USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. 7. 2025 o dovolání dovolatelky J. S. proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. 3. 2025, sp. zn. 1 To 10/2025, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně pod sp. zn. 68 T 5/2022, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání J. S. odmítá.
I. Stručné shrnutí dosavadního řízení
1. Rozsudkem Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 14. 6. 2024, sp. zn. 68 T 5/2022, byla dovolatelka shledána vinnou zločinem podílnictví podle § 214 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. c), d) tr. zákoníku, ve znění účinném do 30. 6. 2016, a byl jí uložen trest. V odvolacím řízení vedeném z podnětu odvolání dovolatelky a státní zástupkyně Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 24. 10. 2024, sp. zn. 1 To 69/2024, zmíněný rozsudek krajského soudu podle § 258 odst. 1 písm. b) tr. ř. zrušil a dovolatelka byla podle § 226 písm. b) tr. ř. zproštěna obžaloby.
2. Usnesením Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 9. 1. 2025, sp. zn. 68 T 5/2022, bylo dovolatelce jako zúčastněné osobě na návrh státní zástupkyně podle § 101 odst. 2 písm. e) tr. zákoníku uloženo ochranné opatření zabrání věci. Předmětem zabrání byla bytová jednotka a s ní spojené spoluvlastnické podíly na společných částech budovy a na pozemku (v detailu viz výrok tohoto usnesení).
3. Proti tomuto rozhodnutí podala dovolatelka stížnost, kterou Vrchní soud v Olomouci jako soud stížnostní usnesením ze dne 20. 3. 2025, sp. zn. 1 To 10/2025, podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítl.
II. Obsah dovolání a vyjádření k němu
4. Dovolatelka podala proti naposled uvedenému druhostupňovému rozhodnutí prostřednictvím svého zmocněnce dovolání, ve kterém uplatnila dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. k) a m) tr. ř., přičemž v podstatě namítla následující.
5. Za prvé tvrdila, že předmět zabrání nabyla v dobré víře (k tomu odkázala i na závěry výše zmíněného zprošťujícího rozsudku), a tedy ochranné opatření nemělo být uloženo, neboť nebylo přiměřené ve vztahu k její osobě. Připojila, že nepřiměřenost plyne i z doby, která uplynula od nabytí věci, činící 8 let.
6. Za druhé namítla, že pro rozhodnutí soudu prvního stupně byla dána překážka věci pravomocně rozhodnuté (res iudicata), neboť byla dříve zproštěna obžaloby pro trestný čin podílnictví podle § 214 tr. zákoníku, ve znění účinném do 30. 6. 2016, kterého se měla dopustit skutkem, jenž dílem sloužil jako podklad i pro uložení ochranného opatření.
7. Za třetí uvedla, že jí ve věci nebylo přiznáno postavení zúčastněné osoby podle § 42 tr. ř. a nebyla poučena o svých právech s tímto postavením souvisejících, resp. nemohla jich využít.
8. Za čtvrté namítla, že v později zrušeném rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 14. 6. 2024, sp. zn. 68 T 5/2022, kterým byla nejprve uznána vinnou ze spáchání trestného činu podílnictví podle § 214 tr. zákoníku, ve znění účinném do 30. 6. 2016, jí soud neuložil trest propadnutí věci, neboť ho považoval za nepřiměřený. Měla tak za to, že kdyby zůstala odsouzena cit. rozsudkem, byla by na tom majetkově lépe, neboť by jí zůstal předmětný byt.
9. Závěrem dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud přerušil výkon napadeného rozhodnutí a aby zrušil rozhodnutí soudů prvního i druhého stupně a sám návrh státní zástupkyně na uložení ochranného opatření zamítl.
10. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství se ve svém vyjádření neztotožnil s dovolací argumentací dovolatelky. Zejména uvedl, že ve světle skutkového stavu, zejména té okolnosti, že dovolatelka dodnes neuhradila kupní cenu za byt, nelze dojít k závěru, že by jednala v dobré víře. K námitce subsidiarity ochranného opatření vůči trestu propadnutí věci státní zástupce připomněl, že v tomto případě se zmíněná subsidiarita nemohla projevit, neboť obviněné v postavení zúčastněné osoby nebylo možné uložit trest propadnutí věci, a tedy ochranné opatření bylo jedinou možností k postižení majetku, který byl výnosem z trestné činnosti. K námitce, podle které dovolatelka nebyla poučena o svých právech souvisejících s postavením zúčastněné osoby, státní zástupce uvedl, že jednak je sporné, zda jde o námitku podřaditelnou pod uplatněný dovolací důvod, jednak soudy dovolatelce zaručily výkon všech takových práv, na které měla dovolatelka nárok; nadto byla zastoupena zmocněncem, který její práva hájil v prvním i druhém stupni řízení o uložení ochranného opatření. K porušení procesních práv tedy nedošlo. I námitku překážky věci pravomocně rozhodnuté státní zástupce označil za nepodřaditelnou pod uplatněný dovolací důvod, navíc jde o námitku neopodstatněnou, neboť šlo o různá řízení, z nichž předmětné řízení o uložení ochranného opatření nemířilo na potrestání osoby, které je ukládáno.
11. V závěru svého vyjádření státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud odmítl dovolání jako zjevně neopodstatněné.
12. Vyjádření státního zástupce bylo zasláno dovolatelce k možné replice. Dovolatelka v reakci na vyjádření státního zástupce uvedla, že byť své námitky uplatnila již dříve, nebyly ze strany soudů v předchozím řízení správně vypořádány. Na některé námitky pak státní zástupce vůbec nereagoval. Opakovaně pak odkazovala na dřívější rozhodnutí, kterým byla zproštěna obžaloby, a na rozpor mezi tímto rozhodnutím a následujícím hodnocením její dobré (zlé) víry při ukládání ochranného opatření zabrání věci. Pokud orgány činné v trestním řízení ignorovaly předchozí právní závěry o (absentujícím) zavinění dovolatelky a posoudily, že jednala ve zlé víře, pak jde o postup překvapivý a nepředvídatelný, a tím nezákonný a neústavní. K uložení ochranného opatření, jak vysvětlila již dříve, nebyly dány zákonné podmínky. Připojila, že zbylé námitky, jejichž podřaditelnost pod uplatněný dovolací důvod státní zástupce sporoval, měly podtrhnout nezákonný postup soudů při ukládání ochranného opatření, a tedy podpořit argumentaci v rámci uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř.
III. Důvodnost dovolání
13. Nejvyšší soud po zjištění, že byly splněny všechny formální a obsahové podmínky k podání dovolání, zejména že bylo dovolání podáno osobou oprávněnou (ve vztahu k dovolání zúčastněných osob srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. 57/2021-I. Sb. rozh. tr.), dospěl k následujícím závěrům.
14. Dovolatelka ve svém dovolání uplatnila dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř., podle nichž lze dovolání úspěšně podat, pokud byl zamítnut nebo odmítnut řádný opravný prostředek proti rozhodnutí soudu prvního stupně, jímž bylo rozhodnuto o uložení ochranného opatření, aniž byly splněny podmínky stanovené zákonem pro jeho uložení.
15. Pod uplatněný dovolací důvod byla podřaditelná námitka, podle které bylo uložení ochranného opatření nepřiměřené (a tedy nezákonné), zejména proto, že dovolatelka nabyla bytovou jednotku (předmět zabrání věci) v dobré víře.
