Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Langáška (soudce zpravodaj) a soudců Jaromíra Jirsy a Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatele V. S., zastoupeného JUDr. Pavlem Kiršnerem, LL.M., advokátem, sídlem Rumunská 1720/12, Praha 2, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. září 2024 č. j. 39 Co 147/2024-142 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 27. února 2024 č. j. 33 Nc 21/2023-86, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1 jako účastníků řízení a za účasti vedlejších účastníků řízení: J. S. a nezletilí T. S. a M. S., takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. V této věci jde o namítaný protiústavní postup obecných soudů při rozhodování o péči o nezletilé, stanovení styku a vyživovací povinnosti stěžovatele vůči jeho nezletilým dětem.
2. Vedlejší účastnice J. S. (matka dětí - dalších dvou vedlejších účastníků) se v řízení před obecnými soudy domáhala úpravy výkonu rodičovské odpovědnosti a výživného před a po rozvodu manželství mezi ní a stěžovatelem. Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") jako soud prvního stupně v napadeném rozsudku svěřil děti před i po rozvodu manželství do péče matky. Stěžovateli (otci) uložil povinnost přispívat na výživu obou svých dětí po 5 000 Kč měsíčně a uhradit dlužné výživné.
3. Městský soud v Praze jako soud odvolací (dále jen "městský soud") závěry obvodního soudu převážně potvrdil, pouze snížil výši výživného pro dceru na 4 000 Kč měsíčně a změnil adekvátně povinnost uhradit dlužné výživné.
4. Stěžovatel napadá ústavní stížností rozsudek obvodního soudu i rozsudek městského soudu. Tvrdí, že jimi bylo porušeno jeho právo na ochranu rodinného života podle čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo stěžovatele na péči o dítě a jeho výchovu podle čl. 32 odst. 4 Listiny, právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a zásada presumpce neviny podle čl. 40 odst. 2 Listiny ve spojení s právy nezletilých dle čl. 3 odst. 1, čl. 9 odst. 3 a čl. 18 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte.
5. Ústavní soud dospěl k závěru, že je ústavní stížnost zjevně neopodstatněná.
6. Ve své judikatuře Ústavní soud mnohokrát konstatoval, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a použití podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně (obecným) soudům, nikoli Ústavnímu soudu. Z hlediska ústavněprávního může být pouze posouzeno, zda skutková zjištění mají dostatečný a racionální základ, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou v "extrémním nesouladu" se zjištěným skutkovým stavem a zda interpretace použitého práva je ústavně konformní. Jinými slovy, Ústavní soud má pouze posuzovat, zda v řízení (a posléze rozhodnutím v něm vydaným) nebyla porušena ústavně zaručená práva účastníků, jestli řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé (viz např. usnesení ze dne 13. listopadu 2018 sp. zn. IV. ÚS 2301/17 , usnesení ze dne 29. května 2015 sp. zn. I. ÚS 387/15 nebo usnesení ze dne 3. června 2019 sp. zn. III. ÚS 1836/18 ).
7. Obzvláště rezervovaně pak Ústavní soud přistupuje k soudním rozhodnutím ve věcech rodinných. Jsou to totiž právě obecné soudy, které mají ke všem účastníkům řízení nejblíže, provádějí a hodnotí důkazy, komunikují s účastníky a dalšími osobami relevantními pro řízení, z čehož si vytvářejí úsudek, a vynášejí tak skutková zjištění z bezprostřední blízkosti jádra řešené věci. Vztáhne-li obecný soud své právní závěry ke svým skutkovým zjištěním a poskytne-li pro ně přezkoumatelné a logické odůvodnění, přičemž vyjde z dostatečného rozsahu dokazování, není zpravidla důvod hodnotit postup soudu jako neústavní [srov. např. usnesení ze dne 25. září 2014 sp. zn. IV. ÚS 2468/14 , usnesení ze dne 10. listopadu 2020 sp. zn. II. ÚS 2598/20 (U 18/103 SbNU 411), bod 11, usnesení ze dne 9. února 2021 sp. zn. I. ÚS 3594/20 nebo usnesení ze dne 15. května 2024 sp. zn. II. ÚS 1092/24 ].
