Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Jaromíra Jirsy a Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti Aeroklub Frýdlant nad Ostravicí, z. s., sídlem Lubno 191, Frýdlant nad Ostravicí, zastoupené JUDr. Františkem Severinem, advokátem, sídlem Elišky Machové 1247/41, Brno, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 8. září 2023 č. j. 21 Co 130/2023-259 a výroku II. usnesení Okresního soudu ve Znojmě ze dne 27. června 2023 č. j. 11 C 21/2020-251, za účasti Krajského soudu v Brně a Okresního soudu ve Znojmě, jako účastníků řízení, a Bohumila Petrželky, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi bylo porušeno základní právo zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že v záhlaví uvedeným usnesením Okresní soud ve Znojmě (dále též jen "okresní soud") zastavil řízení o zaplacení částky 809 000 Kč s příslušenstvím (výrok I.) a uložil stěžovatelce jako žalobkyni povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi jako žalovanému náklady řízení ve výši 160 223,41 Kč (výrok II.). Okresní soud poukázal na to, že v případě zastavení řízení z důvodu zpětvzetí mu nepřísluší posuzovat hmotněprávní stránku věci. Stěžovatelka zavinila zastavení řízení a je tedy povinna hradit vedlejšímu účastníkovi náklady řízení podle § 146 odst. 2 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.").
3. Proti výroku II. usnesení okresního soudu podala stěžovatelka odvolání. Napadeným usnesením Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") bylo usnesení okresního soudu v napadeném výroku II. o náhradě nákladů řízení mezi účastníky změněno jen tak, že stěžovatelka je povinna nahradit vedlejšímu účastníkovi na nákladech řízení před okresním soudem částku 160 223,41 Kč k rukám zástupce vedlejšího účastníka do tří dnů od právní moci tohoto usnesení (výrok I.) a dále bylo rozhodnuto, že stěžovatelka je povinna nahradit vedlejšímu účastníkovi na nákladech odvolacího řízení částku 4 924,70 Kč k rukám zástupce vedlejšího účastníka do tří dnů od právní moci tohoto usnesení (výrok II.). Krajský soud dospěl k závěru, že v projednávané věci vzala stěžovatelka žalobu zpět, aniž by vedlejší účastník po zahájení řízení na stěžovatelkou tvrzený nárok cokoli plnil. Zpětvzetí žaloby je typicky takovým procesním úkonem žalobce, ve vztahu ke kterému je vždy nutno zkoumat, který z účastníků zavinil, že řízení muselo být zastaveno podle § 146 odst. 2 o. s. ř. Použití § 146 odst. 1 písm. b) o. s. ř., na které stěžovatelka v odvolání poukazovala, krajský soud vyloučil. Krajský soud konstatoval, že pro rozhodnutí o náhradě nákladů řízení mezi účastníky v projednávané věci nelze použít ani § 150 o. s. ř., jehož aplikace se stěžovatelka domáhala. Mezi důvody hodné zvláštního zřetele nepatří případné rozdílné posouzení určité právní otázky soudy, a proto není tou okolností, kterou by bylo možno přičíst k tíži vedlejšího účastníka a nepřiznat mu z tohoto důvodu náhradu nákladů řízení. Zda vedlejší účastník v pozici žalobce v řízení u Okresního soudu ve Frýdku-Místku byl či nebyl zavázán náhradě nákladů řízení České republice po zpětvzetí žaloby, případně z jakých důvodů, je podle krajského soudu pro posouzení nyní projednávané věci irelevantní. Krajský soud uzavřel, že aplikoval-li okresní soud při posouzení náhrady nákladů řízení § 146 odst. 2 větu první o. s. ř., a přiznal vedlejšímu účastníkovi náhradu nákladů řízení v plné výši, rozhodl správně.
4. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že soudy obou stupňů nesprávně aplikovaly § 146 odst. 2 věty první o. s. ř., neboť stěžovatelka nezavinila, že řízení muselo být zastaveno. Stěžovatelka poukazuje na to, že jediným důvodem pro podání žaloby dne 24. 1. 2020 byla skutečnost, že v ústavní stížnosti uvedených rozsudcích vydaných po uzavření kupní smlouvy dne 23. 3. 2016 byla vždy opakovaně a pravomocně soudy všech stupňů konstatována absolutní neplatnost kupní smlouvy uzavřené dne 4. 4. 2016 mezi prodávajícím vedlejším účastníkem a kupující stěžovatelkou, na základě které měl vedlejší účastník stěžovatelce prodat konkrétní nemovité věci, za které vedlejší účastník obdržel částku 809 000 Kč. Žaloba tedy byla podle právního stavu v době podání žaloby zcela důvodná. Byla-li tedy stěžovatelka opakovaně soudy (včetně Nejvyššího soudu) ubezpečena o tom, že jí vedlejší účastník nic neprodal, z dikce § 2993 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, vyplývá zákonný nárok stěžovatelky vůči vedlejšímu účastníkovi na vrácení bezdůvodného obohacení. Odmítl-li vedlejší účastník přijaté peněžité plnění stěžovatelce vrátit, bylo projevem právní bdělosti stěžovatelky podat předmětnou žalobu, neboť bez tohoto právního jednání by došlo k promlčení stěžovatelčina nároku.
