Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Jaromíra Jirsy a Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatele R. J., zastoupeného Mgr. Ing. Davidem Veselým, advokátem, sídlem Žitavského 496, Praha - Zbraslav, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. srpna 2023 č. j. 6 Tdo 570/2023-490, usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 2. listopadu 2022 č. j. 4 To 222/2022-445 a rozsudku Okresního soudu v Chomutově ze dne 28. dubna 2022 č. j. 4 T 138/2020-414, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ústí nad Labem a Okresního soudu v Chomutově, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem a Okresního státního zastupitelství v Chomutově, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že stěžovatel byl v záhlaví specifikovaným rozsudkem Okresního soudu v Chomutově (dále jen "okresní soud") uznán vinným zločinem těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 trestního zákoníku, za což byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let. Současně mu byla uložena povinnost zaplatit na náhradě majetkové škody Oborové zdravotní pojišťovně zaměstnanců bank, pojišťoven a stavebnictví částku 4 641 Kč. Uvedeného jednání se (zkráceně uvedeno) dopustil tím, že dne 1. 10. 2019 fyzicky napadl provozovatele autokempu Tomáše S. /jedná se o pseudonym/ (dále jen "poškozený"), kdy jej opakovanými středně i značně intenzivními údery udeřil pivní sklenicí s uchem o hmotnosti 600 g do temenní části hlavy a hřbetu obou rukou, kterými si poškozený hlavu chránil, čímž mu způsobil zranění, která si vyžádala lékařské ošetření, a jen šťastnou náhodou, nikoliv výsledkem kontroly situace stěžovatelem, nedošlo u poškozeného k daleko závažnějším zraněním, když hrozilo zranění konkrétně ve skutkové větě výroku o vině vymezené, jež je doprovázené omezením v obvyklém způsobu života po dobu nejméně šesti týdnů.
3. Odvolání stěžovatele proti napadenému rozsudku okresního soudu Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") shora označeným usnesením podle § 256 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, zamítl.
4. Dovolání stěžovatele proti napadenému usnesení krajského soudu Nejvyšší soud napadeným usnesením podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl. Z odůvodněného jeho rozhodnutí vyplývá, že ve věci neshledal stěžovatelem namítaný zjevný rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy. Shrnul, na základě jakých důkazů byl stěžovatel usvědčen ze spáchání posuzovaného trestné činnosti a rovněž vysvětlil, proč jeho výpověď rozhodující soudy nepovažovaly za věrohodnou. Žádné pochybnosti neměl Nejvyšší soud ani o správnosti závěrů vypracovaného znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství.
Námitce neprovedení vyšetřovacího pokusu (prověrky výpovědi poškozeného, rekonstrukce) Nejvyšší soud, ve shodě s názorem rozhodujících soudů nižších stupňů, také nepřisvědčil s tím, že by šlo o důkazy zjevně nadbytečné, což řádně vysvětlil již krajský soud v odůvodnění svého rozhodnutí. Ve věci podle jeho názoru nedošlo k porušení zásady in dubio pro reo, jak tvrdil stěžovatel v podaném dovolání. Stěžovateli nepřisvědčil ani v jeho názoru o údajně nesprávné právní kvalifikaci skutku.
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti po rekapitulaci dosavadního průběhu trestního řízení namítá, že ačkoliv pochybení v dokazování byla zřejmá, Nejvyšší soud se s jeho argumentací řádně nevypořádal. Tvrdí, že rozhodující obecné soudy rezignovaly na hledání materiální pravdy, čímž znehodnotily celý trestní proces. Opětovně zdůrazňuje, že žádný ze soudů se nezabýval jeho motivací, a že popis skutku tak, jak ho uvedl poškozený, nedává žádný smysl. Nesouhlasí se závěrem soudů, že výpověď poškozeného je podporována dalšími provedenými důkazy. Z výpovědí dalších svědků podle něj vyplývá, co se stalo poté, nikoli to, jak proběhla potyčka mezi ním a poškozeným. Opakovaně vznáší výhrady proti vypracovanému znaleckému posudku. Poukazuje na to, že znalecký posudek vychází z hodnocení půllitrové sklenice, a dále vychází z toho, že poškozený byl zraněn na pravé straně hlavy, a přitom na něj mělo být útočeno z jeho levé strany. Závěry soudů o průběhu útoku jsou proto podle stěžovatele v extrémním rozporu s provedenými důkazy. Zásadní význam pro otázku jeho viny z hlediska posouzení útoku mělo podle něj provedení vyšetřovacího pokusu, který však proveden nebyl. Na základě uvedených skutečností stěžovatel konstatuje, že ve věci nebyl dostatečně zjištěn skutkový stav a že nelze vyloučit, že celá potyčka mohla proběhnout jinak.
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a jeho ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
7. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřízen a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. V řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.
