USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 18. 6. 2025 o dovoláních, která podali obvinění 1. Ing. Vladimír Výborný, trvale bytem Kotíkovská 750/32, Plzeň-Bolevec, a 2. J. K., proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 23. 1. 2025, sp. zn. 9 To 1/2025, jenž rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 8 T 144/2023, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněných Ing. Vladimíra Výborného a J. K. odmítají.
1. Rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město ze dne 22. 11. 2024, sp. zn. 8 T 144/2023, byl obviněný Ing. Vladimír Výborný uznán vinným přečinem zpronevěry podle § 206 odst. 1, 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále ve zkratce jen „tr. zákoník“), a zločinem „podvodu“ (ač byl míněn zločin zpronevěry) podle § 206 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku, za něž mu byl podle § 206 odst. 4 a § 43 odst. 1 tr. zákoníku uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání 30 měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr.
zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 30 měsíců. Dovolatelka J. K. byla týmž rozsudkem podle § 226 písm. b) tr. ř. zproštěna obžaloby pro skutek, kterým měla spáchat zločin legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 216 odst. 1, 3 písm. a), odst. 4 písm. d) tr. zákoníku. Podle § 101 odst. 2 písm. e) tr. zákoníku jí bylo uloženo ochranné opatření zabrání věci, a to částky ve výši 3 330 680 Kč, která se nacházela na účtu č. XY a byla zajištěna na základě usnesení Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Plzeňského kraje, Městského ředitelství policie Plzeň, ze dne 14.
10. 2021, č. j. KRPP-70215-132/TČ-2020-030581.
2. Uvedených trestných činů se obviněný Ing. Vladimír Výborný podle rozsudku soudu prvního stupně dopustil dvěma skutky (zjednodušeně uvedeno) následovně. Pod bodem 1) výroku rozsudku soudu prvního stupně byl obviněný uznán vinným, že dne 29. 12. 2019 na přesně nezjištěném místě, jako osoba jednající na základě plné moci za obchodní společnost lan-shop.cz, s. r. o. (dále jen „lan-shop.cz“), která mu byla udělena po skončení jeho funkce jednatele v uvedené obchodní společnosti, odčerpal v úmyslu se obohatit z označeného bankovního účtu této obchodní společnosti vedeného u Fio banky, a. s. (dále jen „Fio banka“), částku ve výši 677 480 Kč, z toho částku ve výši 87 082,07 Kč jako vlastní prostředky náležející obchodní společnosti lan-shop.cz na tomto účtu a částku ve výši 590 397,93 Kč jako kontokorentní úvěr na základě smlouvy o kontokorentním úvěru, kterou dne 9. 10. 2019 uzavřel ještě jako jednatel za obchodní společnost lan-shop.cz s Fio bankou. Částku ve výši 677 480 Kč přitom zaslal na označený bankovní účet své přítelkyně J. K., která ji převedla na jiný svůj bankovní účet, jehož disponentem byl i sám obviněný. Tímto svým jednáním způsobil poškozeným obchodní společnosti Fio banka, a. s., škodu ve výši 590 397,93 Kč a obchodní společnosti lan-shop.cz škodu ve výši 87 082,07 Kč. Skutku pod bodem 2) se dopustil v zásadě shodným jednáním jako v bodě 1) s tím rozdílem, že šlo o účet vedený ve prospěch obchodní společnosti lan-shop.cz u Československé obchodní banky, a. s. (dále ve zkratce jen „ČSOB“), z něhož dne 29. 12. 2019 nechal převést částku ve výši 2 653 200 Kč, jež celá byla čerpána jako kontokorentní úvěr na základě smlouvy o kontokorentním úvěru, kterou dne 21. 3. 2014 uzavřel ještě jako jednatel obchodní společnosti lan-shop.cz s ČSOB. Tímto svým jednáním způsobil poškozené obchodní společnosti Československá obchodní banka, a. s., škodu v uvedené výši 2 653 200 Kč. Naproti tomu byla J. K. zproštěna obžaloby pro skutky spočívající v tom, že obviněnému Ing. Vladimíru Výbornému poskytla své bankovní účty, aby na ně převedl uvedené prostředky, přičemž je následně převedla na jiný svůj bankovní účet, k němuž měl dispoziční právo i obviněný.
3. Proti rozsudku soudu prvního stupně podali oba dovolatelé odvolání, o kterých rozhodl Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 23. 1. 2025, sp. zn. 9 To 1/2025, následovně. Pod bodem I. z podnětu odvolání obviněného Ing. Vladimíra Výborného podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušil rozsudek soudu prvního stupně toliko ve výroku o uloženém trestu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že mu podle § 206 odst. 4 a § 43 odst. 1 tr. zákoníku uložil úhrnný trest odnětí svobody v trvání 2 roků, jehož výkon podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 2 roků. Pod bodem II. podle § 256 tr. ř. zamítl odvolání J. K. jako nedůvodné.
4. Jen ve stručnosti lze připomenout, že v dané věci je shora označený rozsudek soudu prvního stupně až druhým rozhodnutím ve věci samé, protože jeho předchozí odsuzující rozsudek (ze dne 7. 5. 2024) byl usnesením odvolacího soudu ze dne 1. 8. 2024, sp. zn. 9 To 162/2024, zrušen a věc byla vrácena soudu prvního stupně k novému rozhodnutí. Přitom prvním rozsudkem byli oba obvinění uznáni vinnými, a to obviněný Ing. Vladimír Výborný pod bodem 1) jednak přečinem podvodu podle § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku a jednak přečinem krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, u jednání pod bodem 2) zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku a J. K. zločinem legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 216 odst. 1, 3 písm. a), odst. 4 písm. d) tr. zákoníku.
II. Dovolání obviněného Ing. Vladimíra Výborného
5. Proti uvedenému rozsudku soudu druhého stupně podal obviněný Ing. Vladimír Výborný prostřednictvím svého obhájce dovolání z důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. h) a m) tr. ř.
