USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Tiché a soudců JUDr. Martiny Vršanské a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobce: P. P., zastoupený Mgr. Eliškou Valíčkovou, advokátkou se sídlem Jakubská 647/2, 110 00 Praha 1, proti žalovanému: Knihovna Václava Havla, nadační fond, IČO 27169413, se sídlem Ostrovní 129/13, 110 00 Praha 1, zastoupený JUDr. Františkem Vyskočilem, advokátem se sídlem Voršilská 130/10, 110 00 Praha 1, o 300 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 24 C 205/2020, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 12. 2022, č. j. 11 Co 315/2022-77, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému náhradu nákladů dovolacího řízení 11 858 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta JUDr. Františka Vyskočila.
1. Žalobce se domáhá náhrady škody ve výši 300 000 Kč, která mu měla vzniknout tím, že žalovaný z jím vyhlášené veřejné soutěže nevyloučil návrhy, které se umístily před návrhem žalobce, a proto nezískal odměnu za vítězný návrh.
2. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 7. 12. 2022, č. j. 11 Co 315/2022-77, potvrdil rozsudek ze dne 11. 5. 2022, č. j. 24 C 205/2020-45, jímž Obvodní soud pro Prahu 1 zamítl žalobu na zaplacení 300 000 Kč s příslušenstvím
a rozhodl o náhradě nákladů řízení; odvolací soud dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, že žalovaný vyhlásil dne 16. 11. 2018 neveřejné, neanonymní, jednokolové výběrové řízení o návrh instalace uměleckého díla - ztvárnění připomínky Václava Havla (ve veřejně přístupné části terminálu letiště Praha - Ruzyně) a stanovil Podmínky výběrového řízení (dále jen „Podmínky“), kterého se zúčastnilo sedm oslovených subjektů z řad výtvarníků, architektů, scénografů a designerů.
Podmínky stanovily kritéria hodnocení podaných návrhů, a to jednak kritéria hodnocení bez udání pořadí (bod 9.1.) a důvody pro vyloučení z účasti na výběrovém řízení (bod 9.2.); jedinými důvody pro vyloučení z účasti ve výběrovém řízení bylo nesplnění závazných podmínek obsahové části návrhu a nedoručení návrhu ve stanoveném termínu. V bodě 5 Podmínek byly stanoveny jednak obsahové podmínky závazné a jednak nezávazné. Závaznou obsahovou podmínkou bylo splnění univerzality sdělení pro cestující z různých zemí (bod 5.1.1.) a podle bodu 5.1.2.
Podmínek uplatnění digitální expozice sestávající z prvků: a) Havel v kostce, b) Letem světem s Václavem Havlem (ty si bylo možno prohlédnout v prostorech žalovaného a vyžádat si k ní technické podklady), přičemž způsob využití digitální expozice byl ponechán na úvaze zpracovatele. Ceny byly stanoveny pouze pro první tři místa, a to 300 000 Kč pro první místo, 200 000 Kč pro druhé místo a 100 000 Kč pro třetí místo. Dne 14. 3. 2019 porota žádný z odevzdaných návrhů nevyřadila z formálních důvodů, návrhy hodnotila a hlasovala o nich.
Návrh zpracovaný žalobcem se umístil na pátém místě. Odvolací soud se ztotožnil s právním posouzením věci soudem prvního stupně, který aplikoval § 1772 až 1779 zákona č. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „o. z.“), a dovodil, že žalovaný Podmínky soutěže neporušil, pokud nevyřadil z posuzování nabídky, které se umístily před žalobcem. Všechny návrhy, které se umístily před žalobcem byly doručeny v termínu stanoveném Podmínkami a splňovaly závazné obsahové podmínky specifikované pod bodem 5.1.1.
(jejich nesplnění nebylo ani žalobcem tvrzeno) a 5.1.2., neboť návrhy počítaly s umístěním digitální techniky, na níž měla být digitální expozice zobrazována. Pro její využití nebyly stanoveny striktní požadavky a mohlo s ní být pracováno podle úvahy soutěžících, což ostatně žalobci potvrdil i konzultant výběrového řízení. Požadavky obsažené v bodech 6, 7 a 8 Podmínek patřily již jen mezi další kritéria hodnocení bez udání pořadí ve smyslu bodu 9.1. Podmínek a jejich splnění či nesplnění nebylo důvodem pro vyloučení z výběrového řízení.
