Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Wintra, soudce Jaromíra Jirsy a soudkyně zpravodajky Kateřiny Ronovské o ústavní stížnosti stěžovatele T. H., zastoupeného Mgr. Václavem Hebkým, advokátem se sídlem Uruguayská 380/17, Praha 2 - Vinohrady, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 sp. zn. 3 T 34/2016 ze dne 27. 7. 2023 a usnesení Městského soudu v Praze sp. zn. 5 To 209/2023 ze dne 13. 9. 2023, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 6 a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 8 odst. 2 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 5 odst. 1 písm. a) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Jak vyplývá z ústavní stížnosti a přiložených dokumentů, stěžovateli byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 sp. zn. 3 T 34/2016 ze dne 30. 7. 2019 uložen trest odnětí svobody ve výměře dvou let, který mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let. Napadeným usnesením obvodního soudu bylo podle § 83 odst. 1 trestního zákoníku za použití § 30 odst. 1 trestního řádu rozhodnuto, že stěžovatel trest odnětí svobody vykoná. Obvodní soud dospěl k závěru, že stěžovatel zavdal příčinu k přeměně původně uloženého podmíněného trestu odnětí svobody ve výměře 2 let, neboť ve zkušební době nevedl řádný život a porušil tak jeden ze základních předpokladů, k němuž zákonné ustanovení směřuje. K tomu dospěl na základě závěru, že se stěžovatel ve zkušební době podmíněného odsouzení k trestu odnětí svobody dopustil nové a obdobné trestné činnosti, za kterou byl odsouzen rozsudkem Okresního soudu pro Prahu-východ sp. zn. 2 T 115/2022 ze dne 4. 4. 2023. Dodal, že stěžovatel postrádá náhled na jednání, kterých se dopustil, zpochybňuje výši způsobené škody a práci orgánů činných v trestním řízení. Stěžovatel proti napadenému usnesení obvodního soudu podal stížnost, ve které namítal, že rozsudek okresního soudu nebyl v době rozhodování obvodního soudu pravomocný, když proti němu stěžovatel podal odvolání, o kterém dosud nebylo rozhodnuto.
3. Městský soud v Praze stěžovatelovu stížnost podle § 148 odst. 1 písm. c) zamítl. Připustil, že nepravomocný rozsudek sám o sobě nemůže být důvodem pro nařízení původně nařízeného podmíněně odloženého trestu odnětí svobody. Zároveň však uvedl, že vada, kterou obvodní soud zatížil své rozhodnutí, již pominula dne 15. 8. 2023, kdy Krajský soud v Praze svým rozhodnutím sp. zn. 10 To 212/2023 zamítl odvolání stěžovatele proti rozsudku okresního soudu. Městský soud v napadeném usnesení uvedl, že právní moc rozsudku obvodního soudu (kterým byl stěžovateli uložen trest odnětí svobody s podmíněným odkladem) nastala dne 2. 9. 2019, a že "z popisu daného skutku je patrno, že minimálně body 3, 6, 9, 10 a 11 byly spáchány v roce 2020, tedy v době podmíněného odkladu výkonu trestu".
4. Stěžovatel považuje rozhodnutí obvodního soudu o nařízení výkonu trestu za protiprávní. Uvádí, že obvodní soud měl vyčkat pravomocného vyřízení věci v prvním stupni projednávané u okresního soudu, pokud to pro něj byl jediný důvod zmíněný v odůvodnění napadeného usnesení o nařízení výkonu trestu. Cílem postupu obvodního soudu a městského soudu podle stěžovatele bylo podle § 83 odst. 3 trestního zákoníku prodloužit lhůtu pro rozhodnutí podle § 83 odst. 1 trestního zákoníku o tom, zda odsouzený vedl ve zkušební době řádný život a vyhověl uloženým podmínkám (a tím se vyhnout řešení předběžné otázky, zda nedodržení uvedené roční lhůty stěžovatel zavinil či nikoliv).
5. Stěžovatel dodává, že městský soud mohl sám posoudit, zda na překročení jednoleté lhůty pro rozhodnutí o osvědčení či neosvědčení měl stěžovatel vinu či nikoliv, ale že k posouzení této otázky musí soud provést nezbytné dokazování a zjistit skutkový stav podle § 2 odst. 5 trestního řádu - tedy tak, aby o něm nebyly důvodné pochybnosti. K tomu však v řízení před městským soudem vůbec nedošlo. Výsledkem tohoto nezákonného postupu ve způsobu nařízení výkonu původně podmíněného trestu odnětí svobody je tak omezení osobní svobody stěžovatele, které stěžovatel označuje za rozporné se zákonem a porušující jeho základního právo na osobní svobodu.
