Ústavní soud Usnesení insolvence

I.ÚS 2832/11

ze dne 2014-02-19
ECLI:CZ:US:2014:1.US.2832.11.1

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Kateřiny Šimáčkové, soudce Ludvíka Davida a soudce zpravodaje Pavla Rychetského mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ve věci ústavní stížnosti obchodní společnosti CLEARHOUSE s.r.o. v likvidaci, IČ: 27082512, se sídlem Praha 3 - Žižkov, Husitská 107/3, bez právního zastoupení, proti rozhodnutí Mgr. Ing. Miroslava Kořenáře, insolvenčního správce dlužníka FRUTANA spol. s r.o., ze dne 26. července 2011 o uznání pohledávek věřitele Československá obchodní banka, a. s., a postupu Krajského soudu v Českých Budějovicích v insolvenčním řízení vedeném pod sp. zn. KSCB 28 INS 8203/2011, spojené s návrhem na zrušení § 336 odst. 4 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, za účasti Krajského soudu v Českých Budějovicích a Mgr. Ing. Miroslava Kořenáře, IČ: 60835346, insolvenčního správce se sídlem v Českých Budějovicích, Fr. Škroupa 13, zastoupeného Mgr. Martinem Kolaříkem, advokátem se sídlem v Rudolfově, Pod Zámkem 477/18, jako účastníků řízení, takto:

10. Poté, co se Ústavní soud seznámil s argumentací stěžovatelky, vyjádřeními účastníků řízení a obsahem příslušného insolvenčního spisu, s nímž koresponduje výše uvedené shrnutí insolvenčního řízení, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

11. Podstatou ústavní stížnosti je tvrzení stěžovatelky, že s ohledem na ustanovení § 336 odst. 4 insolvenčního zákona, které po dobu trvání reorganizace vylučuje účinky jejího popěrného úkonu vůči pohledávkám jiného věřitele, došlo uznáním pohledávek věřitele Československé obchodní banky, a. s., ze strany insolvenčního správce k porušení jejích ústavně zaručených práv.

12. Podle § 74 zákona o Ústavním soudu může být spolu s ústavní stížností podán návrh na zrušení zákona nebo jiného právního předpisu anebo jejich jednotlivých ustanovení, jejichž uplatněním nastala skutečnost, která je předmětem ústavní stížnosti, jestliže podle tvrzení stěžovatele jsou v rozporu s ústavním zákonem, popřípadě se zákonem, jedná-li se o jiný právní předpis.

13. Ústavní soud předně uvádí, že v projednávané věci se jedná o odlišnou situaci, než která jej vedla k postoupení návrhu na zrušení § 192 odst. 1 věta první insolvenčního zákona, ve znění účinném do 30. března 2011, plénu Ústavního soudu a k věcnému posouzení tohoto ustanovení v řízení vedeném pod

sp. zn. Pl. ÚS 14/10

(srov. také usnesení ze dnů 18. února 2010 a 2. prosince 2013

sp. zn. II. ÚS 1412/09

). Tehdy totiž stěžovatelé neměli žádný právní prostředek, jakým dosáhnout popření pohledávky jiného věřitele, a jedinou možností, jak se domoci ochrany práv, bylo popření této pohledávky insolvenčním správcem. Bez jeho rozhodnutí, neučinil-li by příslušný úkon dlužník, by nemohly nastat účinky popření ve vztahu k dalšímu průběhu insolvenčního řízení. Nabytím účinnosti zákona č. 69/2011 Sb., kterým došlo ke změně § 192 odst. 1 insolvenčního zákona, však toto oprávnění dostali také věřitelé. Ve věci stěžovatelky tak již nejde o samotnou možnost popření, nýbrž o právní účinky jejího popěrného úkonu po dobu reorganizace. Jejich absence se totiž může projevit a mít povahu aplikace napadeného ustanovení ze strany orgánu veřejné moci až v případě takového rozhodnutí insolvenčního soudu, kterým by v důsledku § 336 odst. 4 insolvenčního zákona byl stěžovatelce upřen jí tvrzený majetkový nárok nebo procesní právo. Až s ústavní stížností proti tomuto rozhodnutí by tak mohla být dána její aktivní legitimace k návrhu na zrušení uvedeného ustanovení. Ve prospěch závěru o tom, že insolvenční správce nijak neaplikoval napadené ustanovení při rozhodování o uznání či popření pohledávek, svědčí i skutečnost, že derogace tohoto ustanovení by nijak neopodstatňovala vyhovění předmětné ústavní stížnosti. Žádané účinky popření pohledávky by totiž bylo v takovém případě možné vyvozovat již ze samotného popěrného úkonu stěžovatelky, aniž by bylo nezbytné zrušení napadeného rozhodnutí.

14. Protože § 336 odst. 4 insolvenčního zákona nebyl napadeným rozhodnutím insolvenčního správce aplikován, a tedy posouzení jeho souladu s ústavním pořádkem není pro projednávanou věc relevantní, dospěl Ústavní soud k závěru, že stěžovatelka nebyla k podání návrhu na jeho zrušení aktivně legitimovaná ve smyslu § 64 odst. 1 písm. e) ve spojení s § 74 zákona o Ústavním soudu.

15. Pokud jde o samotnou ústavní stížnost, stěžovatelka neuplatnila proti napadenému rozhodnutí žádné další námitky. Ústavní soud připomíná, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda jejich právní závěry nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, zda jejich právní názory jsou ústavně konformní, nebo zda naopak jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod. Žádné takovéto pochybení však v případě napadeného rozhodnutí insolvenčního správce, případně s ním souvisejícího postupu insolvenčního soudu, shledáno nebylo.

16. V neposlední řadě Ústavní soud nemohl přehlédnout, že usnesením ze dne 7. května 2012 č. j. KSCB 28 INS 8203/2011-P9-10 vstoupil do insolvenčního řízení místo stěžovatelky nabyvatel jí přihlášených pohledávek, jemuž byly tyto stěžovatelkou postoupeny. Je tedy zřejmé, že za této situace by pro ni případné vyhovění ústavní stížnosti nemělo žádný právní význam.

17. Ze všech těchto důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost stěžovatelky podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou odmítnout. Návrh na zrušení § 336 odst. 4 insolvenčního zákona Ústavní soud odmítl jako podaný osobou zjevně neoprávněnou podle § 43 odst. 1 písm. c) ve spojení s odstavcem 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. února 2014

Kateřina Šimáčková v. r.

předsedkyně senátu