6. Obviněný ve svém dovolání uplatnil ve své podstatě jedinou námitku spočívající v tom, že soudy nižších stupňů měly oba skutky, kterými byl uznán vinným, kvalifikovat jako trestné činy zvýhodnění věřitele podle § 223 odst. 1, 2 tr. zákoníku, a nikoli jako trestné činy zpronevěry. Podle něj totiž soudy nižších stupňů nesprávně vyhodnotily otázku existence jeho pohledávky vůči obchodní společnosti lan-shop.cz z dlužného nájemného za užívání prostor sloužících k podnikání této obchodní společnosti. Pokud soud prvního stupně dospěl k závěru o neexistenci této pohledávky na základě toho, že výše dlužného nájemného společně se zákonnými úroky z prodlení byla o 328 045,17 Kč nižší než součet částek odčerpaných obviněným z účtu obchodní společnosti lan-shop.cz, pak nezohlednil, že výpočet výše zákonných úroků z prodlení je pro právního lajka značně složitý a komplikovaný. Při takto složitém výpočtu zákonných úroků z prodlení za několik let zpětně mu nelze klást k tíži, že učinil početní chybu, která dlužné nájemné navýšila. Obviněný proto setrval na svém závěru, že odčerpal prostředky z bankovního účtu obchodní společnosti lan-shop.cz na úhradu tohoto dlužného nájemného, a proto se nejednalo o plnění bez právního důvodu, ale o plnění poskytnuté věřiteli na základě existujícího právního titulu. Zároveň obě poškozené banky přihlásily do insolvenčního řízení vůči obviněnému své pohledávky a obě vůči němu disponují exekučním titulem. Z těchto důvodů se proto nemohl dopustit trestného činu zpronevěry, nýbrž trestného činu zvýhodnění věřitele.
7. Obviněný z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil výrok pod bodem I. rozsudku Krajského soudu v Plzni a přikázal mu, aby věc znovu projednal a rozhodl.
III. Dovolání J. K.
8. Proti rozsudku Krajského soudu v Plzni podala prostřednictvím své obhájkyně dovolání také J. K., a to z důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. h) a m) tr. ř.
9. Dovolatelka nejprve namítla, že nemělo být rozhodnuto o zabrání věci, a to finančních prostředků ve výši 3 330 680 Kč podle § 101 odst. 2 písm. e) tr. zákoníku, neboť tyto prostředky náleží jí, jakožto osobě, která byla pravomocně zproštěna obžaloby a které nebylo přiznáno postavení zúčastněné osoby, nebylo jí ani dáno poučení a ani se nemohla vyjádřit k možnému rozhodnutí o zabrání věci před jeho učiněním.
10. Dovolatelka dále nesouhlasila se závěrem soudů nižších stupňů, že při rozhodování o zabrání věci nemá žádný význam, že finanční prostředky nabyla v dobré víře. Podle ní však z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2019, sp. zn. 5 Tdo 1069/2019, vyplývá, že ochranné opatření zabrání věci nelze uložit osobě, která nabyla věc, která by jí jinak mohla být zabrána, v dobré víře. Pokud však byla zproštěna obžaloby z důvodu nenaplnění subjektivní stránky skutkové podstaty trestného činu, protože neměla důvod nevěřit obviněnému Ing. Vladimíru Výbornému, že se jedná o prostředky z dlužného nájemného, neboť nevěděla, že obchodní společnost lan-shop.cz má značné dluhy a o činnost této obchodní společnosti se nijak nezajímala, pak nabyla tyto finanční prostředky v dobré víře. Prostředky trestního práva nemohou nahrazovat (ne)činnost insolvenčního správce, který vůči ní nepodal odpůrčí žalobu podle § 241 insolvenčního zákona, tudíž ani nebyla vyslovena neúčinnost převodu těchto finančních prostředků na její bankovní účet.
11. Dovolatelka závěrem upozornila, že státní zástupce ani poškození zabrání věci nenavrhli, navíc obviněný Ing. Vladimír Výborný je povinen uspokojit nároky poškozených, neboť poškození vůči němu disponují exekučními tituly.
12. Z uvedených důvodů dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil výrok pod bodem II. rozsudku odvolacího soudu a sám rozhodl tak, že k odvolání zúčastněné osoby se zrušuje rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o zabrání věci, a to částky 3 330 680 Kč.
IV. Vyjádření k dovoláním a replika J. K.
13. K dovoláním dovolatelů se vyjádřil nejvyšší státní zástupce prostřednictvím státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, který nejprve shrnul dosavadní průběh trestního řízení a jejich dovolací námitky.
14. Státní zástupce se nejprve zabýval dovoláním obviněného Ing. Vladimíra Výborného. Obviněný sice uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., přesto rozporoval převážně skutková zjištění učiněná soudy nižších stupňů, navíc obviněný již předestřenou obhajobu uplatnil v předchozích fázích trestního řízení a soudy nižších stupňů se jí dostatečně zabývaly. O protiprávním jednání obviněného tak svědčí to, že převedl svůj obchodní podíl v obchodní společnosti lan-shop.cz na tzv. bílého koně a nechal si od něj vystavit plnou moc opravňující k jednání za tuto obchodní společnost a následné získání finančních prostředků formou kontokorentů, které nesplácel a následně je vyvedl z bankovních účtů vedených ve prospěch obchodní společnosti lan-shop.cz. Námitku obviněného, že tyto finanční prostředky převedl za účelem úhrady dlužného nájemného, považoval státní zástupce ve shodě se soudy nižších stupňů za zjevně účelovou, když obviněný jako jediný společník a jednatel obchodní společnosti lan-shop.cz nikdy předtím nájemné nehradil. Podle státního zástupce je z uvedených důvodů zvolená právní kvalifikace správná, neboť obviněný si svým protiprávním jednáním přisvojil cizí věc, která mu byla z titulu vystupování za obchodní společnost lan-shop.cz svěřena, a to ve snaze o obohacení vlastního rozpočtu, nikoli ve snaze o obohacení jednoho z věřitelů. Obviněný se proto dopustil trestných činů zpronevěry, nikoli zvýhodnění věřitele.
15. Státní zástupce se dále vyjádřil k dovolání J. K. Jí uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. není zcela přiléhavý k uplatněné dovolací argumentaci, neboť dovolatelka brojila proti uloženému ochrannému opatření zabrání věci, k čemuž slouží dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. Státní zástupce dále upozornil, že dovolatelka je aktivně legitimována k podání dovolání, přestože má postavení zúčastněné osoby, a to s ohledem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2019, sp. zn. 5 Tdo 1069/2019.
16. K námitkám dovolatelky, že jako zúčastněná osoba nebyla náležitě poučena a nemohla tak uplatňovat svá práva podle § 42 odst. 1, 2 tr. ř., státní zástupce uvedl, že během celého trestního řízení byla opakovaně poučována o svých právech, která také plně využívala. Dovolatelka měla v trestním řízení postavení obviněné, resp. obžalované, mohla se tak k věci plně vyjadřovat a navrhovat, jak se zajištěnými finančními prostředky naložit.
