26 Cdo 3482/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Pavlíny
Brzobohaté ve věci žalobců a/ Ing. P. T. a b/ J. T., zastoupených JUDr. Šárkou
Foltýnovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Dlouhá 16, proti žalovanému Ing. J.
D., zastoupenému JUDr. Janou Švestkovou, advokátkou se sídlem v Praze 5, Nad
Zlíchovem 9/361, o určení neplatnosti výpovědi z nájmu bytu, vedené u Obvodního
soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 29 C 43/2007, o dovolání žalovaného proti
rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. března 2010, č. j. 11 Co
537/2009-147, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobcům oprávněným společně a nerozdílně na
náhradě nákladů dovolacího řízení částku 5.400,- Kč k rukám JUDr. Šárky
Foltýnové, advokátky se sídlem v Praze 1, Dlouhá 16, do tří dnů od právní moci
tohoto rozsudku.
Obvodní soud pro Prahu 8 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 23. června
2009, č. j. 29 C 43/2007-116, zamítl žalobu na určení, že je neplatná výpověď
žalovaného ze dne 30. října 2006 ze společného nájmu žalobců k „bytu č. 4, o
velikosti 3+1, II. kategorie s příslušenstvím, ve 2. podlaží domu č. p. 256,
ul. Světova 16, P.“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“ a „předmětný dům“);
současně rozhodl o nákladech řízení účastníků.
K odvolání žalobců Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 17.
března 2010, č. j. 11 Co 537/2009-147, změnil zamítavý rozsudek soudu prvního
stupně tak, že žalobě vyhověl a rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudy
obou stupňů.
Z provedených důkazů vzal odvolací soud shodně se soudem prvního stupně
především za zjištěno, že žalovaný (vlastník předmětného domu a pronajímatel
bytu) dal žalobcům (manželům jako společným nájemcům bytu) dne 30. října 2006
výpověď z nájmu předmětného bytu (dále též jen „výpověď ze dne 30. října 2006“)
a že jako výpovědní důvod uvedl, že vedle předmětného (vypovídaného) bytu mají
žalobci „rodinný dům č. p. 73 na stav. parc. č. 27, parc. č. 77 – zastavěná
plocha a nádvoří, parc. č. 354/1 – zahradu a parc. č. 354/2 – zahradu, kteréžto
nemovitosti jsou evidovány v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro
Středočeský kraj, katastrální pracoviště Příbram, pro obec Ohrazenice, pro kat.
území O. na LV č. 11“ (dále jen „dům O.“). Vzal také za zjištěno, že dům
Ohrazenice koupili žalobci v roce 1988 (je tudíž v jejich společném jmění) za
účelem rekreačního užívání, že ho od počátku používají k rekreaci, ačkoliv
kolaudačním rozhodnutím stavebního úřadu Jince z roku 1996 byla stavba (po
provedené rekonstrukci) určena pro trvalé užívání jako rodinný dům, a že
stavební úřad Jince udělil dne 13. června 2007 souhlas ke změně jeho užívání z
objektu bydlení na objekt pro rodinnou rekreaci. Dále rovněž zjistil, že
přístupová cesta k domu O. je v zimním období obtížně udržovatelná ve sjízdném
stavu, že dům je vytápěn ústředním topením ze zásobníku plynu, který je
doplňován dvakrát ročně, že splašková voda z domu je sváděna do jímky, která se
vyváží zhruba jednou za čtvrt roku, že vzorek vody z vlastní studny (zdroje
vody pro dům O.) byl vyhodnocen jako nevyhovující, že po desinfekci by byla
voda ze studny použitelná jako užitková a že využitelná vydatnost studny není
navíc dostatečná k plnohodnotnému provozu domu pro trvalé bydlení. Zjistil
rovněž, že žalovaná podstupuje dlouhodobou onkologickou hormonální terapii ve
speciální ambulanci Fakultní nemocnice Královské Vinohrady v Praze.
Na tomto skutkovém základě odvolací soud – na rozdíl od soudu prvního stupně –
uzavřel (a to i s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 26 Cdo
3172/2006), že nebyl naplněn uplatněný výpovědní důvod podle § 711 odst. 2
písm. c/ zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění po novele provedené
zákonem č. 107/2006 Sb. (dále jen „obč. zák.“). Žalobci sice měli ke dni dání
(doručení) výpovědi z nájmu bytu dva byty (vedle předmětného bytu ještě dům
O.), avšak podle názoru odvolacího soudu na nich nelze „spravedlivě požadovat,
aby tento dům (byt) užívali k trvalému bydlení“. Je tomu tak z důvodů
nezajištění domu O. pitnou vodou a jeho nedostupnosti v zimním období, hlavně
pro případ lékařského ošetření (v této souvislosti zdůraznil závažné onemocnění
žalobkyně) a dojíždění do práce. Za této situace zamítavý rozsudek soudu
prvního stupně změnil tak, že žalobě vyhověl a určil, že výpověď ze dne 30.
