Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Vladimíra Sládečka a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele P. F., zastoupeného JUDr. Karlem Brücklerem, advokátem, sídlem U Hrušky 63/8, Praha 5 - Motol, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. června 2022 č. j. 7 Tdo 1342/2021-18148 a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 17. prosince 2020 č. j. 4 To 58/2020-18020, za účasti Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství a Vrchního státního zastupitelství v Praze, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 1 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 1 odst. 1 Ústavy a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 18. 12. 2019 č. j. 43 T 17/2006-16864 byli stěžovatel a spoluobviněný J. Š. uznáni vinnými zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, a trestným činem legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 252a odst. 1, odst. 3 písm. c) zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon (ve znění účinném do 30. 6. 2006). Za to byl stěžovatel odsouzen podle § 209 odst. 5 trestního zákoníku za použití § 43 odst. 1 trestního zákoníku a § 58 odst. 1 trestního zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti let, a podle § 73 odst. 1 a 3 trestního zákoníku mu byl dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce ve státní správě a funkce statutárního orgánu v obchodních společnostech a družstvech na dobu pěti let. Podle § 101 odst. 2 písm. e) trestního zákoníku bylo rozhodnuto o zabrání finančních prostředků jako výnosu z trestné činnosti. Podle § 228 odst. 1 a § 229 odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, bylo rozhodnuto o nároku poškozené na náhradu škody.
3. Rozsudek městského soudu napadli odvoláními stěžovatel i spoluobviněný J. Š. v celém jeho rozsahu a státní zástupce ve výroku o trestu v neprospěch obviněného J. Š. Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") napadeným rozsudkem zrušil podle § 258 odst. 1 písm. b), písm. d) trestního řádu z podnětu odvolání obou obviněných uvedený rozsudek městského soudu v celém rozsahu a nově rozhodl podle § 259 odst. 3 trestního řádu tak, že uznal oba obviněné vinnými zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) trestního zákoníku. Za to byl stěžovatel odsouzen podle § 209 odst. 5 trestního zákoníku za použití § 58 odst. 1 trestního zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti let, a podle § 73 odst. 1 a 3 trestního zákoníku mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce ve státní správě a funkce statutárního orgánu v obchodních společnostech a družstvech na dobu pěti let. Podle § 101 odst. 2 písm. e) trestního zákoníku bylo současně rozhodnuto o zabrání finančních prostředků jako výnosu z trestné činnost a podle § 228 odst. 1 trestního řádu bylo rozhodnuto o nároku poškozené na náhradu škody. Odvolání státního zástupce bylo podle § 256 trestního řádu zamítnuto.
4. Stěžovatel se vytýkaného jednání dopustil (zkráceně uvedeno) tím, že v inkriminované době a ve vzájemné součinnosti s dalšími osobami jako náměstek ministra na Ministerstvu pro místní rozvoj ČR (dále jen "MMR"), jako vrchní ředitel Sekce regionální politiky na MMR, jako zaměstnanec sekretariátu vrchní ředitelky Sekce regionální politiky na MMR, jako člen a předseda Rady Nadace pro rozvoj regionů (dále jen "NRR"), v níž na základě plné moci zastupoval jejího zřizovatele MMR, a jako jediný člen a předseda představenstva společnosti A (dále jen "A"), pod záminkou transformace NRR svým vlivem a záměrným udržováním MMR a svých nadřízených v mylném přesvědčení, že transformace NRR a na ni navázaných subjektů probíhá v souladu se státem sledovaným cílem, ačkoli věděl, že tomu tak ve skutečnosti není, neboť se sám na realizaci podvodného plánu podílel, vědomě zneužil své funkce a podrobně popsaným protiprávním jednáním umožnil samostatně stíhanému obviněnému O.
