Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Langáška, soudců Jaromíra Jirsy a Jana Wintra (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti Jany S. a Pavla S. (jedná se o pseudonymy), zastoupených Mgr. Petrem Škopkem, advokátem se sídlem náměstí T. G. Masaryka 153, Příbram, proti výroku I. usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 30. července 2024 č. j. 13 Tmo 22/2024-531 a výroku podle § 229 odst. 1 trestního řádu v rozsudku Okresního soudu v Příbrami ze dne 26. března 2024 č. j. 2 Tm 2/2024-323, ve znění opravných usnesení ze dne 24. dubna 2024 č. j. 2 Tm 2/2024-334 a ze dne 14. srpna 2024 č. j. 2 Tm 2/2024-636, za účasti Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Příbrami jako účastníků řízení a Okresního státní zastupitelství v Příbrami jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Stěžovatelé jsou rodiči poškozeného Jiřího S. (jedná se o pseudonym), který byl obětí fyzického napadení, kvalifikovaného jako ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1, 3 trestního zákoníku, za což Okresní soud v Příbrami uložil mladistvému odsouzenému opatření a výchovné povinnosti, podrobně specifikované v napadených rozhodnutích. Adhezním výrokem (nečíslovaným) soud dále uložil odsouzenému povinnost zaplatit poškozenému na náhradu škody částku ve výši 262 447,50 Kč. Stěžovatelé jakožto (sekundární) poškození byli se svým nárokem na náhradu nemajetkové újmy ve výši 1 900 000 Kč odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních, stejné jako Všeobecná zdravotní pojišťovna ČR.
2. Okresní soud v Příbrami ve vztahu k adheznímu výroku uvedl, že nároky stěžovatelům nemohl přiznat, jelikož doposud nedošlo k ukončení léčení poškozeného a teprve potom bude možné jednotlivé nároky přesně specifikovat. Stěžovatelé (i pojišťovna) podali odvolání výlučně proti adhezním výrokům. Nesouhlasili se závěrem, že jejich nároky mají být projednány v občanskoprávním řízení.
3. Krajský soud v Praze jako soud odvolací vytkl okresnímu soudu, že své rozhodnutí "odůvodnil ledabyle a zčásti i nelogicky", avšak dospěl k závěru, že, co se týče výroku, rozhodl přece jen správně, a proto odvolání zamítl. Podle krajského soudu by totiž pro rozhodnutí o adhezních nárocích stěžovatelů bylo třeba provádět další dokazování nad rámec proběhlého trestního řízení. Proto byl na místě postup podle § 229 odst. 1 trestního řádu. Krajský soud zdůraznil, že v trestním řízení bylo upuštěno od dokazování, jelikož obžalovaný prohlásil svou vinu a soud toto prohlášení přijal.
Dále krajský soud poukázal na některé skutečnosti, kterým se okresní soud mj. s ohledem na prohlášení viny nevěnoval, avšak které mohou v konečném důsledku ovlivnit rozhodnutí o přiznání náhrady škody a nemajetkové újmy stěžovatelů. Šlo o nevyjasněné otázky majetkových poměrů odsouzeného, ovlivnění poškozeného alkoholem či možné dobrovolné participace poškozeného na hře "fackovaná", při které došlo k újmě; podrobněji k tomu bod 11 až 16 odůvodnění krajského soudu. Krajský soud uvedl, že ze shromážděných důkazů plynou zjištění, která věc činí komplikovanou pro rozhodnutí v adhezním řízení.
