Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dity Řepkové, soudkyně zpravodajky Kateřiny Ronovské a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatele J. R., zastoupeného Mgr. Martinem Kornelem, Ph.D., advokátem, sídlem Zámecká 488/20, Ostrava - Moravská Ostrava, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě č. j. 13 Co 104/2025-584 ze dne 19. června 2025, za účasti Krajského soudu v Ostravě, jako účastníka řízení, a Z. Č., nezletilého H. R., nezletilé M. R. a nezletilé A. R., jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, se stěžovatel (otec nezletilých vedlejších účastníků) domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím byla porušena jeho základní práva zaručená čl. 10 odst. 2, čl. 11, čl. 32 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a vyžádaného soudního spisu Okresního soudu v Ostravě (dále jen "okresní soud") vyplývá, že vedlejší účastnice (matka nezletilých vedlejších účastníků) podala dne 21. 7. 2021 návrh na svěření nezletilého H. a nezletilých A. a M. do své péče a na stanovení povinnosti stěžovateli platit nezletilým s účinností od 1. 1. 2020 výživné. Stěžovatel žádal svěření nezletilých do střídavé péče s intervalem střídání po 14 dnech tak, aby u něj mohli nezletilí pobývat společně se svým polorodým bratrem O., který se narodil ze stěžovatelova vztahu s jinou ženou a byl svěřen do střídavé péče rodičů. Dále navrhoval stanovit matce povinnost hradit výživné pro nezletilého H. za období od 21. 7. 2021 do 29. 9. 2022, kdy nezletilý H. pobýval v jeho péči, a následně stanovit povinnost jemu, neboť po tomto období byl nezletilý H. v péči matky. Ve vztahu k nezletilým A. a M. navrhoval, aby mu byla stanovena povinnost hradit výživné od 21. 7. 2021, tedy od podání matčina návrhu na úpravu péče. Opatrovník navrhoval svěření všech tří nezletilých do péče matky.
3. Rozsudkem okresního soudu č. j. 75 Nc 12014/2022-485 ze dne 3. 10. 2024 byli nezletilí svěřeni do péče matky a stěžovateli byla stanovena povinnost platit s účinností od 1. 10. 2022 na výživu nezletilého H. 7 000 Kč a nezletilých A. a M. každé 4 000 Kč a s účinností od 1. 1. 2023 na výživu nezletilého H. 8 000 Kč a nezletilých A. a M. každé 4 000 Kč. Ve vztahu k nezletilým A. a M. okresní soud konstatoval, že o ně od narození pečuje výlučně matka, neboť stěžovatel v lednu 2020 poprvé opustil společnou domácnost. O svěření nezletilého H. do péče matky rozhodl okresní soud na základě jeho vyjádření a znaleckého posudku, podle kterého by návštěva dvou základních škol nebyla v jeho zájmu. Rok prožitý v péči stěžovatele, kdy nezletilý navštěvoval první ročník základní školy v O. (září 2021 - září 2022), podle okresního soudu vyvolal v nezletilém úzkost a strach z odloučení od matky. Jelikož v průběhu řízení nebyli rodiče schopni ozřejmit, kdy ukončili společnou domácnost, stanovil okresní soud stěžovateli povinnost hradit výživné až od 1. 10. 2022, neboť od té doby byli všichni nezletilí v péči matky. Za období, kdy nezletilý H. pobýval v péči stěžovatele, okresní soud povinnost matce hradit výživné nestanovil s odůvodněním, že stěžovatel za toto období recipročně neplatil výživné na nezletilé A. a M.
4. Napadeným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") byl změněn rozsudek okresního soudu tak, že stěžovateli byla uložena povinnost platit na výživu nezletilého H. částku 6 000 Kč s účinností od 1. 10. 2022, částku 8 000 Kč s účinností od 1. 1. 2023 a částku 6 500 Kč s účinností od 1. 1. 2024, na výživu nezletilých A. a M. každé částku 4 000 Kč s účinností od 1. 8. 2021, částku 6 000 Kč s účinností od 1. 1. 2023 a částku 4 500 Kč s účinností od 1. 1. 2024. Krajský soud konstatoval, že za situace, kdy byli nezletilí svěřeni do péče matky, nelze jí stanovit výživné ke stěžovatelovým rukám za dobu, kdy byl nezletilý H. (od srpna 2021 do září 2022) ve faktické péči otce. Dále zdůraznil, že výživné je nárokem dítěte, nikoliv rodiče, a že zpětné vyměření výživného neslouží ke kompenzaci nároků rodičů. Stěžovatel by se mohl domáhat svého nároku vůči matce v občanskoprávním řízení.