října 2006 je neplatná.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost
opřel o ustanovení § 237 odst. 1 písm. a/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský
soudní řád, ve znění po novele provedené zákonem č. 7/2009 Sb. (dále jen
„o.s.ř.”). Uplatněné dovolací námitky podřadil pod dovolací důvod podle § 241a
odst. 2 písm. b/ o.s.ř. Odvolacímu soudu zejména vytkl, že v rozporu s
judikaturou Nejvyššího soudu a pouze z pohledu zájmů a pocitů žalobců posuzoval
otázku, zda lze na žalobcích spravedlivě požadovat, aby k trvalému bydlení
užívali pouze dům O. Podle jeho názoru odvolací soud při rozhodování nepřihlédl
k tomu, po jakou dobu stav užívání dvou bytů trvá a zda, případně jaké kroky
učinili žalovaní k vyřešení své bytové situace; k jeho oprávněným zájmům pak
nepřihlédl vůbec. V této souvislosti odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ve
věci sp. zn. 26 Cdo 3407/2007 a zdůraznil význam objektivního hlediska při
posuzování, zda lze na nájemcích spravedlivě požadovat, aby užívali jen jeden
byt. Uvedl, že v roce 1996 žalobci dům O. nákladně zrekonstruovali a
přestavěli, že poté byl dům zkolaudován jako rodinný a určený k trvalému
bydlení, a že až v průběhu řízení bylo k žádosti žalobců povoleno jeho užívání
jako objektu pro rodinnou rekreaci. Od roku 1996 měli tudíž žalobci dva byty, k
vyřešení své bytové situace neudělali nic (přitom není vyloučena ani možnost
prodeje domu O. a obstarání jiného vhodného bydlení pro žalobce z výtěžku
prodeje) a i nadále využívali výhod nájemního bydlení. Měl rovněž za to, že ve
vztahu k domu O. žalobci neprokázali potíže se zásobováním pitnou vodou a ani
jeho obtížnou dostupnost v zimním období. Navrhl, aby dovolací soud zrušil
napadené rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobci se ve vyjádření k dovolání ztotožnili s napadeným rozsudkem odvolacího
soudu, vyvraceli správnost použitých dovolacích námitek a navrhli, aby dovolání
bylo zamítnuto.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) shledal, že
dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240
odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§ 241
odst. 1 a 4 o.s.ř.) a je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř., neboť
směřuje proti rozsudku, jímž odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně
ve věci samé.
Podle § 242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího
soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými
dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení
§ 242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout
k vadám řízení uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229
odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.). Existence
uvedených vad tvrzena nebyla a tyto vady nevyplynuly ani z obsahu spisu.
Dovolatel v dovolání odkázal pouze na dovolací důvod nesprávného právního
posouzení věci podle § 241a odst. 2 písm. b o.s.ř. Dovolací soud však zastává
názor, že vedle tohoto dovolacího důvodu uplatil – s přihlédnutím k obsahu
dovolání (§ 41 odst. 2 o.s.ř.) – rovněž dovolací důvod podle § 241a odst. 3
o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí odvolacího soudu
vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části
oporu v provedeném dokazování (a to námitkami, že ve vztahu k domu O. žalobci
neprokázali potíže se zásobováním pitnou vodou a ani jeho obtížnou dostupnost v
zimním období).
Je-li, jako v daném případě, dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a/
o.s.ř., lze v něm uplatnit rovněž dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o.s.ř. Za
skutkové zjištění, které nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování,
je třeba ve smyslu citovaného ustanovení pokládat výsledek hodnocení důkazů,
který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení § 132 o.s.ř., protože soud
vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo z přednesů účastníků
nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné
skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení
najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z
přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, je z hlediska závažnosti
(důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti logický rozpor,
nebo který odporuje ustanovení § 133 až § 135 o.s.ř. Skutkové zjištění nemá
oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností,
které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného (popřípadě i
procesního) práva (srov. Občanský soudní řád, komentář, 5. vydání 2001,
nakladatelství C. H. BECK, strana 1003 - 1004).
Dovolacím důvodem podle § 241a odst. 3 o.s.ř. lze napadnout výsledek činnosti
soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat – jak vyplývá ze
zásady volného hodnocení důkazů – jen ze způsobu, jak k němu soud dospěl.
Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani
polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit jinému
svědkovi, že měl vycházet z jiného důkazu, že některý důkaz není ve skutečnosti
pro skutkové zjištění důležitý apod.). Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy
ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než z výše uvedených důvodů
nelze dovoláním úspěšně napadnout.
Právě v takové nepřípustné polemice se způsobem hodnocení důkazů spočívají
uplatněné dovolací námitky. Okolnost, že soudy obou stupňů hodnotily důkazy
způsobem, s nímž dovolatel nesouhlasil, a učinily na jejich základě jiné
skutkové závěry, než předpokládal, není ještě důvodem k tomu, aby dovolací soud
mohl označit skutková zjištění soudů obou stupňů za vadná. Naopak dovolací soud
– s přihlédnutím k obsahu spisu – shledal, že odvolací soud vzal v úvahu
skutečnosti, které z provedených důkazů vyplynuly; přitom neopomenul žádné
rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za
řízení najevo. Lze proto konstatovat, že skutkové závěry odvolacího soudu a z
nich vyplývající skutkový stav rozhodný pro posouzení naplněnosti výpovědního
důvodu podle § 711 odst. 2 písm. c/ obč. zák. jsou výsledkem logického postupu
při hodnocení důkazů podle zásad uvedených v ustanovení § 132 o.s.ř. (ve
spojení s § 211 o.s.ř.). Z toho vyplývá, že dovolací důvod podle § 241a odst. 3
o.s.ř. nebyl užit opodstatněně.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. lze
odvolacímu soudu vytknout, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud
posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo
právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný
skutkový stav nesprávně aplikoval.
Se zřetelem k uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/
o.s.ř. a jeho obsahové konkretizaci půjde v rámci citovaného dovolacího důvodu
o posouzení správnosti právního názoru, že není naplněn výpovědní důvod podle §
711 odst. 2 písm. c/ obč. zák. proto, že na žalobcích nelze spravedlivě
požadovat, aby užívali pouze jeden ze dvou bytů, které mají.
Při posuzování otázky naplněnosti uplatněného výpovědního důvodu podle § 711
odst. 2 písm. c/ obč. zák. vycházel dovolací soud z judikatury, na níž se
soudní praxe ustálila při výkladu ustanovení § 711 odst. 1 písm. g/ zákona č.
40/1964 Sb., ve znění před novelou provedenou zákonem č. 107/2006 Sb. – dále
jen „obč. zák. před novelou“ (srov. rozsudky Nejvyššího soudu České republiky z
20. května 2008, sp. zn. 26 Cdo 2777/2007, a z 10. listopadu 2009, sp. zn. 26
Cdo 5383/2008).
Dovoláním nebyla zpochybněna správnost právního názoru, že žalobci měli ke dni
dání (doručení) výpovědi z nájmu bytu dva byty (ve smyslu § 711 odst. 2 písm.
c/ obč. zák.), neboť vedle předmětného bytu měli ještě dům O. Uvedený závěr je
výrazem ustálené soudní praxe, a proto z něj dovolací soud vychází. Pouze pro
úplnost je zapotřebí připomenout, že soudní praxe v tomto ohledu dovodila, že o
situaci, kdy nájemce má ve smyslu § 711 odst. 1 písm. g/ obč. zák. před novelou
(nyní § 711 odst. 2 písm. c/ obč. zák.) dva nebo více bytů, jde v případě,
svědčí-li nájemci právní titul k užívání dvou (více) bytů. Tak je tomu nejen
tehdy, kdy nájemci svědčí právo nájmu bytu ve smyslu § 685 a násl. obč. zák. ke
dvěma (více) bytům, ale i tehdy, užívá-li nájemce jeden byt z titulu práva
nájmu bytu a další byt z titulu vlastnického práva k domu či bytu či práva
odpovídajícího věcnému břemenu apod. Z hlediska naplněnosti předpokladu
existence dvou (více) bytů ve smyslu ustanovení § 711 odst. 1 písm. g/ obč.
zák. před novelou (nyní § 711 odst. 2 písm. c/ obč. zák.) je tedy především
rozhodné, zda nájemci svědčí dva, resp. více právních titulů zakládajících
právo na bydlení trvalé povahy (srov. rozhodnutí uveřejněné ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek, ročník 1978, pod pořadovým číslem 14, str. 160, dále
např. rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. srpna 2000, sp.
zn. 26 Cdo 813/99, a ze dne 12. července 2007, sp. zn. 26 Cdo 1837/2006).
Přitom soudní praxe se ustálila v názoru, že také existenci výpovědního důvodu
podle § 711 odst. 1 písm. g/ obč. zák. před novelou (nyní § 711 odst. 2 písm.
c/ obč. zák.) je nutno posuzovat k okamžiku doručení výpovědi nájemci bytu
(srov. rozsudky Nejvyššího soudu České republiky ze dne 24. února 1999, sp. zn.
2 Cdon 1081/97, uveřejněný pod č. 68 v sešitě č. 7 z roku 1999 časopisu Soudní
judikatura, a ze dne 16. února 2006, sp. zn. 26 Cdo 2460/2005).
Z ustanovení § 711 odst. 1 písm. g/ obč. zák. před novelou (nyní § 711 odst. 2
písm. c/ obč. zák.) však vyplývá, že výpovědní důvod podle citovaného
ustanovení není naplněn, nelze-li na nájemci „spravedlivě požadovat“, aby
užíval pouze jeden ze dvou či více bytů, které má. Soudní praxe – a to i s
přihlédnutím ke znění § 711 odst. 1 písm. g/ obč. zák. – se ustálila v názoru,
že musí jít o stav, kdy nájemce „užívá“ dva či více bytů k účelu, k němuž je
byt určen, tj. k bydlení, a přitom na něm – z objektivního hlediska – nelze
spravedlivě požadovat, aby svou potřebu bydlení uspokojoval užíváním pouze
jednoho bytu. O takovou situaci v projednávané věci evidentně nejde, neboť
žalobci užívají k bydlení pouze předmětný byt.
Ustálená soudní praxe (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky
z 18. května 2004, sp. zn. 26 Cdo 107/2004, uveřejněné pod C 2685 Souboru
rozhodnutí Nejvyššího soudu, z 24. června 2004, sp. zn. 26 Cdo 761/2003, z 1.
února 2005, sp. zn. 26 Cdo 909/2004, a 12. července 2007, sp. zn. 26 Cdo
1837/2006) však rovněž dovodila, že ustanovení § 711 odst. 1 písm. g/ obč. zák.
je třeba vyložit a aplikovat tak, aby bylo dosaženo spravedlivého uspořádání
vztahů pronajímatele a nájemce, a mimo jiné též eliminován stav, kdy nájemce na
úkor pronajímatele sám využívá výhod regulovaného nájemného a svou vlastní
nemovitost, v níž by bez obtíží mohl uspokojovat svou bytovou potřebu,
pronajímá za tržní nájemné, resp. svůj další nájemní byt za těchto pro něj
výhodných podmínek např. podnajímá. Dovolací soud zastává názor, že o obdobnou
situaci (a tudíž o výpovědní důvod ve smyslu § 711 odst. 2 písm. c/ obč. zák./)
jde i v případě, kdy nájemce na úkor pronajímatele sám využívá výhod nájemního
bydlení a přitom by mohl – objektivně vzato – užívat byt v nemovitosti, kterou
vlastní relativně dlouhou dobu a kterou nijak nevyužívá přes to, že tato
nemovitost by byla způsobilá jeho bytovou potřebu uspokojit. Zde je zapotřebí
dodat, že Nejvyšší soud rovněž dovodil, že neužívá-li nájemce fakticky byt v
nemovitosti, jejímž je vlastníkem, avšak má objektivní možnost jej užívat, je
třeba rovněž zkoumat, zda takový byt je způsobilý uspokojovat bytové potřeby
jeho rodiny, tj. zda na něm lze spravedlivě požadovat, aby užíval právě a pouze
tento byt ve své nemovitosti; přitom nelze ponechat bez povšimnutí ani
velikost, případně vybavení takového bytu (srov. již citované rozsudky z 18.
května 2004, sp. zn. 26 Cdo 107/2004, a z 24. června 2004, sp. zn. 26 Cdo
761/2003).
V poměrech projednávané věci není – s přihlédnutím ke zjištěnému skutkovému
stavu – bez významu ani otázka, zda nájemce má objektivně možnost byt ve
vlastní nemovitosti k bydlení užívat. V rozsudku ze dne 11. října 2000, sp. zn.
26 Cdo 2471/99, uveřejněném pod č. 4 v sešitě č. 1 z roku 2002 časopisu Soudní
judikatura, Nejvyšší soud České republiky mimo jiné dovodil, že na nájemcích
(jimž byla dána výpověď z nájmu bytu z důvodu podle § 711 odst. 1 písm. g/ obč.
zák.) lze spravedlivě požadovat, aby užívali byt v nemovitosti vlastnicky
náležející žalované, neboť měli objektivně možnost zajistit si v této
nemovitosti pro sebe vyhovující bytové podmínky, a pokud tak neučinili, nelze
tuto skutečnost zohlednit k tíži žalobce – vlastníka nemovitosti, v níž se
nachází byt, z něhož dostali žalovaní výpověď. V uvedeném rozhodnutí byl dále
vyjádřen názor (na nějž v dovolání odkázal dovolatel), že při hodnocení, zda
lze na nájemci spravedlivě požadovat, aby k bydlení užíval pouze jeden byt,
není bez významu okolnost, po jakou dobu stav užívání dvou (více) bytů trvá a
zda (příp. jaké) činí nájemce kroky k vyřešení své bytové situace.
