Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy jako soudce zpravodaje a soudců Vladimíra Sládečka a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatelky Dis. Evy Schmidtové, zastoupené JUDr. Lucií Strakovou, advokátkou se sídlem v Praze 4, Babická 2379/1a, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 26 ICdo 43/2022-184 ze dne 16. 8. 2022, rozsudku Vrchního soudu v Praze č. j. 104 VSPH 424/2021-152 ze dne 1. 11. 2021 a rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 190 ICm 1799/2020-72 ze dne 2. 2. 2021, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a dále a) REAL, spol. s r. o., se sídlem v Praze 3, Bořivojova 883/116, a b) jmt insol, v. o. s., se sídlem v Praze 3, Vinohradská 89/90, jako vedlejších účastnic řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť je přesvědčena, že jimi bylo porušeno její ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Předmětem řízení u obecných soudů bylo určení pravosti pohledávky přihlášené do insolvenčního řízení stěžovatelky. Vedlejší účastnice a) se vůči stěžovatelce domáhala 37 260,03 Kč včetně příslušenství (950,03 Kč) z titulu dlužného nájemného za užívání bytu od září 2019 do února 2020. Obecné soudy vycházely z následujících skutkových zjištění: Na základě nájemní smlouvy ze dne 13. 3. 2013 vedlejší účastnice a) pronajala stěžovatelce byt 1+kk o výměře 28 m2 v P. Ve smlouvě bylo sjednáno nájemné za užívání bytu ve výši 3 500 Kč v období od 1. 3. 2013 do 31. 12. 2015 a od 1. 1. 2016 bylo nájemné sjednáno ve výši "obvyklého nájemného v daném místě a čase". Dohodou o postoupení nájemní smlouvy uzavřenou mezi stěžovatelkou a vedlejší účastnicí a) bylo prokázáno, že stěžovatelka uhradila druhé jmenované celkově 189 000 Kč z titulu tzv. smluvního odstupného za uzavření nájemní smlouvy. Mezi účastníky bylo nesporné, že stěžovatelka hradí nájemné ve výši 3 500 Kč. Z vypracovaného znaleckého posudku na stanovení výše obvyklého nájemného v roce 2019 a 2020 podle obecných soudů vyplývá, že za měsíce září až prosinec 2019 měla stěžovatelka hradit nájemné ve výši 9 372 Kč; za období od ledna 2020 do února 2020 pak byla výše obvyklého nájemného stanovena na 10 000 Kč.
3. Městský soud v Praze (dále jen "nalézací soud") ústavní stížností napadeným rozsudkem řízení v části týkající se částky 950, 03 Kč zastavil pro zpětvzetí (výrok I.). V části týkající se částky 2 638, 67 Kč žalobu zamítl (výrok II.). Výrokem III. nalézací soud určil, že pohledávka vedlejší účastnice a) je po právu v částce 33 671,33 Kč. Výrokem IV. nalézací soud stěžovatelce uložil zaplatit vedlejší účastnici a) 32 144,04 Kč (jakožto náhradu nákladů soudního řízení) a výrokem VI. uložil stěžovatelce povinnost zaplatit České republice na náhradě nákladů řízení 574,20 Kč. Vrchní soud (dále jen "odvolací soud") ústavní stížností napadeným rozsudkem výroky III., IV. a VI. rozsudku nalézacího soudu potvrdil jako věcně správné. Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky ústavní stížností napadeným usnesením jako nepřípustné odmítl, neboť předmětem řízení bylo určení pravosti pohledávky, jejíž výše nepřevyšuje 50 000 Kč.
4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti tvrdí, že k postoupení nájemní smlouvy nikdy nedošlo, protože byla uzavřena přímo mezi ní a vedlejší účastnicí a). Podle stěžovatelky obdobně vysoké platby (ve výši 189 000 Kč) jsou při uzavírání nájemních smluv nestandardní. Stěžovatelka byla nucena z důvodu bytové potřeby dohodu podepsat a platby uhradit, ale jednání vedlejší účastnice a) je v rozporu s dobrými mravy. Jednání vedlejší účastnice a) není poctivé, a proto je v rozporu s § 6 a § 8 občanského zákoníku. Stěžovatelka dále vyjmenovává částky, které uhradila za plynový sporák, novou podlahu PVC v pokoji, překládku elektroměru a čištění a servis WAW; uvedené částky podle ní nebyly zohledněny ani ve znaleckém posudku, ani v rozhodnutích obecných soudů. Podle stěžovatelky byla samotná výše obvyklého nájemného vyčíslena nesprávně. Stěžovatelka dále uvádí, že výše skutečně zaplaceného nájemného v období od března 2013 do prosince 2015 je ve skutečnosti 340 791 Kč (resp. 10 023 Kč měsíčně), neboť uvedená částka kromě nájemného ve výši 3 500 Kč obsahuje i zaplacenou zálohu, odstupné a opravy bytu. Stěžovatelka dále uvádí, že zaplatila nájem 4 455 Kč za září 2019 a 6 000 Kč za nájmy v měsících říjen, listopad, prosinec 2020 a leden 2021; ani tyto částky podle ní nebyly zohledněny.
5. Stěžovatelka dále namítá, že soudy nepřihlédly k rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 4545/2009 ze dne 12. 5. 2011, podle kterého je "způsobem výpočtu" nájemného třeba rozumět takové určení, které obsahuje údaje, na jejichž základě lze pomocí objektivně určitelných hledisek výpočet provést (obdobně rozsudek sp. zn. 26 Cdo 1978/2017 ze dne 27. 10. 2017); ujednání o "obvyklém nájemném" je podle stěžovatelky neplatné. Odvolací soud dále nepřihlédl k námitce započtení nároku stěžovatelky z vyúčtování služeb spojených s užíváním bytu vůči vedlejší účastnici a). Neučinil tak z důvodu koncentrace řízení, nicméně se žádným způsobem nevypořádal s argumentací stěžovatelky, kterou ospravedlňovala uplatnění výjimky z této zásady. Stěžovatelka se o přeplatku ve výši 19 650 Kč a 3 107 Kč dozvěděla až po koncentraci řízení a po podání odvolání (v tomto smyslu odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 4182/2016 ze dne 28. 8. 2018).
6. Ústavní stížnost byla podána oprávněnou osobou [srov. § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")]; stěžovatelka je řádně zastoupena advokátkou (§ 30 odst. 1 téhož zákona) a Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný. Bylo-li dovolání Nejvyšším soudem odmítnuto pro objektivní nepřípustnost ze zákona, nemělo by se v tomto rozsahu podle obecných pravidel považovat za účinný prostředek ochrany práv stěžovatelky ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Jelikož však odvolací soud stěžovatelku řádně nepoučil o přípustnosti dovolání, Ústavní soud posoudil ústavní stížnost stěžovatelky jako včasnou a přípustnou i ve vztahu k rozhodnutím nalézacího a odvolacího soudu (srov. nález sp. zn. IV. ÚS 3502/20 ze dne 6. 4. 2021).
7. Ústavní soud dospěl k závěru, že ve věci stěžovatelky jde o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, není-li napadené rozhodnutí vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. když ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi.
8. Byť stěžovatelka ve své ústavní stížnosti formálně odkazuje na články Listiny a Úmluvy, namísto toho, aby vysvětlila, jakým konkrétním způsobem měly obecné soudy porušit její právo na spravedlivý proces, rozporuje rozhodnutí soudů v rovině podústavního práva a hodnocení dílčích skutkových zjištění. Z judikatury Ústavního soudu vyplývá, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich použití jsou záležitostí obecných soudů [nález sp. zn. I. ÚS 1833/18 ze dne 6. 2. 2020 (N 20/98 SbNU 156), bod 15].