5. Podle stěžovatele by střídavá péče měla být pravidlem, nikoliv výjimkou, a může být rozložena i asymetricky (nález sp. zn. I. ÚS 2364/24 ze dne 5. 2. 2025). Stěžovatel má za to, že především při této formě péče je rodičům zajištěno jejich rovnocenné postavení.
6. S odkazem na nález sp. zn. I. ÚS 1506/13 ze dne 30. 5. 2014 stěžovatel konstatuje, že ani velká vzdálenost bydlišť nemůže být důvodem, který by a priori vylučoval vhodnost střídavé péče. Překážkou pro stanovení střídavé péče nemůže být ani docházka do dvou základních škol (nálezy sp. zn. III. ÚS 2391/21 ze dne 19. 7. 2022 a sp. zn. I. ÚS 3522/22 ze dne 30. 3. 2023). Podle stěžovatele by bylo možné střídavou péči bez problému zvolit v případě, kdyby se matka přestěhovala zpět do O., přičemž jejímu návratu do místa původního společného bydliště podle stěžovatele nic nebrání. Stěžovatel odkazuje na nález sp. zn. I. ÚS 3399/23 ze dne 28. 2. 2024, podle nějž by měla být případná změna bydliště dítěte rodičem zohledněna v rozhodování ve věcech nezletilých.
7. Stěžovatel konstatuje, že nezletilý H. sice v řízení u krajského soudu uvedl, že chce za ním dojíždět pouze na víkendy, avšak podle nálezu sp. zn. II. ÚS 1311/24-2 ze dne 7. 8. 2024 nelze při rozhodování soudu vycházet pouze z názoru dítěte, ale je třeba věc posuzovat v celkovém kontextu okolností a rodinné situace.
8. Stěžovatel nesouhlasí s tvrzením krajského soudu, že se s nezletilými stýká v poměrně širokém rozsahu, neboť 4 noci v měsíci považuje za styk běžný. Konstatuje, že v řízení u okresního soudu navrhoval, aby v případě svěření nezletilých do péče matky zahájil okresní soud řízení o úpravě styku. Odkazuje na nález sp. zn. IV. ÚS 1328/20 ze dne 28. 7. 2020, podle něhož má být povinností obecných soudů rozhodnout o úpravě styku rodičů s dítětem i bez výslovného návrhu, aniž by musel neúspěšný rodič iniciovat nové řízení v této věci.
9. Stěžovatel upozorňuje, že je nositelem rodičovské odpovědnosti a nevidí důvod, proč by k jeho rukám neměla být plněna vyživovací povinnost matky k nezletilému H. za dobu, kdy byl v jeho péči (od srpna 2021 do září 2022). Podle stěžovatele nemá oporu v žádném zákonném ustanovení postup krajského soudu, který matce za uvedené období neuložil povinnost výživné hradit, avšak jemu za období od 1. 10. 2022 uložena byla.
10. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo napadené rozhodnutí vydáno. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
11. Ve své ustálené judikatuře Ústavní soud zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že v řízení o ústavních stížnostech Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) přezkoumává rozhodnutí či postup orgánů veřejné moci jen z toho hlediska, zda jimi nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod.
12. Rozhodování o svěření nezletilého dítěte do péče je výsledkem hodnocení důkazů provedených obecnými soudy a spadá tak do jejich nezávislé pravomoci (srov. nález sp. zn. I. ÚS 1708/14 ze dne 18. 12. 2014). Při rozhodování ve věcech péče o děti je proto především na obecných soudech, aby vyšly z individuálních okolností každého případu a z nich vyplývajícího nejlepšího zájmu dítěte, který má být vždy prioritním hlediskem při jakémkoliv rozhodování týkajícího se dětí. Soudy musí pečlivě uvážit, jaký výchovný model je v danou chvíli nejvhodnější a v nejlepším zájmu konkrétního dítěte.
13. Úkolem obecných soudů je snaha nalézt takové řešení, které nebude omezovat ani právo rodiče zaručené čl. 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod. Se znalostí spisu, vývoje rodinné situace a bezprostředního kontaktu s účastníky řízení mohou obecné soudy proniknout do mnohdy spletité a těžko řešitelné situace a učinit konečné rozhodnutí, které bude odrážet zájmy jednotlivých účastníků, zejména nezletilých dětí. Ústavní soud zde s ohledem na své postavení nemůže hrát roli konečného univerzálního rozhodce, ale jeho úkolem je pouze posoudit vzniklý stav z hlediska ochrany základních práv toho účastníka, který namítá jejich porušení. Pokud učiněné závěry nepostrádají zdůvodnění mající odraz v provedených důkazech a nezakládají zcela zjevnou nesprávnost, nepřísluší Ústavnímu soudu přehodnocovat závěry učiněné obecnými soudy a suplovat roli další přezkumné instance.