4. Stěžovatelé se proti oběma rozhodnutím obecných soudů brání ústavní stížností. V ní tvrdí, že obecné soudy porušily jejich právo na nedotknutelnost osoby a soukromí zaručené čl. 7 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i právo na spravedlivý proces, které garantuje čl. 6 odst. 1 Úmluvy a čl. 36 odst. 1 Listiny. Podle stěžovatelů jsou rozhodnutí obecných soudů nepřezkoumatelná, jelikož obě vychází z jiných důvodů. Pokud krajský soud sám uvedl, že rozhodnutí okresního soudu je odůvodněno ledabyle, bylo jeho povinností je zrušit. Stěžovatelům byla rovněž odepřena jejich práva jako poškozených v trestním řízení; napadenými rozhodnutími jsou nuceni domáhat se svých nároků civilněprávní cestou, se kterou jsou spojeny další náklady a traumatizující zážitky. Nakonec se stěžovatelé ohrazují proti úvahám krajského soudu, týkajícím se možného "spoluzavinění" poškozeného.
5. Ačkoli stěžovatelé v petitu ústavní stížnosti označují napadená rozhodnutí jako celek, z obsahu ústavní stížnosti je zjevné, že brojí výhradně proti výroku I. usnesení krajského soudu a proti nečíslovanému výroku podle § 229 odst. 1 trestního řádu v rozsudku okresního soudu, kterými bylo rozhodnuto o adhezních nárocích stěžovatelů. Výrokem II. usnesení krajského soudu byla nařízena oprava písemného vyhotovení rozsudku; ostatní nečíslované výroky rozsudku okresního soudu se nedotýkají stížnostních námitek a nebylo proti nim podáno odvolání. Ústavní soud tedy posoudil ústavní stížnost v tomto rozsahu.
6. Ústavní soud, vědom si dlouhodobého posilování ochrany práv poškozených (včetně těch sekundárních), zdůrazňuje, že odkazování poškozených na řízení ve věcech občanskoprávních nelze nadužívat, neboť v takovém případě by institut uplatnění nároku na náhradu újmy v trestním řízení pozbyl smyslu (srov. nález sp. zn. II. ÚS 297/22 , bod 19; k právům sekundárních poškozených, resp. obětí srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 14/24 ).
7. Uvedené však pouze znamená, že rozhodnutí o adhezních nárocích nejsou z přezkumu Ústavním soudem zcela vyloučena. Ústavní soud však nadále přezkoumává rozhodnutí podle § 229 odst. 1 trestního řádu jen velmi omezeně a zdrženlivě. Hlavním důvodem pro to je skutečnost, že většinu případných pochybení v adhezním řízení lze následně napravit právě v řízení občanskoprávním (nález sp. zn. II. ÚS 297/22 , bod 21).
8. Je především na obecných soudech, aby posoudily, zda je dán dostatečný podklad pro rozhodnutí o nároku poškozeného již v adhezním řízení, anebo naopak, zda soud odkáže poškozeného na řízení ve věcech občanskoprávních, jelikož je třeba provádět další dokazování, které by podstatně prodloužilo průběh trestního řízení. Role Ústavního soudu se při tomto rozhodování obecných soudů omezuje na korekci zjevných excesů či projevů libovůle (srov. nálezy sp. zn. IV. ÚS 855/24 ,
II. ÚS 3003/20 či
I. ÚS 2003/24 ).
9. Žádného takového protiústavního excesu se obecné soudy v napadených rozhodnutích nedopustily. Není v rozporu s principy spravedlivého procesu, pokud odvolací soud nezrušil rozhodnutí soudu prvního stupně, přestože jeho odůvodnění nepovažoval za zcela dostatečné, pokud současně dospěl k závěru, že výrok napadeného rozhodnutí byl správný. Vady odůvodnění tedy sám odvolací soud zhojil. Krajským soudem shledaná "ledabylost" odůvodnění okresního soudu nezakládá nepřezkoumatelnost napadených rozhodnutí jako celku. Krajský soud se naopak posuzované věci věnoval velmi podrobně, poukázal na všechny relevantní skutečnosti, které ho dovedly (ve shodě s okresním soudem, byť z jinak formulovaných důvodů) k závěru, že pro rozhodnutí o adhezních nárocích poškozených je třeba provést další dokazování, které by nepřiměřeně prodloužilo trestní řízení.