D., bratrovi jeho přítele a dřívějšího obchodního partnera I. D. a odsouzenému R. Š., což byl jeho přítel a dřívější obchodní partner a aktuálně i jeho poradce jako náměstka ministra, v rozporu s oprávněnými ekonomickými zájmy státu (MMR) neomezeně a bez jakékoli možnosti účinné obrany státu ovládnout v rozsudku specifikovaná aktiva společnosti B (jejímž jediným společníkem byla společnost C a která byla zakladatelem a jediným akcionářem společnosti A), a společnosti C (jejímž jediným společníkem byla NRR) a s takto podvodně získanými finančními prostředky následně prostřednictvím dalších uvedených osob, stojících mimo strukturu MMR, ke škodě státu nakládat a zastřít původ či jinak usilovat o to, aby bylo podstatně ztíženo zjištění majetkového prospěchu získaného trestnou činností.
Dále zneužil svého postavení ve společnosti A, když ze získaných prostředků A pobíral odměnu.
5. Dovolání stěžovatele proti rozsudku vrchního soudu Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu jako zjevně neopodstatněné. K tvrzení stěžovatele, že smyslem Transformačního plánu bylo izolovat dosavadní správce fondů, veškeré zbylé finanční prostředky vložit do akciové společnosti a jedinou akcii darovat MMR, a že po svém odvolání neměl na vývoj událostí žádný vliv, Nejvyšší soud uvedl, že těmito námitkami stěžovatel toliko prezentoval vlastní skutkovou verzi, což nebylo možno podřadit pod žádný ze zákonného katalogu dovolacích důvodů. Dovolací námitky byly navíc podle Nejvyššího soudu pouze opakováním obhajoby, se kterou se rozhodující soudy v průběhu řízení již řádně vypořádaly. Zdůraznil, že existence případného zjevného či extrémního nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že stěžovatel předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry. Poukázal na to, že soudy skutková zjištění opřely především o listinné důkazy, které korespondují s výpověďmi některých svědků a znaleckými posudky. Na základě zjištěného skutkového stavu věci soudy nižších stupňů neuvěřily verzi stěžovatele, kterou jim předkládal. Jeho údajné varování před nespecifikovaným ohrožením i nabádání k podpisu darovací smlouvy posoudily jako zastírací manévr a shledaly netransparentnost jeho chování, když prokazatelně zamlčel, kde se fakticky nachází hromadná akcie. K námitce stěžovatele směřující k neprovedení důkazů Nejvyšší soud konstatoval, že příslušné soudy se s důkazními návrhy obhajoby řádně vypořádaly, tedy je neopomenuly. Dodal, že posoudily-li obecné soudy údajnou snahu stěžovatele o ochranu majetku státu spočívající v zajištění schvalování jednotlivých kroků poradou ministra a pokusy o dosáhnutí toho, aby byla podepsána darovací smlouva, jako kroky pro zastření podvodného úmyslu, nešlo o jejich myšlenkovou zaujatost, nýbrž o hodnocení důkazů, které jim přísluší. Jednání stěžovatele bylo neodmyslitelnou součástí vysoce sofistikované trestné činnosti, která byla realizována celou řadou jednotlivých kroků, přičemž bez jehož přispění by kroky činěné dalšími osobami nemohly být uskutečněny.
6. Nutno dodat, že v posuzované trestní věci byl stěžovatel (vedle dalších obviněných) nejprve rozsudkem městského soudu ze dne 20. 6. 2011 č. j. 43 T 17/2006-11775 zproštěn obžaloby podle § 226 písm. b) trestního řádu. Rozhodnutím vrchního soudu ze dne 30. 1. 2013 č. j. 4 To 71/2012-12389 byla věc vrácena městskému soudu k novému projednání a rozhodnutí. Dalším rozsudkem městského soudu ze dne 25. 3. 2014 č. j. 43 T 17/2006-12931 byl stěžovatel znovu zproštěn obžaloby podle § 226 písm. b) trestního řádu, ale i tento rozsudek byl zrušen rozsudkem vrchního soudu ze dne 19. 2. 2015 č. j. 4 To 69/2014-13820.