V naznačených souvislostech však nelze opomenout především právní názor, že
neužívá-li nájemce svou vlastní nemovitost k uspokojení svých bytových potřeb
pro nevyhovující bytové podmínky a bylo-li příčinou tohoto stavu, že nájemce
(který nemovitost v takovém stavu již nabyl) si ji rozhodl ponechat jen pro
účely rekreace, pak nelze mít za to, že jde o případ, kdy na nájemci lze
spravedlivě požadovat, aby užíval jen jeden ze dvou bytů (srov. rozsudky
Nejvyššího soudu České republiky z 24. června 2008, sp. zn. 26 Cdo 3172/2006,
uveřejněný pod č. 46 v sešitě č. 4 z roku 2009 časopisu Soudní judikatura, a z
5. srpna 2010, sp. zn. 26 Cdo 3175/2009). Podle názoru dovolacího soudu o
obdobnou situaci, a to také s přihlédnutím k tradicím, které jsou dlouhodobě v
naší společnosti zakořeněny, jde i v případě, kdy nájemce si takovou nemovitost
pořizoval nikoli pro účely trvalého bydlení (neměl v úmyslu opustit místo, kde
se nachází nájemní byt, a přestěhovat se do takto nabyté nemovitosti), nýbrž
pouze pro účely rekreace, a pro tyto účely ji (byť zrekonstruovanou) dlouhodobě
užívá.
Při posouzení, zda lze na žalobcích (nájemcích bytu) spravedlivě požadovat, aby
užívali k bydlení pouze dům O., nelze přehlédnout, že ve vztahu k domu O.
trvají potíže se zásobováním pitnou vodou a s jeho obtížnou dostupností v
zimním období. Bez ohledu na uvedené však nelze ztratit ze zřetele především
to, že dům O. koupili žalobci v roce 1988 za účelem rekreačního užívání a že ho
dlouhá léta (od roku 1988), a to i po uskutečněné rekonstrukci, používají pouze
k rekreaci. Z těchto důvodů a s přihlédnutím ke shora citované judikatuře
zastává dovolací soud právní názor, že na žalobcích nelze spravedlivě
požadovat, aby užívali (k bydlení) pouze dům O., který používají k rekreaci.
Zbývá dodat, že dovolatelův odkaz na rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp.
zn. 26 Cdo 3407/2007 je nepřípadný pro naprosto odlišný skutkový stav; zatímco
v uvedené věci žalovaný dům v Lysé nad Labem ke svému bydlení nepotřeboval,
vůbec ho neužíval a hodlal ho prodat, bylo v projednávané věci prokázáno, že
žalobci od počátku (od roku 1988) užívají dům O., a to i po rekonstrukci, pro
(rodinnou) rekreaci. Z těchto důvodů se dovolací soud v konečném důsledku
ztotožňuje rovněž s právním názorem, že v daném případě není naplněn výpovědní
důvod podle § 711 odst. 2 písm. c/ obč. zák. Lze uzavřít, že dovolací důvod
podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. nebyl užit opodstatněně.
Z řečeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněného
dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. a jeho obsahové
konkretizace správný. Nejvyšší soud – aniž ve věci nařídil jednání (§ 243a
odst. 1 o.s.ř.) – proto dovolání jako nedůvodné zamítl (§ 243b odst. 2 věta
před středníkem a odst. 6 o.s.ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle § 243b odst. 5
věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř. a zavázal
dovolatele, který nebyl v dovolacím řízení úspěšný, k náhradě nákladů
dovolacího řízení, které žalobcům vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k
dovolání prostřednictvím advokátky. Tyto náklady sestávají z odměny advokátky v
částce 3.900,- Kč (§ 2 odst. 1, § 7 písm. d/ ve spojení s § 10 odst. 3, § 18
odst. 1 a § 19a vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů), z
paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 2 krát 300,- Kč, jež stojí vedle
odměny (srov. § 2 odst. 1, § 13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění
pozdějších předpisů), a z částky 900,- Kč představující 20 % DPH (§ 137 odst. 3
o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou
oprávnění podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 10. května 2011
JUDr. Miroslav Ferák, v. r.
předseda senátu