Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka a soudce Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatele Česká pošta, s. p., sídlem Politických vězňů 909/4, Praha 1 - Nové Město, zastoupeného JUDr. Tomášem Bělinou, advokátem, sídlem Pobřežní 370/4, Praha 8, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2020, č.j. 21 Cdo 3955/2018-228, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 2. 2018, č.j. 30 Co 8/2018-193, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 18. 7. 2017, č.j. 17 C 57/2016-137, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení,a Petra Hradila, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
24. Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, zvážil obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným - viz § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
19. Na podkladě zjištěného skutkového stavu je dle stěžovatele namístě právní závěr o tom, že práce na pozici řidiče v tarifním stupni pět se v Praze oproti Olomouci vyznačuje vyšší složitostí, odpovědností a namáhavostí práce, jakož i obtížnějšími pracovními podmínkami. Pokud se Nejvyšší soud s poukazem na nepřípustný dovolací důvod blíže nezabýval jednotlivými okolnostmi významnými pro posouzení, zda jde o nerovné odměňování, zasáhl podle stěžovatele do jeho práva na spravedlivý proces. K zásahu do tohoto práva mělo dojít také tím, že Nejvyšší soud učinil předmětem svého zkoumání jinou otázku hmotného práva, kterou stěžovatel vznesl v dovolání - předmětem řízení totiž stěžovatel učinil otázku výkladu pojmu "stejná mzda", a nikoli pojmu "stejná práce".
20. Stěžovatel je přesvědčen, že pojem stejné mzdy použitý v § 110 odst. 1 zák. práce je třeba interpretovat jako mzdu reálnou a zohlednit nezbytné životní náklady zaměstnanců, neboť jedině takový výklad zohlední legitimní požadavek na spravedlivé a rovné odměňování. Aplikaci nominální mzdy považuje za iracionální, neboť narovnáním nominálních mezd v Olomouci a v Praze by vznikla situace, kdy by zaměstnanec v Olomouci pobíral reálně vyšší mzdu, než zaměstnanec v Praze, aniž by pro tento postup byly splněny zákonné předpoklady. Podle přesvědčení stěžovatele tak obecné soudy založily nerovnost v odměňování a zasáhly do práv zaměstnanců v Praze na spravedlivou odměnu.
21. Dále stěžovatel uvádí, že v důsledku napadených rozhodnutí nemůže adekvátně reagovat na nabídku a poptávku na trhu práce. Pokud má dle obecných soudů cena práce v Praze a Olomouci stejnou hodnotu, ocení takovou práci spíše způsobem odpovídajícím cenové hladině v Olomouci, což povede k tomu, že v Praze nebude konkurenceschopný. Bude-li mu znemožněno zohlednit vyšší životní náklady do nabídky reálné odměny, pracovní místa buď neobsadí vůbec anebo nekvalitním personálem, což sníží kvalitu poskytovaných služeb. Soudy tak podle názoru stěžovatele prostřednictvím napadených rozhodnutí fakticky zasáhly do hospodářské soutěže a omezily jeho právo podnikat a vlastnické právo. Závěrem pak stěžovatel uvádí, že zohledňování reálné mzdy není v členských státech Evropské unie ničím mimořádným.
22. Pro úplnost lze uvést, že na Ústavní soud se (aniž by k tomu byla vyzvána) obrátila také Hospodářská komora České republiky, která ve svém stanovisku shrnula aspekty, které by měl při svých úvahách vzít Ústavní soud v potaz. Výklad provedený Nejvyšším soudem považuje za nebezpečný ekonomicko-sociální experiment vedoucí k zásadnímu snížení životní úrovně všech občanů České republiky, zdražení zboží a služeb a k propadu české ekonomiky. V důsledku rozhodnutí Nejvyššího soudu dojde k potlačení mechanismu svobodného určování ceny práce na trhu.
Stanovení povinnosti uplatňovat všude jednotnou mzdovou hladinu (nepřihlížet k regionálním rozdílům ceny práce) zasahuje do principů tržního hospodářství omezením svobody podnikatelů nakupovat práci za cenu, kterou si pro dané místo svobodně určí. Dojde také ke zhoršení mzdových a pracovních podmínek, k růstu nezaměstnanosti a k nerovnosti mezi zaměstnanci vykonávajícími stejnou práci, ale čelícími různým životním nákladům. Výklad zvolený Nejvyšším soudem dle Hospodářské komory České republiky způsobí výrazné omezení rozvoje podnikatelské činnosti a založí zásadní nerovnost mezi lokálními podnikateli a podnikateli se širší působností, kteří budou diskriminováni.
