Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Fialy a Veroniky Křesťanové ve věci ústavní stížnosti A. B., zastoupené JUDr. Josefem Skácelem, advokátem, sídlem Londýnská 674/55, Praha 2 - Vinohrady, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 11. září 2023 č. j. 100 Co 179/2023-1240, za účasti Krajského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a nezletilého R. R. a M. R., jako vedlejších účastníků řízení, o vyloučení soudce Jaromíra Jirsy z projednání a rozhodování věci, takto: Soudce Jaromír Jirsa je vyloučen z projednání a rozhodování věci vedené pod sp. zn. I. ÚS 2868/23
.
1. Soudce I. senátu Ústavního soudu Jaromír Jirsa předložil předsedovi IV. senátu dne 13. 11. 2023 návrh na rozhodnutí o jeho vyloučení z projednání a rozhodování věci sp. zn. I. ÚS 2868/23
. Tento návrh odůvodnil tím, zástupce stěžovatelky JUDr. Josefa Skácela, advokáta, zná osobně řadu let; jde o jeho kamaráda, s nímž udržuje kontakty i v současnosti. Proto by mohly vzniknout pochybnosti o jeho nepodjatosti.
2. O návrhu na vyloučení soudců I. senátu Ústavního soudu rozhoduje podle § 10 odst. 1 Rozvrhu práce Ústavního soudu na rok 2023 (Org. 01/23 ve znění účinném od 12. 10. 2023) IV. senát Ústavního soudu.
3. Podle § 36 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), je soudce vyloučen, lze-li se zřetelem na jeho poměr k věci, účastníkům, vedlejším účastníkům řízení nebo jejich zástupcům, mít pochybnost o jeho nepodjatosti. Rozhodnutí o vyloučení soudce z důvodů uvedených v tomto ustanovení představuje výjimku z ústavní zásady, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci a že příslušnost soudu i soudce stanoví zákon [čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina")]. Nezávislý a nestranný soudce je klíčovou součástí práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Nestrannost soudce nutno posuzovat ze subjektivního i z objektivního hlediska. Subjektivní kritérium vypovídá o osobním přesvědčení soudce v daném případě, objektivní naproti tomu o tom, že soudce skýtá dostatečné záruky vylučující v tomto ohledu oprávněné pochybnosti.
4. V nyní posuzované věci je dán z hlediska § 36 odst. 1 zákona o Ústavním soudu určitý poměr rozhodujícího soudce k zástupci stěžovatelky. Ačkoli je atributem nestranného rozhodování schopnost soudce oddělit osobní a profesní život, nutno rozlišovat, zda vztah (poměr) soudce k věci, účastníkovi řízení nebo jeho zástupci není natolik intenzivní, že by mohl vzbudit pochybnosti o jeho nepodjatosti. Ze znění i smyslu zákona přitom plyne, že k vyloučení soudce nemusí být prokázáno, že je daný soudce vskutku podjatý, nýbrž postačují legitimní pochybnosti o tom, že podjatý není. Z rozdílu mezi významem poměru k věci, účastníkovi řízení a zástupci účastníka a jeho vlivu na rozhodování se také dovozuje, že k vyloučení soudce pro jeho poměr k zástupci účastníka řízení musí být daný vztah obecně vyšší intenzity než např. poměr k věci.
5. Typicky tedy z projednání a rozhodování věci nebývá vyloučen např. soudce, který zástupce účastníka řízení toliko zná nebo k němu má vztah ryze profesní apod., avšak bližší kontakty neudržují. V posuzované věci jsou však okolnosti jiné, neboť soudce Jaromír Jirsa uvedl, že zástupce stěžovatelky je jeho letitý kamarád již od studií na vysoké škole, se kterým dodnes udržuje kontakt. Jejich vztah tedy není ryze profesní; lze se domnívat, že kontakty soudce a advokáta jsou v tomto případě z hlediska významu pro posouzení (ne)vyloučení soudce spíše intenzivnější než je běžné u dvou kolegů z profese. Posuzováno z vnějšího - objektivního pohledu nezávislého pozorovatele tak nelze zcela vyloučit pochybnosti o nepodjatosti soudce.