8. Z těchto principů Ústavní soud vyšel i při posouzení námitek stěžovatele.
9. Stěžovatel na prvním místě namítá procesní vady v řízení před soudem prvního stupně. Z ústavní stížnosti vyplývá, že právní zástupce stěžovatele (JUDr. Kiršner) zaslal obvodnímu soudu nedopatřením spolu s prvním úkonem ve věci plnou moc udělenou namísto JUDr. Kiršnerovi jinému advokátovi - Mgr. Kovaříkovi (který je jeho trvale spolupracujícím advokátem a měl stěžovatele zastupovat v jiném řízení). Následně proto soud nepřihlédl k vyjádřením stěžovatele, které zaslal JUDr. Kiršner a dle tvrzení stěžovatele jej ani nevyzval k doložení (správné) plné moci. Jelikož se stěžovatel v té době nacházel ve vazbě, žádal jeho jménem JUDr. Kiršner o zajištění eskorty z vazební věznice na jednání před obvodním soudem. Obvodní soud však k tomuto podání také nepřihlédl a nezajistil účast stěžovatele na jednání. Samotného jednání pak byl účasten Mgr. Kovařík, který se na jednání původně dostavil v substituci za JUDr. Kiršnera, nicméně obvodní soud jej považoval za přímého právního zástupce stěžovatele.
10. S ohledem na výše nastíněné principy ústavněprávního přezkumu Ústavní soud konstatuje, že byť lze mít vůči postupu obvodního soudu výhrady, nelze ho považovat za natolik závažnou vadu, která by dosahovala v kontextu celého procesu ústavněprávní roviny [srov. nález ze dne 25. ledna 2007 sp. zn. III. ÚS 191/06 (N 14/44 SbNU 183)]. Z rozsudku městského soudu je zřejmé, že otázka právního zastoupení stěžovatele byla vyjasněna v řízení před odvolacím soudem, který se namítanou vadou zabýval a srozumitelně odůvodnil, proč postup obvodního soudu neshledal vadným (viz bod 24 rozsudku). Podle městského soudu JUDr. Kiršner své zplnomocnění do spisu i přes výzvu soudu nezaložil (a učinil tak až v odvolacím řízení). Městský soud se navíc pokusil - dle slov městského soudu - "nedůvodnou tvrdost" obvodního soudu zhojit, zajistil jeho účast u jednání před odvolacím soudem a alespoň tam jej vyslechl. Jednání před soudem prvního stupně se účastnil též právní zástupce stěžovatele (který jej měl při tomto jednání zastupovat - ať už jako jeho přímý zástupce, či v substituci), stěžovatel měl tak prostor se k věci vyjádřit i v této fázi řízení. Lze též připomenout, že v opatrovnickém řízení se neuplatní koncentrace řízení a případné nové skutečnosti a důkazy mohl stěžovatel uplatňovat i v odvolacím řízení (viz § 28 odst. 1 zákona o zvláštních řízeních soudních). Podle Ústavního soudu tedy byla vada řízení před soudem prvního stupně zhojena odvolacím soudem a řízení lze v každém případě jako celek považovat za spravedlivé.
11. Odkaz stěžovatele na nález ze dne 15. ledna 2015 sp. zn. II. ÚS 3144/14 (N 4/76 SbNU 81) v tomto ohledu není případný, neboť v něm opomenutí soudu vyzvat k předložení správné plné moci vedlo dle Ústavního soudu k přepjatě formalistickému závěru o nepřiznání náhrady nákladů řízení. Oproti případu stěžovatele se tak vada promítla přímo do správnosti (nákladového) výroku rozhodnutí.
12. Stěžovatel dále uvádí, že obecné soudy nerespektovaly presumpci neviny a že své závěry o nemožnosti svěřit mu děti do péče odůvodňovaly opakovaně tím, že se nachází ve vazbě. Z ústavní stížnosti totiž plyne, že vůči stěžovateli bylo vedeno trestní stíhání zjednodušeně pro podezření z trestného činu, kterého se měl dopustit na základě svého chování vůči matce. Ústavní soud však po seznámení se s napadenými rozhodnutími této námitce nepřisvědčil.
13. Z odůvodnění napadených rozhodnutí nevyplývá, že by obecné soudy jakkoliv předjímaly rozhodnutí trestních soudů ve věci stěžovatele. V opatrovnickém řízení naopak neprovedly důkaz trestním spisem, přestože to sám stěžovatel navrhoval. Soudy jej odmítly provést pro jeho nadbytečnost - obvodní soud v tomto ohledu zmiňuje právě presumpci neviny a skutečnost, že ostatní důkazy jsou dostačující pro obraz o rodinném prostředí, ve kterém děti žijí (viz bod 33 rozsudku obvodního soudu). Ústavní soud k tomu jen dodává, že si obecné soudy obstaraly dostatek důkazních prostředků, ze kterých vyvodily na první pohled rozumná a logická skutková zjištění, která působí dostatečně pro přijetí rozhodnutí o péči, čemuž nelze nic vytknout.
