Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Langáška jako soudce zpravodaje a soudců Jana Wintra a Dity Řepkové o ústavní stížnosti J. S., zastoupené advokátem Mgr. Bc. Tomášem Mravcem, sídlem Hřebíčkova 1320, Zlín - Malenovice, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 7 Tdo 569/2025-5424 ze dne 30. července 2025, usnesení Vrchního soudu v Olomouci č. j. 1 To 10/2025-5356 ze dne 20. břazna 2025 a usnesení Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně č. j. 68 T 5/2022-5333 ze dne 9. ledna 2025, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně jako účastníků řízení a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Olomouci a Krajského státního zastupitelství v Brně jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Posuzovanou ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno její právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny. K tomu mělo dojít zabráním bytu stěžovatelky navzdory její dobré víře při jeho nabytí i tomu, že byla v souvislostí s nabytím bytu zproštěna obžaloby.
2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti, stěžovatelka byla rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci č. j. 1 To 69/2024-5308 ze dne 24. 10. 2024 zproštěna obžaloby pro skutek spočívající stručně řečeno v tom, že nabyla do svého vlastnictví byt od J. Š., který byl J. Š. opatřen v souvislosti s jeho podvodným jednáním. Jak vrchní soud uvedl, stěžovatelka nemohla vědět, že byt pochází z trestného činu, a není ani jasné, z jakých okolností to vědět měla a mohla. Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně následně napadeným usnesením podle § 101 odst. 2 písm. e) trestního zákoníku stěžovatelce daný byt zabral. Vrchní soud v Olomouci napadeným usnesením odmítl stěžovatelčino odvolání, její dovolání pak bylo odmítnuto napadeným usnesením Nejvyššího soudu.
3. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že pro zabrání věci nebyly naplněny zákonné podmínky, neboť byla v dobré víře. Závěr soudů, že v dobré víře nebyla, je podle stěžovatelky v přímém rozporu se zprošťujícím rozsudkem vrchního soudu, podle něhož nevěděla o tom, že byt J. Š. nabyl v souvislosti s trestnou činností, a dohodnutá kupní cena byla přiměřená. Podle stěžovatelky je irelevantní, že kupní cenu nikdy nezaplatila, neboť rozhodující jsou okolnosti panující v době vzniku smluvního vztahu. I kdyby stěžovatelka cenu opravdu nezaplatila, stále by měla závazek ji zaplatit a pasivitu převodce při vymáhání ceny nelze klást stěžovatelce k tíži.
4. S ohledem na dobrou víru stěžovatelky a přiměřenost kupní ceny nelze zabrání věci údajně považovat za přiměřené ve smyslu § 96 trestního zákoníku. Ostatně krajský soud v rozsudku č. j. 68 T 5/2025 ze dne 14. 6. 2024, kterým původně shledal stěžovatelku vinnou a který byl zrušen zprošťujícím rozsudkem vrchního soudu, neuložil trest propadnutí věci, neboť jej shledal nepřiměřeně přísným. Stěžovatelce by se tak dle svých slov vyplatilo nechat se pravomocně odsoudit. Nebyly-li naplněny podmínky pro uložení trestu propadnutí věci za situace, kdy byla stěžovatelka obviněnou, tím spíše nebyly naplněny podmínky pro uložení ochranného opatření zabrání bytu stěžovatelky coby na trestné činnosti J. Š. nezúčastněné osoby. K přiměřenosti stěžovatelka dodává i to, že k zabrání věci došlo se značným časovým odstupem.
5. Postupem soudů podle stěžovatelky došlo k porušení zásady ne bis in idem, neboť po pravomocném zproštění obžaloby bylo rozhodnuto o zabrání bytu na základě shodného skutku - skutková věta zprošťujícího rozsudku je totožná se skutkem, pro který bylo stěžovatelce uloženo ochranné opatření.
6. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
7. Posouzení existence dobré víry je v zásadě otázkou podústavního práva, přičemž Ústavní soud shledává řádně odůvodněným a ústavně konformním závěr soudů o absenci dobré víry stěžovatelky, která nabyla daný byt jako bezprostřední výnos z dříve spáchané trestné činnosti od svého druha, se kterým bydlela, za částku, kterou nikdy neuhradila. Tento závěr nepředpokládá, že by stěžovatelka spáchala nějaký trestný čin, a není tak v rozporu se zprošťujícím rozsudkem vrchního soudu. Přítomnost dobré víry na straně stěžovatelky nelze dovodit jen z toho, že dle vrchního soudu nevěděla, že byt pochází z trestné činnosti (viz k tomu bod 20 napadeného usnesení Nejvyššího soudu).
8. Obstojí také závěr o přiměřenosti uvedeného ochranného opatření za situace, kdy stěžovatelka kupní cenu nikdy neuhradila a kdy v bytě ani nebydlí. Stěžovatelka zmiňuje, že k zabrání věci došlo s časovým odstupem, není ovšem zřejmé, v čem by bylo přiměřenější, pokud by o byt přišla hned oproti tomu, že jej mohla po dobu několika let užívat. Navíc již dříve bylo rozhodnuto o zajištění bytu a návrh na jeho zabrání byl podán bezprostředně po zproštění obžaloby.
9. Toto zproštění pak nevytváří překážku věci rozhodnuté pro rozhodnutí o zabrání věci. Z ústavního pořádku neplyne zákaz uložení ochranného opatření ve vztahu k osobě, která byla zproštěna obžaloby. Už vůbec se pak nelze ztotožnit s tvrzením, že by pro stěžovatelku bylo výhodnější nechat se odsoudit (s argumentem, že krajský soud v odsuzujícím rozsudku neuložil trest propadnutí věci). Stěžovatelka ostatně přehlíží, že tento rozsudek byl zrušen (přičemž proti němu podal odvolání též státní zástupce právě i s argumentem, že nebyl uložen trest propadnutí věci).
10. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 19. listopadu 2025
Tomáš Langášek v. r. předseda senátu