6. Právě s důrazem na objektivní hledisko posuzování nestrannosti soudce dospěl IV. senát Ústavního soudu k závěru, že je naplněn důvod podle § 36 odst. 1 zákona o Ústavním soudu k vyloučení soudce Jaromíra Jirsy z projednání a rozhodování věci vedené pod sp. zn. I. ÚS 2868/23
.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 21. listopadu 2023
Radovan Suchánek, v. r. předseda senátu
5. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že otec k zajištění škody nebo jiné újmy, která by vznikla předběžným opatřením, nejpozději ve stejný den, kdy podal k soudu návrh na nařízení předběžného opatření, nesložil jistotu ve výši 10 000 Kč a ani neosvědčil skutečnosti podle § 75b odst. 3 písm. d) a e) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."). S ohledem na výše uvedené měly soudy návrh otce na nařízení předběžného opatření odmítnout, neboť nevzniká žádná újma. V této souvislosti stěžovatelka odkazuje na nálezy Ústavního soudu ze dne 6. 9. 2022 sp. zn. IV. ÚS 849/22 , ze dne 10. 3. 2021 sp. zn. I. ÚS 3174/20 (N 50/105 SbNU 85), ze dne 23. 11. 2010 sp. zn. IV. ÚS 518/10 (N 233/59 SbNU 375), a ze dne 12. 5. 2014 sp. zn. I. ÚS 1008/13 (N 87/73 SbNU 473); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz. Stěžovatelka dále poukazuje na to, že očekávání telefonátu v určeném čase je pro nezletilého stresující. Přesto, že stěžovatelka respektovala nařízené předběžné opatření a sdělila právní zástupkyni otce telefonní číslo pro zajištění telefonického styku nezletilého s otcem z výkonu trestu, právní zástupkyně otce na základě lustra webových stránek stěžovatelku napadla, že jde o telefonní číslo na spolek X, ačkoli i z uvedené webové stránky vyplývá, že jde o telefonní číslo matky, a v zastoupení otce (a otcovy matky) podala soudu návrh na výkon rozhodnutí uložením pokuty. Stěžovatelka čelí návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí v situaci, kdy sdělila telefonní číslo pro styk nezletilého s otcem a kdy na základě nezákonně nařízeného předběžného opatření v uložených časech připravovala nezletilého na telefonát z věznice, který se neuskutečnil. Posuzovaly-li obecné soudy návrh otce na nařízení předběžného opatření po věcné stránce, aniž by nejprve zkoumaly, zda jsou zde podmínky pro věcné posouzení, porušily ústavně zaručené právo stěžovatelky i nezletilého na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny [srov. nález ze dne 11. 2. 2020 sp. zn. III. ÚS 2478/18 (N 23/98 SbNU 299)].
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
7. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
8. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)].
9. Ústavní soud ve své judikatuře vychází z názoru, že posouzení podmínek pro vydání předběžného opatření a jeho konkrétní podoby z hlediska správnosti přijatého řešení se jeho přezkumné pravomoci v zásadě vymyká a je věcí obecného soudu, neboť závisí na konkrétních okolnostech případu [srov. např. nález ze dne 10. 11. 1999 sp. zn. II. ÚS 221/98 (N 158/16 SbNU 171), usnesení ze dne 28. 6. 2012 sp. zn. II. ÚS 2010/12 nebo usnesení ze dne 2. 2. 2016 sp. zn. III. ÚS 49/16 ]. Ústavnímu soudu tedy, z hlediska ústavněprávního, nepřísluší přehodnocovat názor obecných soudů o důvodnosti návrhu na vydání předběžného opatření.
10. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře [srov. např. nález ze dne 21. 11. 2001 sp. zn. IV. ÚS 189/01 (N 178/24 SbNU 327), nález ze dne 10. 11. 1999 sp. zn. II. ÚS 221/98 (N 158/16 SbNU 171) či usnesení ze dne 10. 1. 2023 sp. zn. I. ÚS 3558/22 ] dále vychází z předpokladu, že není oprávněn zasahovat do rozhodnutí o předběžných opatřeních, neboť jde o rozhodnutí, která do práv a povinností účastníků zasahují nikoli konečným způsobem a kterými není prejudikován konečný výsledek sporu. Zároveň však Ústavní soud vyslovil, že i rozhodnutí o předběžném opatření je způsobilé zasáhnout do základních práv a svobod účastníků řízení a lze je podrobit ústavněprávnímu přezkumu [viz např. nález ze dne 8. 8. 2013 sp. zn. III. ÚS 52/13 (N 144/70 SbNU 347)], byť toliko v rámci tzv. omezeného testu ústavnosti. Ústavní soud při takovém testu zkoumá, zda předběžné opatření mělo zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), bylo vydáno příslušným orgánem (čl. 38 odst. 1 Listiny) a není projevem svévole (čl. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny) - srov. k tomu např. nálezy ze dne 10. 11. 1999 sp. zn. II. ÚS 221/98 (N 158/16 SbNU 171) či ze dne 19. 7. 2022 sp. zn. I. ÚS 3150/21 . Předmětem tohoto přezkumu může být i procesní postup, který nařízení předběžného opatření předcházel [např. nález ze dne 19. 1. 2010 sp. zn. Pl. ÚS 16/09 (N 8/56 SbNU 69; č. 48/2010 Sb.)].
11. Stěžovatelka svou argumentaci v ústavní stížnosti založila především na námitce, že soudy se neměly návrhem otce na nařízení předběžného opatření věcně zabývat, ale měly nejprve zkoumat, zda jsou splněny podmínky pro věcné posouzení návrhu. Stěžovatelka namítá, že otec v předmětné věci při podání návrhu na nařízení předběžného opatření nesložil jistotu 10 000 Kč ani neosvědčil skutečnosti podle § 75b odst. 3 písm. d) a e) o. s. ř., a proto soudy měly jeho návrh na nařízení předběžného opatření odmítnout. Ústavní soud poukazuje na to, že z přiložených rozhodnutí ani z ústavní stížnosti nevyplývá, že by stěžovatelka tuto námitku v řízení před obecnými soudy uplatnila. Z odůvodnění napadeného usnesení krajského soudu vyplývá, že matka ani kolizní opatrovník se k odvolání otce nevyjádřili, ačkoli jim napadené usnesení okresního soudu s návrhem a s odvoláním otce bylo doručeno. Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv nebo svobod, je její subsidiarita, to znamená, že Ústavní soud je oprávněn zasáhnout pouze v případě, že neústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky, které v dané situaci stěžovateli v dané situaci právní řád poskytuje. Stěžovatelka tak tuto námitku nepřípustně uplatňuje poprvé až v řízení před Ústavním soudem.
12. Podle § 75b o. s. ř., je navrhovatel k zajištění náhrady škody nebo jiné újmy, která by vznikla předběžným opatřením, povinen složit nejpozději ve stejný den, kdy podal u soudu návrh na nařízení předběžného opatření, jistotu ve výši 10 000 Kč, a není-li jistota složena, soud podle § 75b odst. 2 o. s. ř., návrh na předběžné opatření odmítne. Uvedené neplatí, osvědčí-li navrhovatel spolu s návrhem na nařízení předběžného opatření, že jsou u něj splněny podmínky pro osvobození od soudních poplatků [§ 75b odst. 3 písm. d) o. s. ř.], nebo je-li tu nebezpečí z prodlení, v jehož důsledku by mohla navrhovateli vzniknout újma, a navrhovatel spolu s návrhem na nařízení předběžného opatření osvědčí, že jistotu bez své viny nemohl složit [§ 75b odst. 3 písm. e) o. s. ř.]. Posouzení splnění předpokladů upravených ve výše uvedených ustanoveních se pohybuje v úrovni podústavního práva, jehož výklad a použití jsou svěřeny obecným soudům. Ústavní soud není oprávněn do řešení těchto otázek ingerovat, neboť by šlo o nepřípustný zásah do rozhodovací kompetence ústavně nezávislých soudů. Výjimku by představovalo např. porušení procesních pravidel zakládající zásah do práva na soudní ochranu nebo učinění extrémních závěrů, které by vybočovaly z interpretačních metod, či vůbec nemohly mít oporu ve skutkových zjištěních. V posuzované věci však nejde o tento případ.
