Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Wintra, soudce Jaromíra Jirsy a soudkyně zpravodajky Kateřiny Ronovské o ústavní stížnosti stěžovatele K. N. D., zastoupeného JUDr. Romanem Jelínkem, Ph.D., advokátem, sídlem Valentinská 56/11, Praha 1 - Staré Město, proti usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. 3 To 43/2023-22163 ze dne 15. srpna 2023 a usnesení Městského soudu v Praze č. j. 43 T 2/2010-22144 ze dne 16. června 2023, za účasti Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení, a Vrchního státního zastupitelství v Praze a Městského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho práva zaručená čl. 1 odst. 1 Ústavy, čl. 1, čl. 4 odst. 3, čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") sp. zn. 43 T 2/2010 ze dne 22. ledna 2016 byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání trestného činu neoprávněného podnikání podle § 118 odst. 1, odst. 2 písm. b) trestního zákona ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 trestního zákona a trestného činu účasti na zločinném spolčení podle § 163a odst. 1 trestního zákona a byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou roků. Podle § 58 odst. 1, § 59 odst. 1 trestního zákona byl výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 5 let. Dále byl stěžovateli podle § 53 odst. 1 trestního zákona uložen peněžitý trest ve výměře 500 000 Kč s náhradním trestem odnětí svobody v délce jednoho roku. Městský soud aplikoval na jednání stěžovatele trestní zákon v platném znění, neboť pozdější trestní zákoník pro něj nebyl příznivější (str. 49 rozsudku). Odvolání stěžovatele (a dalších obžalovaných) proti rozsudku městského soudu zamítl Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") usnesením sp. zn. 3 To 69/2017 ze dne 16. 3. 2018, dovolání bylo odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 61/2019 ze dne 27. 3. 2019 a ústavní stížnost byla odmítnuta pro zjevnou neopodstatněnost usnesením sp. zn. I. ÚS 2159/19 ze dne 16. 3. 2021.
3. Opatřením vyšší soudní úřednice městského soudu ze dne 14. 1. 2022 bylo podle § 343 odst. 1 písm. a) trestního řádu nařízeno vymáhání peněžitého trestu, neboť stěžovatel stanovenou částku nezaplatil i přesto, že k tomu byl dne 10. 4. 2019 vyzván. Peněžitý trest stěžovatel zcela uhradil dne 31. 10. 2022.
4. Usnesením městského soudu č. j. 43 T 2/2010-22130 ze dne 14. 4. 2023 bylo rozhodnuto, že stěžovatel se ve zkušební době podmíněného odsouzení osvědčil.
5. Stěžovatel v posuzované trestní věci strávil celkem 288 dní ve vazbě (od 18. 1. 2005 do 1. 11. 2005). Dne 17. 4. 2023 podal u městského soudu návrh na započtení vazby do peněžitého trestu podle § 92 odst. 1 trestního zákoníku s tvrzením, že soudy při stanovení druhu a výměry trestu nijak vykonanou vazbu podle § 92 odst. 3 trestního zákoníku nezohlednily. Poukázal na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 475/2020 ze dne 27. 5. 2020, podle něhož nelze do podmíněně odloženého trestu odnětí svobody vykonanou vazbu započítat, a požadoval započtení do trestu peněžitého. S odkazem na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 727/2020 ze dne 5. 8. 2020 uvedl, že ustanovení § 92 odst. 1 trestního zákoníku se uplatní až ve stadiu vykonávacího řízení. Dále namítal, že mu byl v rozporu s § 68 odst. 1 trestního zákoníku uložen peněžitý trest bez stanovení počtu denních sazeb a výše jedné denní sazby. Z analogického využití aktuální úpravy § 69 odst. 2 trestního zákoníku dospěl k závěru, že 365 dnům náhradního trestu odnětí svobody odpovídá 183 denních sazeb peněžitého trestu po 2 732,24 Kč, a tvrdil, že v důsledku 288 dní strávených ve vazbě je zřejmé, že peněžitý trest v rozsahu 183 denních sazeb byl zcela vykonán již samotnou vazbou a 95 dní vazby vykonal nad rámec uloženého trestu.
6. Napadeným usnesením městský soud zamítl návrh stěžovatele na započítání vazby do peněžitého trestu, a to předně z důvodu, že započíst vazbu do již vykonaného trestu z povahy věci nelze. Uvedl, že trest byl stěžovateli uložen podle trestního zákona ve znění účinném k 31. 12. 2009, podle něhož charakter peněžitého trestu uloženého podle § 53 trestního zákona neumožňuje zápočet provést, neboť trestní zákon vazbu mezi výměrou trestu odnětí svobody a nezaplacenými denními sazbami neznal a převodový poměr nelze zpětně dovozovat.
