Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Langáška, soudců Jaromíra Jirsy a Jana Wintra (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti Jaroslava Toufara, zastoupeného Mgr. Martinem Rybnikářem, advokátem se sídlem třída Kapitána Jaroše 1922/3, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2024 č. j. 29 Cdo 1985/2024-166, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. 10. 2023 č. j. 4 Co 45/2023-113, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 19. 5. 2023 č. j. 38 Co 105/2022-75, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 19. 7. 2022 č. j. 38 Co 105/2022-022 a proti usnesení soudního exekutora Exekutorského úřadu Frýdek-Místek JUDr. Jiřího Trojanovského, LL.M., ze dne 30. 3. 2022 č. j. 143 DC 00009/21-016, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci, Krajského soudu v Brně a soudního exekutora Exekutorského úřadu Frýdek-Místek JUDr. Jiřího Trojanovského, LL.M. jako účastníků řízení a Ing. Lukáše Nožičky, insolvenčního správce, Šilingrovo náměstí 257/3, Brno, a společnosti REHOM s.r.o.,Voskovcova 1130/30, Praha 5, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením o porušení čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (Listina), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 90 Ústavy ČR.
2. Soudní exekutor Exekutorského úřadu Frýdek-Místek napadeným usnesením udělil vedlejší účastnici příklep na spoluvlastnický podíl na nemovitých věcech stěžovatele. V poučení uvedl, že odvolání může podat jen insolvenční správce (vedlejší účastník) a vydražitel (vedlejší účastnice).
3. Krajský soud v Brně napadeným usnesením z července 2022 odmítl stěžovatelovo odvolání proti usnesení soudního exekutora jako podané někým, kdo k odvolání není oprávněn. Zdůvodnil, že povinný (stěžovatel) v dražbě prováděné podle § 76 odst. 2 exekučního řádu nevystupuje, protože při zpeněžování majetkové podstaty v rámci insolvenčního řízení nejde o vymáhání splnění povinnosti, ale jde o tzv. další činnost exekutora na návrh osoby oprávněné disponovat s věcí, tedy insolvenčního správce (vedlejšího účastníka).
4. Krajský soud v Brně napadeným usnesením z května 2023 zamítl žalobu pro zmatečnost, kterou se stěžovatel domáhal zrušení usnesení krajského soudu z července 2022. Krajský soud se opřel o usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2022 sp. zn. 29 Cdo 2652/2020 (publikované pod č. R 35/2023), v němž Nejvyšší soud pro poměry dražby konané soudním exekutorem na žádost insolvenčního správce přejal dříve vyslovené závěry k dražbám u pozůstalostního a konkursního řízení. Podle těchto závěrů Nejvyššího soudu dlužník ani jiný účastník insolvenčního řízení není účastníkem dražby podle § 76 odst. 2 exekučního řádu. Odvolání podané insolvenčním dlužníkem proto odvolací soud odmítne jako podané někým, kdo k odvolání není oprávněn podle § 218 písm. b) občanského soudního řádu. Veškeré stěžovatelovy námitky pak krajský soud považoval za irelevantní, protože neměl prostor věcně přezkoumat správnost usnesení exekutora o příklepu. Současně uložil stěžovateli zaplatit vedlejší účastnici 8 066 Kč na náhradě nákladů řízení.
5. Vrchní soud v Olomouci napadeným usnesením k odvolání stěžovatele věcně potvrdil usnesení krajského soudu z května 2023, změnil však výrok o náhradě nákladů řízení a nově uložil stěžovateli povinnost zaplatit ji vedlejší účastnici ve výši 47 906 Kč. Zopakoval, že insolvenční dlužník není účastníkem dražby, protože právo nakládat s majetkem dlužníka přešlo na insolvenčního správce, který se dražby účastní coby navrhovatel. Změnu nákladového výroku vrchní soud zdůvodnil tím, že krajský soud vycházel z nesprávné tarifní hodnoty: v řízení o žalobě pro zmatečnost se totiž užije tarifní hodnota určená podle předmětu řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí, tedy částka odpovídající hodnotě vydražených nemovitých věcí.
6. Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl stěžovatelovo dovolání. Nezabýval se stěžovatelem předloženou otázkou, zda se v občanském soudním řízení uplatní zásada zákazu reformationis in peius, protože dovolání proti nákladovému výroku posoudil jako objektivně (ze zákona) nepřípustné. Odpověď na druhou dovolací otázku Nejvyšší soud poskytl již v rozhodnutí č. R 35/2023, s nímž je usnesení vrchního soudu v souladu. Pro vyloučení účasti insolvenčního dlužníka na dražbě nemá žádný význam, zda šlo nebo nešlo o dlužníka-spotřebitele.
7. Stěžovatel v ústavní stížnosti vznesl tři okruhy námitek. Zaprvé namítá, že ke zpeněžení majetkové podstaty v dražbě nemohlo dojít, protože o to zajištěná věřitelka požádala insolvenčního správce až po zákonné pětileté době od schválení oddlužení plněním splátkového kalendáře: doba pro plnění oddlužení skončila v březnu 2019 a vedlejší účastnice dala vedlejšímu účastníkovi pokyn až 1. 7. 2021. Ačkoliv insolvenční soudy vyšly z judikatury, podle níž lze výtěžek zpeněžení vydat i po uplynutí pětileté doby stanovené pro oddlužení, stěžovatel považuje tuto judikaturu za uplatnitelnou pouze pro případy, ve kterých dá zajištěný věřitel pokyn v rámci zmíněného pětiletého období. V jeho situaci dochází k protiprávnímu a protiústavnímu protahování insolvenčního řízení. Zadruhé stěžovatel zpochybňuje závěr o nepřípustnosti jeho odvolání proti usnesení soudního exekutora. Všechna soudní rozhodnutí jsou podle něj nesprávná a odpírají stěžovateli možnost soudní ochrany. Domnívá se, že jako spotřebiteli mu mělo být zachováno právo podat odvolání. Zatřetí stěžovatel považuje rozhodnutí vrchního soudu o nákladech řízení za rozporné se zásadou zákazu reformationis in peius, o níž Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 26. 1. 2023 sp. zn. 22 Cdo 2258/2021 vyslovil, že platí i pro občanské soudní řízení.
8. Všechny procesní předpoklady k projednání ústavní stížnosti jsou splněny. Stěžovatel ústavní stížnost směřuje proti postupu exekutora v insolvenčním řízení, proti němuž odmítl krajský soud odvolání, které stěžovatel podal. Stěžovatel využil též žaloby pro zmatečnost, kterou krajský soud zamítl, což následně potvrdil vrchní soud i Nejvyšší soud. I jejich rozhodnutí stěžovatel napadá ústavní stížností. To znamená, že využil všech prostředků ochrany svých práv, které měl k dispozici a které Ústavní soud vyžaduje vyčerpat před podáním ústavní stížnosti (viz stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 26/08, nebo novější usnesení
sp. zn. III. ÚS 2418/20
, bod 8).
9. Ústavní stížnost je však zjevně neopodstatněná, a to z následujících důvodů.
10. První okruh námitek stěžovatele se týká postupu při zpeněžování majetkové podstaty v dražbě, jejímž důsledkem je napadené usnesení soudního exekutora o příklepu. Tyto námitky se ale týkají podstaty věci samé, kterou se žádný ze soudů (ať už v linii odvolání proti tomuto usnesení, nebo v linii žaloby pro zmatečnost) nezabýval ani zabývat nemohl. A to proto, že stěžovatel nebyl ze zákona oprávněn usnesení soudního exekutora o příklepu vůbec zpochybnit. Za této situace nemůže být Ústavní soud prvním soudem, který by se k věci vyjadřoval, neboť je vázán zásadou subsidiarity ústavní stížnosti a respektuje, že výklad podústavního práva náleží v první řadě obecným soudům.