13. Pro úplnost nad rámec výše uvedeného Ústavní soud poukazuje na to, že v předmětné věci nelze přehlédnout, že otec je tohoto času ve výkonu trestu odnětí svobody. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá, že krajský soud při svém rozhodování vyšel ze zjištění, že otec dne 18. 2. 2023 nastoupil do výkonu trestu odnětí svobody v trvání pěti let, zatím není zaměstnán a majetek, ze kterého by mohl hradit stanovené výživné, nemá. Z uvedeného lze usoudit, že za této situace nebude v možnostech otce složit tuto jistotu a bude přicházet v úvahu výjimka vyplývající z § 75b odst. 1 a 2 o. s. ř., a to z důvodu uvedeného v § 75b odst. 3 písm. d) či e) o. s. ř., když skutečnosti v těchto ustanoveních uvedené měl soud, jak z výše uvedeného vyplývá, osvědčeny.
14. Ústavní soud dále poukazuje na to, že judikatura Ústavního soudu, na kterou stěžovatelka ve své ústavní stížnosti odkazuje, není na daný případ přiléhavá, když Ústavní soud v odkazovaných nálezech rušil rozhodnutí obecných soudů z důvodu přepjatého formalismu, kdy obecné soudy naopak návrh na nařízení předběžného opatření (z důvodu nesložení jistiny navrhovatelem za situace, kdy nedošlo k vrácení dříve složené jistoty, či z důvodu vadného postupu soudu, kdy nedošlo k zachycení pohybu písemností uvnitř soudu) odmítly. V předmětné věci však nejde o tento případ.
15. V posuzované věci krajský soud, na rozdíl od okresního soudu, dospěl k závěru, že nezletilý má právo na styk se svým otcem nepřímou formou, tedy formou telefonního hovoru, který je otci podle vnitřních předpisů věznice jako každému vězni umožněn, zde navíc za situace, že na základě mediační dohody uzavřené mezi rodiči matka souhlasila i s nepřímým stykem nezletilého s otcem nejprve prostřednictvím svého telefonu, od počátku třetí třídy nezletilého prostřednictvím jeho vlastního telefonního přístroje, který otec nezletilému daroval.
16. V kontextu dříve vyložených kritérií ústavněprávního přezkumu je pak možno uzavřít, že ústavní stížností napadené rozhodnutí bylo vydáno příslušným orgánem a mělo zákonný podklad, přičemž důvody, pro které by je bylo možné označit jako svévolné, Ústavní soud nezjistil a neshledal ani jiné pochybení, které by bylo třeba posoudit jako porušení základních práv stěžovatelky či nezletilého a které by vedlo k potřebě zrušení ústavní stížností napadeného rozhodnutí. Jak bylo uvedeno, Ústavní soud nepřezkoumává podmínky pro (ne)nařízení předběžného opatření, ale posuzuje toliko ústavnost takového rozhodnutí.
17. Ústavní soud uzavírá, že přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv či svobod stěžovatelky či nezletilého (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
18. S ohledem na výše uvedené závěry neshledal Ústavní soud důvod k vyhovění návrhu stěžovatelky na odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí. Ústavní soud o tomto návrhu nerozhodoval samostatným usnesením, když o podané ústavní stížnosti rozhodl v krátké době po jejím obdržení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 6. prosince 2023
Pavel Šámal v. r. předseda senátu