7. Stěžovatel v ústavní stížnosti po rekapitulaci dosavadního průběhu trestního řízení poukazuje na obsah předchozích rozhodnutí městského soudu, kterými byl zproštěn obžaloby podle § 226 písm. b) trestního řádu a ve kterých soud dospěl k závěru, že prvotní myšlenka Transformačního plánu byla v pořádku, ovšem tento plán byl napaden a zneužit jednáním obviněného O. D. a obviněné K. J. Stěžovatel tvrdí, že od vydání zprošťujících rozsudků se důkazní situace nezměnila. Vrchní soud podle něj hodnocení důkazů založil na jejich selektivním výběru, důkazy zaujatě hodnotil a odmítl provést obhajobou navrhované důkazy. Opětovně a ze svého pohledu podrobně popisuje, jakým způsobem a prostřednictvím kterých společností se měl uskutečnit cíl NRR, kterým byla podpora malého a středního podnikání formou rizikového investování do malých a středních podniků ve vybraných regionech. Uvádí, že na Transformačním plánu se podílel, avšak v průběhu jeho realizace byl postupně odvolán z funkce náměstka ministra, ředitele Vrchní sekce a nakonec s ním byl ukončen jeho zaměstnanecký poměr v MMR. Od svého odvolání z Rady NRR neměl žádnou možnost ovlivnit realizaci Transformačního plánu. Nemohl mít tedy na vývoj událostí žádný vliv, který mu podle jeho přesvědčení ani v trestním řízení nebyl prokázán. Dále poukazuje na proces uzavírání smlouvy o bezúplatném převodu hromadné akcie emitované A, kterou doručil v říjnu 2004 do sekretariátu ministra pro místní rozvoj, ministr Ing. Jiří Paroubek ji předal k posouzení svému poradci V. K., jenž doporučil, aby nebyla akceptována. Dne 11. 3. 2005 byl na MMR doručen dopis K. J., kterým sdělila, že je majitelkou akcie A. Tím byl podle stěžovatele nedodržen a napaden Transformační plán. Stěžovatel je přesvědčen, že z jeho strany nešlo o protiprávní jednání s cílem nastalého následku.
8. V další části ústavní stížnosti stěžovatel opětovně namítá porušení jeho práv na obhajobu a na spravedlivý proces, a to s ohledem na neprovedení výslechu svědků O. D., T. R. a V. P. a K. J. Zdůraznil, že šlo o čtyři hlavní svědky, kteří byli činní v otázce prodeje B, vydání akcie a ovládnutí A včetně ovládnutí účtů. Jejich výpovědi by podle něj měly podstatný vliv na posouzení jeho jednání. Výslech O. D. jako svědka po jeho vyloučení z probíhajícího hlavního líčení nebo alespoň konstatování jeho dřívější výpovědi jako obviněného, a výslech odsouzené K. J. považuje za rozhodné skutečnosti k posouzení míry jeho účasti a zavinění. Má také za to, že v případě odsouzené K. J. nebylo dáno absolutní právo možnosti odepřít výpověď.
9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
10. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřízen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17), všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. V řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.
11. Stěžovatel v podané ústavní stížnosti vznáší totožné námitky, které uplatnil již v předchozích stadiích trestního řízení a se kterými se obecné soudy včetně Nejvyššího soudu již náležitě a dostatečně přesvědčivě vypořádaly. Tím staví Ústavní soud nepřípustně do role další přezkumné instance. Úkolem Ústavního soudu ale v žádném případě není opětovně přezkoumávat důvodnost obhajoby stěžovatele, ani přehodnocovat důkazy provedené obecnými soudy v hlavním líčení či veřejném zasedání, a to již s ohledem na zásadu ústnosti a bezprostřednosti [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)], resp. důvodnost vztahu mezi důkazy a usvědčujícími závěry obecných soudů, s výjimkou zjevné svévole v podobě tzv. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými závěry. Podobný exces Ústavní soud v dané věci neshledal. Závěry obecných soudů jsou jednotlivě i ve svém souhrnu logické a snadno odvoditelné z provedených důkazů. Přehodnocování obvyklých rozporů mezi jednotlivými důkazy, jež nezakládá extrémní rozpor, nepatří k úkolům Ústavního soudu, a jeho vlastní názory učiněné v tomto směru nemohou být důvodem zrušení napadených rozhodnutí.