Soudy uzavřely, že žalovaný postupoval v souladu s pravidly stanovenými v Podmínkách a výsledek výběrového řízení je proto třeba respektovat. Vzhledem k tomu, že se žalobce umístil až na pátém místě, nevznikl mu nárok na odměnu ve výši 300 000 Kč (ani na jinou odměnu), a proto mu nevznikla ani škoda v uvedené výši.
3. Rozhodnutí odvolacího soudu v celém rozsahu napadl žalobce dovoláním. Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. spatřuje v tom, že právní otázky posouzení typu právního vztahu mezi žalobcem a žalovaným, aplikace § 1775 odst. 1 o. z. na výklad podmínek výběrového řízení a otázky nesprávného výkladu právního jednání, by měly být vyřešeny jinak. Namítá, že v daném případě šlo o výběrové řízení, v němž jsou jeho Podmínky návrhem na uzavření nepojmenované smlouvy podle § 1732 o. z. mezi vyhlašovatelem a oslovenými umělci.
Ti podáním návrhů přijali nabídku na uzavření smlouvy, čímž mezi nimi a žalovaným došlo k uzavření smlouvy o výběrovém řízení (odkázal na bod 14.2., 13.1. a 13.2. Podmínek). Odvolací soud rezignoval na vyřešení právní otázky týkající se typu vztahu mezi žalobcem a žalovaným, když se s touto otázkou nijak nevypořádal. Ohledně závaznosti Podmínek namítá, že povinnost vyloučit nevyhovující nabídky se dle Podmínek a zákona vztahuje na veškeré závazně formulované požadavky na obsah nabídky (Podmínky musí platit jako celek), nikoliv pouze na podobně pojmenovaný bod 5.1.1.
a 5.1.2. V opačném případě by zmíněná formální nedokonalost znamenala faktické zrušení technických požadavků a požadavků na obsah návrhu a porota by mohla postupovat zcela svévolně a nepředvídatelně. V bodě 7 Podmínek jsou přitom stanoveny technické požadavky a v bodě 8 je předepsána technická dokumentace. Odklon od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 5281/2016, 23 Cdo 1056/2020, 32 Cdo 1893/2011) pak spatřuje v nesprávném výkladu právního jednání, když během řízení soud nekriticky přijal účelový výklad pojmu „digitální expozice“ tvrzený žalovaným.
Digitální expozice je celek sestávající z digitálního obsahu (softwaru) přenosného na datovém nosiči a z technických prostředků (hardwaru) pro jeho zobrazení a případně ovládání – tyto dvě části jsou od sebe neoddělitelné. Až během soudního řízení však žalovaná začala pojem digitální expozice vykládat jako expozici, která je zobrazena technickými prostředky, tedy jakýmikoliv technickými prostředky. Z formulace závazných podmínek i související komunikace je však zjevné, že jejím smyslem a cílem bylo to, aby žalovaný nemusel pro instalaci na letišti vytvářet novou digitální expozici ani ji jakkoli upravovat.
Právě proto podmínky výběrového řízení odkazují na prohlídku konkrétní existující expozice, která měla být přenesena a rovněž na její technické parametry. Žalobcem navržené důkazy (technické podklady a ukázka webové verze expozice „Letem světem s Václavem Havlem“) však soudy zcela opomenuly (odklon od rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2736/19 a Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 465/2003). Za otázku v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešenou pak žalobce považuje otázku postupu obecných soudů ve věcech výkladu pojmů, které nejsou definovány v zákoně a lze je vykládat více způsoby.
Vadu řízení pak spatřuje v nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí. Navrhl zrušení rozsudků soudů obou stupňů a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
4. Nejvyšší soud posoudil dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (dále jen „o. s. ř.“) a jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupeným advokátem ve smyslu § 241 o. s. ř., avšak není podle § 237 o. s. ř. přípustné.
5. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
6. Především je nutno zdůraznit, že dovolatel je povinen v dovolání vymezit, které ze čtyř hledisek uvedených v § 237 o. s. ř. považuje za splněné (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS- st. 45/16), přičemž přípustnost dovolání nezakládá pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013). Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z jeho obsahu patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem, popř. od kterých rozhodnutí dovolacího soudu se řešení takové otázky odchyluje [srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Sb. rozh. obč.“) pod č. 4/2014]. Spatřuje-li dovolatel přípustnost dovolání v tom, že dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak, musí současně uvést, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má dovolací soud odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSCR 55/2013).
7. Dovolatel spatřuje přípustnost dovolání mimo jiné v tom, že jím předložené otázky by měly být posouzeny jinak. Má zřejmě na mysli v pořadí poslední ze čtyř taxativně vypočtených předpokladů přípustnosti dovolání, tj. "má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak", jež však míří pouze na případ otázky vyřešené dovolacím soudem v jeho dosavadní rozhodovací praxi, od jejíhož řešení by se měl dovolací soud odklonit (posoudit tuto otázku jinak), a nikoliv, že má dovolací soud posoudit jinak otázku vyřešenou soudem odvolacím (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, ze dne 7. 8. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1674/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). Navíc by v takovém případě musel dovolatel označit konkrétní rozhodnutí dovolacího soudu, v němž byla řešena právní otázka, jež má být posouzena jinak, což se nestalo. Ohledně tohoto důvodu přípustnosti tak dovolání trpí vadou, pro kterou nelze v dovolacím řízení pokračovat, neboť není splněna jedna z nezbytných náležitostí dovolání ve smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř.
8. Pokud jde o právní otázku posouzení typu právního vztahu mezi žalobcem a žalovaným, neodkazuje dovolatel na žádnou ustálenou rozhodovací praxi dovolacího nebo Ústavního soudu, od níž by se měl odvolací soud odchýlit a nepředkládá ve vztahu k ní ani žádnou dosud neřešenou otázku (pouze nesouhlasí s právními závěry odvolacího soudu). Současně přehlíží, že na této otázce napadené rozhodnutí nezávisí, což vylučuje, aby jejím prostřednictvím bylo možné založit přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2019, sp. zn. 25 Cdo 5410/2017, a ze dne 14. 2. 2018, sp. zn. 25 Cdo 5887/2016). Žalobce se v řízení domáhá náhrady škody, která mu měla vzniknut tím, že z veřejné soutěže žalovaná nevyloučila nabídky, které se podle rozhodnutí zadavatele umístily před ním, ač je vyloučit dle něj měla, a proto mu nebyla přiznána odměna náležející tomu navrhovateli, který se umístí jako první. Domáhá se tedy náhrady škody, jež mu vznikla v příčinné souvislosti s (tvrzeným protiprávním) postupem žalovaného při hodnocení závazných podmínek. Předmětem právního posouzení (jímž se odvolací soud zabýval) je proto hodnocení otázky, zda žalovaný postupoval v souladu s Podmínkami, jestliže ostatní nabídky nevyloučil, a nikoli posouzení typu právního vztahu mezi účastníky.
9. Obdobně je tomu i u otázky aplikace § 1775 odst. 1 o. z. na výklad podmínek výběrového řízení. Ani u této otázky dovolatel neodkazuje na žádnou ustálenou rozhodovací praxi dovolacího nebo Ústavního soudu, od níž by se měl odvolací soud odchýlit a neformuluje ve vztahu k ní žádnou dosud neřešenou právní otázku, a proto ani zde není splněna jedna z nezbytných náležitostí dovolání ve smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř. Pro úplnost lze poznamenat, že v Podmínkách jsou zcela jasně označeny pouze dvě závazné podmínky, při jejichž nesplnění je třeba nabídku vyloučit. Ostatní uvedené požadavky pak nezpůsobují vyřazení ze soutěže a záleží pouze na zadavateli, jak je bude hodnotit a zda případné jejich nesplnění vyústí ve stanovení pořadí dotčené nabídky ve vztahu k ostatním.