26. Ústavní soud se proto zabýval nejprve námitkou stěžovatele, že řidiči v Praze a v Olomouci nemohou mít stejnou mzdu, neboť nekonají stejnou práci. Dle stěžovatele obecné soudy nesprávně právně posoudily otázku srovnatelnosti práce řidiče na pracovišti v Praze a v Olomouci - stěžovatel tvrdí, že na podkladě zjištěného skutkového stavu je na místě právní závěr o tom, že práce na pozici řidiče v tarifním stupni pět se v Praze oproti Olomouci vyznačuje vyšší složitostí, odpovědností a namáhavostí práce, jakož i obtížnějšími pracovními podmínkami.
27. Názor stěžovatele, že Nejvyšší soud zasáhl do jeho práva na spravedlivý proces tím, že se s odkazem na údajně nepřípustný dovolací důvod nezabýval otázkou srovnatelnosti práce řidiče v Praze a v Olomouci, Ústavní soud nesdílí. Nejvyšší soud řádně zdůvodnil, proč se touto otázkou blíže nezabýval, když uvedl, že podstatou této dovolací námitky byl fakticky nesouhlas stěžovatele s tím, jaký závěr o skutkovém stavu městský soud na základě hodnocení důkazů učinil, jelikož stěžovatel budoval svůj vlastní (od soudů odlišný) právní závěr na základě skutkového závěru odlišného od obecných soudů, a nastolená otázka tak přípustnost dovolání podle § 237 o.s.ř. založit nemohla.
28. Primárním úkolem Nejvyššího soudu je sjednocování judikatury, ke kterému v otázkách skutkových dochází z povahy věci jen omezeně. Není zároveň pochyb, že v souladu se základními zásadami soudního řízení jsou nalézací, případně odvolací soudy nejlépe vybaveny a předurčeny ke zjišťování skutkového stavu. Dovolací řízení, které je obvykle neveřejné, zásadně ke zjišťování a přehodnocování skutkového stavu neslouží a sloužit nemůže [srov. stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 ze dne 28. 11. 2017 (ST 45/87 SbNU 905; 460/2017 Sb.)].
29. Stěžovatel přitom svou argumentací napadal v prvé řadě hodnocení důkazů soudy nižších stupňů, v návaznosti na to rozporoval jimi učiněná skutková zjištění a teprve na tomto základě (tedy až sekundárně) namítal nesprávné právní posouzení otázky srovnatelnosti práce řidiče na obou pracovištích. Nejvyšší soud tedy nijak nepochybil, pakliže uzavřel, že námitky stěžovatele nesměřovaly primárně proti právnímu posouzení věci, nýbrž proti správnosti skutkových zjištění, a stěžovatel tak vlastním hodnocením důkazů prosazoval jinou skutkovou konstrukci a domáhal se přezkumu právního závěru městského soudu procesně neregulérním způsobem.
30. Relevantní argumentaci, která by byla z hlediska ústavněprávního přezkumu způsobilá zpochybnit provedené dokazování, skutková zjištění učiněná obecnými soudy, jakož i na ně navazující a řádně zdůvodněný právní závěr o tom, že práce řidiče v tarifním stupni pět je v Praze i v Olomouci "stejnou prací" dle § 110 zák. práce, stěžovatel v ústavní stížnosti neuvádí. Stěžovatelem provedené shrnutí skutkových zjištění obecných soudů obsažené v bodě 11. ústavní stížnosti je třeba označit za zkreslující, jelikož některé zde uvedené věty jsou zjevně vytrženy z kontextu ostatních zjištění a údaje obsažené v tomto bodu tak neodpovídají celkovému odůvodnění napadených rozhodnutí. Z napadených rozhodnutí (a jejich výše naznačené rekapitulace) je patrné, že obecné soudy ve věci provedly obsáhlé dokazování, zabývaly se okolnostmi podstatnými pro své rozhodnutí a jednotlivé důkazy hodnotily jednotlivě i ve vzájemných souvislostech. Odpovídajícím způsobem přitom ozřejmily, jakými úvahami se řídily a které skutečnosti vzaly za prokázané a proč, stejně jako uspokojivě vysvětlily i to, proč dospěly k právě takovým závěrům, které učinily v otázce právního posouzení naplnění pojmu "stejná práce". Vypořádaly se přitom i s námitkami stěžovatele a své závěry opřely o přiléhavou argumentaci, na kterou lze v podrobnostech odkázat.
