Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Wintra, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Tomáše Langáška o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. arch. Petra Pištěka, zastoupeného Mgr. Eliškou Valíčkovou, advokátkou, sídlem Jakubská 647/2, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 25 Cdo 2080/2023-118 ze dne 30. 7. 2024, rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 11 Co 315/2022-77 ze dne 7. 12. 2022 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu l č. j. 24 C 205/2020-45 ze dne 11. 5. 2022, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení, a Knihovny Václava Havla, nadačního fondu, Ostrovní 129/13, Praha 1, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
2. Knihovna Václava Havla (vedlejší účastník) vyhlásila v listopadu 2018 výběrové řízení o návrh instalace uměleckého díla - ztvárnění připomínky Václava Havla ve veřejně přístupné části letiště Praha-Ruzyně. Ceny za výběrové řízení byly stanoveny pouze pro první tři místa, a to 300 000 Kč pro první místo, 200 000 Kč pro druhé místo a 100 000 Kč pro třetí místo. Výběrového řízení se zúčastnilo sedm oslovených výtvarníků, architektů, scénografů a designerů, mezi které patřil i stěžovatel. V březnu 2019 porota vyhodnotila všechny návrhy a hlasovala o nich. Stěžovatel se umístil na pátém místě.
3. Stěžovatel se u civilních soudů proti vedlejšímu účastníkovi domáhal zaplacení 300 000 Kč s příslušenstvím. Žalovaná částka představuje náhradu škody, která stěžovateli měla vzniknout proto, že vedlejší účastník z veřejné soutěže nevyloučil návrhy, jež se umístily před návrhem stěžovatele, jenž proto nezískal odměnu za vítězný návrh.
4. Obvodní soud pro Prahu 1 ("nalézací soud") stěžovatelovu žalobu zamítl. Městský soud v Praze ("odvolací soud") prvostupňové rozhodnutí nalézacího soudu potvrdil. Soudy dospěly k následujícím závěrům: Vedlejší účastník podmínky soutěže neporušil, nevyřadil-li z posuzování návrhy, které se umístily před stěžovatelem. Všechny návrhy byly doručeny v termínu a splňovaly závazné obsahové podmínky specifikované pod body 5.1.1. a 5.1.2. podmínek, neboť počítaly s umístěním digitální techniky, na níž měla být digitální expozice zobrazována. Pro její využití nebyly stanoveny striktní požadavky a mohlo s ní být pracováno podle úvahy soutěžících. Požadavky obsažené v bodech 6, 7 a 8 podmínek patřily již mezi další kritéria hodnocení bez udání pořadí ve smyslu bodu 9.1. podmínek a jejich splnění či nesplnění nebylo důvodem pro vyloučení z výběrového řízení. Vzhledem k tomu, že se stěžovatel umístil až na pátém místě, nevznikla mu škoda.
5. Nejvyšší soud následné dovolání stěžovatele odmítl.
6. Stěžovatel tvrdí, že se měl v předmětné soutěži umístit na prvním místě. Vedlejší účastník připravil stěžovatele o ocenění a šanci na realizaci díla, takže zmařil jeho tvůrčí práci a náklady vložené do vypracování návrhu. Soudy nekriticky přebíraly tvrzení vedlejšího účastníka, čímž porušovaly princip rovnosti účastníků řízení.
7. Stěžovatel tvrdí, že soudy protiústavně interpretovaly závazné podmínky výběrového řízení, které vedlejší účastník nerespektoval, především opomněl závaznou podmínku bodu 5.1 podmínek, podle níž bylo nutné "počítat s uplatněním digitální expozice, kterou je možné si prohlédnout v prostorech vyhlašovatele a vyžádat si k ní technické podklady. Způsob využití digitální expozice je ponechán na úvaze zpracovatele." Citovaná podmínka popisuje existující digitální expozici vedlejšího účastníka, vybízí k její prohlídce a odkazuje na její technické podklady. Digitální expozice je celek sestávající z digitálního obsahu (softwaru) a z technických prostředků (hardwaru) pro jeho zobrazení a případně ovládání; tyto dvě části jsou neoddělitelné. Naplnění závazné podmínky spočívá právě v návrhu technických prostředků pro prezentaci již existujícího, dotykově ovládaného digitálního obsahu expozice, aby se jednalo o expozici totožnou.
8. Podle stěžovatele vedlejší účastník až během soudního řízení začal pojem digitální expozice vykládat jako expozici, která je zobrazena jakýmikoliv technickými prostředky. Z formulace závazných podmínek i související komunikace je však zjevné, že cílem bylo, aby vedlejší účastník nemusel pro instalaci na letišti vytvářet novou digitální expozici ani ji jakkoli upravovat. Technické požadavky vedle ostatní nezbytné techniky především předepisují použití dotykových obrazovek a stanoví jejich minimální velikost. Podle konzultanta výběrového řízení do digitálního obsahu zasahovat nešlo. Pro některé vítězné návrhy by musel být vytvořen zcela nový digitální obsah na principu automatické projekce; pak by šlo o koncepčně, technicky a zážitkově odlišnou expozici. Z uvedeného důvodu podmínka odkazuje na prohlídku existující expozice, která měla být přenesena, a rovněž na její technické parametry. Oceněné návrhy nevyhovují sporné podmínce kvůli nemožnosti dotykového ovládání na nepřístupných, nebo příliš malých obrazovkách.