8. Stěžovatel v podané ústavní stížnosti vznáší v podstatě totožné námitky, které uplatnil již v předchozích stadiích trestního řízení a se kterými se obecné soudy včetně Nejvyššího soudu již náležitě a dostatečně přesvědčivě vypořádaly. Tím staví Ústavní soud nepřípustně do role další přezkumné instance. Úkolem Ústavního soudu ale v žádném případě není opětovně přezkoumávat důvodnost obhajoby stěžovatele, ani přehodnocovat důkazy provedené obecnými soudy v hlavním líčení či veřejném zasedání, a to již s ohledem na zásadu ústnosti a bezprostřednosti [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)], resp. důvodnost vztahu mezi důkazy a usvědčujícími závěry obecných soudů, s výjimkou zjevné svévole v podobě tzv. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými závěry. Podobný exces Ústavní soud v dané věci neshledal. Závěry obecných soudů jsou jednotlivě i ve svém souhrnu logické a snadno odvoditelné z provedených důkazů. Přehodnocování obvyklých rozporů mezi jednotlivými důkazy, jež nezakládá extrémní rozpor, nepatří k úkolům Ústavního soudu, a jeho vlastní názory učiněné v tomto směru nemohou být důvodem zrušení napadených rozhodnutí.
9. Brojí-li stěžovatel v ústavní stížnosti proti důkaznímu řízení a hodnocení důkazů, k tomu Ústavní soud připomíná, že řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, ale jde o zvláštní řízení, jehož předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. V řízení o ústavní stížnosti se tedy nelze domáhat zpochybnění obecnými soudy učiněných skutkových zjištění a závěrů, a to včetně hodnocení objektivity a úplnosti provedeného dokazování. Pouze obecný soud hodnotí provedené důkazy podle svého uvážení v souladu s trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Respektuje-li obecný soud při svém rozhodnutí podmínky předvídané ústavním pořádkem a uvede-li, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení posuzovat. Ústavní soud se může zabývat správností hodnocení důkazů obecnými soudy jen tehdy, zjistí-li, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy. Žádné takové pochybení však v posuzované věci neshledal.
10. V posuzovaném případě bylo na základě učiněných skutkových zjištění prokázáno, že stěžovatel opakovaně útočil tlustostěnnou sklenicí o nezanedbatelné váze 600 gramů na hlavu poškozeného, což bylo doloženo nejen výpovědí poškozeného a dalších svědků, ale i vypracovaným znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, jenž vyhodnotil utrpěná zranění poškozeného i v závislosti na mechanismu jejich vzniku. I když stěžovatel spáchání vytýkaného jednání od počátku popírá, rozhodující soudy na základě zjištěného skutkového stavu věci uzavřely, že ostatní v řízení provedené důkazy tvoří logickou soustavu vzájemně se doplňujících a na sebe navazujících důkazů, kterými byla jeho vina spolehlivě prokázána. Logicky a přesvědčivě zdůvodnily, proč neuvěřily obhajobě stěžovatele a na základě jakých důkazů tvořících ucelený řetězec dospěly k závěru o jeho vině. Opakovat na tomto místě souhrn všech usvědčujících důkazů považuje Ústavní soud za nadbytečné.
11. Ani v usnesení Nejvyššího soudu Ústavní soud nezjistil žádné porušení stěžovatelových ústavně zaručených práv. Nejvyšší soud, na jehož rozhodnutí Ústavní soud plně odkazuje, se řádně vypořádal se všemi námitkami, které stěžovatel zopakoval i v ústavní stížnosti. Zdůraznil, že výpověď poškozeného je kromě závěrů vypracovaného znaleckého posudku podporována i výpovědí jeho manželky a dalších svědků, kteří se na místo dostavili bezprostředně po skutku, poškozený jim popsal průběh svého napadení, přičemž všichni svědci na poškozeném registrovali krvácivé zranění hlavy a rukou. Jde-li o závěry znaleckého posudku, Nejvyšší soud mimo jiné konstatoval, že ze znaleckého posudku vyplynulo, že i sklenice o objemu 0,3 litru (vážící 600 gramů) je způsobilým předmětem zapříčinit zjištěná poranění hlavy a hřbetu obou rukou poškozeného. Podstatná z hlediska posuzované věci je zejména skutečnost, že znalec v hlavním líčení verzi stěžovatele o vzniku zranění poškozeného neočekávaným pádem dozadu de facto vyloučil a označil ji za těžko představitelnou, a to i s ohledem na místo poranění poškozeného na temeni hlavy, které vzniká působením násilí na hlavu svrchu. Znalec konstatoval, že vzhledem k tomu, že poškozený měl na hlavě vedle zhmožděnin i tržně zhmožděnou ránu, muselo být zranění způsobeno předmětem, nikoli pěstí, a to opakovanými údery předmětu minimálně střední intenzity. Znalecký posudek nezpochybnil ani fakt, že podle jeho závěrů výraznější zranění utrpěl poškozený na pravé straně hlavy a pravé ruce, ačkoli stěžovatel stál při útoku proti němu čelem a útočil pravou rukou. Je zřejmé, že není vyloučeno, aby nápřah rukou a úder směřoval až do vzdálenější poloviny hlavy poškozeného, který mohl hlavou při obranném gestu pohybovat a naklánět ji. Na základě uvedených skutečností nezbývá než souhlasit s názorem Nejvyššího soudu, že stěžovatel se toliko snaží vyjádření znalce zkresleně interpretovat, což však validitu znaleckého posudku snížit nemůže.