16. K této námitce Nejvyšší soud nejdříve vysvětluje, že z hlediska přiměřenosti uložení ochranného opatření (§ 96 tr. ř.), má-li být uloženo ochranné opatření zabrání věci podle § 101 odst. 2 písm. e) tr. zákoníku jiné osobě od osoby pachatele, je jednou z podmínek uložení tohoto ochranného opatření, aby osoba, které má být věc zabrána, tuto věc nabyla ve zlé víře (tedy nikoli v dobré víře, která je tímto výkladem chráněna), jak obsáhle již dříve vysvětlil Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí uveřejněném pod č. 57/2021 Sb. rozh. tr.
17. Po prostudování trestního spisu Nejvyšší soud zjistil, že jak soud prvního stupně (bod 3 prvostupňového rozhodnutí), tak i stížnostní soud (bod 16 stížnostního rozhodnutí), se otázce existence dobré víry na straně dovolatelky důsledně věnovaly a došly k závěru, že dovolatelka nenabyla bytovou jednotku v dobré víře. Oba soudy odkázaly zejména na to, že dovolatelka nikdy nezaplatila sjednanou kupní cenu, ani se nepodílela na ceně jeho rekonstrukce; argumentace dovolatelky, že cena bytu měla odpovídat tržní ceně, ač přitom tuto cenu nikdy nezaplatila (viz rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. 10. 2024, sp. zn. 1 To 69/2024, bod 13), nebyla soudy přijata.
18. S tímto hodnocením a odůvodněním se Nejvyšší soud bez dalšího ztotožňuje. Soudy posouzení dobré (zlé) víry dovolatelky řádně odůvodnily, přičemž své úvahy, které lze považovat za přiměřené (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1689/2000), přesvědčivě opřely o okolnosti konkrétního případu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2022, sp. zn. 22 Cdo 3461/2022). Správně ani soudy nepřihlédly k argumentaci dovolatelky, ve které upozorňovala na přiměřenou výši sjednané kupní ceny za bytovou jednotku, neboť tuto cenu dovolatelka nikdy neuhradila, což svědčí o účelovosti tohoto jednání.
19. Dovolatelka k tomu odkazovala na odůvodnění rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. 10. 2024, sp. zn. 1 To 69/2024, kterým byla zproštěna obžaloby (dále jako „zprošťující rozsudek“) a podle něhož nejednala zaviněně ve vztahu ke znakům trestného činu podílnictví podle § 214 tr. zákoníku ve znění účinném do 30. 6. 2016. Dovolatelka upozorňovala, že závěry obsažené ve zprošťujícím rozsudku vylučují nejen její vinu, ale také, že by bytovou jednotku nabyla ve zlé víře.
20. K tomu Nejvyšší soud nejdříve konstatuje, že zmíněný rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. 10. 2024, sp. zn. 1 To 69/2024, nebyl žádným dovoláním napaden, a tedy jeho správnost a závěry v něm uvedené nebyly (a tím spíše ani nyní nejsou) předmětem dovolacího přezkumu. Pokud dovolatelka poukazovala na tam obsažený negativní závěr o kvalifikaci úmyslného zavinění dovolatelky ve vztahu k trestnému činu podílnictví, pak Nejvyšší soud vysvětluje, že otázku zavinění coby obligatorního znaku subjektivní stránky skutkové podstaty trestného činu nelze ztotožňovat s otázkou dobré (zlé) víry, neboť jde o dva odlišné instituty.
Navíc zatímco otázka zavinění je otázkou trestního práva hmotného, jejíž kvalifikace tvoří předmět trestního řízení, otázka dobré víry je otázkou občanského práva, a tedy pokud je v trestním řízení kvalifikována, je tak činěno způsobem předběžné otázky podle § 9 tr. ř. Byť pak lze přisvědčit, že se oba instituty v některých částech překrývají, případně že spolu mohou souviset (zejména v rovině hodnocení vědomostí posuzované osoby o právně relevantních okolnostech případu), nejsou tyto instituty identické, a tedy předchozí soudní rozhodnutí obsahující závěr o zavinění nezavazuje, byť by bylo učiněno v téže věci, další soud při rozhodování o dobré (zlé) víře téže posuzované osoby (srov. § 9 odst. 1 tr.
