Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dity Řepkové (soudkyně zpravodajka) a soudců Tomáše Langáška a Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatelky Mgr. Terezy Adamyk, advokátky, sídlem U Prašné brány 1078/1, Praha 1, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. listopadu 2025 č. j. 19 Co 305/2025-13 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 2. října 2025 č. j. 213 L 152/2025-7, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení a K. A., neznámého pobytu, a Všeobecné fakultní nemocnice v Praze, sídlem U Nemocnice 499/2, Praha 2, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
1. Ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její práva podle čl. 1 a čl. 26 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh Ústavní soud zjistil, že stěžovatelce byla napadeným usnesením Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") přiznána podle tehdy účinného § 9 odst. 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, odměna za zastupování vedlejšího účastníka a náhrada hotových výdajů ve výši 1 450 Kč namísto jí požadované výše 1 950 Kč (podle § 9 odst. 2 advokátního tarifu). Na základě odvolání podaného stěžovatelkou Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") usnesení obvodního soudu potvrdil a nepřiznal stěžovatelce právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
3. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb ("advokátní tarif"), ve znění účinném od 1. 1. 2025 rozdílně upravuje tarifní hodnotu ve věcně totožných řízeních, když mezi § 9 odst. 2 a § 9 odst. 7 advokátního tarifu rozlišuje pouze podle toho, zda jde o advokáta zvoleného či ustanoveného. Stěžovatelka s rozdílnou tarifní hodnotou nesouhlasí. Podle ní se v obou případech jedná o obsahově totožné úkony právní služby, a proto by i odměna za ně měla být podle stejné tarifní hodnoty. Obecné soudy proto rozhodly nesprávně, když stěžovatelce přiznaly nižší odměnu podle § 9 odst. 7 advokátního tarifu. Pro podporu svých tvrzení stěžovatelka odkazuje na nález Ústavního soudu
sp. zn. Pl. ÚS 32/25
ze dne 10. 12. 2025, který dotčenou část § 9 odst. 7 advokátního tarifu zrušil.
4. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou osobou, je přípustná a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný [§ 30 odst. 1, § 31 odst. 2, § 72 odst. 1 písm. a) a § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu]. Stěžovatelka jako advokátka nemusí být zastoupena jiným advokátem (viz stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 42/15 ze dne 8. října 2015).
5. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřízen a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když dojde k porušení podústavní normy, ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález ze dne 25. 1. 1995
sp. zn. II. ÚS 45/94
(N 5/3 SbNU 17)].
6. Ústavní soud připomíná, že se problematikou nákladů řízení zabýval ve stanovisku pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 60/24 ze dne 5. 3. 2025, kde v bodě 34 uvedl, že "[ú]stavní stížnosti proti rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení jsou zpravidla zjevně neopodstatněné, neprovázejí-li posuzovanou věc takové (mimořádné) okolnosti, které ji činí co do ústavní roviny dostatečně významnou [...]. Uvedený požadavek dostatečného ústavního významu věci zajišťuje, aby se Ústavní soud mohl plně soustředit na plnění své úlohy orgánu ochrany ústavnosti. Je-li v konkrétní nákladové věci přítomna mimořádná okolnost zakládající její dostatečný ústavní význam, a je proto vydán nález, nelze z toho dovozovat, že Ústavní soud k věcnému přezkumu posléze automaticky připustí všechny obdobné stížnosti, v nichž je namítán rozpor s takovým nálezem. Tvrzený rozpor musí být u nákladových věcí zpravidla doplněn dalšími okolnostmi, typicky přesahem vlastního zájmu stěžovatele, aby jej Ústavní soud věcně posoudil, stejně jako pro závěr o porušení čl. 36 odst. 1 Listiny nepostačí toliko tvrzené porušení zákona."
7. V posuzovaném případě požadavek na existenci mimořádné okolnosti, typicky v podobě významného přesahu vlastních zájmů stěžovatelky, zintenzivňuje skutečnost, že předmětem napadených rozhodnutí byla částka nepřesahující tzv. kvantitativní rozměr bagatelnosti, tj. částka do 50 000 Kč [srov. § 238 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu].
8. Jak vyplývá z výše citovaného stanoviska, pokud Ústavní soud již posoudil otázku ústavněprávní relevance, která původně u určitého typu případů vytvářela kvalitativní dimenzi významně přesahující vlastní zájmy stěžovatele, je tím v dalších typově stejných případech tato dimenze vyčerpána, resp. přinejmenším výrazně oslabena. V případě, že stěžovatelka netvrdí v dotčené věci jinou mimořádnou okolnost, která by takový kvalitativní rozměr zakládala, je třeba k ní přistupovat v souladu s ustálenou judikaturou Ústavního soudu jako k běžné bagatelní věci. Jinými slovy, skutečnost, že Ústavní soud v určitém okamžiku zasáhl i v jinak bagatelním typovém případu, neznamená, že na sebe navždy bere úlohu nejvyššího nákladového soudu v bagatelních případech v režimu zákona č. 82/1998 Sb. [srov. též nález ze dne 12. 6. 2025
sp. zn. I. ÚS 2/25
].
9. Stěžovatelka v ústavní stížnosti žádnou takovou jinou mimořádnou okolnost, která by přesahovala její vlastní zájmy, neuvádí, ani ji Ústavní soud z ústavní stížnosti a jejích příloh nezjistil.
10. Z výše uvedeného tedy vyplývá, že nedošlo k porušení základních práv stěžovatelky. Ústavní soud proto postupoval tak, že podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. února 2026
Dita Řepková v. r.
předsedkyně senátu