17. Podle státního zástupce nebyla dána ani překážka nabytí finančních prostředků zúčastněnou osobou v dobré víře, která by neumožnila uložit ochranné opatření zabrání věci podle § 101 odst. 2 písm. e) tr. zákoníku. Dovolatelka sice byla zproštěna obžaloby, nicméně zabrané finanční prostředky jsou výnosem z trestné činnosti, které na ni obviněný Ing. Vladimír Výborný účelově převedl. Navíc dovolatelka sama uvedla, že o obchodní společnosti lan-shop.cz neměla povědomí, nezajímala se o ni a vše činila pouze proto, že jí to obviněný Ing. Vladimír Výborný přikázal. Dovolatelka pak nijak neověřila stav obchodní společnosti lan-shop.cz ani oprávnění k přijetí prostředků za údajně dlužné nájemné a ani nijak nezkoumala, proč měla tyto finanční prostředky z pokynu obviněného Ing. Vladimíra Výborného převádět na další bankovní účty. Přístup dovolatelky tak nijak nesvědčí o nabytí těchto prostředků v dobré víře.
18. Ze všech shora rozvedených důvodů státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného Ing. Vladimíra Výborného a J. K. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněná, a učinil tak v neveřejném zasedání v souladu s § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Zároveň vyslovil souhlas s konáním neveřejného zasedání také pro případ jiného než navrhovaného rozhodnutí [§ 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
19. Vyjádření státního zástupce bylo zasláno k případné replice dovolatelům, tohoto práva využila J. K. Dovolatelka nesouhlasila se závěrem státního zástupce, že finanční prostředky nenabyla v dobré víře. Finanční prostředky totiž musela nabýt v dobré víře, jinak by soud prvního stupně nemohl rozhodnout, že se zprošťuje obžaloby. Podle ní státní zástupce také zcela přehlédl, že dovolatelka disponovala nájemními smlouvami, smlouvou o postoupení pohledávky a darovací smlouvou, ze kterých vyplývá, že jí bylo plněno na základě platných právních důvodů. Finanční prostředky tak přijala v dobré víře jako dlužné nájemné, neboť byla vlastníkem nemovitosti, ve které obchodní společnost lan-shop.cz vykonávala svou podnikatelskou činnost.
V. Posouzení přípustnosti a důvodnosti dovolání
a) Obecná východiska
20. Nejvyšší soud nejprve zjistil, že jsou splněny všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení. Dovolání podali obvinění Ing. Vladimír Výborný a J. K. Obviněný je osobou oprávněnou podat dovolání podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. Otázkou, zda je osobou oprávněnou podat dovolání také osoba, která původně měla postavení obviněného, avšak byla obžaloby zproštěna (popř. bylo proti ní zastaveno trestní stíhání, anebo skončilo jiným rozhodnutím než odsuzujícím rozsudkem) a zároveň jí bylo v tomtéž trestním řízení uloženo ochranné opatření, se Nejvyšší soud již zabýval především v již zmíněném usnesení ze dne 12.
12. 2019, sp. zn. 5 Tdo 1069/2019, které bylo uveřejněno pod č. 57/2021 Sb. rozh. tr., podle nějž obviněným podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. se rozumí i osoba, proti níž v daném trestním řízení bylo vedeno trestní stíhání, jež bylo následně pravomocně skončeno jiným způsobem než odsuzujícím rozsudkem, a poté bylo takové osobě uloženo ochranné opatření, jak tomu bylo i v nyní projednávaném případě (z podobného přístupu založeném na extenzivním výkladu pojmu obviněného vychází i rozhodnutí č. 36/2024-I.
Sb. rozh. tr.). Dovolání tak podaly oprávněné osoby, a to včas a na místě k tomu určeném (§ 265e tr. ř.), mají též zákonem požadované náležitosti (§ 265f tr.
ř.) a směřují proti rozhodnutím, které lze napadnout tímto mimořádným opravným prostředkem [§ 265a odst. 1, 2 písm. a) a h) tr. ř.]. Nejvyšší soud se tak mohl zabývat otázkou povahy a opodstatněnosti uplatněných námitek ve vztahu k dovolateli označeným dovolacím důvodům.
21. Dovolání je svou povahou mimořádným opravným prostředkem, který na rozdíl od odvolání není možné podat z jakéhokoli důvodu, ale jen z některého z taxativně vymezených důvodů v § 265b odst. l a 2 tr. ř. Podání dovolání z jiného důvodu je vyloučeno. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován, ale je třeba, aby námitky dovolatele takovému důvodu také svým obsahem odpovídaly.
22. Oba obvinění uplatnili shodně dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. h) a m) tr. ř.
23. Obecně lze uvést, že dovolání z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je možno podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Jde tedy o nesprávný výklad a použití norem trestního práva hmotného, případně na něj navazujících hmotněprávních norem jiných právních odvětví. Podstatou je vadné uplatnění příslušných ustanovení hmotného práva na skutkový stav zjištěný soudem prvního a druhého stupně. Tento dovolací důvod je dán zejména tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo
nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v tom, že rozhodná skutková zjištění sice potvrzují spáchání určitého trestného činu, ale soudy nižších stupňů přesto dospěly k závěru, že nejde o trestný čin, ačkoli byly naplněny všechny jeho zákonné znaky. Tento dovolací důvod ovšem nespočívá v případném procesním pochybení soudů nižších stupňů ani v tom, že se dovolatel sice domáhá použití norem hmotného práva, ale na takový skutek, k němuž dospěl vlastní interpretací provedených důkazů, které soudy prvního a druhého stupně vyhodnotily odlišně od názoru dovolatele. Dovolání s poukazem na citovaný důvod nemůže být založeno na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění z nich vyvodily, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování apod. Dovolání je koncipováno jako mimořádný opravný prostředek a je tudíž určeno k nápravě pouze závažných právních vad pravomocných rozhodnutí.
24. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. je dán tehdy, bylo-li rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Tento důvod dovolání má dvě alternativy uplatnění. Podstata dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. je tedy v tom, že soud druhého stupně měl v řízení o odvolání přezkoumat určité rozhodnutí napadené řádným opravným prostředkem po věcné stránce, ale místo toho, aniž byly splněny procesní podmínky pro takový postup, odmítl nebo zamítl řádný opravný prostředek. Druhou alternativou je skutečnost, že odvolateli sice nebylo odepřeno právo na přístup k soudu druhého stupně, ale tento soud – ač v řádném opravném řízení věcně přezkoumával napadené rozhodnutí soudu prvního stupně – neodstranil vadu vytýkanou v řádném opravném prostředku, nebo navíc sám zatížil řízení či své rozhodnutí vadou zakládající některý z dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. a) až m) tr. ř.
b) K námitkám obviněného Ing. Vladimíra Výborného
25. Nejvyšší soud předně zjistil, že prakticky veškeré námitky deklarované v dovolání obviněný uplatnil již v předcházejících stadiích trestního řízení v rámci své obhajoby, byly tak součástí jeho argumentace před soudem prvního i druhého stupně. Oba soudy nižších stupňů se s nimi také v zásadě vypořádaly, takže na odůvodnění jejich rozhodnutí lze v podstatě (až na níže uvedené výhrady) odkázat (v případě rozsudku soudu prvního stupně zejména na body 20. – 22. na str. 10-12, odvolací soud vyjádřil souhlas se závěry soudu prvního stupně a k tomu učinil vlastní vyjádření v bodech 27. – 29. na str. 5-6 svého rozsudku). Takto pojaté dovolání Nejvyšší soud zpravidla odmítne jako zjevně neopodstatněné (pokud ovšem dovolací námitky odpovídají uplatněným dovolacím důvodům).