ř.). Není pak vyloučené (a právě v této věci se to projevilo), že určitá osoba může být zproštěna obžaloby pro trestný čin legalizace výnosů z trestné činnosti (resp. dříve podílnictví), ale zároveň jí ve vztahu k této věci (výnosu) může být uloženo ochranné opatření zabráním věci podle § 101 odst. 2 písm. e) tr. zákoníku za současného zhodnocení, že jednala ve zlé víře (což v podstatě potvrzuje i dovolatelkou často citované rozhodnutí uveřejněné pod č. 57/2021 Sb. rozh. tr.). V případě zlé víry se totiž vyžaduje, aby osoba, která takovou věc nabývá, nebyla při svém jednání ve stavu objektivně zdůvodnitelného vlastního přesvědčení, že jí patří právo nebo že jedná po právu (k tomu srov. např. TELEC, I.
Poctivost a důvěra, dobrá víra, dobré mravy, veřejná morálka a veřejný pořádek. Právní rozhledy. 2011, č. 1, s. 1 an.), jinými slovy se v případě zlé víry posuzuje, zda osoba byla nebo nebyla v přesvědčení, že nejedná bezprávně (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 6. 2025, sp. zn. 5 Tdo 462/2025, bod 43), přičemž se však nevyžaduje, aby měla povědomí o okolnostech relevantních z hlediska trestního práva, resp. z hlediska kvalifikace znaků skutkové podstaty trestného činu, jak je tomu v případě znaku zavinění.
21. Z toho mimo jiné plyne i to, že rozhodnutí o uložení ochranného opatření, které bylo výstupem řádného řízení započatého návrhem státní zástupkyně, ke kterému se dovolatelka mohla v šíři vyjádřit jednak v řízení před soudem prvního stupně jednak ve stížnostním řízení (a tohoto práva plně využila za pomoci svého zmocněnce), nebylo v žádném smyslu překvapivé, neboť se vypořádávalo se samostatnou, zřetelně deklarovanou a dříve v této věci neřešenou právní otázkou. Jak Nejvyšší soud vysvětlil, řešení této právní otázky týkající se dobré (zlé) víry dovolatelky při nabytí bytové jednotky nebylo bez dalšího závislé na řešení dřívější otázky týkající se zavinění k tehdejšímu trestnému činu podílnictví, a soudy tak mohly tyto otázky zodpovědět rozdílně.
22. S ohledem na argumentaci dovolatelky Nejvyšší soud dodává, že předmětem zabrání věci byl právě bezprostřední výnos z dříve spáchané (jinou osobou) trestné činnosti, což významně podkládá naplnění podmínek ve smyslu § 96 tr. zákoníku, čímž se opět soudy dříve činné ve věci zaobíraly, a to Vrchní soud v Olomouci zcela adekvátně ve vztahu k osobě dovolatelky.
23. Pokud v rámci polemiky ohledně přiměřenosti uložení ochranného opatření dovolatelka zmínila i dobu, která uplynula mezi skutkem a uložením ochranného opatření, pak je třeba upozornit, že dovolatelka nijak nevysvětlila, v čem je podle ní zabrání věci pocházející z trestné činnosti méně přiměřené a spravedlivé s odstupem času než hned po spáchání trestného činu pachatelem, resp. hned po nabytí bytové jednotky pocházející z tohoto trestného činu. Úlohou Nejvyššího soudu pak není domýšlet, čím případně dovolatelka chtěla argumentovat, a dotvářet tak za ni její podání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 7. 2015, sp. zn. 8 Tdo 705/2015).
