Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové a soudců Ludvíka Davida a Ivany Janů o ústavní stížnosti Karla Ryse, zast. JUDr. Daliborem Čertokem, advokátem, sídlem Hodkovická 767/7, Praha 4, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17.7.2013, č.j. 26 Cdo 1802/2012-114, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7.10.2011, č.j. 14 Co 330/2011-68, a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 2.3.2011, č.j. 34 C 159/2010-33, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 10, jako účastníků řízení, a Městské části Praha 10, sídlem Vršovická 68, Praha 10, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V další části informoval, že Nejvyšší soud zamítl rozhodnutím ze dne 17.7.1013 (správně má být "2013") č.j. 26 Cdo 1802/2012-144, stěžovatelovo dovolání, protože rozsudek odvolacího soudu je z pohledu uplatněných dovolacích důvodů a jejich obsahové konkretizaci správný, a z obsahu spisu nebyly zjištěny vady, k nimž se u přípustného dovolání přihlíží, a položil řečnickou otázku: Jak interpretovat spravedlivě toto odůvodnění k zamítnutí dovolání? Z dalších údajů lze dovodit, že podstatou sporu byla problematika výpovědního důvodu "dvou bytů".
Připomenul, že podle názoru Nejvyššího soudu (aniž by konkretizoval pramen) je ustan. § 711 odst. 2 písm. c) obč. zák. po deregulaci nájemného zák. č. 107/2006 Sb., ve znění zák. č. 150/2009 Sb. v letech 2011-2102 v trvalém převisu nabídky volných bytů na trhu již insolventní (správně má být "obsolentní") a v rozporu s čl. 11 Listiny základních práv a svobod, dále jen "Listina", a čl. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod ve znění protokolu č. 3, 5 a 8 zakotvující právo na pokojné užívání majetku.
Za alarmující považuje názor odvolacího soudu, který Nejvyšší soud shledal za správný, že ustan. § 711 odst. 2 písm. c) obč. zák. zůstává platnou a účinnou normou a taktéž ústavně plně konformní součástí právního řádu, když již toto ustanovení, ani jemu podobné, neobsahuje. Poukázal na skutečnost, že sám Nejvyšší soud zastává právní názor od r. 2010, má-li občan dva byty a jeden je výlučně používán k rekreaci, tak nemá nájemce dostat výpověď podle uvedeného ustanovení (rozsudek sp.zn. 26 Cdo 3482/2010).
Napadené rozhodnutí tento právní názor nerespektuje, ač stěžovatel je právě v této totožné právní i věcné situaci, protože má domek výlučně pro rekreaci. Z toho dovozuje, že napadené rozhodnutí je svévolné, chybným posouzení důkazů se skutková zjištění Nejvyššího soudu dostala do evidentního rozporu se stěžovatelem tvrzeným a prokazovaným skutkovým stavem a vedla k "neoprávněným právním závěrům", čímž došlo k zásahu do práva stěžovatele na spravedlivý proces zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny.
Na základě shora uvedeného se stěžovatel domnívá, že tato stížnost svým významem podstatně přesahuje jeho zájmy a že v předchozích řízení (má být "řízeních" byla porušena ústavně zaručená základní práva a svoboda; proto navrhl, aby Ústavní soud vydal nález, který zruší nejen rozsudek Nejvyššího soudu, který na první straně ústavní stížnosti označil jako "napadené rozhodnutí", ale také v záhlaví tohoto usnesení uvedený rozsudek Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 (dále jen "obvodní soud"). Relevantní znění příslušného ustanovení Listiny, jehož porušení stěžovatel namítá, je následující: Čl. 36 odst. 1:
Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.
Ústavní soud se ústavní stížností zabýval v rozsahu stěžovatelem namítaného porušení práva na soudní ochranu a konstatuje, že k žádnému tvrzenému porušení nedošlo. K tomu Ústavní soud připomíná, že podle jeho konstantní judikatury dojde k porušení práva na soudní ochranu, příp. práva na spravedlivý proces, ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny teprve tehdy, jestliže by stěžovateli bylo upřeno právo domáhat se svého nároku u nezávislého a nestranného soudu, či by bylo stěžovateli v pozici žalovaného odepřeno právo bránit se proti uplatněnému nároku (popř. by tento soud bezdůvodně odmítl jednat a rozhodnout o podaném návrhu, případně by zůstal v řízení delší dobu nečinný), event. by mu bylo upřeno právo obrátit se na soud, aby přezkoumal zákonnost rozhodnutí orgánu veřejné správy.
Taková situace v posuzované věci evidentně nenastala; postupem obecných soudů nebylo vyloučeno ani omezeno žádné takové právo stěžovatele. Stěžovatel se žalobou domáhal určení neplatnosti výpovědi z nájmu bytu, která byla založena na jeho přesvědčení, že výpovědní důvod nebyl dán. Z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel od Ústavního soudu očekává přehodnocení závěrů, k nimž dospěly obecné soudy právě v posouzení existence důvodu pro výpověď z nájmu bytu, tj. že pronajímatel měl dva byty.
Tím staví Ústavní soud do role další soudní instance, která mu, jak je uvedeno výše, nepřísluší. Ústavní stížnost je v tomto bodě pouhou polemikou se závěry obecných soudů ohledně důvodnosti výpovědi, včetně (podle Ústavního soudu nadbytečného) poukazu na změnu právní úpravy, kterou přinesl obč. zákoník č. 89/2012 Sb. V této souvislosti budiž připomenuto, že změna právní úpravy nemohla přinést změnu právního hodnocení důvodnosti výpovědi, protože existence důvodu výpovědi se posuzuje vždy k okamžiku jejího doručení do sféry adresáta.
Jde o notorietu, která koresponduje povaze tohoto jednostranného adresovaného právního úkonu (právního jednání) a jeho účinkům. Ze skutkových zjištění obecných soudů je zřejmé, že tato výpověď byla dána stěžovateli v době regulovaného nájemného, tudíž na vzniklou situaci lze plně vztáhnout závěry z nálezu Ústavního soudu ze dne 28.3.2006, sp. zn. Pl. ÚS 42/03
.
Ústavní soud nepovažuje za relevantní ani námitku stěžovatele, kterou poukazuje na odlišný závěr Nejvyššího soudu obsažený v rozsudku sp.zn. 26 Cdo 3482/2010). V tomto případě existoval nájemní vztah mezi fyzickými osobami, tudíž nepřicházelo v úvahu zohlednění těch okolností, které akcentoval Nejvyšší soud v odůvodnění svého rozsudku, jež byly odvozeny od pozice obce při naplňování úkolů bytové politiky.
Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, pak tento soud připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, rozeznává v § 43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení meritorního.
Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základní práv a svobod stěžovatele, byla jeho ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 28. července 2014
Kateřina Šimáčková, v.r. předsedkyně senátu