26. Předně je třeba uvést, že obviněný Ing. Vladimír Výborný zjevně zcela nedůvodně uplatňoval dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., ostatně ve svém dovolání ani sám vůbec nevysvětlil, kterou ze shora rozvedených dvou variant (případně jejich subvariant) považuje za naplněnou a čím měla být naplněna. Jde totiž o to, že nemohl být naplněn základní zákonný předpoklad tohoto dovolacího důvodu, a sice že odvolací soud jeho odvolání zamítl nebo odmítl, tj. rozhodl podle § 253 odst. 1, § 253 odst. 3 nebo § 256 tr.
ř. Protože odvolací soud tímto způsobem nepostupoval, ale naopak odvolání obviněného, třebaže jen zčásti, považoval za důvodné, a proto z jeho podnětu napadený rozsudek soudu prvního stupně zrušil podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. a následně sám znovu v tomto rozsahu rozhodl podle § 259 odst. 3 tr. ř. Pokud totiž odvolací soud, třebaže jen v marginální části, shledá odvolání důvodným a z jeho podnětu napadený rozsudek zruší, již nemůže rozhodnout o zamítnutí (či odmítnutí) odvolání ve zbývající části, neboť opravný prostředek v trestních věcech se považuje za nedělitelný a je možno o něm rozhodnout jediným výrokem a způsobem (tj. není možno jako v občanském soudním řízení opravnému prostředku zčásti vyhovět a zčásti jej zamítnout).
27. V trestních věcech totiž po desítky let platí pravidlo, že o tomtéž opravném prostředku nelze rozhodnout dvěma různými způsoby, jinými slovy, je-li alespoň zčásti opravnému prostředku vyhověno (byť jde z pohledu strany, která opravný prostředek podala, o část marginální) a napadené rozhodnutí je, byť jen zčásti, zrušeno, není možno ve zbývající části takový opravný prostředek zamítnout, odmítnout či o něm učinit jiné rozhodnutí. Pokud totiž odvolací soud zčásti napadený rozsudek zruší z podnětu podaného odvolání, zároveň tím rozhoduje tak, že ve zbývající části se odvolání nevyhovuje a vlastně jej tedy materiálně ve zbývající části zamítá, aniž by se o tom měl učinit samostatný formální výrok, neboť o jednom opravném prostředku nemůže být rozhodnuto dvěma protichůdnými výroky.
Odvolací soud je totiž zároveň vázán ustanovením § 258 odst. 2 tr. ř. a nemůže zrušit celý napadený rozsudek, je-li vadná jen jeho část, kterou lze oddělit od ostatních. V tomto směru lze odkázat na odbornou literaturu (např. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád II. § 157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3050 – k § 256, bod 1.), jakož i na ustálenou judikaturu obecných soudů – srov. zejména publikovaná rozhodnutí č. 37/1965, č. 34/2000 a č. 14/2005 Sb. rozh. tr., explicitně též v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18.
7. 2002, sp. zn. 5 Tdo 388/2002, publikovaném pod č. T 417. ve svazku 17 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2002, a též v časopise Trestněprávní revue, č. 12/2002, na str. 367, v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2002, sp. zn. 3 Tdo 810/2002, publikovaném pod č. T 486. ve svazku 20 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2003 (podle nějž je ze stejných důvodů dokonce zcela nadbytečné jakékoliv uvádění, že „jinak zůstává napadený rozsudek nedotčen“), jakož i v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8.
1. 2003, sp. zn. 7 Tdo 1079/2002, publikované pod č. T 531. ve svazku 23 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2003, dále případně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2006, sp. zn. 3 Tdo 640/2006, či z poslední doby usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2017, sp. zn. 8 Tdo 402/2017, usnesení ze dne 16. 10. 2019, sp. zn. 8 Tdo 1059/2019, usnesení z téhož dne pod sp. zn. 8 Tdo 944/2019, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2020, sp. zn. 5 Tdo 324/2019 (ústavní stížnost proti tomuto rozhodnutí byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 26.
1. 2021, sp. zn. I. ÚS 3175/20), případně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2021, sp. zn. 5 Tdo 52/2021 (ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 15. 6. 2021, sp. zn. IV. ÚS 199/21). Ústavní soud vlastní rozpornou aplikační praxi v tomto ohledu (viz zejména odlišné stanovisko v jeho nálezech ze dne 10. 7. 2018, sp. zn. IV. ÚS 1272/18, ze dne 9. 10. 2018, sp. zn. IV. ÚS 597/18, a ze dne 16. 7. 2019, sp. zn. I. ÚS 448/19) sjednotil stanoviskem pléna ze dne 10. 5. 2022, sp. zn. Pl.
ÚS – st.
28. Odvolací soud se přitom také náležitě vypořádal i s otázkou, proč ve zbývajícím rozsahu odvolání obviněného nevyhověl. Lze tak konstatovat, že ve výroku rozsudku odvolacího soudu ani žádný výrok nechybí ve smyslu § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., což ovšem obviněný ani nenamítal, a proto této otázce není třeba věnovat dále pozornost.
29. Obviněný Ing. Vladimír Výborný ve svém dovolání uplatnil v podstatě jedinou námitku, kterou by bylo možno podřadit pod jím uplatněný dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., a sice že dvě protiprávní jednání měla být právně posouzena jako trestné činy zvýhodnění věřitele, a nikoli jako trestné činy zpronevěry. Soudy nižších stupňů totiž podle něj nesprávně vyhodnotily otázku existence jeho pohledávky z dlužného nájemného vůči obchodní společnosti lan-shop.cz. Ve skutečnosti však ani tato námitka uvedenému dovolacímu důvodu neodpovídá, neboť obviněný se jí vlastně domáhá právního posouzení jiných skutkových závěrů, než k jakým dospěly soudy nižších stupňů. Obviněný tak vlastně nevznesl námitku nesprávného právního posouzení správně zjištěného skutkového stavu, ale žádal právně posoudit skutkový stav jiný, k němuž dospěl vlastní interpretací důkazů, zatímco soudy nižších stupňů dospěly k závěrům odlišným, z nichž předtím vycházel i veřejný žalobce. Verze obviněného byla soudy nižších stupňů odmítnuta, je považována za vyvrácenou provedeným dokazováním, soud prvního stupně své vlastní skutkové závěry shrnul ve skutkové větě výrokové části svého rozsudku, a právě ty je třeba právně posoudit. Obviněný však ve skutečnosti nežádal právně posoudit tento skutkový stav, k jakému dospěl soud prvního stupně, ale odlišnou verzi skutkového děje, která byla provedeným dokazováním vyvrácena.