31. Stejně tak Ústavní soud nemůže přisvědčit námitce stěžovatele, že k porušení práva na spravedlivý proces došlo tím, že Nejvyšší soud učinil předmětem svého zkoumání jinou otázku hmotného práva, než kterou stěžovatel vznesl v dovolání. Z rekapitulace obsažené v rozsudku Nejvyššího soudu vyplývá, že stěžovatel považoval za rozhodné vyřešení otázky, zda "při posuzování nerovného zacházení při odměňování zaměstnanců za práci je na místě hodnotit reálnou výši poskytované mzdy a nikoliv pouze její nominální hodnotu", přičemž zdůraznil, že "reálná mzda" představuje "skutečnou mzdu" zaměstnanců po odečtení "nezbytných životních nákladů, jako např. ubytování, doprava, služby apod., které jsou, jak obecně známo, v Praze a přilehlém okolí výrazně vyšší než ve zbývajících regionech České republiky". Jako otázku hmotného práva rozhodnou pro posouzení dovolání stěžovatele si pak Nejvyšší soud definoval to, "jaký význam má při posuzování, zda jde o (ne)rovné zacházení při odměňování zaměstnanců za práci, okolnost, že se mzdy zaměstnanců, kteří vykonávají v rámci územního působení zaměstnavatele stejnou práci nebo práci stejné hodnoty, v jednotlivých regionech liší", přičemž vycházel z toho, že obecné soudy v nynějším případě posuzovaly naplnění zásady rovného zacházení u zaměstnavatele, jehož jednotlivá pracoviště se nacházejí v různých lokalitách s odlišnými sociálněekonomickými podmínkami.
32. Byť Nejvyšší soud uzavřel, že "z hlediska zásady rovného odměňování podle § 110 zák. práce nejsou pro posouzení, zda se v konkrétním případě jedná o stejnou práci nebo o práci stejné hodnoty, významné (nepředstavují komparační kritérium ve smyslu § 110 odst. 2 zák. práce) sociálněekonomické podmínky a jim odpovídající výše nákladů na uspokojování životních potřeb v místě, kde zaměstnanec na základě pracovní smlouvy pro zaměstnavatele vykonává práci", nelze přistoupit na názor stěžovatele, že pochybil, zdůvodněný tím, že předmětem řízení měla být otázka výkladu pojmu "stejná mzda" a nikoli pojmu "stejná práce". Nejvyšší soud totiž současně uvedl, že závěr o zachování zásady rovného zacházení v odměňování zaměstnanců vykonávajících srovnatelnou práci u téhož zaměstnavatele není v případě, kdy jsou odměňováni různou mzdou stanovenou nebo sjednanou s přihlédnutím k rozdílným sociálněekonomickým podmínkám daného regionu, opodstatněný. Uvedené zdůvodnil tím, že přijetí takového závěru by znamenalo, že komparační kritérium "obtížnosti pracovních podmínek" by zahrnovalo jak podmínky vlastního pracoviště, tak i vnější podmínky (širší společenské a ekonomické prostředí), za nichž zaměstnavatel v daném regionu působí. Jak ovšem Nejvyšší soud také uvedl, zákoník práce však obsahuje vlastní definici toho, podle jakých hledisek má být "obtížnost pracovních podmínek" posuzována, přičemž se jedná o taxativní výčet hledisek týkajících se výhradně interních podmínek, za nichž je práce vykonávána a jež přímo její výkon ovlivňují, když s jinými hledisky týkajícími se vnějších podmínek, v nichž zaměstnavatel působí a zaměstnanec pro něj práci vykonává, zákonodárce nepočítal.