7. Stěžovatelovu stížnost proti usnesení městského soudu vrchní soud napadeným usnesením zamítl. Uvedl, že podle § 3 odst. 1 trestního zákoníku lze pachateli uložit vždy pouze takový druh trestu, který dovoluje uložit zákon účinný v době, kdy se o trestném činu rozhoduje, přičemž ve stěžovatelově případě se jednalo o trestní zákoník ve znění účinném do 30. 9. 2020. Dále konstatoval, že jak v trestním zákoně, tak v trestním zákoníku ve znění účinném do 30. 9. 2020 bylo ukládání peněžitého trestu koncipováno jako kvantifikace výše peněžitého trestu a současně také náhradního trestu odnětí svobody pro případ, že by peněžitý trest nebyl vykonán.
Zdůraznil, že právní úprava peněžitého trestu v trestním zákoníku ve znění účinném v době rozhodování městského soudu, vrchního soudu i Nejvyššího soudu počítala s uložením peněžitého trestu za současného stanovení počtu denních sazeb a jejich výše, ovšem jejich kvantifikace neměla až do 30. 9. 2020 pro případ, že by nebyl peněžitý trest vykonán, žádný význam a fakticky pouze sloužila pro samotné stanovení výše peněžitého trestu. Připustil, že trestní zákoník ve znění účinném do 30. 9. 2020 již obsahoval úpravu počtu denních sazeb a jejich výše, současně však oba trestní předpisy pracovaly s náhradním trestem odnětí svobody jako součástí výroku o trestu.
Vzhledem k tomu, že se ve stěžovatelově případě aplikoval trestní zákon, který konstrukci počtu denních sazeb neznal, nebylo podle vrchního soudu důvodné v rozhodnutí stanovit počet denních sazeb a jejich výši, neboť jednou zvolená právní úprava pro obviněného příznivější musí být aplikována a uplatněna v plném rozsahu jako celek a nelze ji korigovat jinou právní úpravou (usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 6 Tdo 406/2019 ze dne 30. 4. 2019). Závěrem vrchní soud poznamenal, že odlišná procesní situace by nastala v případě, kdy by nebyl peněžitý trest vykonán a bylo by pravomocně rozhodnuto o nařízení výkonu náhradního trestu odnětí svobody, do nějž by již bylo možno vykonanou vazbu započítat.
8. Stěžovatel stejně jako ve svých podáních před obecnými soudy namítá, že započtení vazby do uloženého trestu je obligatorní postup vyplývající z § 92 odst. 1 a 2 trestního zákoníku. Konstatuje, že byl odsouzen za účinnosti trestního zákoníku a soudy měly tudíž respektovat jeho § 3 odst. 1, podle nějž lze uložit vždy pouze takový druh trestu, který dovoluje uložit zákon účinný v době rozhodování o trestném činu, tedy peněžitý trest stanovený podle počtu denních sazeb a jejich výše. S odkazem na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 1059/2021 ze dne 10. 11. 2021 podotýká, že za situace, kdy je ukládán peněžitý trest podle právní úpravy účinné ke dni spáchání trestného činu, je třeba respektovat jeho zákonnou konstrukci ke dni rozhodování soudu, mimo jiné co do přípustného rozmezí denních sazeb či jejich výše.
9. Soudy podle stěžovatele postupovaly v rozporu se zásadou nulla poena sine lege, neboť nijak nezohlednily ani nezapočetly jím vykonané odnětí svobody v podobě vazby v délce 288 dní do uložených trestů. Pokud by se plnění uložených povinností vyhýbal, tak by mu po nařízení náhradního trestu odnětí svobody v délce 365 dní a započtení vazby v délce 288 dní zbývalo vykonat pouze trest odnětí svobody v délce 77 dní nebo doplatit cca 21 % peněžitého trestu (§ 344 odst. 2 trestního řádu). Tento výklad provedený obecnými soudy podle stěžovatele motivuje občany k protiprávnímu jednání a postihuje je za dodržování závazných soudních rozhodnutí.
10. Stěžovatel má za to, že ústavně konformním výkladem § 92 odst. 2 trestního zákoníku lze připustit započítání vazby i do peněžitého trestu uloženého podle předchozí právní úpravy. V opačném případě vzniká podle stěžovatele nerovnost mezi odsouzenými, vůči nimž se podaří peněžitý trest exekučně vymoci bez zohlednění vykonané vazby, a mezi těmi, kde vymáhání není úspěšné nebo k němu nebylo přistoupeno, a při přeměně na náhradní trest odnětí svobody se vykonaná vazba započte.
11. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla napadená rozhodnutí vydána. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
12. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízeních nebyla dotčena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatelů a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem také je, aby vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
13. Ústavní soud v napadených rozhodnutích žádný exces či jiné ústavně relevantní nedostatky neshledal. Městský soud i vrchní soud svá rozhodnutí řádně odůvodnily a dostatečně srozumitelně vysvětlily, z jakých důvodů stěžovatelův návrh na započítání vazby do peněžitého trestu podle § 92 odst. 1 trestního zákoníku zamítly. Ústavní soud se ostatně zabýval argumentačně shodnou ústavní stížností stěžovatelky, která byla odsouzena v totožném trestním řízení jako stěžovatel, a v nyní posuzované věci proto zcela odkazuje na závěry usnesení sp. zn. I. ÚS 2788/23 ze dne 13. 3. 2024, kterým byla její ústavní stížnost pro zjevnou neopodstatněnost odmítnuta.
14. Obecné soudy stěžovateli s odkazem na relevantní judikaturu detailně vysvětlily, že mu byl uložen peněžitý trest podle § 53 odst. 1 trestního zákona, neboť trestní zákoník by pro něj nebyl příznivější. Z toho důvodu nebyl peněžitý trest určen součinem denní sazby a počtu sazeb tak, jak jej v § 68 odst. 1 konstruuje trestní zákoník. Obecné soudy správně uvedly, že při ukládání peněžitého trestu nebyla porušena zásada, že se ukládá takový druh trestu, který dovoluje uložit zákon účinný v době rozhodování o trestném činu, neboť peněžitý trest jako druh trestu znaly obě právní normy.
Ač stěžovatel se správností aplikace trestního zákona při ukládání peněžitého trestu široce polemizuje, je třeba zdůraznit, že správnost užití trestního zákona a zákonnost uloženého trestu aprobovaly jak Nejvyšší soud, tak i Ústavní soud (srov. bod 2 tohoto usnesení) při přezkumu odsuzujícího rozsudku městského soudu a usnesení vrchního soudu, jímž byla zamítnuta odvolání obžalovaných. Z těchto rozhodnutí ostatně ani neplyne, že by se stěžovatel vůči správnosti aplikace trestního zákona v tehdejším řízení nějak vymezoval nebo způsob stanovení peněžitého trestu napadal.
Je tedy třeba přisvědčit vrchnímu soudu, že obecné soudy nepochybily, když ve svých rozhodnutích nekvantifikovaly počet denních sazeb a jejich výši, neboť jim tuto povinnost trestní zákon neukládal.
15. Z toho vyplývá i správnost dalšího závěru obecných soudů, že ve stěžovatelově případě nebylo možné vykonanou vazbu do peněžitého trestu započíst. Jak již uvedl Ústavní soud v bodě 9 citovaného usnesení sp. zn. I. ÚS 2788/23 , podle § 38 odst. 1 trestního zákona i podle § 92 odst. 1 trestního zákoníku dojde k započtení vazby a trestu, pokud je vzhledem k druhu uloženého trestu započtení možné. Zákonodárce v obou případech předvídal, že možnost započtení nebude dána vždy. Z důvodu odlišnosti právní úpravy týkající se stanovení výměry peněžitého trestu a následku jeho nezaplacení aplikované v případě stěžovatele od právní úpravy obsažené v trestním zákoníku, které se stěžovatel dovolává, lze přisvědčit obecným soudům, že vykonanou vazbu nebylo možné do peněžitého trestu započíst.
16. Vrchní soud v napadeném usnesení připustil, že započtení by bylo možné v případě, kdy by stěžovatel uložený peněžitý trest nevykonal, a v důsledku toho by bylo rozhodnuto o nařízení výkonu náhradního trestu odnětí svobody, neboť do něj by bylo možno vykonanou vazbu započíst. Ústavní soud nesdílí stěžovatelovo negativní hodnocení této možnosti započtení nastíněné vrchním soudem jako nabádající k protiprávnímu jednání. Stěžovatel zvolil cestu řádného výkonu peněžitého trestu spojenou s následným vydáním usnesení o jeho osvědčení se ve zkušební době podmíněného odsouzení. Pak se ovšem započtení již vykonané vazby do již vykonaného peněžitého trestu z povahy věci nemůže domáhat.
17. Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími byla porušena ústavně zaručená základní práva stěžovatele, a proto ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 31. července 2024
Jan Wintr v. r. předseda senátu