12. Stěžovatel ústavní stížností brojí výlučně proti důkaznímu řízení a hodnocení důkazů, a to zejména svědeckých výpovědí a závěrů vypracovaných znaleckých posudků, a domáhá se změny obecnými soudy učiněných skutkových zjištění ve svůj prospěch. K tomu Ústavní soud připomíná, že řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, ale jde o zvláštní řízení, jehož předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. V řízení o ústavní stížnosti se tedy nelze domáhat zpochybnění obecnými soudy učiněných skutkových zjištění a závěrů, a to včetně hodnocení objektivity a úplnosti provedeného dokazování. Pouze obecný soud hodnotí provedené důkazy podle svého uvážení v souladu s trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Respektuje-li obecný soud při svém rozhodnutí podmínky předvídané ústavním pořádkem a uvede-li, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení posuzovat. Ústavní soud se může zabývat správností hodnocení důkazů obecnými soudy jen tehdy, zjistí-li, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy.
13. Jak správně uvedl již Nejvyšší soud v napadeném usnesení, z odůvodnění rozhodnutí městského soudu a vrchního soudu je dostatečně patrné, jak hodnotily provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěly. Je zřetelná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením, učiněnými skutkovými zjištěními a přijatými právními závěry. Existence případného zjevného či extrémního nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními a provedenými důkazy nemůže být založena pouze na tom, že stěžovatel předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry. Opakovat na tomto místě souhrn usvědčujících důkazů považuje Ústavní soud za nadbytečné.
14. Stěžovatel od počátku řízení svou vinu popírá s odkazem na údajný smysl Transformačního plánu s tím, že nejpozději k datu 9. 11. 2004, kdy byl odvolán z Rady NRR, neměl již žádnou možnost realizaci tohoto plánu ovlivňovat. Obecné soudy však dospěly po posouzení věci ke shodnému závěru, že při realizaci Transformačního plánu bylo postupováno netransparentně a v některých případech v rozporu s rozhodnutími Rady NRR a v rozporu s právní analýzou, což mělo za následek postupné ovládnutí rozhodných pozic v transformovaných fondech některými rozhodnými osobami (především O.
D. a R. Š.) a následné nezákonné vyvedení finančních prostředků z předmětných fondů z dosahu státu představovaného MMR do výlučné dispozice dalších fyzických osob. Stěžovatel byl přitom v dané době osobou zodpovědnou za plánovaný převod finančních prostředků na stát. Bylo prokázáno, že již od jara 2004, kdy byl MMR předložen Transformační plán, začalo docházet k netransparentním krokům, které nebyly řádně dokumentovány. Konkrétně stěžovatel podepsal předloženou hromadnou akcii společnosti A (nahrazující 144 ks kmenových akcí) a předal ji O.
D., bez vědomí, kde se bude akcie do převzetí MMR nacházet či jakým způsobem by mělo dojít k jejímu převzetí, a neinformoval o tom MMR. Vlastní návrh darovací smlouvy o převodu hromadné akcie emitované A, který nebyl předběžně projednán legislativním odborem MMR ani s ním nebyli seznámeni ostatní členové Rady NRR, předal bez řádné evidence (mimo podatelnu) ministru Ing. Jiřímu Paroubkovi, přičemž smlouva neobsahovala informaci, kde se aktuálně hromadná akcie nachází, ačkoliv obdarovaný (MMR) jejím podpisem deklaroval její převzetí.