9. Ústavní soud dospěl k závěru, že napadená rozhodnutí z ústavněprávního hlediska obstojí. Stran námitky stěžovatelky, že ujednání o "obvyklém nájemném" bylo neplatné a že se obecné soudy nevypořádaly se stěžovatelkou citovanou judikaturou Nejvyššího soudu, lze uvést, že obecné soudy ve svých rozhodnutích vysvětlily, proč se platnost ujednání o výši nájemného za období září 2019 až únor 2020 posoudí podle úpravy občanského zákoníku účinné od 1. 1. 2014, nikoliv podle úpravy starší, na základě které byla citovaná judikatura Nejvyššího soudu vydána (viz bod 48 napadeného rozsudku nalézacího soudu a bod 20 rozsudku odvolacího soudu). Odvolací soud stěžovatelce obdobně srozumitelně vysvětlil, proč nelze do stanovené výše obvyklého nájmu zohlednit ani stěžovatelkou provedené investice a opravy bytu (zejména z důvodu absence předchozího oznámení) ani zaplacenou částku 189 000 Kč (z důvodu absence souvislosti s dlužným nájemným) [viz body 27 - 30 napadeného rozsudku].
10. Ohledně námitky stěžovatelky, že odvolací soud chybně nerozhodl o její námitce započtení, lze uvést následující: Byť lze stěžovatelce dát za pravdu, že se odvolací soud nevypořádal se stěžovatelčiným odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 4182/2016, stěžovatelka v ústavní stížnosti nereflektuje, že závěry formulované v tomto rozsudku prohlásil velký senát Nejvyššího soudu za nepoužitelné v bodě 51 rozsudku č. j. 31 Cdo 1475/2020-419 ze dne 13. 1. 2021. Z citovaného rozhodnutí velkého senátu sice vyplývá, že žalovaný je oprávněn uplatnit v odvolacím řízení jako odvolací důvod skutečnost, že po vydání rozhodnutí soudu prvního stupně učinil jednostranný hmotněprávní úkon směřující k započtení své pohledávky proti vymáhané pohledávce. Zároveň však Nejvyšší soud zdůraznil, že odvolací soud k takovému kompenzačnímu projevu přihlédne jen tehdy, nebrání-li posouzení jeho důvodnosti, že je spojen s nepřípustným uplatněním těch skutečností, jež se týkají důvodu vzniku, pravosti, výše a splatnosti pohledávky žalovaného užité k započtení, jež nastaly před vydáním rozhodnutí soudu prvního stupně, nebo dokonce před podáním žaloby. Stěžovatelka naplnění takto stanovených podmínek v ústavní stížnosti žádným způsobem neodůvodňuje; pouze obecně uvádí, že "pohledávka na přeplatky se stala způsobilou až po koncentraci řízení a po vyhlášení rozsudku MS v Praze" (viz str. 7 ústavní stížnosti).
11. Stěžovatelka obdobně žádným způsobem v ústavní stížnosti nereflektovala specifika uplatnění citovaných závěrů Nejvyššího soudu v rámci insolvenčního řízení (zejména s ohledem na procesního práva deklarující pro určité situace nepřípustnost započtení - viz § 140 odst. 2 až 4 insolvenčního zákona). S ohledem na to, že stěžovatelka nese břemeno tvrzení, ze kterého vyplývá povinnost předložit takovou stížnostní argumentaci, kterou podpoří tvrzený zásah do ústavně zaručených základních práv a svobod ve smyslu referenčního rámce ústavnosti [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy; usnesení sp. zn. III. ÚS 1893/22 ze dne 4. 8. 2022], Ústavní soud neshledal důvod, proč by závěry odvolacího soudu z ústavněprávního hlediska neměly obstát.
12. Protože Ústavní soud nezjistil, že by napadenými rozhodnutími byla porušena ústavní práva stěžovatelky, ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 15. listopadu 2022
Jaromír Jirsa v. r. předseda senátu