30. K uplatněné námitce obviněného se proto Nejvyšší soud může vyjádřit pouze stručně a nad rámec výše uvedeného (obiter dictum) a ve zbytku v plném rozsahu může odkázat na příslušné pasáže odůvodnění rozsudků soudů nižších stupňů, zejména pak rozsudku soudu prvního stupně.
31. Obhajobou obviněného, kterou uplatnil ve svém dovolání, se navíc, jak již bylo uvedeno, soudy nižších stupňů zabývaly v předchozích fázích trestního řízení a dostatečně odůvodnily, proč jí neuvěřily a považovaly ji za zcela účelovou, s čímž Nejvyšší soud souhlasí. Proto lze jen pro úplnost zopakovat, že z provedeného dokazování vyplynulo, že finanční prostředky, které obviněný převedl z bankovních účtů obchodní společnosti lan-shop.cz na bankovní účet J. K., nebyly úhradou za dlužné nájemné, jak obviněný namítal.
Bylo totiž prokázáno, že částka, kterou obviněný takto převedl z bankovních účtů obchodní společnosti lan-shop.cz, neodpovídala výši údajného dlužného nájemného, když byla o 328 045,17 Kč vyšší. Pokud obviněný namítal, že pro právního lajka je výpočet dlužného nájemného s úroky z prodlení značně složitý, proto mu soudy nižších stupňů neměly klást k tíži, že v tomto výpočtu udělal chybu, pak lze upozornit, že z provedeného dokazování vyplynulo, že dne 1. 6. 2018 obviněný převedl nemovitost, ve které měla obchodní společnost lan-shop.cz sídlo, na obviněnou J.
K. a zároveň jí postoupil také pohledávku dlužného nájemného, která byla správně a přesně vyčíslena. Přitom se jednalo o dlužné nájemné i s úroky z prodlení od října roku 2012. Předně však z provedeného dokazování vyplynulo, že obchodní společnost lan-shop.cz nikdy předtím nájem nehradila, a to ani po převodu nemovitosti a tvrzeného postoupení pohledávky z nájemného na obviněnou J. K. a obviněný začal dlužné nájemné požadovat, resp. obhajovat neoprávněný převod finančních prostředků z bankovních účtů vedených ve prospěch obchodní společnosti lan-shop.cz údajnou pohledávkou za dlužné nájemné až v průběhu trestního řízení.
Nadto kdyby se skutečně jednalo o úhradu dlužného nájemného, nebyl by zde žádný důvod pro to, aby J. K. na pokyn obviněného Ing. Vladimíra Výborného převáděla tyto finanční prostředky během velmi krátké doby na další bankovní účty.
32. Soudy nižších stupňů důvodně dospěly k závěru, že se obviněný z důvodů neuspokojivých hospodářských výsledků v době před inkriminovaným jednáním rozhodl ukončit svoji podnikatelskou činnost, ve snaze zprostit se jakékoli odpovědnosti převedl svůj obchodní podíl v obchodní společnosti lan-shop.cz na obchodní společnost EYESHOT, a. s., jejímž jediným akcionářem byl Petr Krizstán, který fungoval jako tzv. bílý kůň (byl osobou bez domova, za úplatu na sebe nechával převést obchodní podíly v mnoha nefunkčních obchodních společnostech).
Petr Krizstán se také stal sice jediným jednatelem obchodní společnosti lan-shop.cz, avšak tuto funkci reálně nevykonával, za ni ve skutečnosti dále vystupoval obviněný Ing. Vladimír Výborný na základě plné moci, kterou mu jednatel formálně udělil (aniž by bylo jakkoliv specifikováno zaměření zplnomocnění). Následně obviněný s vědomím, že obchodní společnost lan-shop.cz již nadále nebude podnikat, z jejích bankovních účtů pro potřebu vlastní i J. K., převedl disponibilní částky z bankovních účtů vedených u Fio banky a ČSOB na bankovní účet vedený ve prospěch J.
K., které dal pokyn, aby je převedla na další bankovní účty. Důvodně tak soud prvního stupně neuvěřil obhajobě obviněného, že šlo o úhradu nájemného. Za takové situace proto ani nelze akceptovat dovolací námitku obviněného, že šlo o upřednostnění jednoho věřitele před dalšími, a proto mělo být jeho jednání posouzeno jako méně závažný trestný čin zvýhodnění věřitele.
33. Jen na okraj a nad rámec vypořádání námitek obviněného může Nejvyšší soud připojit poznámku k právní kvalifikaci jednání kladeného obviněnému za vinu, jak ji nakonec zvolily soudy nižších stupňů. Ze skutkových závěrů uvedených v popisu skutku ve výrokové části rozsudku soudu prvního stupně i odůvodnění obou rozsudků soudů nižších stupňů se zdá jako mnohem spíše odpovídající dříve zvolená právní kvalifikace jednání obviněného jako podvod, a to dokonce spáchaný v pokračování podle § 116 tr. zákoníku, jde-li o tu část finančních prostředků, kterou obviněný čerpal z účtů vedených ve prospěch obchodní společnosti lan-shop.cz na úkor obou bank.
Pokud totiž (správným) závěrem soudů nižších stupňů bylo, že tzv. přečerpáním prostředků z účtů vedených ve prospěch obchodní společnosti lan-shop.cz (tedy tzv. do minusu) poškodil obě banky (Fio banku a ČSOB), přičemž v době čerpání věděl, že tyto peníze bankám nikdy nevrátí, protože se podnikání obchodní společnosti lan-shop.cz ukončuje, ve skutečnosti se v průběhu jediného dne (29. 12. 2009) dopustil podvodu na úkor těchto obou bank, když v uvedený den, kdy došlo k převodům, využíval dříve sjednaných smluvních podmínek o kontokorentním účtu (v případě ČSOB sjednaných již v roce 2014, v případě Fio banky krátce předtím v říjnu 2019).