9. Stěžovatel dále v ústavní stížnosti zdůrazňuje závaznost dalších technických požadavků a vyjadřuje se k platnosti podmínek výběrového řízení jako celku. Vedle nevyloučení návrhů kvůli nesplnění závazné podmínky na uplatnění digitální expozice porota podle stěžovatele přehlížela nesplnění dalších technických požadavků, které směřovaly ke snadné instalaci, provozu a bezpečnosti v prostoru letiště. Soudy formalisticky posoudily další podmínky (uvedené především v bodech 6, 7 a 8 podmínek) jako nezávazné; takový výklad popírá celkový smysl výběrového řízení. Kupříkladu při hodnocení návrhů č. 3 a 1 (třetí a čtvrté místo) samotná porota uvedla, že představují bezpečnostní riziko kvůli možnosti úkrytu osob, nenápadnému odložení předmětů, respektive odcizení části instalace, čímž implikuje jejich nerealizovatelnost. Návrh stěžovatele, který všechny technické požadavky splňoval, proto nešlo s ostatními návrhy spravedlivě (podle principu rovnosti) porovnávat.
10. Stěžovatel ve svém návrhu dále uvádí, že podle § 1775 odst. 1 občanského zákoníku platí, že vyhlašovatel zahrne nabídku do soutěže, odpovídá-li její obsah uveřejněným podmínkám; je přitom povinen zajistit celkový soulad přijatých nabídek se všemi podmínkami. Porota nadačního fondu postupovala svévolně. V případě stěžovatele tak šlo o porušení smlouvy mezi ním a vyhlašovatelem. Formalistický výklad soudů podle stěžovatele porušil jeho základní právo na předvídatelný, spravedlivý a logický výklad smluv a dalších dokumentů v souladu s jejich smyslem, kontextem, zavedeným chápáním pojmů a nadřazenými právními předpisy. Soudy ke stěžovatelovi nepřistupovaly nestranně a porušily v rozporu s nálezem sp. zn. II. ÚS 2841/15 ze dne 7. 1. 2016 zásadu rovnosti zbraní.
11. V další části ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že soudy protiústavně opomenuly stěžovatelem navržené důkazy (především technické podklady týkající se velikosti dotykových obrazovek a dalších digitálních komponentů, digitální expozici obsaženou na webových stránkách či výslech konzultanta výběrového řízení). Stěžovatel zároveň tvrdí, že napadená rozhodnutí nejsou řádně odůvodněná a že soudy nesprávně interpretovaly příslušná zákonná ustanovení (v daném případě nešlo o veřejnou soutěž ve smyslu § 1772 až § 1779 občanského zákoníku, nýbrž o výběrové řízení, které bylo určeno jen pro určitou skupinu umělců). Soudy se rovněž dostatečně nezabývaly kvalifikací smluvního vztahu mezi stěžovatelem a vedlejším účastníkem.
12. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný. Ústavní stížnost byla podána oprávněnou osobou [§ 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]; je včasná a není nepřípustná podle § 75 odst. 1 téhož zákona; stěžovatel je řádně zastoupen advokátkou.
13. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost stěžovatele a dospěl k závěru, že jde o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem.
14. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti znovu rozporuje výklad podmínek, podle kterých vedlejší účastník vybral oceněné návrhy; neuvádí žádnou kvalifikovanou ústavněprávní argumentaci, jež by prokazovala porušení jeho základních práv ze strany obecných soudů.
15. Právní hodnocení skutkových okolností případu a výklad právních norem je primárně věcí obecných soudů. Ústavní soud může zasáhnout pouze v případech flagrantního ignorování příslušné kogentní normy, případně kdy rozhodnutí představuje zjevné a neodůvodněné vybočení ze standardů právního výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, nebo je-li dokonce výrazem interpretační svévole, jemuž chybí jakékoliv smysluplné odůvodnění (např. nález Ústavního soudu ze dne 25. září 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 ), což se v případě stěžovatele zjevně nestalo.
16. Odvolací soud stěžovateli srozumitelně a jasně vysvětlil, že posouzení otázky existence smluvního vztahu v projednávané věci není rozhodující, protože podstatné je, zda vedlejší účastník v rámci výběrového řízení postupoval v souladu s vyhlášenými podmínkami (viz bod 7 rozsudku odvolacího soudu). Soudy zároveň ústavně konformně odůvodnily, proč všechny oceněné návrhy naplnily závaznou podmínku, podle které měly návrhy "počítat s uplatněním digitální expozice". Jejich "širší" interpretace, co sporná podmínka znamená, zjevně nevybočuje z ústavněprávního standardu takovým způsobem, že by mohlo být porušeno stěžovatelovo základní právo na spravedlivý proces.
17. Namítá-li stěžovatel, že soudy protiústavně opomněly provést jím navrhované důkazy, žádným konkrétním způsobem nevysvětluje, jak jejich provedení mohlo ovlivnit právní výklad předepsaných podmínek. Nalézací soud nadto v napadeném rozsudku řádně odůvodnil, proč další dokazování považuje za nadbytečné (viz str. 7 napadeného rozsudku, kde nalézací soud uvedl, že navrhovaný výslech konzultanta výběrové řízení neprovedl, protože pro něj byla dostačující e-mailová komunikace).
18. Jelikož Ústavní soud nezjistil, že by napadenými rozhodnutími byla porušena ústavní práva stěžovatele, jeho ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 13. listopadu 2024
Jan Wintr v. r. předseda senátu