10. Namítá-li dovolatel, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe při výkladu právního jednání, konkrétně když během řízení dle něj nekriticky přijal zcela účelový výklad pojmu „digitální expozice“, tato otázka přípustnost dovolání nezakládá. Výklad právního jednání již byl v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu řešen s tím, že základním hlediskem pro výklad právního jednání je podle právní úpravy účinné od 1. 1. 2014 úmysl jednajícího, byl-li takový úmysl druhé straně (adresátovi projevu vůle) znám, anebo musela-li (musel-li) o něm vědět.
Při zjišťování tohoto úmyslu je třeba vycházet z hledisek uvedených v § 556 odst. 2 o. z. a přihlédnout též k praxi zavedené mezi stranami v právním styku, k tomu, co právnímu jednání předcházelo, i k tomu, jak strany následně daly najevo, jaký obsah a význam právnímu jednání přikládají (srov. dovolatelem odkazovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2017, sp. zn. 21 Cdo 5281/2016, nebo ze dne 22. 9. 2021, sp. zn. 23 Cdo 1056/2020 publikovaný pod č. 56/2022 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
V posuzované věci žalovaný v Podmínkách zcela jasně vyjádřil, že závaznou podmínkou (tedy podmínkou při jejímž nesplnění by byl návrh z účasti vyloučen) je, aby nabídka počítala s uplatněním obsahu digitální expozice (Havel v kostce a Letem světem s Václavem Havlem), přičemž způsob využití této expozice byl ponechán na úvaze zpracovatele. Jinak řečeno, z Podmínek je zcela zřejmé (nevzniká žádná pochybnost o úmyslu žalovaného), že podstatné je, aby digitální expozice (ať už by byla ztvárněna jakkoli) zahrnovala obsah, který byl žalovaným specifikován.
Jasně pak v Podmínkách bylo vyjádřeno i to, že technické požadavky a ostatní kritéria jsou nezávazná, tedy neznamenají vyloučení ze soutěže (kromě včasného doručení návrhu). Je pak nesporné, že žalobce byl s Podmínkami seznámen, a to, jde-li o digitální expozici, mimo jiné i prostřednictvím konzultanta výběrového řízení. Z mezí uvedeného zadání žádný z uchazečů, který se umístil před žalobcem, podle skutkových zjištění odvolacího soudu (jež přezkumu dovolacího soudu podle § 241a odst. 1 o. s. ř.
nepodléhají) nevybočil, neboť všichni s uplatněním digitálního obsahu ve svých návrzích počítali. Odvolací soud se tedy od namítané ustálené rozhodovací praxe neodchýlil. Mířil-li dovolatel pouze na výklad pojmu „digitální expozice“, ani zde není přípustnost dovolání založena, neboť touto otázkou se odvolací soud v napadeném rozsudku nezabýval (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 6. 2014, sp. zn. 23 Cdo 4184/2013).
11. Bez významu pro rozhodnutí v projednávané věci je i obecně formulovaná otázka dovolatele ohledně postupu obecných soudů ve věcech výkladu pojmů, které nejsou definovány v zákoně a lze je vykládat více způsoby, když účelem dovolacího řízení není řešit v dovolání předestřené teoretické (hypotetické) otázky bez podstatnějšího významu pro posouzení správnosti napadeného rozhodnutí (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. 28 Cdo 316/2019, ze dne 9. 4. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3648/2018, či ze dne 18. 5. 2020, sp. zn. 32 Cdo 1078/2020).
12. Námitky nepřezkoumatelnosti rozsudku odvolacího soudu a neprovedení všech navržených důkazů, představují námitky vad řízení, k nimž však lze podle § 242 odst. 3 o. s. ř. v dovolacím řízení přihlédnout pouze tehdy, je-li dovolání obecně přípustné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2018, sp. zn. 23 Cdo 3146/2018, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 4. 2019, sp. zn. 28 Cdo 1430/2018, nebo nález Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. III. ÚS 3717/16), což není tento případ.
13. Napadá-li pak dovolatel výslovně všechny výroky rozsudku odvolacího soudu, tedy i výrok o náhradě nákladů řízení, je přípustnost proti tomuto výroku vyloučena ustanovením § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
14. Z těchto důvodů Nejvyšší soud dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř odmítl.
15. Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné soudní rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na jeho soudní výkon (exekuci).
V Brně dne 30. 7. 2024
JUDr. Hana Tichá předsedkyně senátu