5. Stěžovatelka poukazuje na to, že Nejvyšší soud až v pořadí sedmém a Krajský soud v Ostravě v pořadí osmém rozsudku v téže věci dospěly v prosinci 2022 (za 35 měsíců po podání žaloby u Okresního soudu ve Znojmě) k názoru, že kupní smlouva mezi vedlejším účastníkem a stěžovatelkou ze dne 4. 4. 2016 je platná. V této souvislosti stěžovatelka poukazuje na to, že i vedlejší účastník se ztotožnil s právním názorem soudů o neplatnosti kupní smlouvy ze dne 4. 4. 2016 a i on sám se žalobou ze dne 8. 4. 2022 v řízení před Okresním soudem ve Frýdku-Místku domáhal určení svého vlastnictví k totožným pozemkům v k. ú. Lubno. Tuto žalobu vzal vedlejší účastník v dubnu 2023 zpět a Okresní soud ve Frýdku-Místku řízení zastavil, přičemž vedlejšímu účastníkovi jako žalobci neuložil povinnost nahradit náklady řízení žalovanému. Na základě výše uvedeného stěžovatelka dovozuje, že napadenými rozhodnutími obecných soudů bylo porušeno její právo na soudní ochranu, když má být finančně postižena placením významné částky nákladů řízení z důvodu "cizelování" právních názorů soudy tří stupňů. Rozhodování obecných soudů podle § 146 odst. 2 věty první o. s. ř., bez přihlédnutí ke specifickým okolnostem tohoto konkrétního případu, je podle stěžovatelky zjevně formalistické.
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
7. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
8. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06
(N 148/46 SbNU 471); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
9. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně konstatoval, že rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je zásadně doménou těchto soudů. Zobrazují se zde aspekty nezávislého soudního rozhodování. Ústavní soud není tudíž oprávněn v detailech přezkoumávat jednotlivá rozhodnutí těchto soudů o nákladech řízení (srov. např. usnesení ze dne 4. 11. 2005 sp. zn. I. ÚS 457/05 ). Problematika nákladů řízení zpravidla nemůže být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, obvykle nedosahuje intenzity zakládající porušení jejich základních práv a svobod [srov. např. usnesení ze dne 5. 8. 2002 sp. zn. IV. ÚS 303/02
(U 25/27 SbNU 307), usnesení ze dne 4. 2. 2003 sp. zn. I. ÚS 30/02 nebo usnesení ze dne 6. 12. 2006 sp. zn. III. ÚS 255/05 ].
10. Případy, kdy Ústavní soud připustil meritorní přezkum rozhodnutí o nákladech řízení, jsou spíše výjimečné. Silněji než jinde se v případě sporu o náklady řízení uplatňuje zásada, že pouhá nesprávnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu. Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenzi toliko v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což by mohlo nastat v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen např. prvek svévole [např. nálezy ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98
(N 98/15 SbNU 17), ze dne 4. 7. 2001 sp. zn. II. ÚS 598/2000
(N 100/23 SbNU 23), ze dne 17. 5. 2001 sp. zn. III. ÚS 727/2000
(N 75/22 SbNU 145), ze dne 24. 5. 2001 sp. zn. III. ÚS 619/2000
(N 79/22 SbNU 165), ze dne 10. 1. 2006 sp. zn. I. ÚS 633/05 a další].
11. V případě zastavení řízení může obecný soud o nákladech řízení rozhodnout podle § 146 odst. 1 písm. b) o. s. ř., tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení podle jeho výsledku, nebo může podle § 146 odst. 2 o. s. ř., některému z účastníků přiznat náhradu nákladů řízení vůči jinému. Podle tohoto ustanovení platí, že jestliže některý z účastníků zavinil, že řízení muselo být zastaveno, je povinen hradit jeho náklady; byl-li však pro chování žalovaného (jiného účastníka řízení) vzat zpět návrh, který byl podán důvodně, je povinen hradit náklady řízení žalovaný (jiný účastník řízení).
12. Rozhodování o nákladech občanského soudního řízení je ovládáno zásadně pravidlem úspěchu ve věci (§ 142 odst. 1 o. s. ř.). Je-li však řízení zastaveno, stává se tímto kritériem zavinění toho, kdo způsobil, že řízení nemohlo dospět do stadia meritorního rozhodování (§ 146 odst. 2 věta první o. s. ř.), tj. zavinění, že řízení muselo být zastaveno [srov. nález ze dne 17. 12. 2008 sp. zn. I. ÚS 315/07
(N 224/51 SbNU 799), bod 12], přičemž zavinění se posuzuje z procesního hlediska [srov. nálezy ze dne 8. 10. 2019 sp. zn. I. ÚS 3778/18 , bod 17, ze dne 8. 8. 2017 sp. zn. III. ÚS 3447/15 a ze dne 8. 8. 207 (N 141/86 SbNU 411), bod 18].
