Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. K. M., zastoupeného JUDr. Milanem Gabrišem, advokátem se sídlem Havířov - Město, Městská sportovní hala, Astronautů 859, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 9. 11. 2011, čj. 28 Cdo 318/2011 - 447, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel tvrdí, že Nejvyšší soud porušil zásadu rovnosti účastníků řízení a nesprávně aplikoval ustanovení § 237 odst. 1 OSŘ, čímž mělo dojít k porušení jeho práva na spravedlivý proces podle čl. 96 odst. 1 Ústavy ČR, čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Jeho dovolacími důvody se zabýval způsobem, který zakládá zásah též do jeho práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny, neboť usnesení dovolacího soudu má nedostatky, které se týkají právních a skutkových závěrů, jež neplynou z provedeného dokazování a mají vliv na právní posouzení projednávané věci.
Stěžovatel porušení svých ústavně zaručených práv spatřuje v podstatě v závěru obecných soudů o stanovení ceny díla, v ústavní stížnosti však navrhl zrušení usnesení Nejvyššího soudu, kterým bylo odmítnuto jeho dovolání pro nepřípustnost.
Námitky stěžovatele, směřující do způsobu, jakým Nejvyšší soud posoudil přípustnost dovolání, jsou však nepřípadné. Dovolání je v českém právu mimořádným prostředkem k ochraně práv účastníků. Je přípustné výhradně v případech stanovených zákonem č. 99/1963 Sb., občanským soudním řádem, ve znění pozdějších předpisů (dále "OSŘ"), v části čtvrté, hlavě třetí. Nejvyšší soud je povinen při rozhodování o dovolání vždy zkoumat, zda jsou splněny zákonné podmínky pro jeho přípustnost. V napadeném usnesení se tak i stalo.
Nejvyšší soud dostatečně zdůvodnil, proč v souzené věci argumenty stěžovatele neumožňují dospět k závěru, že byly dány podmínky přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ. Rozhodnutí odvolacího soudu má zásadní význam po právní stránce především tehdy, jestliže řeší takovou právní otázku, kterou judikatura dosud neřešila nebo jejíž výklad se v judikatuře dosud neustálil, anebo jestliže odvolací soud posoudil určitou právní otázku jinak než je řešena v konstantní judikatuře vyšších soudů.
Vlastní obsah usnesení Nejvyššího soudu, tedy zda se ve věci jednalo o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu, však již Ústavní soud není oprávněn přezkoumávat. Takové rozhodnutí by mohlo být přezkoumáno pouze z hlediska odepření spravedlnosti, tj. tehdy, pokud by, se zřetelem k jeho logickým a odůvodněným myšlenkovým konstrukcím, šlo o projev svévole (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 40/93 , usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 280/03 aj.). Pochybení uvedeného charakteru ve věci stěžovatele Ústavní soud neshledal. Úkolem Ústavního soudu je posoudit, zda řízení, nazírané jako celek, včetně způsobu, jakým byly provedeny důkazy, bylo spravedlivé. V tomto směru nelze ze shromážděných podkladů vyvodit jakékoliv porušení ústavních principů spravedlivého procesu, které by odůvodňovalo zásah Ústavního soudu.
Ústavní soud tedy neshledal porušení základních práv stěžovatele, tvrzených v ústavní stížnosti. Proto ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné. V Brně dne 6. března 2012
Vojen Güttler předseda I. senátu Ústavního soudu