14. Lze souhlasit se stěžovatelem, že (velká) vzdálenost bydlišť nemůže být sama o sobě důvodem pro vyloučení střídavé péče. Z napadeného rozhodnutí však neplyne, že by krajský soud dospěl k závěru o nevhodnosti střídavé péče pouze na základě skutečnosti, že rodiče bydlí daleko. Pro střídavou péči nesvědčil i fakt, že nezletilý H. je úzkostné dítě, kterému změny ze zaběhnutého režimu způsobují zvýšení úzkosti a stresu (krajský soud vycházel ze znaleckého posudku vypracovaného v řízení před okresním soudem).
Krajský soud přihlédl i k vyjádření nezletilého H., který při jednání uvedl, že mu vyhovuje současné nastavení péče, chce bydlet u matky, za stěžovatelem jezdit dva víkendy v měsíci a chodit do školy ve V. Nevhodnost střídavé péče u nezletilých A. a M. odůvodnil krajský soud úzkou sourozeneckou vazbou s nezletilým H. a jejich brzkým nástupem k základnímu vzdělávání. Odkazuje-li stěžovatel na podporu svého tvrzení, že vzdálenost bydlišť nemůže být překážkou střídavé péče, na nález sp. zn. I. ÚS 1506/13
, je potřeba zdůraznit, že podle tohoto nálezu je třeba při posuzování hlediska vzdálenosti bydlišť přihlédnout k dalším okolnostem případu, zejména k tomu, zda dítě není převozem a pobytem v odlišném prostředí fyzicky či psychicky zatěžováno a zda je v možnostech rodičů ve stanoveném intervalu tuto vzdálenost překonávat. V odkazovaném nálezu Ústavní soud navíc posuzoval rozhodnutí obecného soudu, který i přes velkou vzdálenost bydlišť rodičů dospěl k vhodnosti střídavé péče u dítěte, které ještě neplnilo povinnou školní docházku, bylo povahově flexibilní, emočně a sociálně v pořádku, ochotně se přizpůsobovalo změněným poměrům a neprojevovalo žádné znaky úzkostného vývoje. V nyní posuzované věci však byly tyto skutečnosti zcela odlišné. Nelze tedy souhlasit se stěžovatelem, že by krajský soud odůvodnil svůj závěr o nevhodnosti střídavé péče pouze vzdáleností bydlišť rodičů nebo že by nerespektoval závěry nálezu sp. zn. I. ÚS 1506/13
.
15. Odkazuje-li stěžovatel na nález sp. zn. I. ÚS 3399/23 , je třeba zdůraznit, že Ústavní soud v něm posuzoval situaci, kdy otec neměl s dítětem možnost styku, neboť matka se s ním odstěhovala 475 km od původního bydliště. Ústavní soud v uvedeném nálezu konstatoval, že v takovém případě mají obecné soudy zvážit místo a způsob předávání dítěte tak, aby negativní důsledky protiprávního jednání matky nenesl bez dalšího otec. V nyní posuzovaném případě krajský soud změnu bydliště vážil a uvedl, že matka se odstěhovala v situaci, kdy partnerství se stěžovatelem bylo dávno ukončeno, otec od rodiny odešel a nežil s matkou ve společné domácnosti, pouze do ní docházel. Krajský soud konstatoval, že její přestěhování do V., kde má rodiče, bylo logickým krokem, jelikož v té době pečovala o tři děti, z nichž dvojčata byla ve věku necelých dvou let. Navíc vzal krajský soud v úvahu skutečnost, že matka se nesnažila stěžovatele z rodičovské role eliminovat a omezovat jeho styk s dětmi. Z napadeného rozhodnutí tedy vyplývá, že krajský soud změnu bydliště nezletilých dostatečně posoudil v kontextu dalších zjištěných skutečností. Změnu bydliště nezletilých bez souhlasu druhého z rodičů nelze nadřazovat celkovému posouzení nejlepšího zájmu nezletilých.
16. Střídavá péče je sice obecně vhodným řešením při rozhodování o péči, nejde však o řešení jediné, tím méně pak automatické. Prioritním měřítkem pro svěření dítěte do střídavé péče není ani přání jednoho z rodičů, ale nejlepší zájem dítěte (srov. čl. 3 Úmluvy o právech dítěte). Posouzení naplnění tohoto měřítka přísluší obecným soudům, které jsou povinny posuzovat věc individuálně s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem a zvláštnostem (srov. nález sp. zn. I. ÚS 3065/21 ze dne 3. 5. 2022, bod 19). Krajský soud v napadeném rozhodnutí uvedl, že zvažoval možnost svěření nezletilých do střídavé péče v symetrickém i asymetrickém rozsahu, nicméně po zvážení všech relevantních okolností dospěl k závěru, že v nejlepším zájmu nezletilých je svěření do péče matky. Důvodem pro nevyhovění návrhu na svěření nezletilých do střídavé péče byly konkrétní okolnosti, které ve svém celku vedly krajský soud k přesvědčení o nevhodnosti střídavé péče (srov. bod 14 výše). Závěry napadeného rozhodnutí nelze v uvedeném kontextu považovat za excesivní, resp. rozporné se zájmem nezletilých.