13. Zvláštní pravidlo pro posuzování podmínek procesního zavinění stanoví § 146 odst. 2 věta druhá o. s. ř., při zastavení žaloby pro zpětvzetí žalobcem; žalobce má právo na náhradu nákladů zastaveného řízení, vzal-li zpět svůj důvodně podaný návrh pro chování žalovaného (jiného účastníka řízení). Otázka shora uvedeného procesního zavinění se proto zkoumá optikou tří samostatných předpokladů; 1) zpětvzetí žaloby žalobcem, 2) důvodnost žaloby a 3) chování žalovaného [nález ze dne 17. 1. 2017 sp. zn. III. ÚS 3592/16
(N 14/84 SbNU 167), bod 18, či ze dne 8. 8. 2017 sp. zn. III. ÚS 3447/15
(N 141/86 SbNU 411), bod 18].
14. V nyní posuzované věci obecné soudy při rozhodování o náhradě nákladů řízení postupovaly v souladu s § 146 odst. 2 věty první o. s. ř., když posuzovaly, který z účastníků řízení procesně zavinil zastavení řízení, tedy zabývaly se zaviněním na zastavení řízení z procesního hlediska. Dospěly přitom k závěru, že stěžovatelka vzala žalobu zpět, aniž by vedlejší účastník po zahájení řízení na stěžovatelkou tvrzený nárok cokoli plnil. Tento svůj závěr obecné soudy, zejména pak krajský soud, v napadených rozhodnutích dostatečně a přesvědčivým způsobem odůvodnily. Ústavní soud považuje závěr obecných soudů, že stěžovatelka je v souladu s § 146 odst. 2 věty první o. s. ř., povinna zaplatit vedlejšímu účastníkovi náklady řízení, za ústavně konformní.
15. Ke stěžovatelkou namítanému odlišnému postupu Okresního soudu ve Frýdku-Místku v řízení ve věci určení vlastnictví vedlejšího účastníka k totožným pozemkům v k. ú. Lubno proti České republice - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových (který z důvodu změny právního názoru Nejvyšším soudem řízení zastavil, přičemž neuložil vedlejšímu účastníkovi v pozici žalobce povinnost náhrady nákladů řízení), Ústavní soud uvádí, že jakkoli je nejednotnost soudního rozhodování věcí nežádoucí, není v pravomoci Ústavního soudu, ani jeho úkolem, aby namítaný nesoulad "napravoval", a vnucoval obecným soudům jiný výklad podústavního práva, a aby si tak nad rámec své pravomoci přisuzoval postavení arbitra uvnitř obecného soudnictví (srov. usnesení ze dne 17.
1. 2017 sp. zn. II. ÚS 1056/16 , usnesení ze dne 18. 10. 2016 sp. zn. III. ÚS 3152/16 ). K tomu je však třeba upřesnit, že v obou stěžovatelkou odkazovaných věcech nešlo o zcela totožnou situaci. V nyní posuzované věci Ústavním soudem se stěžovatelka v řízení před obecnými domáhala vůči vedlejšímu účastníkovi zaplacení částky představující jí uhrazenou kupní cenu za pozemky v k. ú. Lubno, zatímco ve stěžovatelkou odkazované věci vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku se vedlejší účastník domáhal vůči žalované určení vlastnictví k předmětným pozemkům.
Právě zde je tedy třeba mít na zřeteli specifické okolnosti toho kterého konkrétního řízení.
16. Pro úplnost Ústavní soud dodává, že z úřední činnosti je mu znám nález ze dne 5. 10. 2021 sp. zn. I. ÚS 2174/20 , ve kterém Ústavní soud shledal neústavním závěr obecného soudu o procesním zavinění na zastavení řízení u stěžovatele (žalobce), jenž založil své procesní chování na důvěře v ustálenou judikaturu, která se v průběhu řízení změní a odejme pravomoc soudů k projednání a rozhodnutí žalované věci. V nyní posuzované věci však nejde o tento případ, když v nyní posuzovaném případě nedošlo k judikaturnímu odklonu a překonání ustáleného právního názoru o pravomoci obecných soudů v civilním řízení.
17. Ústavní soud v posuzované věci neshledal žádné kvalifikované pochybení, jež by bylo způsobilé zapříčinit tvrzené porušení práv stěžovatelky. Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy se předmětnou věcí řádně zabývaly. V závěrech ve věci jednajících soudů Ústavní soud neshledal ani znaky libovůle, překvapivosti nebo nepředvídatelnosti, či přílišný formalistický postup. Ústavní soud proto neshledal žádný důvod pro svůj případný kasační zásah.
18. Ústavní soud uzavírá, že přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv či svobod stěžovatelky (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 22. listopadu 2023
Pavel Šámal v. r. předseda senátu