33. Pokud jde tedy o v dovolání stěžovatelem předestřenou otázku nutnosti zkoumání rozdílu v odměňování ve vztahu k reálné, a nikoliv pouze nominální výši mzdy, Nejvyšší soud tuto otázku neopomenul, ale věnoval se ji v kontextu § 110 zák. práce komplexním způsobem. Dovodil, že odlišné socioekonomické podmínky jednotlivých regionů nelze podřadit ani pod pracovní podmínky, kterými se rozumí pouze vnitřní podmínky na pracovišti, jakož i to, že v případě odměňování různou mzdou s přihlédnutím k rozdílným sociálněekonomickým podmínkám daného regionu, nelze učinit závěr o zachování zásady rovného zacházení v odměňování zaměstnanců vykonávajících srovnatelnou práci u téhož zaměstnavatele, což taktéž způsobem adekvátním posuzovanému případu zdůvodnil.
34. Také ústavní stížnost je (kromě argumentu vyšší náročnosti práce) vystavěna na námitce, že pojem stejné mzdy použitý v § 110 odst. 1 zák. práce je třeba interpretovat jako mzdu reálnou, neboť jedině takový výklad zohlední legitimní požadavek na spravedlivé a rovné odměňování. Stěžovatel však kromě vlastního přesvědčení neuvádí nic z čeho by bylo možné dovodit, že úmyslem zákonodárce vtěleným do jednoznačně znějícího ustanovení § 110 odst. 1 zák. práce, dle kterého "za stejnou práci nebo za práci stejné hodnoty přísluší všem zaměstnancům u zaměstnavatele stejná mzda, plat nebo odměna z dohody" bylo, aby byl pojem "stejná mzda" chápán v širším sociálněekonomickém pohledu jako "stejná reálná mzda" (jinými slovy dle toho, do jaké míry je za ni zaměstnanec v daném místě a čase schopen uspokojit své potřeby), a nikoliv jako "stejná nominální mzda" (coby běžnější a jednodušší komparativní kritérium).
35. Dle důvodové zprávy k § 110 zák. práce směrnice Rady ze dne 10. 2. 1975 o sbližování právních předpisů členských států týkajících se uplatňování zásady stejné odměny za práci pro muže a ženy (75/117/EHS), "ukládá členským státům přijmout do svých vnitrostátních právních systémů opatření, která umožní všem zaměstnancům domáhat se stejné odměny za stejnou práci nebo za práci stejné hodnoty. Proto se navrhuje stanovit v odstavci 1 uvedenou zásadu spolu s pravidly pro posuzování hodnoty prací uvedenými v odstavcích 2 až 5. Aplikace zásady stejné mzdy za stejnou práci nebo za práci stejné hodnoty je vztažena na všechny zaměstnance u jednoho zaměstnavatele. Zaměstnanec může požadovat za stejnou práci nebo za práci stejné hodnoty stejnou odměnu pouze v rámci svého zaměstnavatele." Právní úprava obsažená v § 110 odst. 1 zák. práce jde tedy sice nad rámec původních závazků vyplývajících v této oblasti pro Českou republiku, nicméně "povinnost všech zaměstnavatelů bez rozdílu poskytovat zaměstnancům stejnou odměnu za stejnou práci a za práci stejné hodnoty stanoví jako univerzální princip určující utváření všech forem odměny za práci, nikoliv jako pouhý nástroj zajišťující rovné zacházení a zabraňující diskriminaci z důvodu pohlaví" (viz HŮRKA, P. a kol. Zákoník práce: komentář. 6. vydání. Praha: Wolters Kluwer, 2020, s. 270).