6. Obvodní soud ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že v době vydání napadeného usnesení ještě rozhodnutí okresního soudu doposud nenabylo právní moci, avšak je přesvědčen, že jednání stěžovatele, kterého se dopustil ve zkušební době je natolik závažné, že by nemělo vést k tomu, že odsouzený bude v souladu s § 83 odst. 3 trestního zákoníku osvědčen ze zákona. Obvodní soud dodal, že ohledem na to, že nebyl schopen řádně posoudit otázku, zda odsouzený zapříčinil nemožnost rozhodnutí v jednoroční lhůtě, dospěl k tomu, že tato skutečnost nemůže být k tíži odsouzeného, a tudíž není v otázce osvědčení odsouzeného možno rozhodnout po lhůtě stanovené zákonem. Uvedl, že proto byl nucen k tomu, aby si otázku, zda odsouzený ve zkušební době vedl řádný život, posoudil samostatně jako předběžnou otázku v řízení. Za tímto účelem si obvodní soud před konáním veřejného zasedání vyžádal (v té době ještě) nepravomocný rozsudek Okresního soudu pro Prahu-východ sp. zn. 2 T 115/2022, usnesení o zahájení trestního stíhání, protokol z hlavního líčení a aktuální opis evidence rejstříku trestů. Dodal, že především na základě protokolu z hlavního líčení pak dospěl k závěru, že stěžovatel ve zkušební době podmíněného odsouzení zdejšího soudu nevedl řádný život, neboť se dopustil další trestné činnosti, jejíž modus operandi je shodný s trestnou činností, za kterou byl odsouzen zdejším soudem. Obvodní soud závěrem uvedl, že má za to, že jeho postupem nedošlo k porušení žádného z ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele.
7. Městský soud ve vyjádření uvedl, že ve svém usnesení pouze dospěl k závěru, že k věcně správnému rozhodnutí dospěl obvodní soud vadným procesním postupem, avšak tento vadný postup byl v době rozhodování stížnostního soudu zhojen. Pokud by bylo shledáno napadené usnesení nezákonným, jak tvrdí stěžovatel, muselo by být zrušeno a stížností soud by musel věc zrušit a vrátit nalézacímu soudu k novému rozhodnutí, nebo ve věci rozhodnout sám. Jelikož obvodní soud rozhodl v zákonné lhůtě věcně správně, dospěl městský soud k závěru, že stěžovatelova stížnost nebyla důvodná. V podrobnostech odkázal na odůvodnění svého usnesení.
8. Státní zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 6 se k ústavní stížnosti nevyjádřil.
9. Stěžovatel v replice uvedl, že obvodní soud přiznává, že mělo dojít k posouzení dodržení jednoleté lhůty, kdy soud ověřuje, zda na jejím překročení nebo nepřekročení nese nebo nenese účastník trestního řízení (zde stěžovatel) vinu či nikoliv. V projednávané věci k tomu však nedošlo, protože obvodní soud neměl k dispozici spis a nezjistil rozhodné skutečnosti. Tím podle stěžovatele došlo k porušení zásady § 2 odst. 5 trestního řádu, tj. povinnosti zajistit si všechny nezbytné podklady pro vydání rozhodnutí, kdy toto ustanovení je aplikovatelné i na vykonávací část trestního řízení. Nezajištění zapůjčení spisu nemůže podle stěžovatele nijak ovlivnit zákonnost rozhodnutí a jít stěžovateli k tíži.
10. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
11. Předmětem přezkumu Ústavního soudu bylo posouzení ústavní konformity napadených rozhodnutí. Ústavní soud po posouzení ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí, obsahu spisu a vyjádření účastníků dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v ústavní stížnosti.
Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, resp. v rozhodnutí je završujícím, nebyla dotčena ústavně zaručená práva nebo svobody jeho účastníka, zda bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
12. Ústavní soud předesílá, že posouzení splnění podmínek odkladu výkonu trestu je zcela věcí obecných soudů a zásah Ústavního soudu by byl namístě toliko za situace, kdy by napadená rozhodnutí byla projevem zřejmé interpretační libovůle, výrazem faktického omylu nebo pokud by nebylo odůvodněno vůbec nebo by jeho odůvodnění bylo zatíženo závažnými logickými rozpory [srov. přiměřeně usnesení sp. zn. IV. ÚS 70/09 ze dne 16. 4. 2009 (U 10/53 SbNU 863)]. K takovému pochybení však v posuzovaném případě nedošlo.