24. Nad tento rámec však Nejvyšší soud uvádí, že pokud dovolatelka namítá, že po 8 letech od spáchání trestného činu není přiměřené zabírat bytovou jednotku, kterou nabyla ze zdrojového trestného činu, pak (byť nadále zůstává nejasné, jakou roli má podle dovolatelky hrát čas roli na újmě, kterou ji způsobilo uložení ochranného opatření) se nejeví, že by z důvodu uplynutí tohoto času bylo uložení ochranného opatření jakkoli nepřiměřené. Je třeba připomenout, že účelem ochranného opatření není potrestat a společensky, příp. morálně odsoudit toho, komu je toto ochranné opatření ukládáno, čehož efektivita a vůbec potřeba se může s časem uplynuvším od skutku snižovat. Naopak, v případě ochranných opatření majetkového typu je historicky účelem ochrana společnosti před oběhem nebezpečných věcí napomáhajících páchání trestné činnosti, dále oběhem věcí vyloučených z obchodu, nověji i věcí, které představují výnosy z trestné činnosti (srov. rozhodnutí č. 57/2021 Sb. rozh. tr., bod 28). Potřeba této ochrany se v zásadě nesnižuje s časem. K tomu však lze pro srovnání připojit, že pokud dovolatelka odkazovala na dobu 8 let, po kterou byt vlastnila a užívala, je vhodné tento časový údaj postavit například vedle zákonných dob u institutu vydržení podle norem občanského práva. Podle nich je totiž k vydržení nemovité věci, pokud je v držbě poctivého držitele, u něhož se vyžaduje dobrá víra (viz § 992 o. z.), zapotřebí, aby držba trvala bez přerušení 10 let (viz § 1091 odst. 2 o. z.). V porovnání s tímto se pak nejeví, že by zabrání věci, kterou dovolatelka nabyla nikoli v dobré víře, bylo v případě časového odstupu 8 let nepřiměřené k jejím právům, neboť koncepčně by osoby ve zlé víře měly být z hlediska právního řádu v horším postavení než osoby v dobré víře.
25. I v této dílčí části, kterou vzhledem k nedostatečné dovolací argumentaci lze jen s podstatnou mírou tolerance podřadit pod uplatněný dovolací důvod, je námitka nepřiměřenosti uložení ochranného opatření neopodstatněná.
26. Pod uplatněný dovolací ani jiný zákonný dovolací důvod naopak nebyla podřaditelná námitka překážky věci pravomocně rozhodnuté. Tato námitka je sice běžně (resp. pokud je dovolání podáno proti rozhodnutí učiněnému v rámci trestního stíhání proti obviněnému) v dovolacím řízení podřazována pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. (srov. např. rozhodnutí č. 16/2022 Sb. rozh. tr.), který se týká otázek přípustnosti trestního stíhání, nicméně v této věci nebylo rozhodnutí o uložení ochranného opatření učiněno v rámci trestního stíhání proti dovolatelce, neboť ta byla v době rozhodování v postavení zúčastněné osoby.
27. Nad rámec Nejvyšší soud uvádí, že zproštění obžaloby nevylučuje, aby byl obžalovaný současně nebo i později (srov. § 230 tr. ř.) pro stejné jednání, resp. pro stejný skutek postihnut ochranným opatřením. Jak totiž vyplývá z čl. 40 odst. 5 Listiny základních práv a svobod, resp. § 11 odst. 1 písm. h) tr. ř., předchozí pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé o odsouzení, příp. zproštění obžaloby je do budoucna překážkou pro nové trestní stíhání pro totožný skutek, nikoli pro řízení o uložení ochranného opatření. Naopak ukládání ochranného opatření v řadě případů navazuje na meritorní rozhodnutí o vině nebo nevině obviněné osoby.
28. Pod uplatněný ani jiný zákonný dovolací důvod nebyla podřaditelná ani námitka, podle které dovolatelka nebyla v době rozhodování v postavení zúčastněné osoby, a tedy ani nebyla poučena o svých právech z tohoto postavení plynoucích, což vylučovalo jejich výkon.