17. Zásadním vodítkem při hledání nejlepšího zájmu dítěte je jeho přání, a to za předpokladu, že je dítě dostatečně rozumově a emocionálně vyspělé. Je třeba souhlasit se stěžovatelem, že obecné soudy nemohou postoj dítěte bez dalšího převzít a založit svá rozhodnutí pouze na vysloveném přání, a nikoliv na pečlivém a komplexním posuzování jeho zájmů (srov. též nálezy sp. zn. II. ÚS 4160/12 ze dne 23. 4. 2013 nebo sp. zn. I. ÚS 2482/13 ze dne 26. 5. 2014). Názor dítěte je proto třeba zohledňovat velmi citlivě, neboť dítě samo nemusí být ani ve vyšším věku schopno plně odhadnout dopad svého postoje. Nezletilý H. při jednání u krajského soudu uvedl, že mu vyhovuje současné nastavení péče. Chce bydlet u matky, za stěžovatelem jezdit dva víkendy v měsíci a chodit do školy ve V. Krajský soud posuzoval a hodnotil vyjádření nezletilého H. v kontextu dalších podstatných skutečností (srov. bod 14 výše), a Ústavní soud proto nepřisvědčil námitce stěžovatele, že by rozhodnutí o svěření nezletilých do péče matky bylo postaveno pouze na vysloveném přání nezletilého H.
18. K námitce stěžovatele ohledně neupravení styku s nezletilými Ústavní soud konstatuje, že krajský soud se s touto námitkou dostatečným způsobem vypořádal a odůvodnil, proč nepřistoupil k autoritativní úpravě styku. Zdůraznil, že stěžovatel žádný návrh na úpravu styku nevznesl a že jeho styk s nezletilými se realizuje na základě dohody rodičů. Ze soudního spisu okresního soudu je patrné, že stěžovatel pouze obecně konstatoval, že okresní soud je povinen rozhodnout o styku, avšak na dotaz, jak by si styk představoval, nijak nereagoval. Nález sp. zn. IV. ÚS 1328/20 , na který odkazuje stěžovatel, se ostatně vyjadřoval k povinnosti soudů upravit styk za situace, kdy bylo dítě odebráno z výlučné péče jednoho z rodičů a svěřeno do výlučné péče druhého rodiče, přičemž prvnímu rodiči byl styk poté fakticky odpírán. V citlivých rodinně právních věcech nelze k posuzování všech specifických okolností přistupovat mechanicky, jen s odkazem na závěry dosavadní judikatury Ústavního soudu spojených s rozhodováním o této otázce, a aplikovat je tak na všechny na první pohled obdobné případy (srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 3289/24 ze dne 21. 3. 2025).
19. K námitce neuložení povinnosti matce hradit výživné za dobu, kdy byl nezletilý H. ve faktické péči stěžovatele, Ústavní soud uvádí, že krajský soud v napadeném rozhodnutí dostatečně vysvětlil, proč tato povinnost matce stanovena být nemohla. Jelikož byli nezletilí svěřeni do péče matky, nelze jí stanovit výživné pro nezletilého H. k rukám stěžovatele, neboť ten již nezletilého H. nemá v péči a peněžní prostředky takto obdržené od matky by na jeho výživu nemohl vynaložit. Odůvodnění krajského soudu, že v případě plnění vyživovací povinnosti stěžovatelem i za matku v období, kdy se nezletilý H. nacházel v jeho péči, se stěžovatel může svého nároku domáhat v občanskoprávním řízení, nelze z ústavněprávního hlediska nic vytknout a stěžovatel s ním ostatně ani nijak hlouběji nepolemizuje.
20. Ústavní soud uzavírá, že v postupu krajského soudu neshledal žádné kvalifikované pochybení, které by mohlo být chápáno jako porušení základních práv stěžovatele a mělo vést ke kasaci napadených rozhodnutí. Krajský soud rozhodoval na základě dostatečně zjištěného skutkového stavu a ústavně souladným způsobem své závěry odůvodnil. Napadené rozhodnutí nevykazuje projevy libovůle či svévole a závěry krajského soudu nejsou zjevně excesivní či jinak ústavně nepřijatelné.
21. Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 14. ledna 2026
Dita Řepková v. r.
předsedkyně senátu