Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Jaroslava Fenyka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ondřeje Polanského, zastoupeného advokátem JUDr. Vojtěchem Hrozou, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 3. 7. 2013, č. j. 28 Cdo 1546/2013-57, takto: JUDr. Ludvík David, soudce Ústavního soudu, je vyloučen z projednávání a rozhodování věci vedené pod sp. zn. I. ÚS 2791/13
.
Druhému senátu Ústavního soudu byl předložen k posouzení a rozhodnutí návrh na vyloučení soudce Ústavního soudu Ludvíka Davida, člena I. senátu, z projednání a rozhodnutí výše uvedené věci, neboť byl předsedou senátu Nejvyššího soudu, který napadené usnesení vydal.
Předpoklad daný ustanovením § 36 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, byl naplněn, druhý senát, určený rozvrhem práce k rozhodování o vyloučení soudce z projednávání a rozhodování věci, proto rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 26. listopadu 2013
Jiří Nykodým, v. r. předseda senátu
ústavně neakceptovatelná nerovnost dvou skupin subjektů, jež je výsledkem zrušení určité zákonné podmínky uplatnění práva pro její protiústavnost, přičemž se tímto zrušením pro dotčenou skupinu subjektů v důsledku uplynutí lhůt již v důsledku derogace bez dalšího možnost uplatnění práva neotevírá." [nález ústavního soudu ze dne 13. 12. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 6/05
(N 226/39 SbNU 389; 531/2005 Sb.); všechna zde cit. rozhodnutí ÚS jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]
Podle ustanovení § 24 odst. 2 zákona o soudní rehabilitaci je nárok třeba uplatnit u soudu ve lhůtě tří roků od právní moci zprošťujícího rozhodnutí nebo rozhodnutí odsuzujícího k mírnějšímu trestu a nebo rozhodnutí, kterým bylo trestní stíhání zastaveno; jinak nárok zaniká. Po dobu předchozího projednávání nároku podle § 9 zákona č. 58/1969 Sb., nejdéle však po dobu šesti měsíců, tato lhůta pro uplatnění nároku neběží. V nálezu sp. zn. II. ÚS 187/2000
Ústavní soud v obecné rovině vyslovil, že záměrům rehabilitace nelze bránit pozitivněprávním dogmatismem při výkladu právních norem. Rehabilitační předpisy je zapotřebí s ohledem na jejich smysl a účel interpretovat extenzivně ve prospěch postižených osob. V předloženém případě však nutno konstatovat, že ani extenzivní (racionálně zdůvodnitelný) výklad počátku běhu prekluzivní lhůty stěžovateli nesvědčí. Pokud totiž stěžovatel namítá, že počátek běhu lhůty nelze ztotožnit s doručením rozsudků právnímu zástupci, a naopak zdůrazňuje, že o sám se o jejich existenci dozvěděl až v roce 1997, nutno zdůraznit, že obecné soudy i tuto skutečnost vzaly v potaz, a přesto uzavřely, že v roce 2010 uplatněný nárok je již (přibližně deset let) prekludován.
Tomuto závěru nelze z ústavněprávního hlediska nic vytknout, neboť stěžovatel neuvádí, jaké ústavněprávní důvody by mohly vést k ještě extenzivnější interpretaci svědčící pro posunutí počátku prekluzivní lhůty na ještě pozdější okamžik. Rovněž pak nelze z ústavní stížnosti dovodit, proč by lhůta měla být nepřiměřená, co do své délky (uplatnění nároku ve lhůtě tří let, když takovou lhůtu lze označit za v procesním právu poměrně obvyklou), ani proč by mělo být její samotné uzákonění projevem protiústavnosti, resp. neproporcionality ve vztahu k hodnotě lhůtou chráněného principu právní jistoty (svévole zákonodárce).
Stěžovatel měl tedy tříletou lhůtu k tomu, aby své právo u soudu uplatnil, ovšem učinil tak až po asi 13 letech od doručení rozhodnutí o rehabilitaci. Takový postup stěžovatele je zjevně v rozporu se zásadou vigilantibus iura scripta sunt. Proto pokud nyní stěžovatel nedosáhl odškodnění, je to především způsobeno jeho vlastním pochybením a jeho vlastní téměř 13 let trvající pasivitou. V takovém případě není ani odkaz stěžovatele na aplikaci přirozeného práva zjevně přiléhavý. S ohledem na uvedené nutno uzavřít, že nedošlo k dotčení základního práva stěžovatele.
Ústavní soud připomíná, že zákon o Ústavním soudu rozeznává v ustanovení § 43 odst. 2 písm. a), jako zvláštní kategorii návrhů, návrhy zjevně neopodstatněné.
Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti a jejích přílohách. Pokud informace zjištěné uvedeným postupem vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, ústavní stížnost bude bez dalšího odmítnuta.
Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že v této fázi jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního. Vzhledem k tomu, že nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele, odmítl Ústavní soud podanou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, ve vztahu k návrhu na zrušení části zákona ve spojení s § 43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). V Brně dne 10. prosince 2013
Ivana Janů, v.r. předsedkyně senátu