Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce Tomáše Lichovníka a soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatele Lubomíra Bažanta, zastoupeného Mgr. Romanem Ambrožem, advokátem se sídlem v Dříteči155, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 24 Cdo 384/2020-279 ze dne 24. 6. 2020, rozsudku Vrchního soudu v Praze č. j. 4 Co 163/2018-214 ze dne 19. 9. 2019 a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové č. j. 16 C 65/2008-161 ze dne 12. 4. 2018, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Hradci Králové, jako účastníků řízení, a Ředitelství silnic a dálnic, se sídlem v Praze 4, Na Pankráci 546/56, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
1. Stěžovatel se v řízení před obecnými soudy žalobou podle části V. občanského soudního řádu proti vedlejšímu účastníku neúspěšně domáhal nahrazení rozhodnutí Krajského úřadu Pardubického kraje č. j. KrÚ-9434/52/2005/OM/Kš ze dne 4. 8. 2005 o náhradě za vyvlastnění. Dříve, než se Ústavní soud může zabývat podstatou ústavní stížnosti, je třeba zkoumat, zda návrh splňuje náležitosti předpokládané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
2. Ústavní stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou a řádně zastoupenou advokátem v souladu s § 30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Dále se Ústavní soud zabýval její přípustností ve smyslu § 75 téhož zákona. Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatele proti rozsudku odvolacího soudu, kterým byl potvrzen zamítavý výrok rozsudku soudu nalézacího, pro vady spočívající v nevymezení předpokladů jeho přípustnosti. Otázkou přípustnosti dovolání se Ústavní soud podrobně zabýval ve svém plenárním stanovisku sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 ze dne 28. 11. 2017 (ST 45/87 SbNU 905; 460/2017 Sb.), v němž přijal závěr, že neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů přípustnosti (§ 241a odst. 2 o. s. ř.), není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Výkladem § 75 zákona o Ústavním soudu zároveň Ústavní soud dovodil, že je-li dovolání stěžovatele odmítnuto pro vady, jde o případ, kdy stěžovatel nevyčerpal dostupné opravné prostředky řádným způsobem.
3. Ústavní stížnost je tak přípustná pouze proti usnesení Nejvyššího soudu, u něhož Ústavní soud zkoumá, zda Nejvyšší soud nevybočil z mezí daných mu zákonem a nezatížil své rozhodnutí libovůlí; v části směřující proti rozhodnutím odvolacího a nalézacího soudu je ústavní stížnost nepřípustná. Námitky vznášené vůči postupu těchto soudů tak Ústavní soud nebere v potaz a soustředí se pouze na výtky směřované vůči postupu a rozhodnutí Nejvyššího soudu. Proti samotnému usnesení Nejvyššího soudu však stěžovatel nijak zvlášť nebrojí. Jeho podání lze shrnout jako nesouhlas se skutkovým i právním posouzením věci ze strany odvolacího (potažmo nalézacího) soudu a výsledkem řízení. Stěžovatel Ústavnímu soudu předkládá vlastní právní náhled věci a svou představu toho, jak mělo být ve věci rozhodnuto, aniž by obecným soudům vytýkal konkrétní pochybení, natož pochybení ústavněprávního rozměru.
4. Úkolem Nejvyššího soudu není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele, nýbrž je povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v § 241a ve vazbě na § 237 o. s. ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky z oblasti hmotného či procesního práva. Přístup k Nejvyššímu soudu je z vůle zákonodárce záměrně omezen a formalizován tak, aby se mohl podrobněji zabývat skutečně jen vybranými, právně složitými a soudní praxí dosud neřešenými případy (blíže viz citované stanovisko sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16).
5. Usnesení Nejvyššího soudu je řádně a logicky odůvodněné, Ústavní soud neshledal důvod se věcí meritorně zabývat. Podle Nejvyššího soudu stěžovatel (spolu s další žalobkyní) sice v dovolání vymezil dovolací důvod (§ 241a odst. 1 o. s. ř.) - nesprávné právní posouzení věci v otázce procesního práva, jehož se měl odvolací soud dopustit odchýlením od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu ohledně odstranění rozporu mezi provedenými znaleckými posudky, v dalším textu však pouze pokračoval v polemice se skutkovými a právními závěry odvolacího soudu. Jiný názor stěžovatele na právní posouzení odvolacího soudu ovšem způsobilé vymezení přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. nepředstavuje. Navzdory tomu Nejvyšší soud nad rámec uvedeného vypořádal námitky stěžovatele týkající se vad hodnocení důkazů (znaleckých posudků), z čehož zřetelně plyne, že stěžovatel nemohl být v dovolacím řízení úspěšný, ani kdyby procesně nepochybil podáním vadného dovolání. Zbývá dodat, že ani právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny neznamená právo na příznivé rozhodnutí ve věci bez dalšího. Ústavní stížnost je v této části zjevně neopodstatněná.
6. Jak již bylo naznačeno výše, v citovaném stanovisku sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 byl přijat navazující závěr, podle kterého nevymezí-li dovolatel, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je ústavní stížnost proti předchozím rozhodnutím o procesních prostředcích k ochraně práva nepřípustná podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. S odkazem na tento závěr nelze ve vztahu k napadeným rozsudkům odvolacího a nalézacího soudu než odmítnout ústavní stížnost jako nepřípustnou, neboť stěžovatel nesplnil podmínku řádného vyčerpání dostupných opravných prostředků ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
7. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, zčásti jako návrh nepřípustný podle § 43 odst. 1 písm. e) téhož zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. října 2020
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu