Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Klokočky a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Vladimíra Paula ve věci stěžovatele P. J., zastoupeného JUDr. I. P., advokátem, o návrhu ústavní stížnosti proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 18. 11. 1999, sp. zn. 14 To 758/99, takto:
Návrh ústavní stížnosti se odmítá.
Stěžovatel podal včas návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem podáním ze dne 13. 1. 2000, které došlo Ústavnímu soudu dne 17. 1. 2000.
Návrhem ústavní stížnosti se stěžovatel domáhá, aby Ústavní soud zrušil shora uvedené usnesení Krajského soudu v Praze, kterým bylo zrušeno usnesení o prodloužení lhůty trvání vazby Okresního soudu Praha - východ ze dne 29. 10. 1999, sp. zn. Nt 674/99, a jednak podle ustanovení § 71 odst. 2 tr. řádu prodloužena lhůta trvání vazby stěžovatele do 4. 3. 2000.
Stěžovatel je toho názoru, že shora uvedeným usnesením Krajského soudu v Praze bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na osobní svobodu a spravedlivý proces, obsažené v čl. 8 odst. 2, 5 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, právo na soudní ochranu podle ustanovení čl. 90 věty prvé Ústavy ČR a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Porušení svých ústavních práv spatřuje v tom, že v průběhu přípravného řízení nevyšly najevo žádné konkrétní skutečnosti, které by odůvodňovaly vazební důvody a ani z odůvodnění rozhodnutí soudů žádné takové konkrétní skutečnosti nevyplývají, a proto je třeba soudní rozhodnutí pokládat za nepřezkoumatelná a odporující principům řádného a spravedlivého procesu.
Dále stěžovatel poukazuje na rozhodnutí Ústavního soudu ( sp. zn. III. ÚS 240/97 a sp. zn. IV. ÚS 226/96 ), kterých se již dovolával ve své stížnosti proti usnesení okresního soudu a z nichž vyvozuje, že jimi Ústavní soud stanovil zásady pro rozhodování o vazbě.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost stěžovatele, aby zjistil, zda nebylo zasaženo do jeho ústavně zaručených základních práv a svobod. Podle čl. 83 Ústavy ČR je totiž hlavním posláním Ústavního soudu ČR ochrana ústavnosti. Seznámil se s oběma usneseními obecných soudů, kterými byla prodloužena lhůta trvání vazby stěžovatele a dospěl k závěru, že k porušení práv zakotvených v čl. 8 odst. 2, 5 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i práv obsažených v čl. 90, větě prvé Ústavy ČR a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod nedošlo.
Z usnesení Krajského soudu v Praze Ústavní soud zjistil, že prodloužení lhůty trvání vazby u obviněného je obecnými soudy zdůvodňováno stavem řízení, kdy je stíhán pro rozsáhlou trestnou činnost. Navíc došlo ke spojení jeho trestní věci s trestní věcí dalšího obviněného, je nutné opakovat výslechy svědků i některých obviněných a existuje obava z jejich ovlivňování. Obava, že by se při propuštění na svobodu mohl skrývat nebo uprchnout, aby se vyhnul trestnímu stíhání nebo hrozícímu trestu, je podmíněna okolností, že se obviněný nezdržoval v místě svého bydliště.
Je třeba konstatovat, že krajský soud při svém rozhodování zcela v intencích ustanovení § 149 odst. 1 písm. a) tr. řádu, když rozhodnutí soudu prvního stupně pro jeho vadu, spočívající v tom, že o prodloužení lhůty vazby nad jeden rok rozhodovala soudkyně a nikoli senát, zrušil. Rovněž správně postupoval podle ustanovení § 72 odst. 1 tr. řádu o přezkoumávání důvodů vazby, podle kterého jsou všechny orgány činné v trestním řízení povinny zkoumat v každém období trestního stíhání, zda důvody vazby ještě trvají nebo zda se nezměnily.
Ústavní soud konstatuje, že otázka existence či neexistence příslušného vazebního důvodu je zpravidla řešena v působnosti obecných soudů, které vycházejí ze zjištění, vyplývajících z trestního spisu. Úkolem Ústavního soudu je zjištění, zda nebylo zasaženo do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele.
Pokud se týká rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech vazby, na něž stěžovatel poukazuje, nutno uvést, že první z nich konstatuje, že odůvodněnost ústavní stížnosti v daném případě byla dána protiústavním postupem obecných soudů již v době vzetí obviněného do vazby, kdy trestní stíhání stěžovatele nebylo provedeno řádným procesním postupem a opíralo se o nezákonně opatřené důkazy. V odůvodnění druhého rozhodnutí pak Ústavní soud poukazuje na skutečnost, že vazba obviněného, kterému hrozí vysoký trest, je odůvodněna jen za předpokladu zjištění některé další konkrétní skutečnosti, týkající se zejména osoby pachatele a taková další skutečnost v daném případě zjištěna nebyla. Z uvedeného vyplývá, že nelze jednoznačně tato rozhodnutí Ústavního soudu vztáhnout na probíhající řízení o ústavní stížnosti stěžovatele, neboť jeho trestní věc s uvedenými kauzami není totožná.
Při řízení o podané ústavní stížnosti Ústavní soud nezjistil, že by při rozhodování obecného soudu došlo k porušení ústavních procesních práv stěžovatele, a proto musel považovat ústavní stížnost za zjevně neopodstatněnou.
Ze shora uvedených důvodů senátu Ústavního soudu nezbylo než návrh ústavní stížnosti podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítnout.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné. V Brně dne 21. března 2000 JUDr. Vladimír Klokočka předseda I. senátu Ústavního soudu