V takovém případě by přicházelo v úvahu ohledně částek 590 397,93 Kč u Fio banky (bod 1.) a 2 653 200 Kč u ČSOB (bod 2.) jednání posoudit jako jediný pokračující trestný čin spáchaný dvěma útoky (§ 116 tr. zákoníku), a sice zločin podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, a jen v případě částky 87 082,07 Kč čerpané na úkor samotné obchodní společnosti lan-shop.cz jako přečin zpronevěry podle § 206 odst. 1 tr. zákoníku (spáchaný v jednočinném souběhu).
34. Ovšem takové námitky obviněný nevznášel, ani by takové odlišné právní posouzení zřejmě nebylo v jeho prospěch, proto ani Nejvyšší soud neměl prostor se těmito otázkami dále zabývat a napadený rozsudek soudu druhého stupně jen z těchto důvodů zrušit. Stejně tak obviněný nenamítal ani zjevnou chybu, kterou nedůvodně nenapravil ani odvolací soud, jenž si jí byl dobře vědom, a která spočívala v nesouladu zákonného pojmenování trestného činu a ustanovení, které bylo podle soudu prvního stupně jednáním pod bodem 2. naplněno (soud prvního stupně totiž ve výroku v právní kvalifikaci uvedl, že obviněného uznává vinným zločinem podvodu, ač zjevně mínil zločin zpronevěry, jak vyplývá z označení zákonného ustanovení i následného odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Protože ani tuto zjevnou vadu obviněný v dovolání nenamítal, nemohl Nejvyšší soud jen pro ni napadený rozsudek odvolacího soudu (popř. i předcházející rozsudek soudu prvního stupně) zrušit, neboť dovolací řízení je založeno na principu vázanosti podaným dovoláním a důvody v něm uvedenými, a nikoli na revizním principu, který se jako výjimka uplatní jen velmi omezeně (viz k tomu § 265i odst. 3 až 4 tr. ř. – srov. k tomu např. JELÍNEK, J. a kol. Trestní právo procesní. 7. vydání. Praha: Leges, 2023, str. 756; ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád II. § 157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3248 a násl. – k § 265i odst. 3 a 4 tr. ř.).
c) K námitkám J. K.
35. Proti rozsudku odvolacího soudu podala dovolání také obviněná J. K., která byla v tomto trestním řízení pravomocně zproštěna obžaloby, avšak bylo jí uloženo ochranné opatření zabrání věci. Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, kterým bylo zamítnuto její odvolání proti výroku o tomto ochranném opatření uloženém rozsudkem soudu prvního stupně, podala jen obviněná, která zpochybňuje správnost uložení tohoto ochranného opatření.
36. Obviněná sice správně využila dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., protože odvolací soud jako soud druhého stupně zamítl podle § 256 tr. ř. její odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, kterým jí bylo uloženo ochranné opatření [viz § 265a odst. 2 písm. h) tr. ř. ve spojení s § 265a odst. 2 písm. e) tr. ř. per analogiam], nicméně pak odkazovala zcela nepřípadně na dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., ač zjevně měla s ohledem na zpochybňovaný výrok rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s rozsudkem soudu druhého stupně a vznesené námitky odkazovat na dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř., jak správně poukázal ve svém vyjádření i státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. Z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. totiž lze brojit proti rozhodnutí, jímž bylo uloženo ochranné opatření, pokud nebyly splněny podmínky stanovené zákonem pro jeho uložení. Obviněná tento nedostatek svého dovolání nenapravila ani ve své replice k vyjádření státního zástupce, když si zřejmě byla vědoma, že důvody dovolání lze podle § 265f odst. 2 tr. ř. měnit jen po dobu trvání lhůty k podání dovolání, která v době koncipování repliky již uplynula, stejně tak v replice nelze úspěšně doplňovat další námitky (viz k tomu i rozhodnutí č. 40/2024 Sb. rozh. tr.). Jinými slovy obviněná neuplatnila jediný relevantní důvod, kterému by podle svého obsahového zaměření mohly jí uplatněné dovolací námitky odpovídat, tedy jí vznesené námitky svým obsahovým zaměřením neodpovídají uplatněným dovolacím důvodům.
37. Přesto se Nejvyšší soud v zájmu zachování práva na spravedlivý proces a neodpírání práva na přístup k soudu (tzv. denegatio iustitiae) stručně nad rámec výše uvedeného vypořádá i s jádrem námitek ze strany obviněné.
38. Dovolatelka svým dovoláním především vznášela procesní námitky, které vůbec neodpovídají svým zaměřením uplatněnému dovolacímu důvodu uvedenému v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., kterým lze zpochybňovat jen nesprávnou aplikaci hmotněprávních ustanovení (viz ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád II. § 157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3164 a násl.). Obviněná totiž namítala, že jí v průběhu trestního řízení nebylo přiznáno postavení zúčastněné osoby, nebyla poučena o svých právech, proto se ani nemohla vyjádřit k možnému rozhodnutí o zabrání věci a státní zástupce ani poškození zabrání věci v trestním řízení nenavrhli. To vše jsou námitky, které směřují proti procesnímu postupu a procesním podmínkám uložení ochranného opatření zabrání věci, nejde tak vůbec o aplikaci hmotného práva, proto na tyto námitky vůbec dovolatelkou uplatněný dovolací důvod nemůže dopadat.
39. Kromě toho však ani nelze s dovolatelkou souhlasit, že by byla na svých právech zkrácena, jak uvádí, a i z tohoto důvodu jsou jí uplatněné a shora uvedené procesní námitky zjevně neopodstatněné. Předně nelze souhlasit, že by v řízení před soudy nižších stupňů byla zkrácena na svých právech tím, že jí nebylo přiznáno postavení zúčastněné osoby, nebyla tak poučena, že by mohla o zajištěné prostředky přijít a nemohla se ani vyjádřit k jejich možnému odčerpání. V tomto trestním řízení byla totiž dovolatelka spolu s obviněným Ing.
Vladimírem Výborným trestně stíhána, takže měla ještě silnější postavení obviněné, které jí dávalo dokonce více práv než jako pouhé zúčastněné osobě (např. její obhájce se mohl účastnit procesních úkonů v přípravném řízení). Bylo také od počátku zřejmé, že jí hrozí, že peníze, které byly v průběhu trestního řízení zajištěny, a nakonec jí byly zabrány, mohou být odčerpány jako výnos z trestné činnosti, a to trestní sankcí – buď trestem propadnutí věci, anebo ochranným opatřením zabrání věci, a to i v závislosti na tom, bude-li či nebude-li uznána v tomto řízení vinnou.