13. Podle první věty § 83 odst. 1 trestního zákoníku platí, že "[j]estliže podmíněně odsouzený vedl ve zkušební době řádný život a vyhověl uloženým podmínkám, vysloví soud, že se osvědčil; jinak rozhodne, a to popřípadě již během zkušební doby, že se zbytek trestu vykoná". Z ustanovení § 330 trestního řádu, který upravuje proces rozhodování o podmíněně odloženém trestu odnětí svobody, lze dovodit, že povinnost soudu postupovat tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci (§ 2 odst. 5 trestního řádu), se vztahuje na celé trestní řízení, tedy též na rozhodování o tom, zda se podmíněně odsouzený ve zkušební době osvědčil (srov. nález sp. zn. II. ÚS 222/07 ze dne 26. 4. 2007, též nález sp. zn. IV. ÚS 130/01 ze dne 14. 6. 2001).
14. Z napadeného rozhodnutí plyne, že obvodní soud v napadeném usnesení dovodil, že stěžovatel nevedl ve zkušební době řádný život 1) ze závěru, že se stěžovatel ve zkušební době podmíněného odsouzení k trestu odnětí svobody dopustil nové a obdobné trestné činnosti, přičemž odkázal na rozsudek okresního soudu sp. zn. 2 T 115/2022 ze dne 4. 4. 2023 a 2) ze závěru o tom, že stěžovatel postrádá náhled na své jednání. Městský soud v napadeném usnesení připustil, že nepravomocný rozsudek sám o sobě nemůže být důvodem pro nařízení původně nařízeného podmíněně odloženého trestu odnětí svobody. Zároveň však uvedl, že vada, kterou obvodní soud zatížil své rozhodnutí, již pominula.
15. V nyní posuzované věci se tedy obvodní soud zabýval otázkou, zda se stěžovatel osvědčil, nebo zda má vykonat podmíněně odložený trest, výhradně na základě skutečnosti, že se stěžovatel ve zkušební době podmíněně uloženého trestu dopustil úmyslného trestného činu.
16. Jak se tedy podává ze shora provedené rekapitulace nyní rozhodované věci, obvodní soud při hodnocení toho, zda se stěžovatel v prodloužené zkušební lhůtě podmíněného odsouzení osvědčil či nikoliv, výslovně vycházel z okolnosti, kterou nemohl v dané době (ještě) zohlednit, když rozhodnutí okresního soudu dosud nenabylo právní moci. Takový postup je rozporný se závěry usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Tz 4/2001 ze dne 27. 2. 2001, jehož právní věta zní takto: "Soud nemůže rozhodnout podle § 60 odst. 1 tr.
zák. [pozn. zákona 140/1961 Sb.] o výkonu podmíněně odloženého trestu odnětí svobody pouze na základě skutečnosti, že obviněný je trestně stíhán pro trestnou činnost spáchanou ve zkušební době podmíněného odsouzení. Soud je povinen vyčkat ukončení tohoto trestního stíhání, pokud nejsou splněny jiné důvody pro rozhodnutí, že se trest odnětí svobody, jehož výkon byl odložen, vykoná. Fikce, že se pachatel osvědčil (§ 60 odst. 3 tr. zák.), nemůže v takovém případě nastat, protože pachatel tím, že spáchal ve zkušební době další trestný čin, o němž je třeba nejdříve rozhodnout, zavinil, že soud nemůže rozhodnout podle § 60 odst. 1 tr.
zák. To však neplatí, dojde-li během trestního stíhání tvořícího uvedenou překážku k zásadním průtahům v řízení zaviněným orgány činnými v trestním řízení."
17. Tím, že obvodní soud uložil stěžovateli výkon trestu, který mu byl původně uložen, zatížil své rozhodnutí vadou. Ústavní soud zvažoval, zda tato skutečnost může založit důvod ke kasaci napadených rozhodnutí, neboť existence určitého procesního nedostatku nemusí vždy vést ke kasaci ústavní stížností napadených rozhodnutí. Měřítkem pro rozhodování Ústavního soudu je intenzita, s níž bylo eventuálně zasaženo do ústavně zaručených základních práv, a zjištění, zda jde o zásah, který zřetelně vedl k omezení, resp. odepření základních práv, vyžadující kasační zásah Ústavního soudu.
S ohledem na skutečnost, že právní moc odsuzujícího rozsudku okresního soudu nastala ještě před tím, než o stěžovatelově stížnosti rozhodoval městský soud, lze dospět k závěru, že se vadný postup obvodního soudu zásadně nepromítl do kvality rozhodnutí městského soudu, který se v odůvodnění svého usnesení vypořádal se všemi podstatnými okolnostmi souvisejícími s danou věcí (srov. též usnesení sp. zn. IV. ÚS 3436/15 ze dne 12. 4. 2016).
18. Ze všech shora uvedených důvodů Ústavní soud posoudil ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou a jako takovou ji usnesením mimo ústní jednání odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 4. září 2024
Jan Wintr v. r. předseda senátu