11. Co se týče druhého okruhu stížnostních námitek, stěžovatel má pravdu v tom, že byl limitován v přístupu k soudu, když se pokusil napadnout usnesení soudního exekutora o příklepu. Ústavní soud ale připomíná, že podle čl. 36 odst. 1 Listiny ve spojení s odst. 4 téhož ustanovení se každý může domáhat svých práv před soudem v zákonem stanovených případech na základě stanoveného postupu (srov. Husseini, F. a Kopa, M. Čl. 36. In: Komentář k Listině základních práv a svobod. Praha: C. H. Beck, 2021, marg. č. 32). Jak podrobně vyložily v napadených rozhodnutích insolvenční soudy, zákon v tomto případě nestanoví, že by insolvenční dlužník mohl podat odvolání proti rozhodnutí o příklepu u v dražbě konané na návrh insolvenčního správce. Svou argumentaci přitom opřely o výše zmíněné rozhodnutí Nejvyššího soudu č. R 35/2023 (tedy rozhodnutí publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu), jehož závěry jsou plně přenositelné na stěžovatelův případ. Ústavní soud nemá ambici je překonávat (srov. usnesení
sp. zn. I. ÚS 173/25
, bod 8,
II. ÚS 238/23
, body 5-7, nebo
II. ÚS 2565/23
, body 15-17). Opět totiž jde primárně o výklad podústavních "pravidel hry", ač jde o realizaci základního práva na přístup k soudu.
12. Stěžovatelovu námitku, že by jeho věc měla být posouzena jako spotřebitelská, Ústavní soud považoval za zjevně neopodstatněnou. Stěžovatel nepřišel s žádným pádným argumentem o tom, že byl v jakkoliv nerovném postavení, ani nevysvětlil, vůči komu by se v takovém nerovném postavení nacházel (tedy kdo by podle něj měl být v dané věci podnikatelem). Judikatura, na kterou stěžovatel odkazuje, se zabývala úplně jinou otázkou, a sice možností popírat pohledávky zajištěných věřitelů z titulu spotřebitelské smlouvy o půjčce obsahující tzv. zneužívající klauzule. Na to už ostatně poukázal vrchní soud v napadeném usnesení (viz jeho bod 8). Nynější věc se oproti tomu týká úzce vymezeného problému konání dražby v exekučním řízení na žádost insolvenčního správce, respektive možnosti insolvenčního dlužníka podat odvolání proti usnesení soudního exekutora o příklepu v takové dražbě.
13. Konečně k třetímu okruhu stěžovatelových námitek Ústavní soud uvádí, že ústavní stížnosti proti rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení považuje zpravidla za zjevně neopodstatněné, neprovázejí-li posuzovanou věc mimořádné okolnosti, typicky přesah vlastního zájmu stěžovatele. To platí bez dalšího ve všech nákladových věcech, aniž by musely být i kvantitativně bagatelní, tedy nepřesahující částku 50 000 Kč [srov. § 238 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu]. Toto východisko Ústavní soud formuloval ve stanovisku pléna sp. zn. Pl.ÚS-st. 60/24, v němž se zabýval problematikou nákladů řízení (blíže viz bod 34 stanoviska). Náklady uložené stěžovateli vrchním soudem jsou v bagatelní výši a stěžovatel neuvádí důvody, které by z jeho věci činily systémový problém. Zmíněné stanovisko pléna Ústavního soudu se navíc výslovně zabývalo tím, zda je možné v odvolacím řízení rozhodnout o nákladech občanského soudního řízení v neprospěch odvolatele. Dospělo přitom k závěru, že ano, protože z ústavního pořádku nelze dovodit zákaz reformationis in peius v občanském soudním řízení. Změní-li tedy odvolací soud výrok soudu prvního stupně o nákladech občanského soudního řízení v neprospěch odvolatele, neporuší tím jeho základní práva. Ústavní soud se tím ve stanovisku odchýlil od právního názoru Nejvyššího soudu prezentovaného v rozsudku sp. zn. 22 Cdo 2258/2021, na který odkazuje stěžovatel.
14. Ústavní soud shrnuje, že stěžovatelovu ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, protože neshledal porušení jeho ústavně zaručených práv. Učinil tak mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. srpna 2025
Tomáš Langášek, v. r.
předseda senátu