Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dity Řepkové, soudce zpravodaje Tomáše Langáška a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatelky HOPR TRADE CZ, s.r.o., sídlem Třída Jiřího Pelikána 1389/5, Olomouc, zastoupené JUDr. Kateřinou Martínkovou, LL.M, MBA, advokátkou, sídlem Sokolská třída 966/22, Ostrava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. července 2025 č. j. 29 NSČR 55/2023-B-1031, usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 31. března 2023 č. j. 2 VSOL 99/2023-B-775 a usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 2. února 2023 č. j. KSOL 10 INS 17564/2016-B-741, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
1. Vůči stěžovatelce jako dlužnici je vedeno insolvenční řízení a ústavní stížností napadá především rozhodnutí o přeměně reorganizace v konkurs. Stěžovatelka trvá na způsobu řešení úpadku reorganizací a poukazuje na nedostatky v rozhodnutích obecných soudů, čímž mělo dojít k porušení jejích ústavně zaručených práv.
2. Insolvenční řízení stěžovatelky bylo u Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci (dále jen "krajský soud") zahájeno v roce 2016. Po prohlášení úpadku a povolení reorganizace rozhodoval insolvenční soud celkem třikrát o dalším průběhu insolvenčního řízení (zda má být úpadek řešen reorganizací). Nejprve schválil reorganizační plán dlužníka, což potvrdil Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud") jako soud odvolací. Nejvyšší soud však rozhodnutí zrušil. Krajský soud napodruhé reorganizační plán dlužníka zamítl a reorganizaci přeměnil v konkurs. I toto rozhodnutí však Nejvyšší soud zrušil pro předčasnost, jelikož ještě další osoby měly mít možnost předložit reorganizační plán.
3. Krajský soud poté rozhodoval potřetí - rozhodnutím, které je nyní napadáno ústavní stížností, však opět rozhodl o přeměně reorganizace v konkurs. Podle krajského soudu se totiž reorganizace stala objektivně nepřípustnou, jelikož dlužnice už nemá žádný závod, který by mohla reorganizovat. Učinil tak, aniž by svolal schůzi věřitelů a umožnil další osobě sestavit reorganizační plán. Krajský soud též vyjádřil přesvědčení, že nadále není vázán kasačními pokyny Nejvyššího soudu, protože se změnil skutkový stav. Insolvenční správkyně totiž po pravomocném prohlášení konkursu zpeněžila všechny podstatné složky majetkové podstaty, ukončila pracovní poměry všech zaměstnanců a činnost stěžovatelky.
4. Na základě odvolání stěžovatelky vrchní soud usnesení krajského soudu potvrdil. Ztotožnil se se závěry krajského soudu o tom, že stěžovatelka již nemá obchodní závod a zbylá část majetku není způsobilá další hospodářské činnosti. Tato překážka pak brání tomu, aby byl úpadek řešen reorganizací.
5. Proti usnesení vrchního soudu podala stěžovatelka dovolání, které Nejvyšší soud zamítl. Dovolání nepovažoval za přípustné ve vztahu k posouzení otázky ohledně nerespektování právního názoru v kasačním rozhodnutí, jelikož se při ní odvolací soud neodchýlil od ustálené judikatury. Za přípustnou ale považoval otázku, zda je možná reorganizace u dlužníka, jehož závod zanikl po rozhodnutí o povolení reorganizace. Dospěl k tomu, že to možné je, jelikož pokud dlužník nemá závod, který by mohl být reorganizován, je reorganizace bez dalšího vyloučena. Byť taková situace není výslovně uvedena ve výčtu případů, kdy má insolvenční soud rozhodnout o přeměně reorganizace v konkurs (§ 363 odst. 1 insolvenčního zákona), jde o mezeru v zákoně, kterou je potřeba překlenout analogií.
6. Stěžovatelka napadá ústavní stížností usnesení krajského, vrchního i Nejvyššího soudu s tvrzením, že jimi bylo porušeno její právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny a právo podnikat podle čl. 26 odst. 1 Listiny.
7. Ústavní soud dospěl k závěru, že je ústavní stížnost zjevně neopodstatněná.
8. Ve své judikatuře Ústavní soud mnohokrát konstatoval, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a použití podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně (obecným) soudům, nikoli Ústavnímu soudu. Ústavní soud má pouze posuzovat, zda v řízení (a posléze rozhodnutím v něm vydaným) nebyla porušena ústavně zaručená práva účastníků, jestli řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé [viz např. nález ze dne 16. února 2021
sp. zn. I. ÚS 3449/19
(N 31/104 SbNU 360), body 9-11, či nález ze dne 15. února 2022
sp. zn. I. ÚS 45/21
(N 19/110 SbNU 191), bod 19].
9. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti napadá především to, že obecné soudy v insolvenčním řízení neumožnily reorganizaci jejího závodu. Především nesouhlasí s tím, že nedisponovala žádným závodem, který by bylo možné reorganizovat. Obecné soudy ve svých rozhodnutích logicky, konzistentně a přesvědčivě popsaly důvody, které je vedly k závěru o neexistenci závodu stěžovatelky a proč je tato skutečnost překážkou reorganizace. Ústavní soud nyní nemá důvod tento (skutkový) závěr přezkoumávat. Jeho rolí je pouze ověřit to, že postup při dokazování nevykazuje takové nedostatky, které by dosahovaly porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky, tedy zejména nějaký racionálně neobhajitelný úsudek o vztahu mezi provedenými důkazy a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními (viz např. nález ze dne 3. září 2025
sp. zn. II. ÚS 2881/24
, body 32 a 33).
10. Takovému ústavně nepřípustnému excesu však nic v této věci nenasvědčuje a stěžovatelka ani žádnou konkrétní okolnost nenamítá, snad kromě poukazu na osobní a nehmotnou složku závodu. I tím se však obecné soudy rámcově zabývaly a z pohledu ústavněprávního přezkumu dostatečně zdůvodnily, proč nejsou tyto případné složky schopny další hospodářské činnosti (viz bod 10 in fine usnesení krajského soudu a bod 11 usnesení vrchního soudu, popř. též bod 39 usnesení Nejvyššího soudu). Se stěžovatelkou ani nelze souhlasit, že by insolvenční soud pochybil tím, že nerespektoval závěry kasačního rozhodnutí (což srozumitelně vysvětlil sám Nejvyšší soud v bodech 17 a 18 svého usnesení).
11. Ani námitky stěžovatelky vůči výkladu insolvenčního zákona (zejména vůči použití analogie) nepovažuje Ústavní soud za opodstatněné. Ústavní soud se vícekrát zabýval limity právní interpretace a zdůraznil mimo jiné, že dotváření zákona soudy je obecně ústavně přípustné, pokud je respektována metodologie právní interpretace a závěry soudu jsou náležitě odůvodněny. Soudce zásadně není oprávněn vyplnit vědomou mezeru v zákoně. Obsahový význam aktu demokraticky zvoleného zákonodárce také nemůže být interpretací zcela překreslen (blíže viz body 32 až 37 nálezu ze dne 11. září 2024
sp. zn. Pl. ÚS 23/24
).
12. V nyní projednávané věci dospěly obecné soudy k tomu, že insolvenční zákon neupravuje situaci, k níž u stěžovatelky došlo, a jedná se tak o tzv. mezeru v zákoně. Při úvaze, zda a jak je potřeba ji zaplňovat, přihlédly k účelu právní úpravy reorganizace - zachování podnikání (a závodu) dlužníka. Soudy také nalezly jiné ustanovení, které bylo možno analogicky použít (viz zejména body 36 až 38 usnesení Nejvyššího soudu, ale i bod 10 usnesení krajského soudu). Z odůvodnění napadených rozhodnutí není ani zřejmá jakákoliv pochybnost, že by byla tato mezera zákonodárcem zamýšlena. Stěžovatelka v tomto ohledu zmiňuje pouze to, že zákonodárce otevřeně preferuje sanační způsoby řešení úpadku (mj. reorganizaci), což však nelze chápat jako vyloučení možnosti prohlásit konkurs, i když sanační způsob není objektivně možný. Na závěrech soudů proto nelze spatřovat nic ústavně nesouladného.
13. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti dále argumentuje porušením práv dalších procesních subjektů - zejména omezením práva věřitelů na předložení reorganizačního plánu. Avšak ústavní stížnost neslouží k tomu, aby jí stěžovatelka chránila práva jiných osob (obdobně například usnesení ze dne 8. března 2023
sp. zn. I. ÚS 466/23
). Z napadených rozhodnutí je přitom zřejmé, že nikdo z věřitelů proti prohlášení konkursu nebrojí, právě naopak. Také námitka porušení rovnosti je zjevně neopodstatněná, jelikož stěžovatelka není ve srovnatelném postavení jako ostatní insolvenční dlužníci, kterým byla povolena reorganizace (jelikož stěžovatelka především nedisponuje závodem).
14. Co se pak týče namítaného porušení práva podnikat a vlastnit majetek, je s ohledem na výše uvedené zřejmé, že soudy postupovaly (v mezích ústavněprávního přezkumu) v souladu s insolvenčním zákonem. Stěžovatelka (nad rámec výše vypořádaných námitek) neuvádí žádnou relevantní ústavněprávní argumentaci a ani nic nenasvědčuje porušení těchto práv.
15. Ústavní soud proto ústavní stížnost stěžovatelky odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. ledna 2026
Dita Řepková v. r.
předsedkyně senátu