36. Smysl a účel ustanovení zákoníku práce vyjadřují i základní zásady pracovněprávních vztahů, mezi které patří (mimo jiné) zvláštní zákonná ochrana postavení zaměstnance, spravedlivé odměňování zaměstnance, rovné zacházení se zaměstnanci a zákaz jejich diskriminace [srov. § 1a odst. 1 písm. a), c), a e) zák. práce]. Dle § 1a odst. 2 zák. práce pak zásady zvláštní zákonné ochrany postavení zaměstnance, uspokojivých a bezpečných pracovních podmínek pro výkon práce, spravedlivého odměňování zaměstnance, rovného zacházení se zaměstnanci a zákazu jejich diskriminace vyjadřují hodnoty, které chrání veřejný pořádek. Také dle § 16 odst. 1 zák. práce jsou zaměstnavatelé povinni zajišťovat rovné zacházení se všemi zaměstnanci, pokud jde o jejich pracovní podmínky, odměňování za práci a o poskytování jiných peněžitých plnění a plnění peněžité hodnoty, o odbornou přípravu a o příležitost dosáhnout funkčního nebo jiného postupu v zaměstnání. Ani od těchto základních zásad pracovněprávní vztahů přitom při výkladu § 110 odst. 1 zák. práce nelze odhlížet. Poukazuje-li stěžovatel na to, že otázkou výkladu provedeného Nejvyšším soudem neměl být pojem "stejná práce", ale pojem "stejná mzda", lze uvést, že mzda je v § 109 odst. 2 zák. práce definována jako peněžité plnění a plnění peněžité hodnoty (naturální mzda) poskytované zaměstnanci za práci, které se poskytuje podle složitosti, odpovědnosti a namáhavosti práce, podle obtížnosti pracovních podmínek, podle pracovní výkonnosti a dosahovaných pracovních výsledků (srov. § 109 odst. 4 zák. práce); což jsou v zásadě shodná kritéria, dle kterých se podle § 110 odst. 2 zák. práce posuzuje také to, zda jde o stejnou práci.
37. Jak uvedl již Nejvyšší soud v ústavní stížnosti napadeném rozhodnutí, současná zákonná úprava je v tomto směru jednoznačná. Dle § 110 odst. 1 zák. práce přísluší za stejnou práci všem zaměstnancům u zaměstnavatele stejná mzda. Dle § 110 odst. 2 zák. práce se stejnou prací rozumí práce stejné nebo srovnatelné složitosti, odpovědnosti a namáhavosti, která se koná ve stejných nebo srovnatelných pracovních podmínkách, při stejné nebo srovnatelné pracovní výkonnosti a výsledcích práce, přičemž od shodných kritérií se dle § 109 odst. 4 zák. práce odvíjí také výše poskytované mzdy. Odlišné socioekonomické podmínky jednotlivých regionů či rozdílná výše nezbytných životních nákladů přitom dle zákonné úpravy nejsou zařazeny pod kritéria sloužící ke srovnávání "stejné práce" dvou zaměstnanců či "stejné mzdy" dvou zaměstnanců, když nejen že nejsou mezi kritérii výslovně zmíněny, ale nelze je podřadit ani pod kritérium pracovních podmínek, neboť ty se dle výčtu obsaženého v § 110 odst. 4 zák. práce týkají interních podmínek, za nichž je práce vykonávána (tj. obtížnosti pracovních režimů vyplývajících z rozvržení pracovní doby, škodlivosti nebo obtížnosti dané působením jiných negativních vlivů pracovního prostředí a rizikovosti pracovního prostředí).
38. Přestože stěžovatel v ústavní stížnosti dovozuje, že při výkladu § 110 zák. práce měly obecné soudy zohlednit také konkrétní socioekonomické podmínky a nezbytné životní náklady v jednotlivých regionech České republiky, neuvádí, jakým způsobem by toto zohledňování mělo probíhat (resp. jakým způsobem k němu coby zaměstnavatel s celostátní působností přistupuje) a nijak nepřibližuje, které všechny konkrétní okolnosti a jakým způsobem má v tomto směru mzda reflektovat (aby to bylo pro zaměstnance odvádějící totožnou práci pro zaměstnavatele působícího ve více regionech skutečně spravedlivé a vzájemně snadno porovnatelné, a aby tak bylo respektováno základní východisko rovného zacházení se všemi zaměstnanci).