Ač byl stěžovatel postupně odvoláván z dosavadních funkcí, tak až do prosince 2004 nesl formální odpovědnost za transparentní průběh transformace, přičemž i v této době činil prokazatelně řadu dalších netransparentních kroků souvisejících s majetkem fondů, jak je specifikováno v odůvodnění rozhodnutí obecných soudů. Nelze tak nic namítat proti závěru soudů, že chování stěžovatele prokazatelně neodpovídalo tomu, že by po celou dobu jednal v dobré víře a v zájmu uchránit veřejné prostředky. Skutková zjištění mají odpovídající obsahový podklad v provedených důkazech, které soudy řádně zhodnotily a svůj postup v odůvodnění rozhodnutí podrobně vysvětlily.
Ve věci nebyl shledán žádný extrémní (zjevný) rozpor mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními.
15. Řádně a dostatečně se obecné soudy vypořádaly také s námitkou stěžovatele směřující k neprovedení obhajobou navrhovaných důkazů a zásahu do jeho práva na spravedlivý proces. Nejvyšší soud poukázal na to, že již městský soud i vrchní soud v odůvodnění svých rozsudků uvedly, že provedené dokazování považují za dostačující pro zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. K navrhovanému výslechu O. D. Nejvyšší soud konstatoval, že jmenovaný se k věci podrobně vyjádřil v postavení obviněného a že jeho opakovaný výslech byl odmítnut, neboť soud měl k dispozici velmi rozsáhlý důkazní materiál a nebylo možné očekávat, že by svědeckou výpověď podal, popř. že by mohla přinést nová zjištění významná pro posouzení věci. Stejný závěr učinil i vzhledem k výslechu již odsouzené K. J. s tím, že je nadto potřeba akceptovat, že byla oprávněna odepřít výpověď podle § 100 odst. 2 trestního řádu. Nejvyšší soud podotkl, že její svědecká výpověď byla zamítnuta, neboť svědka nelze nutit k výpovědi s odkazem na nepřípustnost jeho opětovného trestního stíhání pro překážku rei iudicatae. Stále totiž může přinést informace o důkazech, jež by byly s to založit nové právní posouzení předchozí věci (případně odhalení další trestné činnosti), a založit tak důvod k obnově řízení v její neprospěch v již skončeném řízení. Co se týče výpovědí T. R. a V. P., právních zástupců B, Nejvyšší soud dospěl ve shodě s nižšími obecnými soudy k závěru, že ani po zproštění mlčenlivosti by neměly vliv na závěr o vině stěžovatele, která byla spolehlivě prokázána ostatními provedenými důkazy. Šlo tak o důkazy nadbytečné.
16. Dospěly-li ve věci obecné soudy k závěru, že rozsah provedených důkazů je postačující pro spolehlivé rozhodnutí ve věci, a s obhajobou navrhovanými důkazy se řádně vypořádaly, postupovaly v souladu s § 2 odst. 5 trestního řádu.
17. Nejvyšší soud se rovněž podrobně vypořádal se všemi dovolacími námitkami stěžovatele, přičemž po přezkoumání věci neshledal žádná pochybení zakládající existenci takových vad, které by odpovídaly stěžovatelem uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2021, resp. § 265b odst. 1 písm. h) trestního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2022. Zabýval se i otázkou, zda postupem obecných soudů nedošlo k porušení základních práv a svobod stěžovatele, ale ani v tomto ohledu neshledal jakékoliv pochybení. V postupu Nejvyššího soudu nespatřuje Ústavní soud žádné znaky neústavního pochybení.
18. Právo na soudní a jinou právní ochranu podle čl. 36 a násl. Listiny (resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy) není možno vykládat tak, že by zaručovalo úspěch v řízení či zaručovalo právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatele. Zmíněným základním právem je zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Za situace, kdy nebyl zjištěn extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými závěry soudů ani libovůle v rozhodování, je nutno jejich postup považovat za výraz nezávislého soudního rozhodování, do něhož Ústavní soud není oprávněn zasahovat (srov. např. usnesení ze dne 23. 4. 2020 sp. zn. I. ÚS 811/20 ).
19. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 15. listopadu 2022
Jaromír Jirsa v. r. předseda senátu