Ostatně státní zástupkyně v podané obžalobě (viz bod 5. návrhů v obžalobě na str. 4) navrhl rozhodnout i o zajištěných finančních prostředcích ve výši 3 330 680 Kč (tj. byl zde i návrh státní zástupkyně, jakkoliv by se mu dalo vyčíst, že nezněl explicitně tak, že se navrhuje jejich propadnutí či zabrání). Kromě toho byla obviněná varována i prvním odsuzujícím rozsudkem soudu prvního stupně, kterým byla uznána vinnou trestným činem legalizace výnosů z trestné činnosti, za což jí byl uložen mimo jiné i trest propadnutí věci, a to částky ve výši 3 330 680 Kč (viz č. l.
1246 trestního spisu). Tento rozsudek pak byl z podnětu jejího odvolání zrušen a věc byla vrácena soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. Dovolatelka v tomto navazujícím řízení měla opět postavení obžalované, následně soud prvního stupně rozhodl, že se zprošťuje obžaloby a zároveň jí uložil ochranné opatření zabrání věci, a to částky 3 330 680 Kč. Vzhledem k tomu, že dovolatelka měla v řízení před soudem prvního stupně postavení obžalované a takto také byla poučována, byla zachována veškerá její práva, která § 42 odst. 1 tr.
ř. přiznává i zúčastněné osobě. Dovolatelka se tak mohla k věci vyjádřit, mohla být přítomna hlavnímu líčení, činit při něm návrhy, nahlížet do spisu a podávat opravné prostředky, byla si přitom po celou dobu vědoma toho, že peníze jsou zajištěny a je třeba o nich rozhodnout, jak opakovaně navrhoval i státní zástupce (byť před prvním rozsudkem v závěrečné řeči ponechával způsob rozhodnutí o nich zcela soudu s ohledem na komplikované řešení civilněprávních a civilněprocesních otázek, v druhé závěrečné řeči ani to již nezmiňoval).
Soud prvního stupně si ani rozhodnutí o zajištěných prostředcích nevyhrazoval do veřejného zasedání, ale rozhodl rovnou v rámci hlavního líčení, v němž měla J. K. postavení obviněné.
Nelze tak přisvědčit jejím námitkám, že byla v tomto ohledu jakkoliv v řízení před soudem prvního stupně zkrácena na svých procesních právech, stejně tak jí byl zachován přístup i k soudu druhého stupně, který její odvolání věcně přezkoumal a s jejími námitkami se věcně vypořádal.
40. Dovolatelka dále namítla, že jí nemohlo být uloženo ochranné opatření zabrání věci, neboť finanční prostředky nabyla v dobré víře, což spojovala s tím, že to implicitně vyplývá i z toho, že byla zproštěna obžaloby podané pro skutek, v němž byl spatřován trestný čin legalizace výnosů z trestné činnosti, který však v jejím jednání nebyl shledán pro nedostatek úmyslného zavinění. Taková námitka by mohla odpovídat dovolacímu důvodu uvedenému v § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř., který však obviněná neuplatnila.
41. Dovolatelce je sice možno (částečně) přisvědčit, pokud nesouhlasila se závěrem odvolacího soudu, že nabytí finančních prostředků v dobré víře nemá žádný význam při rozhodování o uložení ochranného opatření. Nejvyšší soud totiž přiznal dobré víře význam v již zmíněném usnesení ze dne 12. 12. 2019, sp. zn. 5 Tdo 1069/2019, které bylo uveřejněno pod č. 57/2021-II. Sb. rozh. tr. s touto právní větou: „Podle § 101 odst. 2 písm. e) tr. zákoníku nelze uložit ochranné opatření zabrání věci zásadně takové osobě, která nabyla věc, jež by jinak mohla být zabrána, v dobré víře.“ Nelze ovšem přisvědčit obviněné v tom směru, že by jí uvedený právní závěr prospíval a měl být důvodem pro zrušení napadeného rozhodnutí. Předně je třeba z uvedené právní věty zdůraznit slovo „zásadně“, kterým se vyjadřuje, že v určitých případech nebude vyloučeno postihnout ochranným opatřením zabrání věci podle § 101 odst. 2 písm. e) tr. zákoníku i tzv. dobrověrného nabyvatele, neboli že nejde o neprolomitelné pravidlo, jak jej formulovala obviněná ve svém dovolání, ale mnohem spíše o přístup, princip, zásadu, kterou by se měly soudy řídit a vypořádat se s konkrétními okolnostmi daného případu, nakolik se jeví jako spravedlivé tímto ochranným opatřením podle uvedeného ustanovení postihnout i dobrověrného nabyvatele.
42. Kromě toho na případ obviněné uvedená zásada nedopadá již jen z toho důvodu, že nelze akceptovat dedukci obviněné J. K., kterou dospěla k závěru, že peníze nabyla v dobré víře. Obviněná to odvíjí čistě jen z výsledku trestního řízení, v němž nakonec nebyla uznána vinnou trestným činem legalizace výnosů z trestné činnosti, který jí byl obžalobou kladen za vinu. S ohledem na procesní situaci a princip zákazu reformationis in peius nemůže tento závěr Nejvyšší soud přezkoumávat (jakkoliv má o něm vlastní pochybnosti), protože v neprospěch obviněné nebylo podáno dovolání a ani předtím odvolání proti zprošťujícímu rozsudku. To ovšem současně neznamená, že by nutně musel akceptovat dedukci obviněné, že tudíž musela jednat v dobré víře, nebylo-li v trestním řízení prokázáno její úmyslné jednání. Tato dedukce má teoretickou slabinu již jen v tom, že existuje i nedbalostní forma zavinění, při které by též nemusela být dovozena dobrá víra nabyvatele, nejméně pak při nedbalosti vědomé (otázkou nedbalostní formy zavinění a možné odpovědnosti za trestný čin legalizace výnosů z trestné činnosti z nedbalosti se soud prvního stupně vůbec nezabýval).
43. V daném případě lze totiž dospět k důvodnému závěru, že obviněná J. K. finanční prostředky v dobré víře nenabyla. Pojem dobrá víra není nikde právně definován, rozhodovací praxe Nejvyššího soudu však dovodila, že se jedná o vnitřní přesvědčení osoby, že nejedná bezprávně. Jde o psychický stav jednající osoby, který se obtížně prokazuje, avšak na dobrou víru lze usuzovat z konkrétních vnějších okolností, jejichž prostřednictvím se toto vnitřní přesvědčení projevuje navenek. Otázku dobré víry je třeba posuzovat nejen ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení) jednající osoby, ale především se zřetelem k objektivním okolnostem (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25.