14. Ze skutkových závěrů lze zejména poukázat na ty pasáže rozhodnutí, kde se popisuje, že se stěžovatel dopouštěl fyzického násilí vůči matce i dětem, děti mají z otce strach či že trpí psychickými problémy pramenícími z chování otce. Městský soud přitom v bodu 26 svého rozsudku výslovně připomenul, že právě pro tyto důvody nepřichází svěření nezletilých do péče otce v úvahu, překážkou tedy není jen to, že byl stěžovatel v době rozhodování soudů ve vazbě. Obecné soudy na základě provedeného dokazování naopak nezjistily žádné závažné nedostatky na straně matky, které by vylučovaly svěření dětí do její péče. Přestože stěžovatel tvrdí, že i matka se vůči dětem dopouštěla násilí či jiného závadného chování, nevyplývá to ze skutkových zjištění obecných soudů a stěžovatel ani v ústavní stížnosti nepředkládá nic, co by dané závěry mohlo vyvrátit.
15. Stěžovatel dále namítá, že obecné soudy vůbec nerozhodly o jeho styku s dětmi. Ústavní soud si je vědom závěrů vyplývajících z jeho dosavadní judikatury v otázce soudem neupraveného styku s dítětem [viz např. nálezy ze dne 20. prosince 2017 sp. zn. I. ÚS 3296/17 (N 238/87 SbNU 853), ze dne 28. července 2020 sp. zn. IV. ÚS 1328/20 (N 157/101 SbNU 98) či ze dne 22. prosince 2020 sp. zn. IV. ÚS 2611/20 (N 235/103 SbNU 398)]. Zásadně platí, že řízení o úpravě poměrů k dítěti je třeba chápat komplexně v tom smyslu, že zahrnuje jak rozhodnutí o péči, tak i o styku, neboť tato dvě rozhodnutí spolu velmi úzce souvisejí, a proto je povinností obecných soudů rozhodnout při zásadní změně uspořádání péče o dítě rovněž o úpravě styku druhého rodiče s dítětem i bez výslovného návrhu. Je však třeba připomenout, že v tak citlivých věcech nelze k posuzování všech specifických okolností spojených s danou věcí přistupovat mechanicky, jen s odkazem na závěry dosavadní judikatury Ústavního soudu spojených s rozhodováním o této otázce a aplikovat je tak na všechny "na první pohled" obdobné případy.
16. Oproti nálezům citovaným v předchozím odstavci (včetně nálezu sp. zn. IV. ÚS 2611/20 , na který v ústavní stížnosti odkazuje také stěžovatel), jsou v nyní projednávané věci dány zcela odlišné skutkové okolnosti. Tyto nálezy vychází převážně z toho, že obecné soudy opomenuly rozhodnout o styku, přestože z rozhodnutí soudů či ze spisu nijak neplynulo, že by styk měl být vyloučen. Vztah dítěte k rodiči byl v daných případech obecně pozitivní. Situace stěžovatele a jeho dětí je ale zcela jiná - k tomu lze opět odkázat na závěry obvodního i městského soudu, že se děti stěžovatele bojí a že se vůči nim choval násilně. V tomto ohledu se také liší stěžovatelův případ oproti nálezu ze dne 26. července 2017 sp. zn. I. ÚS 1079/17 (N 133/86 SbNU 261), na nějž odkazuje v ústavní stížnosti, kde Ústavní soud uvedl, že "pouhá" hrozba fyzického násilí nemůže představovat pádný důvod pro úplný zákaz styku rodiče s dítětem.
17. Přestože se soudy zaměřovaly primárně na rozhodnutí o svěření nezletilých do péče jednoho z rodičů, lze usuzovat, že posouzení chování stěžovatele vůči jeho dětem zjevně dopadá i na vyloučení styku stěžovatele s dětmi. S ohledem na skutkové a právní závěry obecných soudů v konkrétních poměrech této věci napadená rozhodnutí z pohledu ústavněprávního přezkumu obstojí.
18. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, neboť nezjistil porušení základních práv stěžovatele.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 21. března 2025
Tomáš Langášek v. r.
předseda senátu