10. Krajskému soudu nelze ani vytknout, že v této souvislosti poukázal na primární roli trestního řízení, kterou je stíhání a odsuzování trestného jednání. Tímto argumentem totiž krajský soud nezlehčoval postavení poškozených, ale pouze poukázal na to, že primárním cílem trestního řízení je dospět k výroku o vině či nevině pachatele, přičemž tento cíl lze dle okolností považovat za o to důležitější v případech mladistvých obviněných. Pokud by zkoumání adhezních nároků nepřiměřeně oddalovalo dosažení primárního cíle trestního řízení, tedy posouzení viny, je na místě poškozené odkázat právě na řízení ve věcech občanskoprávních.
Odůvodnění krajského soudu je v tomto smyslu podrobné, logické a také zjevně respektující práva stěžovatelů jako sekundárních poškozených.
11. Právě již z toho důvodu, že jsou stěžovatelé sekundárními poškozenými (rodiči poškozeného), je jejich situace nesrovnatelná s jimi odkazovaným nálezem sp. zn. II. ÚS 3003/20 , v němž Ústavní soud poukázal na riziko sekundární viktimizace a traumatizace poškozených. Aniž by Ústavní soud jakkoli snižoval významný zásah, jaký mělo vážné zranění syna stěžovatelů do jejich životů, nelze přisvědčit tomu, že by se stěžovatelé nacházeli v takové situaci, kdy je případné vymáhání adhezních nároků v občanskoprávním řízení způsobilé traumatizovat je v takové míře, aby nevyřízení jejich nároku v adhezním řízení zakládalo samo o sobě protiústavnost napadených rozhodnutí. Stěžovateli citovaný nález se ostatně zabýval sekundární viktimizací primárně poškozené, a to znásilněné nezletilé se zdravotním znevýhodněním.
12. Ohrazují-li se stěžovatelé proti úvahám krajského soudu o možnosti, že si poškozený nechal ublížit dobrovolně v rámci fackovací hry, pak i tuto námitku Ústavní soud považuje za zjevně neopodstatněnou, resp. nerelevantní pro ústavnost napadených rozhodnutí. Ústavní soud nijak nehodnotí, zda krajským soudem nastíněný skutkový průběh skutečně nastal. Nečiní tak však ani krajský soud, která touto svou úvahou nijak nezpochybnil pravomocný rozsudek o vině odsouzeného ani "neaplikoval podmínku spoluzavinění poškozeného", jak tvrdí stěžovatelé. Pouze poukázal na to, že zde existují okolnosti, které mohou posouzení adhezních nároků činit komplikovaným, čímž krajský soud pouze podpořil správnost rozhodnutí podle § 229 odst. 1 trestního řádu.
13. Stěžovatelé doplnili ústavní stížnost o podání, ve kterém "s vírou ve spravedlivé rozhodnutí" žádají Ústavní soud, aby reflektoval nález sp. zn. I. ÚS 2003/24
. Ani z tohoto nálezu však neplyne závěr, který by měl svědčit o důvodnosti ústavní stížnosti. Podstatou citovaného nálezu je totiž protiústavnost překvapivého postupu odvolacího soudu, který snížil náhradu nemajetkové újmy poškozené (bod 23 citovaného nálezu). Ústavní soud však nepřezkoumával, zda soud měl či neměl odkázat poškozenou na řízení ve věcech občanskoprávních. Situace stěžovatelů je tedy s tímto nálezem nejen nesrovnatelná, ale z ratia decidendi nálezu ani neplynou žádné závěry, které by stěžovatelům měly konvenovat (ani stěžovatelé ostatně žádné takové nosné závěry nálezu výslovně neuvádějí). Jak Ústavní soud podrobně rozvedl výše, volba postupu podle § 229 odst. 1 trestního řádu je zejména na obecných soudech, přičemž Ústavní soud koriguje pouze zjevné excesy, kterým zde posuzovaná věc není.
14. Ústavní soud tak s ohledem na výše uvedené odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 3. února 2025
Tomáš Langášek, v. r. předseda senátu