6. 2019, sp. zn. 21 Cdo 4540/2018). Zákon totiž neposkytuje ochranu osobě, která sice byla (snad, možná) subjektivně přesvědčena o tom, že jí vykonávané právo svědčí, ovšem její omyl byl se zřetelem ke všem okolnostem konkrétního případu neomluvitelný. O dobré víře lze tedy uvažovat tam, kde se subjekt mylně domnívá, že mu určité právo svědčí, a jde přitom o omyl omluvitelný, tedy takový, k němuž došlo přesto, že mýlící se postupoval s obvyklou mírou opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu konkrétního případu po každém požadovat.
Je proto nezbytné vždy brát v úvahu, zda subjekt neměl, resp. nemohl mít důvodné pochybnosti o tom, že mu právo náleží. Dobrá víra přitom zaniká ve chvíli, kdy se subjekt od kohokoli či jakýmkoliv způsobem dozví o skutečnostech, které u něj objektivně musí vyvolat pochybnost o tom, že mu právo svědčí (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2021, sp. zn. 28 Cdo1195/2021).
44. Při aplikaci těchto závěrů na nyní projednávanou věc pak nelze dospět k závěru, že J. K. přijala finanční prostředky v dobré víře. Z provedeného dokazování totiž vyplynulo, že dovolatelka věděla o tom, že obviněný Ing. Vladimír Výborný po více než dvaceti letech ukončuje svoji podnikatelskou činnost, resp. podnikatelskou činnost obchodní společnosti lan-shop.cz, jejíž byl jediným společníkem a jednatelem, dokud dne 23. 11. 2019 oficiálně neukončil své angažmá v uvedené obchodní společnosti, nepřevedl svůj obchodní podíl na další obchodní společnost a na místo jednatele neinstaloval tzv. bílého koně.
Sama se vyjádřila tak, že věděla o ukončení činnosti obchodní společnosti lan-shop.cz k 31. 12. 2019. Právě v tomto období (ve dnech 29. 12. a 31. 12. 2019) pak na její bankovní účty byly připsány finanční prostředky v celkové výši 3 330 680 Kč a obviněný Ing. Vladimír Výborný po ní požadoval, aby tyto prostředky v krátkém časovém sledu převedla přes několik bankovních účtů na její další bankovní účet, k němuž měl dispoziční oprávnění i obviněný. Již tyto skutkové závěry samy o sobě vzbuzují pochybnosti o oprávněnosti přijmutí těchto finančních prostředků dovolatelkou.
Pokud obviněná namítala, že obviněný jí sdělil, že zaslané finanční prostředky představují úhradu dluhu za nájemné, na které měla nárok jako vlastník nemovitosti, ve které obchodní společnost lan-shop.cz provozovala svou podnikatelskou činnost, pak sice toto skutkové zjištění (jakkoliv pochybné) bylo rozhodné pro její zproštění obžaloby, avšak nic nemění na tom, že nejednala v dobré víře. Podle jejího vyjádření se o činnost obchodní společnosti lan-shop.cz nikdy nezajímala, po celou dobu, po kterou byla vlastníkem této nemovitosti, úhradu nájemného nepožadovala a ani nijak neověřovala výši údajného dlužného nájemného, a to před převodem ani po převodu prostředků ve výši 3 330 680 Kč na její bankovní účet.
Přesto tyto finanční prostředky bez dalšího přijala a ihned na pokyn obviněného Ing. Vladimíra Výborného s nimi nakládala tak, aby znesnadnila jejich vystopování, tedy přeposlala je přes několik bankovních účtů na svůj další bankovní účet, k němuž měl dispoziční oprávnění i obviněný. Z těchto učiněných skutkových zjištění je zřejmé, že dovolatelka objektivně nejméně měla a mohla mít vážné pochybnosti o oprávněném nabytí finančních prostředků, nepostupovala tedy s obvyklou mírou opatrnosti, kterou po ní šlo s ohledem na zjištěné skutkové okolnosti požadovat, a proto ani nejednala v dobré víře.
Nicméně dobrá víra (zlá víra) je soukromoprávním institutem, který poskytuje ochranu osobě, která jednala v dobré víře, a který se uplatní pouze ve spojení s ustanovením, které dobré víře připisuje určité právní následky, a to v soukromoprávních vztazích (např. dobrá víra nabyvatele v převodcovo oprávnění, dobrá víra nabyvatele, že nabývaná věc není zatížena, dobrá víra třetí osoby, že zástupce je oprávněn jednat za zastoupeného apod.).
45. Shora uvedený názor vyplývající z citovaného rozhodnutí č. 57/2021-II. Sb. rozh. tr. je založen též na principiální ochraně dobré víry nabyvatele, který by měl být zásadně chráněn i před možným zabráním věci v trestním řízení, pokud ji nabyl v dobré víře. Jednak je možno uvést, že zákonná úprava s takovou ochranou výslovně nepočítá, byť se dokonce uvažovalo o kodifikování tohoto principu (převzatého z citovaného rozhodnutí) při projednávání jedné z mnoha dalších novelizací ustanovení o zabrání věci zejména ve spojitosti s odčerpáváním majetku ze společného majetku manželů nebo s dalšími změnami (viz tisky č. 854 a č. 861 Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky z 9. volebního období), záměrně však nebylo zákonné zakotvení tohoto principu ani navrženo a bylo ponecháno na judikatuře vymezení situací, kdy se má uplatnit a kdy nikoli (nemůže platit zcela bezvýhradně). Především ale nelze v daném případě akceptovat obranu obviněné, že sama v dobré víře jednala, čemuž nenasvědčuje souslednost jejích kroků, naopak odpovídá záměrnému zastírání původu peněz. Nelze ani souhlasit s obviněnou J. K., že zproštění obžaloby z důvodu neprokázání úmyslné formy zavinění prokazuje nabytí peněz v dobré víře, jak bylo vysvětleno shora.
V. Závěrečné shrnutí
46. Vzhledem ke všem shora zmíněným důvodům Nejvyšší soud dovolání obviněných Ing. Vladimíra Veselého a J. K. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podaná z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř., neboť jimi uplatněné námitky v podaných dovoláních neodpovídaly jimi deklarovaným dovolacím důvodům. Nadto jimi uplatněné námitky by nemohly obstát ani v případě, že by je obvinění podřadili pod jiné zákonné důvody, pro které sice lze podle zákona podat dovolání, ale které obvinění, ač zastoupeni obhájci, v dovolání neuplatnili (pak by šlo o námitky zjevně neopodstatněné, tedy dovolání by byla taktéž odmítnuta, nicméně jen z jiného důvodu).
47. Protože Nejvyšší soud rozhodl o odmítnutí dovolání podle § 265i tr. ř., mohl tak učinit v neveřejném zasedání podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 18. 6. 2025
JUDr. Bc. Jiří Říha, Ph.D. předseda senátu