29. Opět tedy spíše obiter dictum Nejvyšší soud uvádí, že jak se jeví už z protokolu o veřejném zasedání ze dne 9. 1. 2025, soud prvního stupně s dovolatelkou jednal jako se zúčastněnou osobou ve smyslu § 42 odst. 1 tr. ř., a také ji tak označoval; dovolatelka byla v tomto postavení společně se svým zmocněncem přítomna veřejnému zasedání, kde měla prostor se vyjádřit k návrhu státní zástupkyně na uložení ochranného opatření, čehož také prostřednictvím svého zmocněnce využila. Nakonec sám zmocněnec, prostřednictvím něhož bylo podáno projednávané dovolání, v tomto veřejném zasedání dával na zvážení, zda může mít dovolatelka v jednom řízení postavení zúčastněné osoby i postavení obviněné (ač přitom dříve byla zproštěna obžaloby), a tedy se jeví absurdní, pokud se nyní dovolatelka snaží prostřednictvím svého zmocněnce Nejvyšší soud přesvědčit o tom, že postavení zúčastněné osoby neměla. Dovolatelka tak měla zcela vyhovující prostor se v postavení zúčastněné osoby vyjádřit k návrhu na uložení ochranného opatření, čehož také využila. Souhlasně se státním zástupcem lze uvést, že byť se z obsahu trestního spisu nejeví, že by dovolatelka byla samostatně poučena o svých právech v postavení zúčastněné osoby (§ 42 odst. 2 tr. ř.), soudy postupovaly tak, že dovolatelce plně umožnily výkon těchto práv, a ta jich – jak popsáno shora – beze zbytku využila, byť o nich nebyla formálně předem poučena. Nedošlo tak k zásahu do procesních práv dovolatelky, natož k tak extrémnímu zásahu, který by znemožnil zákonné uložení ochranného opatření, jak tomu bylo v rozhodnutí č. 28/2021-III. Sb. rozh. tr., na které dovolatelka odkázala (v odkazovaném rozhodnutí zúčastněné osobě nebyl vůbec umožněn výkon jejích práv, nebyla jí doručována rozhodnutí, která se jí bezprostředně týkala apod., což neodpovídá procesním okolnostem v této věci).
30. Nejvyšší soud se nakonec nebude vyjadřovat k dovolací argumentaci, jež je založena na odůvodnění zrušeného odsuzujícího rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 14. 6. 2024, sp. zn. 68 T 5/2022, který nikdy nenabyl právní moci, a kterým dovolatelce (skutečně) nebyl uložen trest propadnutí věci. Tato argumentace je totiž založena na něčem, co de iure neexistuje a nemá (odsuzující výrok) žádnou právní závaznost; nadto, byla-li by obviněná v konečném důsledku odsouzena za trestný čin podle obžaloby proti její osobě, mohla být podoba zejména výroku o trestu odlišná od zrušeného rozhodnutí, neboť ve věci podala odvolání státní zástupkyně v neprospěch dovolatelky, a to právě s ohledem na doplnění trestu propadnutí věci. Dovolatelka tak argumentuje něčím, co není jisté, že by bylo skutečně tak, jak se jevilo ze shora zmíněného zrušeného rozhodnutí. Jde tedy o zcela hypotetické úvahy, a proto se jimi Nejvyšší soud nebude zabývat.
31. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. s odkazem na § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. nebyl naplněn.
IV. Závěr
32. Ze shora uvedených závěrů vyplývá, že předložená dovolací argumentace byla zjevně neopodstatněná potud, pokud ji šlo vůbec podřadit pod uplatněné dovolací důvody. Nejvyšší soud proto dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
33. Pokud šlo o návrh dovolatelky k přerušení výkonu napadeného
rozhodnutí, Nejvyšší soud se jím nezabýval, a to jednak proto, že se nejevilo, že by dovolání mohlo být důvodné, jednak vzhledem ke krátké době, ve které Nejvyšší soud o dovolání rozhodl.
34. Nejvyšší soud rozhodl podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. 7. 2025
JUDr. Radek Doležel předseda senátu