39. Dle stěžovatele je "aplikace nominální mzdy iracionální, když ve výsledku zakládá mezi zaměstnanci v různých regionech nerovnost". V této souvislosti lze však poukázat na širší okolnosti případu, který byl obecnými soudy posuzován. Mezi účastníky nebylo sporné, že mzda zaměstnanců v Praze byla na dané pracovní pozici vyšší než mzda zaměstnanců v Olomouci. Současně však také mzda zaměstnance v Olomouci byla shodná se mzdou zaměstnance na stejné pracovní pozici v Brně (což dle obvodním soudem provedené rekapitulace dokazování vyplývá ze mzdových výměrů a vyjádření jednoho ze zaměstnanců, kterému byla po přechodu z Prahy do Brna snížena mzda na úroveň zaměstnanců v Olomouci, jakož i z "tabulky rozdílů mzdy pro Prahu a Brno", dle které jsou rozdíly ve mzdě shodné s tvrzenými rozdíly ve mzdě mezi Prahou a Olomoucí). Dle rozsudku obvodního soudu nebylo mezi účastníky sporu o tom, že "řidiči v tarifním stupni pět v Praze měli vyšší mzdu než řidiči pracující mimo Prahu" (viz s. 3 rozsudku). Z rekapitulace obsažené v rozsudku Nejvyššího soudu (viz s. 5 rozsudku) pak vyplývá, že řidiči zařazení v tarifním stupni pět byli "v Praze odměňování vyššími částkami než řidiči mimo Prahu (než v dalších 7 SPU)", a dle vyjádření vedlejšího účastníka k dovolání se stěžovatel "dopouští nerovného a nespravedlivého odměňování zaměstnanců za stejnou práci na všech pracovištích mimo Prahu, zohledňuje-li úroveň reálných mezd jen u zaměstnanců v Praze". Taktéž argumentace stěžovatele v průběhu řízení před obecnými soudy (a ostatně i v ústavní stížnosti) kromě tvrzené vyšší náročnosti práce na dané pozici v Praze spočívala právě v tom, že nezbytné životní náklady "jsou, jak obecně známo, v Praze a přilehlém okolí výrazně vyšší než ve zbývajících regionech České republiky".
40. Jestliže stěžovatel do nastavení mezd nijak nepromítá (nebo to alespoň v rámci řízení netvrdil) skutečnost, že socioekonomické podmínky a nezbytné životní náklady se určitým způsobem liší i mezi jinými regiony v České republice (resp. i mezi dalšími sběrnými přepravními uzly), nemůže jeho argumentace založená na nutnosti zohledňování reálné výše mezd obstát (byť je třeba bez provedení dalšího dokazování při takovémto zobecnění připustit, že při srovnání jiných sběrných přepravních uzlů by práce řidičů ve stejném tarifním stupni nemusela vykazovat stejnou náročnost a rozdíl ve mzdě by tak bylo možné zdůvodnit právě tím, že se nejedná o stejnou práci).
41. Jinými slovy, přestože se stěžovatel zjištěné rozdíly ve mzdách zaměstnanců na stejné pracovní pozici vykonávajících práci stejné náročnosti snaží zdůvodnit určitými objektivními nerovnostmi spojenými s vnějšími okolnostmi (rozdíly v nezbytných životních nákladech), nečiní tak důsledně. Jen stěží lze přitom učinit závěr, že nezbytné životní náklady jsou výrazně vyšší pouze "v Praze a přilehlém okolí", zatímco mimo Prahu jsou homogenní veličinou. Ani při porovnání Brna a Olomouce se např. náklady na pořízení bydlení zcela shodovat nebudou a mezi jinými krajskými městy bude tento rozdíly ještě podstatně výraznější.
42. Pokud tedy obecné soudy dospěly k závěru, že nárok vedlejšího účastníka uplatněný žalobou je po právu, protože zásada rovného zacházení při stanovení jeho mzdy nebyla dodržena, neboť stěžovatel neprokázal, že by práce v Praze oproti práci na shodné pracovní pozici v Olomouci byla náročnější (nebyla stejná) a současně vzhledem k zákonné úpravě nebylo možné přisvědčit jeho argumentaci, že rozdílná nominální výše mzdy konkrétního zaměstnance je zdůvodnitelná rozdílem v reálné výši mezd, přičemž své závěry opřely o přiléhavou a srozumitelnou argumentaci, Ústavní soud to považuje za výraz nezávislého soudního rozhodování, jež z mezí ústavnosti nevybočilo. Jelikož z pohledu přezkumu, ke kterému je Ústavní soud povolán, lze napadená rozhodnutí i výklad právní úpravy provedený obecnými soudy v daném konkrétním případě označit za ústavně konformní, jejich další přehodnocování Ústavnímu soudu nepřísluší.
