení dospěl k závěru, že výpověď tohoto svědka není, ve vztahu k dalším ve věci provedeným důkazům, věrohodná a nemůže zpochybnit závěry soudu prvního stupně, že trestné činnosti se dopustil stěžovatel spolu s L. K. a R. Z. Následně pak reagoval na odvolací námitky stěžovatele a stručně připojil vlastní úvahy o skutkových a právních zjištěních učiněných soudem prvního stupně, týkajících se rozporů a nelogičností ve výpovědích všech tří obžalovaných, které činí jejich obhajobu nevěrohodnou.
Ústavní soud odkazuje na odůvodnění napadených rozhodnutí a nepovažuje za nezbytné opakovat podrobnou argumentaci obecných soudů. Neobstojí ani námitka, že soud prvního stupně pochybil, pokud jej uznal vinným trestným činem krádeže podle § 247 odst. 1 písm.
e) TrZ, neboť nebyla splněna podmínka, že byl za takový trestný čin v posledních třech letech odsouzen a potrestán. V dané věci lze odkázat na rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 18. 2. 2003, sp. zn. 11 T 76/2002, kterým byl stěžovatel uznán vinným trestným činem krádeže podle § 247 odst. 1 písm. b), odst. 3 písm. b) TrZ a odsouzen k podmíněnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let, se zkušební dobou v trvání pěti let, za současného vyslovení dohledu. Tento rozsudek nabyl právní moci dne 25.
4. 2003. Konec podmíněného trestu připadl na 25. 4. 2005. Jestliže se tedy stěžovatel dopustil nyní stíhané trestné činnosti dne 18. 2. 2006, je zřejmé, že byla splněna zákonem stanovená podmínka časového rozpětí tří let nejen od předchozího trestního postihu (potrestání), ale i odsouzení, a to opětovně za krádež. Naproti tomu zkušební doba už není trestem, ale slouží k tomu, aby pachatel v tomto období vedl řádný život a tím prokázal, že lze dosáhnout účelu trestu i bez nařízení jeho výkonu. Pokud se v tomto období dopustí další trestné činnosti, lze tento fakt přičíst stěžovateli k tíži při ukládání trestu, aniž by tím byla porušena zásada ne bis in idem společná pro vinu a trest. Jako znak skutkové podstaty mu bylo přičteno spáchání trestného činu, ačkoli byl pro takový trestný čin v posledních třech letech odsouzen a potrestán, zatímco z hlediska trestu mu přitížila skutečnost, že se trestné činnosti dopustil ve zkušební době.
V projednávané věci obecné soudy dostály ústavním požadavkům kladeným na dokazování a postupovaly v mezích a způsobem stanoveným zákonem (čl. 2 odst. 2 Listiny). Stěžovatel byl stíhán z důvodů a způsobem, který stanoví trestní řád a trestní zákon (čl. 8 odst. 2 Listiny), za jednání, které je trestním zákonem považováno za trestný čin. Za jeho spáchání mu byl uložen trest stanovený (trestním) zákonem (čl. 39 Listiny). Bylo mu zaručeno právo domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislých a nestranných soudů, čehož náležitě využil.
Věc byla projednána spravedlivě, veřejně a v přítomnosti stěžovatele, bylo zaručeno jeho právo na obhajobu, mohl podávat důkazní prostředky, vyjádřit se ke všem prováděným důkazům, obecné soudy svá rozhodnutí náležitě odůvodnily, a to vše za plného respektování zásady ne bis in idem (čl. 36 odst. 1, čl. 40 odst. 5 Listiny). Odsouzení stěžovatele samo o sobě nelze považovat za porušení jeho základních práv a svobod. Právo na spravedlivý proces znamená zajištění práva na spravedlivé soudní řízení, jak tomu bylo v dané věci.
Toto právo není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, které odpovídá představám stěžovatele. Skutečnost, že stěžovatel se závěry obecných soudů nesouhlasí, nemůže sama o sobě založit odůvodněnost ústavní stížnosti. Pro odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí nebyly shledány žádné věcné ani zákonné důvody (§ 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu). Návrh na odklad vykonatelnosti má akcesorickou povahu, tzn. že sdílí osud ústavní stížnosti a nemusí být výslovně zmíněn ve výrokové části usnesení, kterým je ústavní stížnost odmítnuta.
V návaznosti na výše uvedené Ústavní soud návrh stěžovatele, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítl jako zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné. V Brně dne 3. ledna 2008
Ivana Janů předsedkyně I. senátu Ústavního soudu