12. Nejvyšší soud se zabýval také námitkou týkající se tzv. opomenutých důkazů (konkrétně vyšetřovacího pokusu). Konstatoval, že krajský soud se k daným důkazním návrhům, které stěžovatel vznesl až v odvolacím řízení, vyjádřil a dostatečně zdůvodnil, proč je považoval za nadbytečné. Takový postup byl plně v jeho kompetenci. Navíc Nejvyšší soud dodal, že stěžovatelem navrhovaný vyšetřovací pokus by byl nadbytečný mimo jiné i s ohledem na ovlivnění stěžovatele alkoholem v době spáchání skutku.
13. Nejvyšší soud se podrobně vypořádal se všemi dovolacími námitkami stěžovatele, přičemž po přezkoumání věci neshledal žádná pochybení zakládající existenci takových vad, které by odpovídaly obsahovému vymezení některého ze zákonného katalogu dovolacích důvodů. Zabýval se i otázkou, zda postupem obecných soudů nedošlo k porušení základních práv a svobod stěžovatele, ale ani v tomto ohledu neshledal jakékoliv pochybení. V postupu Nejvyššího soudu nespatřuje Ústavní soud žádné znaky neústavního pochybení.
14. Přisvědčit nelze ani námitkám stěžovatele, že rozhodující soudy při hodnocení důkazů nepostupovaly v souladu s pravidlem in dubio pro reo. Zmíněné pravidlo vychází z principu presumpce neviny (čl. 40 odst. 2 Listiny) a vyžaduje, aby to byl stát, kdo nese konkrétní důkazní břemeno. Obsahem tohoto pravidla pak je, že není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, je nutno rozhodnout ve prospěch obžalovaného [srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. 1. 2009 sp. zn. II. ÚS 1975/08 (N 7/52 SbNU 73) nebo nález Ústavního soudu ze dne 5. 3. 2010 sp. zn. III. ÚS 1624/09 (N 43/56 SbNU 479)]. Ani vysoký stupeň podezření přitom sám o sobě není s to vytvořit zákonný podklad pro odsuzující výrok. Trestní řízení tedy vyžaduje ten nejvyšší možný stupeň jistoty, který lze od lidského poznání požadovat, alespoň na úrovni obecného pravidla "prokázání mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost" [nález Ústavního soudu ze dne 20. 9. 2006 sp. zn. I. ÚS 553/05 (N 167/42 SbNU 407)].
15. Zároveň však Ústavní soud zdůrazňuje, že dospěje-li soud po vyhodnocení důkazní situace k závěru, že některé důkazy jsou pravdivé, že jejich věrohodnost není ničím zpochybněna a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrne do odůvodnění svého rozhodnutí, nejsou splněny podmínky pro uplatnění pravidla in dubio pro reo, neboť soud tyto pochybnosti nemá. Tak tomu bylo i v případě stěžovatele. Ústavní soud neshledal žádné skutečnosti svědčící o tom, že by průběh dokazování před obecnými soudy, stejně jako hodnocení provedených důkazů, neslo znaky jednostrannosti či tendenčnosti. Naopak, obecné soudy přesvědčivě vyložily, na základě jakých skutečností (důkazů) dospěly k učiněným skutkovým a právním závěrům. Odůvodnění napadených rozhodnutí přitom tvoří jednotný celek svědčící o vině stěžovatele, přičemž Ústavní soud s ohledem na svoje shora popsané ústavněprávní vymezení neshledává důvod, pro který by měl učiněné skutkové závěry zpochybňovat.
16. Ústavní soud považuje za potřebné dodat, že právo na soudní a jinou právní ochranu podle čl. 36 a násl. Listiny (resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod) není možno vykládat tak, že by zaručovalo úspěch v řízení či právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatele. Zmíněným základním právem je zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Za situace, kdy nebyl zjištěn extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými závěry soudů ani libovůle v rozhodování, je nutno jejich postup považovat za výraz nezávislého soudního rozhodování, do něhož Ústavní soud není oprávněn zasahovat (srov. např. usnesení ze dne 23. 4. 2020 sp. zn. I. ÚS 811/20 ).
17. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 8. listopadu 2023
Pavel Šámal v. r. předseda senátu