43. Na základě výše uvedeného pak nelze přisvědčit ani názoru stěžovatele, že napadenými rozhodnutími došlo k zásahu do jeho práva vlastnit majetek a práva podnikat (čl. 11 odst. 1 a čl. 26 odst. 1 Listiny), když stěžovatel navíc v ústavní stížnosti blíže nekonkretizuje, jakým způsobem by právě k těmto zásahům mělo dojít. Domáhal-li se stěžovatel vyslovení toho, že napadenými rozhodnutími došlo k zásahu do práv zaměstnanců na spravedlivou odměnu za práci (čl. 28 Listiny), je třeba poukázat na to, že dle § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem. Stěžovatelům však nepřísluší domáhat se v řízení o ústavní stížnosti ochrany práv třetích osob, jelikož podat ústavní stížnost jménem jiné osoby nebo v obecném zájmu možné není. Zásah do tohoto práva tak byl v případě stěžovatele pojmově vyloučen.
44. Závěrem ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že rozlišování výše mezd zaměstnanců v závislosti na regionu (zohlednění reálné mzdy) není ve státech Evropské unie ničím mimořádným. Poukazuje-li na to, že "v Německu tak mají odlišnou výši minimální mzdy pro spolkové země patřící do západního Německa, pro Berlín a pro spolkové země v rámci bývalého východního Německa", nejde o poznámku, která by jeho argumentaci podporovala, neboť ani výše základní minimální mzdy se v České republice mezi jednotlivými regiony nijak neliší, přičemž nejde o skutečnost, která by byla jakkoliv zpochybňována. Sama skutečnost, že v některých evropských zemích k rozdílnému odměňování odrážejícímu regionální rozdíly dochází (na kterou bez citace konkrétních pramenů poukazuje ve svém vyjádření především Hospodářská komora České republiky), nikterak nereflektuje případné rozdílnosti národních právních úprav (zda se zásada "za stejnou práci stejnou odměnu" vztahuje jen k odměnám mužů a žen nebo všech zaměstnanců, zda pro všechny zaměstnance vyplývá přímo ze zákona nebo byla dovozena judikaturou, zda je možnost rozdílného odměňování v závislosti na místě výkonu práce přímo zakotvena v zákoně, atd.), úpravu pracovněprávních vztahů kolektivními smlouvami a především výslovnou zákonnou úpravu obsaženou v § 110 zákoníku práce.
45. Ústavní soud si je samozřejmě vědom náhledu na věc ze strany podnikatelských subjektů i situace na trhu práce, na které stěžovatel v ústavní stížnosti taktéž poukazuje, nicméně reflektovat fungování trhu práce a socioekonomické rozdíly mezi jednotlivými regiony (a rozdíly v reálné výši mezd) je v prvé řadě úkolem zákonodárce, a nikoliv úkolem obecných soudů či Ústavního soudu, kterému nepřísluší plnit funkci pozitivního zákonodárce a právní úpravu dotvářet či vykládat způsobem, který se od samotného textu zákona (i jeho smyslu) odlišuje (jakkoliv rozumnými úmysly by zde mohl být veden). Pokud by však měl zákonodárce za to, že je vhodné, aby právní úprava nebyla natolik striktní ("za stejnou práci přísluší všem zaměstnancům u zaměstnavatele stejná mzda"), ale aby v ní byla přiměřeným způsobem zakotvena také možnost zohlednit socioekonomické rozdíly jednotlivých regionů a jejich dopady na vývoj na trhu práce, resp. aby při posuzování (ne)rovného zacházení v důsledku rozdílného odměňování zaměstnanců na pobočkách stejného zaměstnavatele s širší působností bylo možné zohlednit také to, zda je odůvodněno některými dalšími relevantními objektivními okolnostmi, nic mu nebrání v tom, aby (v případě že pro to nalezne dostatečnou politickou shodu) takovou úpravu také přijal.
46. Protože Ústavní soud nezjistil pochybení, které by bylo třeba posoudit jako porušení základních práv stěžovatele a pro které by bylo nezbytné přistoupit ke kasaci napadených rozhodnutí, postupoval podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 31. srpna 2021
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu