8 Tdo 402/2017-47
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22. 6. 2017 o dovolání
obviněného P. Z. proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 11. 2016,
sp. zn. 5 To 301/2016, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u
Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 9 T 10/2016, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného P. Z. odmítá.
jako jediný člen představenstva společnosti Reafin International Ltd. (nyní
Heliafin Ltd.), se sídlem Velká Británie, Londýn, 560 High Road, v úmyslu
získat nemovitosti poškozeného V. K. (dále převážně jen „poškozený“),
nacházející se na adrese P., B., a sice polovinu budovy čísla popisného stojící
na pozemku parcelního čísla, a pozemky parcelních čísel, vše v katastrálním
území M., vědomě zneužil tísně V. K. spočívající v množství nařízených exekucí
v celkové výši 544 927 Kč a v následné hrozbě prodeje popsaných nemovitostí v
dražbě, k níž mělo dojít dne 29. 1. 2014, a poté co zjistil, že celková
exekučně vymáhaná částka činí 544 927 Kč, nechal ke dni 18. 1. 2014 vypracovat
posudek na určení administrativní ceny předmětných nemovitostí, která byla
stanovena částkou ve výši 2 248 610 Kč, a následně dne 21. 1. 2014 v advokátní
kanceláři Mgr. Z. K. na P., F. n., nechal poškozeného podepsat směnku vlastní
na částku 752 000 Kč vystavenou poškozeným na řad společnosti Reafin
International Ltd., kterou se V. K. zavázal uhradit částku ve výši 752 000 Kč
dne 21. 4. 2014, přičemž splatnost této směnky mu byla následně prodloužena do
21. 5. 2014, dále jej na stejném místě nechal podepsat směnku vlastní na částku
ve výši 1 504 000 Kč vystavenou poškozeným dne 21. 1. 2014 na řad společnosti
Reafin International Ltd., kterou se V. K. zavázal uhradit částku ve výši 1 504
000 Kč do dne 27. 4. 2014, o den později dne 22. 1. 2014 na stejném místě jej
nechal podepsat smlouvu o zajišťovacím převodu práva k předmětným nemovitostem,
z níž vyplývá, že tato smlouva nabývá platnosti a účinnosti dnem, kdy
pravomocně skončí poslední z exekucí nařízených na nemovitosti V. K., které za
něj uhradí společnost Reafin International Ltd. s tím, že nabyvatel
nemovitostí, tedy společnost Reafin International Ltd., je přijímá do svého
výlučného vlastnictví s rozvazovací podmínkou, že v případě, že budou obě
pohledávky vyplývající ze směnek řádně a včas uhrazeny, umožní nabyvatel
převodci výkon práva v předešlém rozsahu, přičemž v opačném případě se stane
převod vlastnického práva k nemovitostem trvalým a nepodmíněným, rovněž dne 22. 1. 2014 byly ve stejných prostorách sepsány notářské zápisy č. NZ 57/2014 a NZ
58/2014, a to notářkou v O. JUDr. Jarmilou Valigurovou, prostřednictvím
notářského kandidáta Mgr. Lukáše Valigury, ve kterých V. K. uznal svůj dluh v
celkové výši 2 256 000 Kč vycházející ze součtu částek na obou směnkách a pro
případ nezaplacení dluhu do stanoveného data přivolil k nařízení a provedení
výkonu rozhodnutí pro tuto částku, načež poškozený dluh nezaplatil a dne 12. 6. 2014 jej obviněný nechal podepsat potvrzení o tom, že se převod vlastnického
práva k nemovitostem stal nepodmíněným, přičemž tato skutečnost byla posléze
zapsána do katastru nemovitostí, přičemž obviněný věděl, že předmětná
nemovitost je jediným bydlištěm poškozeného, přesto ho dne 26. 8. 2014 z jeho
nemovitosti vystěhoval, čímž pro společnost Reafin International Ltd.
na
základě shora definovaných smluvních ujednání zajistil plnění, které bylo v
hrubém nepoměru s jím poskytnutým plněním, pro společnost Reafin International
Ltd. získal neoprávněný prospěch nejméně ve výši 1 504 000 Kč a zároveň tím
způsobil, že se poškozený stal osobou bez domova a bez majetku.
2. Takto popsané jednání obviněného soud právně kvalifikoval jako přečin
lichvy podle § 218 odst. 1 alinea 1, odst. 2 písm. a), c) tr. zákoníku a uložil
mu podle § 218 odst. 2 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání dvou let, pro
jehož výkon jej podle § 56 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařadil do
věznice s ostrahou. Podle § 67 odst. 1 tr. zákoníku mu dále uložil peněžitý
trest v celkové výši 100 000 Kč, vyměřený podle § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku v
počtu 100 denních sazeb ve výši 1 000 Kč, přičemž pro případ, že by tento trest
nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanovil podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku
náhradní trest odnětí svobody v trvání 100 dnů. Podle § 229 odst. 1 tr. ř.
odkázal poškozeného V. K., bytem B., P – M., s jeho nárokem na náhradu škody na
řízení ve věcech občanskoprávních.
3. Proti citovanému rozsudku podali obviněný, státní zástupce v jeho
neprospěch a poškozený V. K. odvolání. Městský soud v Praze o nich rozhodl
rozsudkem ze dne 29. 11. 2016, sp. zn. 5 To 301/2016, tak, že
podle § 258 odst. 1 písm. d), f), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil v
celém výroku o trestu a ve výroku, jímž byl poškozený odkázán s nárokem na
náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních,
podle § 259 odst. 3 r. ř. – při nezměněném výroku o vině z napadeného rozsudku
– znovu rozhodl tak, že obviněného odsoudil za přečin lichvy podle § 218 odst.
1 alinea 1, odst. 2 písm. a), c) tr. zákoníku a za trestný čin podvodu podle §
250 odst. 1, odst. 3 písm. b) zákona č. 140/1961 Sb. (dále jen „tr. zák.“) z
rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 7. 1. 2016, sp. zn. 5 T 11/2011, podle
§ 250 odst. 3 tr. zák. s použitím § 35 odst. 2 r. zák. k souhrnnému trestu
odnětí svobody v trvání dvou let a šesti měsíců, jehož výkon podle § 58 odst. 1
a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání čtyř let a
šesti měsíců, přičemž podle § 59 odst. 2 tr. zák. obviněnému uložil povinnost,
aby podle svých sil nahradil poškozenému V. K. náhradu nemajetkové újmy ve výši
200 000 Kč,
současně podle § 35 odst. 2 tr. zák. zrušil výrok o trestu z rozsudku Krajského
soudu v Plzni ze dne 7. 1. 2016, sp. zn. 5 T 11/2011, jakož i všechna další
rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž
došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle § 228 odst. 1 tr. ř. uložil obviněnému povinnost poškozenému V. K., bytem
hlášen B., P. – M., uhradit náhradu nemajetkové újmy v penězích ve výši 200 000
Kč.
Podle § 229 odst. 2 tr. ř. odkázal poškozeného V. K. se zbytkem jeho nároku na
náhradu škody a nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních.
4. Obviněný se s rozhodnutím odvolacího soudu neztotožnil a
prostřednictvím obhájce Mgr. Michala Bieleckiho proti němu podal dovolání z
důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. g) a k) tr. ř. s tím, že napadené
rozhodnutí jednak spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a na jiném
nesprávném hmotněprávním posouzení, a dále v něm některý výrok chybí nebo je
neúplný.
5. Prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. k) tr.
ř. dovolatel namítl, že ačkoli rozsudek soudu prvního stupně napadl odvoláním
co do výroku o vině i co do výroku o trestu, soud druhého stupně rozhodl pouze
co do výroku o trestu a o náhradě škody, avšak nerozhodl co do výroku o vině,
takže v jeho rozhodnutí chybí výrok o tom, jak se vypořádal s odvoláním
směřujícím proti výroku o vině.
6. Odvolacímu soudu obviněný vytkl rovněž to, že se vůbec nevypořádal s
doplněním dokazování, které proběhlo v rámci veřejného zasedání, a to smlouvou
o peněžité zápůjčce uzavřenou mezi společností Heliafin a poškozeným, jež
dávala do právních souvislostí směnky a dohodu o zajišťovacím převodu práva s
tím, že jednoznačně obsahovala kauzu každé z vystavených směnek, přičemž v
odůvodnění jeho rozhodnutí o tomto důkazu chybí jakákoli zmínka. Dále
konstatoval, že odvolací soud se výslovně zřekl hodnocení dané věci stran
civilního práva, neboť rezignoval (stejně jako soud prvního stupně) na
vypořádání se s relevantními instituty hmotného práva občanského a nesprávně
právně vyhodnotil zajišťovací instituty (směnky a dohodu o zajišťovacím převodu
práva), a to v důsledku jejich odděleného hodnocení od podkladových ujednání
(peněžité zápůjčky, smluvní pokuty), které měl posuzovat
především.
7. V dalším textu se dovolatel zaměřil na problematiku směnky znějící na
částku 1 504 000 Kč a zdůraznil, že tato byla směnkou kauzální a zajišťovala
zaplacení smluvní pokuty sjednané pro případ neplacení. Vyslovil názor, že s
otázkou smluvní pokuty se soudy obou stupňů vůbec nevypořádaly, stejně jako se
nezabývaly jinými instituty civilního práva, které situaci (ne)přiměřenosti a
oprávněnosti smluvní pokuty řeší, a to s ohledem na nutnost posouzení
nezbytnosti užití trestního práva jako ultima ratio; civilní právo totiž má
připraveny instituty pro snížení, ev. zrušení nepřiměřené smluvní pokuty bez
ingerence trestního práva, kterými jsou snížení či úplná neplatnost smluvní
pokuty. V této souvislosti také namítl, že odvolací soud měl jednoznačně
stanovit, která skutečnost v daném případě odlišuje smluvní pokutu, byť ve
značné výši, od trestného činu, tedy za jakých okolností přestala být smluvní
pokuta civilním ujednáním a získala trestněprávní rozměr. Jestliže odvolací
soud k tomu argumentoval ničím nepodloženou úvahou, že za situace, kdy
poškozený nedokázal vyplatit své dluhy ve výši cca 550 000 Kč, musel vědět, že
poškozený nezaplatí 750 000 Kč do tří měsíců, nevypořádal se s tvrzením
samotného poškozeného, že podnikal, resp. chtěl podnikat, a zejména že uplatnil
náhradu škody za movité věci v hodnotě 2 794 055 Kč; poukázal přitom i na v
minulosti již opakované manipulace poškozeného s předmětnou nemovitostí, kdy
následně se tento domáhal neplatnosti uzavřených ujednání (finanční prostředky
však nevrátil).
8. Obviněný vyjádřil dále přesvědčení, že rozhodnutí soudů obou stupňů
jsou vnitřně rozporná, neboť soudy dospěly k závěru, že jednak dal jinému
poskytnout plnění a jednak získal pro jiného značný prospěch, ačkoliv sám
odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval, že směnka znějící na
částku 1 504 000 Kč nebyla přeměněna na peníze, tedy plnění nebylo poskytnuto,
když pouze sjednanou smluvní pokutu není možné posoudit jako poskytnuté plnění
a nelze ji považovat ani za pouze slíbené plnění; z těchto důvodů nelze
uvažovat o naplnění znaku kvalifikované skutkové podstaty podle § 218 odst. 2
písm. a) tr. zákoníku. Další výhrady uplatnil ve vztahu ke znaku skutkové
podstaty daného trestného činu spočívajícímu ve způsobení těžké nouze s tím, že
samotné vystěhování poškozeného z nemovitostí, byť se jednalo o jeho dosavadní
domov, není možné hodnotit jako způsobení těžké nouze. Zdůraznil, že
vlastnictví k nemovitosti přešlo z poškozeného na společnost Heliafin na
základě dohody o zajišťovacím převodu vlastnického práva, které se stalo
nepodmíněným v důsledku nezaplacení již částky 752 000 Kč, tedy bez ohledu na
smluvní pokutu (druhá směnka); vystěhování původního majitele nemovitosti je
tak zcela běžným následkem změny vlastnictví k nemovitosti, přičemž navíc
vyklizení probíhalo ve spolupráci obou spoluvlastníků (tj. i s bývalou
manželkou poškozeného), několik měsíců poté, co se stal převod nepodmíněným, po
několika výzvách k vyklizení nemovitosti, po nabídnutí náhradního ubytování
(které poškozený dle svého vlastního tvrzení odmítnul). Poukázal rovněž na to,
že stejný postup se dá očekávat v případě exekučního nebo konkurzního prodeje
nemovitosti, a úvahu odvolacího soudu, že by nový vlastník mohl nechat
poškozeného v nemovitosti dále bydlet, označil za jednak důkazně nepodloženou a
jednak za značně nereálnou. Své úvahy uzavřel tím, že „lichevní jednání“ tak
nebylo v příčinné souvislosti s vyklizením poškozeného z nemovitosti, a tedy
nemohlo být ani příčinou jeho těžké nouze spatřované ve ztrátě bydlení v této
nemovitosti, v důsledku čehož není možné uvažovat o naplnění znaku
kvalifikované skutkové podstaty podle § 218 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku.
9. Konečně dovolatel vytkl soudům obou stupňů, že se nevypořádaly se
skutečností, že zajišťovací převod práva k nemovitosti s sebou vždy nese
nepoměr mezi cenou nemovitosti a dlužnou částkou. Uvedl, že tento nepoměr je
nedílnou součástí samotného institutu zajišťovacího převodu práva, a tedy není
možné jej považovat za protiplnění v hrubém nepoměru ve smyslu ustanovení
trestního zákoníku o lichvě, neboť zároveň s trvalým přechodem vlastnického
práva automaticky vzniká povinnost věřitele (nabyvatele) vypořádat tento
rozdíl. Vyjádřil přesvědčení, že nelze klást k jeho tíži skutečnost, že věřitel
(společnost Heliafin) nevyplatil poškozenému vypořádání rozdílu mezi cenou
nemovitosti a dlužnou částkou, když od počátku je ze strany poškozeného
napadána platnost převodu nemovitosti a v této věci je vedeno civilní řízení.
10. V návaznosti na uvedené skutečnosti a další „zvláštní“ okolnosti
obviněný vyslovil pochyby o tom, že bylo dodrženo jeho právo na spravedlivý
proces; v tomto směru poukázal na situaci kolem svědků P. M. a Ing. D. R.,
jejichž výslech navrhl, tito byli předvoláni na pozdější hodinu, než na kterou
byl stanoven počátek hlavního líčení, avšak soud krátce po zahájení hlavního
líčení konstatoval, že svědci se nedostavili, a později (částečně z důvodu, že
se nedostavili) na tento důkaz rezignoval, přestože se mělo jednat o důkaz,
který měl hovořit o motivech a záměrech obviněného, a přestože svědek P. M. byl
přítomen před jednací síní. V odůvodnění rozsudku pak soud prvního stupně pouze
paušálně uvedl, že nepovažoval výslech těchto svědků za potřebný. Za
přinejmenším zarážející dále označil, že rozsudek soudu prvního stupně byl
státnímu zastupitelství doručován teprve několik měsíců po jeho doručení
obhájci.
11. Ze všech uvedených důvodů dovolatel v závěru svého podání navrhl
(aniž ovšem citoval konkrétní zákonná ustanovení), aby Nejvyšší soud zrušil
napadený rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 29. 11. 2016, sp. zn. 5 To
301/2016, a přikázal tomuto soudu, aby věc znovu projednal a rozhodl.
12. Dovolání obviněného bylo v souladu s ustanovením § 265h odst. 2 tr.
ř. doručeno v opise nejvyššímu státnímu zástupci. Státní zástupce činný u
Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) se ve svém
podrobném vyjádření předně zabýval procesními námitkami obviněného, a to
nejprve tou jeho výhradou, kterou podřadil pod dovolací důvod podle § 265b
odst. 1 písm. k) tr. ř. a která spočívala ve výtce adresované odvolacímu soudu,
že neučinil samostatný výrok ohledně výroku o vině a omezil se jen na uložení
nového trestu a uložení nové povinnosti náhrady škody. V tomto směru odkázal
jednak na komentář k trestnímu řádu, konkrétně k jeho § 256, a jednak na
relevantní judikaturu (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 1. 2004, sp. zn. 6
Tdo 1480/2003, publikované pod č. 14/2005 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 8. 1. 2003, sp. zn. 7 Tdo 1079/2002, publikované v Souboru
trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, ve Svazku 23/2003 pod č. T 531.,
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2006, sp. zn. 3 Tdo 640/2006) s tím, že
pokud odvolací soud na základě odvolání obviněného podaného do všech výroků
prvostupňového rozsudku zrušil pouze výroky o trestu a o náhradě škody,
obsahově tím rozhodl o zamítnutí předmětného odvolání do zbývajících částí
rozsudku, které tím zůstaly nedotčeny, a tedy v jeho rozsudku nechybí výrok o
tom, jak se vypořádal s odvoláním obviněného do výroku o vině, resp. nechybí v
něm žádný výrok. Uzavřel proto, že uvedená námitka dovolatele není pod citovaný
dovolací důvod, ani pod žádný jiný z důvodů dovolání, podřaditelná.
13. K dalším procesním námitkám dovolatele státní zástupce uvedl, že
ohledně doplnění dokazování před odvolacím soudem smlouvou o peněžité zápůjčce
je sice třeba konstatovat, že z odůvodnění jeho rozsudku skutečně není patrno,
že by se takovým důkazem zabýval, avšak z tvrzeného obsahu takového důkazu je
zřejmé, že ani kdyby snad nově „objevená“ smlouva jasně stanovila, k jakému
závazku poškozeného se vztahuje ta která směnka, nic by to nemohlo změnit na
podstatě dovolatelova jednání konaného při vědomí, že poškozený závazky
nesplní, neboť jestliže to nedokázal za řadu předchozích let ze mzdy, bylo by
absurdní předpokládat, že to dokáže během dalších tří měsíců s důchodem 10 000
Kč, množstvím exekucí a jediným svým majetkem spočívajícím v nemovitosti
zablokované ze strany samotného dovolatele zajišťovacím převodem. Vyjádřil tedy
přesvědčení, že zmíněný důkaz tvrzený obviněným nemá relevantní souvislost s
předmětem řízení, a pokud byl vůbec proveden a v odůvodnění napadeného rozsudku
není zmíněn, jedná se jen o nedostatek odůvodnění, proti němuž samotnému není
dovolání přípustné. Jestliže se dovolatel dále domáhal užití zásady in dubio
pro reo, konstatoval, že se jedná o zásadu procesní a její dodržení není
předmětem přezkumu v dovolacím řízení, ledaže by došlo k jejímu extrémnímu
porušení. Ohledně obviněným navržených svědků P. M. a Ing. D. R. odkázal na
odůvodnění napadeného rozsudku s tím, že odvolací soud mu dal za pravdu, že
nalézací soud odmítnutí těchto důkazních návrhů dostatečně neodůvodnil, avšak
sám tak podrobně učinil s tím, že tito svědci by nemohli nic nového přinést,
neboť by popsali situaci, k níž v předmětné věci nedošlo a podle úmyslu
dovolatele ani dojít nemělo. Shrnul proto, že uvedené výhrady neodpovídají
druhému z dovolacích důvodů, o který své podání rovněž opřel, a to dovolacímu
důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
14. V dalším textu svého vyjádření se státní zástupce zaměřil na
dovolací námitky hmotněprávní povahy. Ve vztahu k výhradě obviněného, že věc
měla být hodnocena podle občanského práva, především nesouhlasil s jeho
tvrzením, že soudy zcela rezignovaly na vypořádání se s instituty hmotného
práva občanského; upozornil na to, že stejné námitky obviněný uplatnil již před
soudy obou stupňů a tyto se s nimi naopak zabývaly, a to měrou naprosto
dostatečnou (kdy další zkoumání civilních nuancí by bylo pro trestní řízení
nadbytečné a v podstatě by nahrazovalo činnost civilního soudu, který se věcí
zabývá souběžně), a s podrobným odůvodněním je odmítly, přičemž k této otázce
odkázal též na komentář k trestnímu zákoníku, podle něhož na spáchání trestného
činu lichvy nemá vliv okolnost, jestli jsou úkony, jimiž došlo ke sjednání
lichvářské pohledávky nebo k jinému převedení na pachatele nebo na jinou osobu,
podle předpisů občanského nebo obchodního práva neplatné (resp. neúčinné), či
nikoli.
15. Dále se státní zástupce podrobně zabýval posouzením poskytnutí
půjčky poškozenému, podepsání směnek a převodu nemovitosti a s tím související
otázkou „hrubého nepoměru“ z hlediska občanskoprávní a trestněprávní
judikatury. Co se týče definování „hrubého nepoměru“ v civilních věcech,
poukázal předně obecně na to, že tento býval v minulosti dovozován buď z
nepoměru úroků (úroku požadovaného oproti úroku běžnému), nebo z nepoměru cen
(ceny realizační oproti ceně běžné); ohledně úroků odkázal na rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, publikovaný pod
č. 13/2005 Sb. rozh. občanskoprávních, podle něhož je zpravidla nepřiměřená, a
tedy odporující dobrým mravům, úroková míra ve výši 60%, která tím podstatně
(téměř čtyřnásobně) přesahuje horní hranici obvyklé úrokové míry (tehdy 15,5%),
a k nepoměru cen citoval z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2010, sp.
zn. 30 Cdo 1653/2009, publikovaného pod č. 57/2011 Sb. rozh. občanskoprávních,
v němž se vysvětluje institut „neúměrného zkrácení“ (laesio enormis), a
poukázal na to, že již od justiniánského práva začalo platit, že důvodem pro
zrušení smlouvy je, pokud plnění jedné ze stran (cena) nedosahuje ani poloviny
hodnoty plnění druhé strany (např. hodnoty pozemku), a dále z rozsudku
Nejvyššího soudu ze dne 8. 4. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1993/2001 (půjčka ve výši
290 000 Kč oproti v podstatě fiktivní kupní ceně nemovitosti ve výši 392 000
Kč, kdy při následném prodeji byla vyplacena kupní cena ve výši 2 000 000 Kč) a
z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4665/2009, a
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 2. 2010, sp. zn. 30 Cdo 911/2008.
16. Z judikatury ve věcech trestních státní zástupce odkázal v prvé řadě
na usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 28. 2. 2000, sp. zn.
3 To 904/99, publikované pod č. 5/2001 Sb. rozh. tr. (soud spatřoval „hrubý
nepoměr“ v uzavření smlouvy o půjčce finanční částky ve výši 293 000 Kč na dobu
tří měsíců s příslibem uhrazení smluvní odměny ve výši 131 850 Kč, což
odpovídalo úrokové sazbě 180% za rok, přičemž součástí zajištění byla smlouva o
budoucí kupní smlouvě, resp. kupní smlouva, jejímž obsahem byl prodej
nemovitostí za kupní cenu 600 000 Kč, byť jejich hodnota činila nejméně 1 207
697 Kč), a dále na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2005, sp. zn. 5 Tdo
1282/2004, publikované pod č. 52/2005 Sb. rozh. tr. (soud v něm zaujal názor,
že „hrubý nepoměr“ zakládá poskytnutí půjčky peněz s úrokem dosahujícím 70% a
více za rok; také zde měly lichvářskou povahu rovněž smlouvy o převodu
nemovitostí, resp. o převodu členských práv v bytovém družstvu, které obviněný
uzavřel s poškozenými za účelem zajištění svých pohledávek z půjček, protože
hodnota nemovitostí, jichž se tyto smlouvy týkaly, ve většině případů značně
přesahovala výši peněžních částek půjčených poškozeným). Dalšími rozhodnutími k
dané problematice, na něž státní zástupce poukázal, byla usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 27. 10. 2011, sp. zn. 7 Tdo 1215/2011 (úroky až 180% a nepřiměřené
smluvní pokuty), ze dne 11. 4. 2012, sp. zn. 3 Tdo 225/2012, publikované pod č.
23/2013 Sb. rozh. tr. (úrok 65% a podle okolností i méně), ze dne 31. 7. 2013,
sp. zn. 4 Tdo 416/2013 (stačí úrok 45%), ze dne 21. 8. 2013, sp. zn. 7 Tdo
717/2013 (500 000 Kč za nemovitost v hodnotě 1 150 000 Kč), a ze dne 17. 9.
2015, sp. zn. 4 Tdo 1013/2015 (úvěrová smlouva uzavřena s tím, že splátky byly
rozloženy na 300 měsíců, tj. na dobu 25 let, přičemž poškozené bylo v době
jejího uzavření 78 let, tj. aby úvěr splatila, musela by se dožít 103 let; úrok
28,8% za rok, zajišťovací a sankční nástroje a zjevná nereálnost splnění činily
úvěrovou smlouvu smlouvou lichevní). Z výše citovaných rozhodnutí státní
zástupce dovodil, že mezí nepoměru plnění, při jejímž překročení se již jedná o
„hrubý nepoměr“ ve smyslu trestného činu lichvy, je v případě úroků úrok 70% a
více, případně při naprosté nereálnosti plnění i pouhých 28,8% ročně, a v
případě cen je to cena pod 50% ceny tržní. V době skutku tak nejen trestní
zákoník stanovil, co je lichvou, ale i občanský zákoník stanovil, co je
smlouvou lichevní, a dovolatel tudíž nemůže doufat, že se mu podaří své jednání
legalizovat tím, že bude posouzeno podle práva občanského, když je zřejmé, že i
z hlediska § 1796 občanského zákoníku se jednalo o smlouvy
neplatné.
17. Jestliže se dovolatel domáhal sdělení hranice, kdy by smluvní pokuta
nebyla trestná, státní zástupce uvedl, že by nesměla překročit přinejmenším
částku rovnající se 70% úroku ze zapůjčené částky 544 927 Kč, resp. z částky
podle první směnky 752 000 Kč, tj. 526 400 Kč za rok, což je přibližně 43 867
Kč měsíčně, tedy za předmětné tři měsíce do 21. 4. 2014 částku 131 600 Kč
(pokud by ovšem soud shledal, že splacení úvěru by bylo zjevně zcela nereálné,
pak by k trestnosti jednání dovolatele postačovalo i navýšení kolem 28%). V
dané věci skutečné navýšení již dosti sporné vysoké první směnky 752 000 Kč o 1
504 000 Kč ze směnky druhé za tři měsíce představuje za rok čtyřnásobek, tedy
za 12 měsíců 6 016 000 Kč, což představuje úrok z částky 752 000 Kč ve výši
800%; tak vysoký úrok více než jedenáctinásobně překračuje oněch 70% podle
shora citované judikatury.
18. K další námitce obviněného, která obsahově odpovídala dovolacímu
důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a sice, že v posuzované věci měl
být aplikován princip ultima ratio, neboť by postačila sankce podle práva
občanského spočívající ve zneplatnění uzavřených smluv, státní zástupce s
poukazem na judikaturu Ústavního soudu a Nejvyššího soudu zdůraznil, že
neuplatnění trestní odpovědnosti podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku může přicházet
v úvahu pouze v případech zcela výjimečných, kdy okolnosti případu by musely
být zcela mimořádné a zákonodárcem při formulování konkrétní skutkové podstaty
trestného činu v podstatě nepředpokládatelné. Čin dovolatele tak, jak je popsán
v rozsudku nalézacího soudu, však žádné takové výjimečné znaky nemá. Pro
úplnost poznamenal, že pokud existovaly jisté zlé úmysly i na straně
poškozeného, odvolací soud je velmi vyváženě a přiléhavě vyhodnotil na straně
14 svého rozsudku jako okolnosti polehčující, vedoucí ve svém souhrnu k
podmíněnému odkladu výkonu uloženého trestu odnětí svobody, který byl předtím
obviněnému soudem uložen jako nepodmíněný.
19. Ohledně způsobení těžké nouze, a tedy příčinné souvislosti mezi
trestním jednáním dovolatele a vyklizením nemovitosti, státní zástupce
konstatoval, že obviněný mylně spatřuje své jednání pouze v tom, že „byla“
směnka 1 504 000 Kč nebo že „byl“ zajišťovací převod práva k nemovitosti.
Existence samotných těchto institutů by nemohla založit žádnou trestní
odpovědnost obviněného, avšak promyšlené a jasně zacílené lichevní jednání
dovolatele, který těchto institutů užil, aby získal plnění, jehož majetková
hodnota byla k vzájemnému plnění v hrubém nepoměru, učinila z těchto jinak
legálních institutů nástroje trestné činnosti. K nepoměru cen předmětného domu
ještě pro úplnost dodal, že nezbývá než akceptovat vysvětlení nalézacího soudu,
proč pro specifika této věci (chování samotného poškozeného a další
občanskoprávní vývoj věci) nakonec postupoval ve prospěch dovolatele a tento
rozdíl již v jeho neprospěch nezohlednil, neboť na základě podaného dovolání
nelze činit jiné úvahy zaměřené v neprospěch obviněného.
265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jsou zjevně neopodstatněné, neboť právní
posouzení skutku je správné. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud podané dovolání
odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Současně z hlediska ustanovení §
265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlasil s projednáním dovolání v neveřejném
zasedání.
21. Nejvyšší soud zaslal vyjádření státního zástupce datovou schránkou
na vědomí výše jmenovanému obhájci obviněného (bylo mu doručeno dne 24. 4.
2017). Jeho případnou repliku k němu neměl ke dni svého rozhodnutí k dispozici.
22. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že
dovolání v této trestní věci je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h)
tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr.
ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr.
ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v § 265f odst.
1 tr. ř.
23. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v
ustanovení § 265b tr. ř., Nejvyšší soud musel dále posoudit otázku, zda
obviněným uplatněné dovolací důvody lze považovat za důvody uvedené v citovaném
ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu
napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska
§ 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z
důvodů vymezených v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto
zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání
tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami.
24. Jak již bylo uvedeno, obviněný své dovolání výslovně opřel o
dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a k) tr. ř.
25. Nejvyšší soud se nejprve zabýval dovolacím důvodem podle § 265b
odst. 1 písm. k) tr. ř., který je dán tehdy, jestliže v rozhodnutí některý
výrok chybí (prvá alternativa) nebo je neúplný (druhá alternativa). Dovolatel
jej přitom uplatnil v jeho prvé variantě, neboť namítl, že ačkoli rozsudek
soudu prvního stupně napadl odvoláním co do výroku o vině i co do výroku o
trestu, soud druhého stupně rozhodl pouze co do výroku o trestu a o náhradě
škody, avšak nerozhodl co do výroku o vině, takže v jeho rozhodnutí chybí výrok
o tom, jak se vypořádal s odvoláním směřujícím proti výroku o vině. Nejvyšší
soud ve shodě s přiléhavým vyjádřením státního zástupce shledal, že taková
námitka nemůže citovaný dovolací důvod založit, a to z následujících důvodů.
26. V posuzovaném případě obviněný podal odvolání proti výroku o vině a
výroku o trestu rozsudku soudu prvního stupně (odvolání proti němu podal i
státní zástupce, přičemž ten tak učinil v neprospěch obviněného do výroku o
trestu). Odvolací soud přezkoumal podle § 254 tr. ř. napadený rozsudek a po
tomto přezkoumání rozhodl podle § 258 odst. 1 písm. d), f), odst. 2 tr. ř. tak,
že tento rozsudek zrušil ve výrocích o trestu a o náhradě škody a při
nezměněném výroku o vině znovu rozhodl o trestu (uložil mu nově souhrnný trest
odnětí svobody v trvání dvou let a šesti měsíců, jehož výkon podmíněně odložil
na zkušební dobu v trvání čtyř let a šesti měsíců, přičemž mu uložil též
povinnost, aby podle svých sil nahradil poškozenému náhradu nemajetkové újmy ve
výši 200 000 Kč; současně zrušil výrok o trestu z rozsudku Krajského soudu v
Plzni ze dne 7. 1. 2016, sp. zn. 5 T 11/2011, jakož i všechna další rozhodnutí
na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo
zrušením, pozbyla podkladu, jak již bylo podrobně uvedeno výše) a o náhradě
škody (podle § 228 odst. 1 tr. ř. uložil obviněnému povinnost poškozenému
uhradit náhradu nemajetkové újmy v penězích ve výši 200 000 Kč a podle § 229
odst. 2 tr. ř. odkázal poškozeného se zbytkem jeho nároku na náhradu škody a
nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních, jak již také bylo shora
specifikováno).
27. Podle § 258 odst. 2 tr. ř. platí, že jestliže je vadná jen část
napadeného rozsudku a lze ji oddělit od ostatních, zruší odvolací soud rozsudek
jen v této části; zruší-li však, byť i jen zčásti, výrok o vině, zruší vždy
zároveň celý výrok o trestu, jakož i další výroky, které mají ve výroku o vině
svůj podklad. Odvolací soud tedy správně zrušil výroky o trestu a o náhradě
škody, jež shledal vadnými, a takové jeho rozhodnutí je v souladu s výše
citovaným zákonným ustanovením. Jestliže současně výrok o vině ponechal
nedotčen, vyjádřil tím, že jej shledal správným, a tudíž odvolání obviněného do
tohoto výroku bylo neúspěšné. S ohledem na zákonnou úpravu, ustálenou
judikaturu a obecné zásady týkající se předmětné problematiky přitom nebylo
nutné, aby to, že výrok o vině zůstal nezměněn, soud druhého stupně vyjadřoval
nějakým zvláštním výrokem. Zejména pak nepřicházelo v úvahu, aby odvolání
obviněného v části směřující proti výroku o vině zamítal jako nedůvodné podle §
256 tr. ř. Vyhoví-li totiž odvolací soud podanému odvolání jen částečně a učiní-
li na jeho podkladě některé z výše uvedených jiných rozhodnutí, pak již ve
zbytku, v němž bylo odvolání neúspěšné, nemůže ani částečně zamítnout takové
odvolání (NS 17/2002-T 417. a NS 23/2003-T 531.) Podle § 256 tr. ř. odvolací
soud postupuje jen tehdy, jestliže je odvolání nedůvodné v celém rozsahu (srov.
Šámal, P. a kol. Trestní řád II. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013,
s. 3051, a dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2003, sp. zn. 7 Tdo
1079/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, ve
Svazku 23/2003 pod č. T 531., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 1. 2004, sp.
zn. 6 Tdo 1480/2003, publikované pod č. 14/2005 Sb. rozh. tr., usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2006, sp. zn. 3 Tdo 640/2006).
28. Lze tak shrnout, že pokud odvolací soud zrušil výroky o trestu a o
náhradě škody napadeného rozsudku soudu prvního stupně, a výrok o vině ponechal
nedotčen (uvedl přitom výslovně, že podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl
„při nezměněném výroku o vině“), pak výrok o vině shledal správným (oproti
výrokům o trestu a o náhradě škody, jež správnými neshledal) a odvolání
obviněného proti němu fakticky zamítl. Z uvedeného je tedy zřejmé, že v
rozsudku soudu druhého stupně žádný výrok nechybí.
29. Dalším důvodem, o nějž dovolatel opřel svůj mimořádný opravný
prostředek, byl dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který je
dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku
nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V rámci takto vymezeného
dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení
zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný
trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako
specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není
možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost
skutkových zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a
posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů ve věci ve smyslu
ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci
ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Vedle vad, které se týkají
právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní
posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní
kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající
význam z hlediska hmotného práva. Je třeba zdůraznit, že Nejvyšší soud je
zásadně povinen vycházet z konečného skutkového zjištění soudů obou stupňů a
teprve v návaznosti na to zvažovat právní posouzení skutku a jiné hmotněprávní
posouzení. V opačném případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého
stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. usnesení Ústavního soudu např. ve
věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, sp. zn. III. ÚS 732/02, sp. zn. III. ÚS 282/03,
sp. zn. II. ÚS 651/02, a další). V této souvislosti je také třeba připomenout,
že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné
opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§ 277 a násl. tr. ř.) a v
určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§ 266 a násl. tr. ř.).
30. Z tohoto pohledu je zřejmé, že část námitek, jež obviněný ve svém
dovolání dále uplatnil, nelze pod uplatněný dovolací důvod podřadit. Jednalo se
jednak o jeho výhrady proti úplnosti a přesvědčivosti odůvodnění rozhodnutí
soudu druhého stupně s tím, že tento soud se vůbec nevypořádal s doplněním
dokazování smlouvou o peněžité zápůjčce uzavřenou mezi společností Heliafin a
poškozeným provedeným ve veřejném zasedání o odvolání. Nejvyšší soud zde předně
připomíná, že podle § 265a odst. 4 tr. ř. platí, že dovolání jen proti důvodům
rozhodnutí není přípustné. Nad rámec uvedeného považuje – obdobně jako státní
zástupce ve svém vyjádření – za vhodné uvést, že z tvrzeného obsahu předmětné
smlouvy (mělo z ní vyplývat jednak, jaká částka a za jakých podmínek byla
poškozenému poskytnuta, a dále zajištění jejího navrácení a sankce pro případ
neplacení) je zřejmé, že v dané věci nebyla pro právní posouzení jednání
obviněného, jehož se dopustil s vědomím, že poškozený svoje závazky nesplní,
relevantní. Stejný závěr pak Nejvyšší soud učinil rovněž ohledně jeho výtek
adresovaných soudu prvního stupně, že odmítl jeho důkazní návrhy na výslechy
svědků P. M. a Ing. D. R., a odvolacímu soudu, jenž toto rozhodnutí shledal
správným, avšak odůvodnil je pouze paušálně. Takové námitky nejenže stojí mimo
rámec dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť směřují
proti úplnosti provedeného dokazování před nalézacím soudem a odůvodnění
rozhodnutí odvolacího soudu, ale současně jsou zjevně neopodstatněné; jak
vyplývá z podrobného odůvodnění rozsudku soudu druhého stupně v tomto směru
(srov. jeho strany 6 a 7), případy navrhovaných svědků se zjevně a velmi
podstatně lišily od dané věci (a to již tím, že poškozený půjčené finanční
prostředky s odměnou obviněnému neuhradil), a tudíž neměly potenciál k
objasnění významných okolností posuzovaného případu, a proto byly též tímto
soudem jako prakticky irelevantní a nadbytečné zamítnuty.
31. Jestliže přitom dovolatel rozhodujícím soudům vytýkal, že porušily
zásadu in dubio pro reo, pak Nejvyšší soud konstatuje, že taková výhrada
směřuje rovněž do hodnocení provedených důkazů a do oblasti skutkových
zjištění, takže nejde o námitku, která by se týkala otázky právního posouzení
skutku ani otázky jiného hmotněprávního posouzení. Pravidlo „in dubio pro reo“
vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny
základních práv a svobod a § 2 odst. 2 tr. ř. a má vztah ke zjištění skutkového
stavu na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§ 2
odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“, tj. týká
se právě jen otázek skutkových.
32. Další dovolací argumentace obviněného spočívala na jeho tvrzení, že
jednak soudy obou stupňů zcela rezignovaly na vypořádání se s instituty
hmotného práva občanského, ač věc měly hodnotit právě podle civilního práva, a
to s ohledem na nutnost posouzení nezbytnosti užití trestního práva jako ultima
ratio, a dále, že nebyly naplněny znaky skutkové podstaty trestného činu lichvy
podle § 218 odst. 1 alinea 1, odst. 2 písm. a), c) tr. zákoníku, jímž byl uznán
vinným (dal jinému poskytnout plnění, získal pro jiného značný prospěch,
způsobil jinému stav těžké nouze).
33. Nejvyšší soud se také v tomto směru plně ztotožnil s názorem
státního zástupce, že uvedené výhrady sice jsou z hlediska dovolacího důvodu
podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. relevantní, současně však jde o námitky
zjevně neopodstatněné. A protože se i v další části ztotožnil s podrobnou a
výstižnou argumentací státního zástupce v jeho vyjádření, je možné, aby na toto
vyjádření (již z důvodů procesní ekonomie) z podstatné části odkázal, přičemž
považuje za potřebné zmínit či zdůraznit jen následující skutečnosti.
34. Trestného činu lichvy podle § 218 odst. 1 alinea 1, odst. 2 písm.
a), c) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo zneužívaje něčí rozumové slabosti,
tísně, nezkušenosti, lehkomyslnosti nebo něčího rozrušení, dá sobě nebo jinému
poskytnout nebo slíbit plnění, jehož hodnota je k hodnotě vzájemného plnění v
hrubém nepoměru, získá-li takovým činem pro sebe nebo pro jiného značný
prospěch, a způsobí-li takovým činem jinému stav těžké nouze.
35. Objektem trestného činu lichvy je majetková sféra jako celek. Z
hlediska pachatele jde o obohacovací jednání, kdy pachatel zneužívá některého z
taxativně vyjmenovaných stavů poškozeného, které omezují jeho svobodu
rozhodování a spočívají v rozumové oblasti, tísni, nezkušenosti, lehkomyslnosti
nebo rozrušení poškozeného. Tísní se rozumí mimořádně tíživá situace
poškozeného (nebo jiné osoby, jejíž tíseň pociťuje poškozený jako tíseň
vlastní), vyvolaná určitou, i přechodnou naléhavou potřebou, jejíž uspokojení
není v možnostech poškozeného. Zpravidla půjde o hospodářskou nesnáz, např.
splatnost dluhu. Není podstatné, zda si stav tísně způsobil sám poškozený nebo
zda k němu došlo pod vlivem okolností na něm nezávislých (srov. usnesení
Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 28. 2. 2000, sp. zn. 3 To 904/99,
publikované pod č. 5/2001 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11.
4. 2012, sp. zn. 3 Tdo 225/2012, publikované pod č. 23/2013 Sb. rozh. tr.).
Pachatel dá sobě nebo jinému poskytnout plnění, jestliže na základě lichvářské
pohledávky přijme on nebo jiná osoba od poškozeného to, co je předmětem plnění
v uvedeném smyslu.
36. Hrubý nepoměr poskytnutého nebo slíbeného plnění ve vztahu k tomu, co za to poškozený obdrží,
nutno posoudit z hlediska současných objektivních směnných hodnot obou plnění.
Hodnota vzájemného plnění se stanoví podle stejných zásad, jako se určuje výše
škody (viz § 138 odst. 1 tr. zákoníku). Rovněž je třeba zvažovat i další
okolnosti kromě hodnoty plnění, např. dobu, na kterou byla půjčka poskytnuta.
Pro posouzení hrubého nepoměru vzájemných plnění záleží jen na hodnotě obou
plnění a na jejich vzájemném srovnání, nikoli na výši výsledné škody, protože
toto kritérium zákon neuvádí jako znak trestného činu lichvy. Při poskytování
úvěrů a půjček existuje z hlediska požadovaných úroků určitá hranice, která
odděluje standardní podnikatelskou činnost provozovanou v souladu s právním
řádem a lichvu. Uvedenou hranicí je podle trestního zákona to, co lze pokládat
již za hrubý nepoměr mezi vzájemnými plněními pachatele a poškozeného ve smyslu
§ 218 odst. 1 tr. zákoníku. Poskytnutí půjčky peněz s úrokem dosahujícím 70% a
více za rok pak podle judikatury (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 1.
2005, sp. zn. 5 Tdo 1282/2004, publikované pod č. 52/2005 Sb. rozh. tr., dále
srov. usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 28. 2. 2000, sp.
zn. 3 To 904/99, publikované pod č. 5/2001 Sb. rozh. tr., zde se jednalo o
úrokovou sazbu 180% za rok, stejně jako v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27.
10. 2011, sp. zn. 7 Tdo 1215/2011, dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17.
10. 2012, sp. zn. 3 Tdo 1256/2012, zde plnění v hrubém nepoměru představoval
roční úrok ve výši 121,6%) zakládá takový hrubý nepoměr.
37. Soudní praxe však dovozuje zmíněný nepoměr i při nižším úroku, resp.
roční procentní sazbě nákladů úvěru či půjčky (tzv. RPSN), pokud
několikanásobně převyšuje obvyklou výši úroku (resp. výši RPSN), jakou požadují
v daném místě a čase banky při poskytování úvěrů nebo půjček (srov. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 2012, sp. zn. 3 Tdo 225/2012, publikované pod č.
23/2013 Sb. rozh. tr., podle něhož stačí úrok 65% a podle okolností i méně za
rok, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2013, sp. zn. 4 Tdo 416/2013,
podle něhož stačí úrok 44,1 % za rok, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 9.
2015, sp. zn. 4 Tdo 1013/2015, v němž úvěrová smlouva s ohledem na úrok 28,8%
za rok, zajišťovací a sankční nástroje a zjevnou nereálnost splnění ze strany
poškozené byla smlouvou lichevní). Co se týče občanskoprávní judikatury, jak na
ni odkázal i státní zástupce ve svém vyjádření, tato považuje za nepřiměřenou
úrokovou míru ve výši 60%, jež podstatně (téměř čtyřnásobně) přesahuje horní
hranici obvyklé úrokové míry (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12.
2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, kdy tehdy horní hranice obvyklé úrokové míry
činila 15,5%).
38. K otázce hrubého nepoměru Nejvyšší soud považuje za potřebné dále
poukázat na to, že tento je dovozován rovněž z nepoměru cen, a to mezi cenou,
za kterou bylo koupeno, a cenou tržní. V tomto směru lze – opět ve shodě se
státním zástupcem – konstatovat, že platí (též podle občanskoprávní
judikatury), že za hrubý nepoměr je třeba považovat takovou relaci, kdy plnění
jedné strany nedosahuje ani polovinu plnění strany druhé, tj. např. kupní cena
za nemovitost vynaložená jednou stranou nedosahuje ani polovinu její tržní ceny
(srov. také např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2016, sp. zn. 7 Tdo
64/2016, zde obvinění vynaložili na získání nemovitostí necelých 44% jejich
tržní ceny).
39. Lze tedy shrnout, že v případě cen je hrubým nepoměrem cena ve výši
nižší než 50% ceny tržní, v případě úroků jím je úrok 70% a výše za rok,
případně při naprosté nereálnosti plnění i mnohem nižší, např. pouhých 28, 8%
za rok.
40. V případě trestného činu lichvy jde o trestný čin úmyslný. Zavinění
pachatele v této formě musí zahrnovat zejména i okolnosti, za nichž dochází k
lichvářskému jednání (rozumová slabost, tíseň, nezkušenost poškozeného atd.,
srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2001, sp. zn. 4 Tz 6/2001,
publikovaný v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu ve Svazku 4/2001
pod č. T 108.). Na spáchání trestného činu lichvy nemá vliv okolnost, jestli
jsou úkony, jimiž došlo ke sjednání lichvářské pohledávky nebo k jejímu
převedení na pachatele nebo na jinou osobu, podle předpisů občanského nebo
obchodního práva neplatné (resp. neúčinné) či nikoli. Pokud jde o získání
značného prospěchu, jehož příjemcem je buď sám pachatel, nebo kterákoli jiná
osoba, jedná se o prospěch získaný na úkor poškozeného, jehož rozumové
slabosti, tísně, nezkušenosti, lehkomyslnosti nebo rozrušení pachatel zneužil.
Značným prospěchem se zde rozumí majetkový prospěch dosahující částky nejméně
500 000 Kč (viz § 138 odst. 1, 2 tr. zákoníku); z hlediska subjektivní stránky
postačí způsobení tohoto těžšího následku z nedbalosti [§ 17 písm. a) tr.
zákoníku], protože zákon zde nevyžaduje zavinění úmyslné. Podle § 218 odst. 2
písm. c) tr. zákoníku spočívá okolnost, která podmiňuje použití vyšší trestní
sazby, též v tom, že pachatel způsobil jinému stav těžké nouze. Podstatou nouze
je určitá neuspokojená důležitá životní potřeba poškozeného, která mu (alespoň
subjektivně) znesnadňuje život. Jde například o nedostatek prostředků na stravu
a oblečení, ztrátu prostor k bydlení, dlouhodobou nezaměstnanost, špatný
zdravotní stav. Musí jít o stav nouze, která je těžká, tj. vymykající se běžným
případům nouze, a jen nesnadno překonatelná nebo nepřekonatelná vlastními
silami a možnostmi poškozeného. Závěr o tom, že se poškozený dostal do těžké
nouze, bude možné dovodit z celkového negativního dopadu pachatelova jednání na
životní situaci poškozeného. Z hlediska subjektivní stránky postačí způsobení
tohoto těžšího následku z nedbalosti [§ 17 písm. a) tr. zákoníku], protože
zákon zde nevyžaduje zavinění úmyslné (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník
II. § 140 až § 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 2166 až
2171).
41. Z tzv. právní věty výroku o vině odsuzujícího rozsudku soudu prvního
stupně se podává, že tento soud považoval za naplněné zákonné znaky trestného
činu lichvy podle § 218 odst. 1 alinea 1, odst. 2 písm. a), c) tr. zákoníku
spočívající v tom, že obviněný „zneužívaje něčí tísně dal jinému poskytnout
plnění, jehož hodnota je k hodnotě vzájemného plnění v hrubém nepoměru, a
získal takovým činem pro jiného značný prospěch a způsobil takovým činem jinému
stav těžké nouze“.
42. Podle skutkových zjištění učiněných na podkladě provedeného
dokazování, která soud druhého stupně shledal správnými, formulovaných ve
skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně a rozvedených v odůvodnění
rozhodnutí soudů obou stupňů, a z obsahu spisu je zřejmé, že obviněný se daných
trestných činů dopustil jednáním, jehož podstata spočívala v tom (stručně
shrnuto), že jako jediný člen představenstva společnosti Reafin International
Ltd. (nyní Heliafin Ltd.) v úmyslu získat nemovitosti poškozeného (polovinu
domu a pozemky) vědomě zneužil tísně poškozeného spočívající v množství
nařízených exekucí v celkové výši 544 927 Kč dne 21. 1. 2014 a nechal
poškozeného podepsat směnku vlastní na částku 752 000 Kč vystavenou na řad
společnosti Reafin International Ltd. (kterou se poškozený zavázal uhradit
částku 752 000 Kč do 21. 4. 2014, resp. po prodloužení splatnosti do 21. 5.
2014) a dále směnku vlastní na částku 1 504 000 Kč vystavenou na řad stejné
společnosti (kterou se poškozený zavázal uhradit částku 1 504 000 Kč do 27. 4.
2014), o den později den 22. 1. 2014 jej nechal podepsat smlouvu o zajišťovacím
převodu práva k předmětným nemovitostem, z níž vyplývá, že tato smlouva nabývá
platnosti a účinnosti dnem, kdy pravomocně skončí poslední z exekucí nařízených
na nemovitosti poškozeného, které za něj uhradí společnost Reafin International
Ltd. s tím, že tato společnost jako nabyvatel nemovitostí je přijímá do svého
výlučného vlastnictví s rozvazovací podmínkou, že v případě, že budou obě
pohledávky vyplývající ze směnek řádně a včas uhrazeny, umožní nabyvatel
převodci výkon práva v předešlém rozsahu, přičemž v opačném případě se stane
převod vlastnického práva k nemovitostem trvalým a nepodmíněným, rovněž dne 22.
1. 2014 byly sepsány notářské zápisy, ve kterých poškozený uznal svůj dluh v
celkové výši 2 256 000 Kč vycházející ze součtu částek na obou směnkách a pro
případ nezaplacení dluhu do stanoveného data přivolil k nařízení a provedení
výkonu rozhodnutí pro tuto částku, načež poškozený dluh nezaplatil a dne 12. 6.
2014 jej obviněný nechal podepsat potvrzení o tom, že se převod vlastnického
práva k nemovitostem stal nepodmíněným, přičemž tato skutečnost byla posléze
zapsána do katastru nemovitostí, přičemž obviněný věděl, že předmětná
nemovitost je jediným bydlištěm poškozeného, přesto ho dne 26. 8. 2014 z jeho
nemovitosti vystěhoval, čímž pro společnost Reafin International, Ltd. na
základě shora definovaných smluvních ujednání zajistil plnění, které bylo v
hrubém nepoměru s jím poskytnutým plněním, pro společnost Reafin International
Ltd. získal neoprávněný prospěch nejméně ve výši 1 504 000 Kč a zároveň tím
způsobil, že se poškozený stal osobou bez domova a bez majetku.
43. Za této situace a při aplikaci výše rozvedených zákonných a
teoretických východisek na posuzovaný případ Nejvyšší soud dospěl k závěru, že
právní kvalifikace daného skutku jako přečinu lichvy podle shora citovaného
ustanovení použitá soudem prvního stupně, jíž přisvědčil i soud odvolací (a
rovněž státní zástupce ve svém vyjádření) je správná a zákonná, neboť zjištěné
jednání obviněného popsané ve skutkové větě výroku o vině rozsudku soudu
prvního stupně a rozvedené v odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů, naplňuje
všechny znaky skutkové podstaty tohoto trestného činu. Z odůvodnění rozhodnutí
soudu prvního stupně přitom vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými
důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a
právními závěry soudu na straně druhé. Tento soud jako soud nalézací v
odůvodnění svého rozhodnutí také řádně a přesvědčivě vyložil, jaké závěry z
jednotlivých důkazů učinil, a zabýval se rovněž obhajobou obviněného (srov.
zejména strany 9 až 12 jeho rozsudku). S těmito hodnotícími úvahami a závěry se
plně ztotožnil i soud odvolací v podrobném a výstižném odůvodnění svého
rozsudku (srov. jeho strany 7 až 10). Nejvyšší soud nemá, co by takovému
postupu obou soudů nižších instancí mohl vytknout.
44. Vzhledem k tomu, že obviněný prostřednictvím své dovolací
argumentace zpochybňoval zejména znaky skutkové podstaty daného přečinu, jež
spočívaly v tom, že jednak dal jinému poskytnout plnění, jehož hodnota byla k
hodnotě vzájemného plnění v hrubém nepoměru, jednak získal pro jiného značný
prospěch, a dále, že způsobil jinému stav těžké nouze, považuje Nejvyšší soud
za potřebné ke správným závěrům soudů obou stupňů o naplnění těchto znaků a
jejich výstižnému odůvodnění (a k přiléhavému vyjádření státního zástupce k
této problematice) jen dodat následující skutečnosti.
45. Jestliže dovolatel namítl, že nedal jinému poskytnout plnění, neboť
pouze sjednanou smluvní pokutu není možné posoudit jako poskytnuté plnění (ani
dokonce jako pouze slíbené plnění), je třeba poukázat na to, že tím, že
poškozeného nechal dne 21. 1. 2014 podepsat dvě směnky ve výši 752 000 Kč a ve
výši 1 504 000 Kč ve prospěch společnosti Reafin International Ltd, jejímž
jménem jednal, a dále dne 22. 1. 2014 podepsat i smlouvu o zajišťovacím převodu
práva k jeho nemovitostem (z níž vyplývalo, že tato smlouva nabývá platnosti a
účinnosti dnem, kdy pravomocně skončí poslední z exekucí nařízených na
nemovitosti poškozeného, jež za něj uhradí jmenovaná společnost, což také
učinila, a to v celkové výši 544 927 Kč) a dne 12. 6. 2014 podepsat též
potvrzení o tom, že převod vlastnického práva k nemovitostem se stal
nepodmíněným, a to poté, co poškozený dluh ve výši součtu částek na obou
směnkách (tj. 2 256 000 Kč) uvedené společnosti nezaplatil, přičemž tato
skutečnost byla posléze zapsána do katastru nemovitostí, nepochybně dal jinému
(společnosti Reafin International Ltd.) poskytnout plnění. Toto plnění ve výši
celkem 2 256 000 Kč přitom bylo v hrubém nepoměru k hodnotě plnění poskytnutého
obviněným ve výši 544 927 Kč, tj. exekučně vymáhané částky, kterou uhradil za
poškozeného, a představovalo lichvářskou pohledávku.
46. V posuzovaném případě by však bylo dost možné spatřovat lichvu již v
jednání obviněného, který nechal poškozeného podepsat první směnku na částku
752 000 Kč, neboť (při respektování výše zmíněné judikatury) 70% z této částky
činí 381 449 Kč za rok, tj. v daném případě za tři měsíce 95 362 Kč jako úrok,
tedy tato směnka by měla být navýšena nejvýše do této částky, tudíž vystavena
na částku do 640 289 Kč. Další navýšení o částku 1 504 000 Kč, na niž zněla
druhá směnka, pak ještě zmíněnou hranici oddělující obvyklou úrokovou míru a
lichvářský úrok několikanásobně převýšilo a v důsledku toho značně zvýšilo i
hrubý nepoměr vzájemně poskytnutých plnění. Nehledě navíc na smlouvu o
zajišťovacím převodu vlastnického práva k nemovitostem poškozeného s reálně
nesplnitelnou rozvazovací podmínkou pro poškozeného, kterou s tímto obviněný
uzavřel, jež bezpochyby měla rovněž lichvářskou povahu, neboť obvyklá cena
nemovitostí, jichž se tato smlouva týkala, činila 3 250 000 Kč za dům, resp. za
jeho jednu polovinu, a 2 985 000 Kč za pozemky, takže mnohonásobně (více než
jedenáctkrát) přesahovala výši exekučně vymáhané částky, již zaplatil obviněný.
K uvedenému Nejvyšší soud dodává, že naprosto neobstojí obhajoba obviněného, že
druhá směnka na částku 1 504 000 Kč byla směnkou zajišťovací a měla být
uplatněna pouze v případě, že by poškozený nesplnil svou prvotní povinnost, tj.
nezaplatil částku 752 000 Kč z první směnky. Takovou argumentaci obviněný
uplatnil již před soudem prvního stupně, který se s ní přesvědčivě vypořádal
(srov. stranu 10 jeho rozsudku). Nejvyšší soud se s úvahami nalézacího soudu k
této otázce plně ztotožňuje a – již z důvodu procesní ekonomie – na ně
odkazuje.
47. V návaznosti na uvedené skutečnosti dovolatel zpochybňoval též závěr
soudů obou stupňů, že svým jednáním získal pro jiného značný prospěch. Ani
takové jeho námitce nelze v žádném případě přisvědčit, neboť je nepochybné, že
předmětným lichvářským jednáním zajistil pro společnost Reafin International
Ltd. pohledávku minimálně, pokud ve prospěch obviněného pomineme již první
směnku ve sporné, značně navýšené částce, ve výši 1 504 000 Kč z druhé (ničím
nepodložené) směnky vystavené poškozeným. Obdobně je nutné ve prospěch
dovolatele respektovat závěr soudu prvního stupně, jenž nezohlednil ani nepoměr
mezi obvyklou cenou nemovitostí, jež jmenovaná společnost v dané době získala
do svého vlastnictví, a výší závazků poškozeného vůči této společnosti, v
důsledku čehož by však značný prospěch, jenž obviněný předmětným činem pro
společnost získal, ještě několikrát vzrostl.
48. Nejvyšší soud nemohl přisvědčit ani námitce obviněného, že oba soudy
nesprávně posoudily vystěhování poškozeného z nemovitosti (domu) jako způsobení
těžké nouze. Na důvody soudu prvního stupně rozvedené na str. 12 jeho rozsudku,
na jejichž podkladě dospěl k závěru o naplnění tohoto znaku kvalifikované
skutkové podstaty daného trestného činu, s nimiž se ztotožnil i soud odvolací a
rovněž Nejvyšší soud, je možné plně odkázat a jen zdůraznit následující
skutečnosti. Ze zjištěných okolností posuzovaného případu jednoznačně vyplývá,
že obviněný od počátku jednal vůči poškozenému se záměrem získat jeho
nemovitosti pro společnost Reafin International Ltd. a k tomu zneužil, nikoli
užil (jak tvrdí) institutů jinak legálních, jimiž bylo sjednání pohledávky na
podkladě předmětných směnek a smlouvy o zajišťovacím převodu vlastnického práva
k nemovitostem pro jmenovanou společnost, neboť se jednalo o lichvářskou
pohledávku a lichvářskou smlouvu s plněním, které bylo v hrubém nepoměru s jím
poskytnutým plněním (v případě dané smlouvy navíc s nerealistickou rozvazovací
podmínkou). Důsledkem tohoto promyšleného jednání pak posléze bylo, že
vlastnictví nemovitostí na uvedenou společnost skutečně přešlo, a obviněný
následně přistoupil (po v podstatě jen formálně učiněných výzvách k vyklizení
nemovitosti) k vystěhování poškozeného z nemovitosti; toto provedl spolu se
skupinou dalších mužů dne 26. 8. 2014 tak, že naložili věci tohoto starého muže
do kontejneru, vyměnili zámky a ponechali jej na ulici svému osudu. Poškozený
se tak dostal do situace, kdy ztratil svůj jediný majetek a zároveň střechu nad
hlavou a domov, což je nepochybně stav nouze, která je
těžká.
49. V posuzovaném případě nemohla obstát ani obhajoba obviněného
spočívající v tvrzení o občanskoprávním charakteru vztahů mezi ním a poškozeným
a o tom, že jednal v mezích civilního práva, mířící k aplikaci zásady
subsidiarity trestní represe. Jestliže přitom rovněž vytkl soudům obou stupňů,
že zcela rezignovaly na vypořádání se s instituty hmotného práva občanského,
Nejvyšší soud považuje za nutné uvést, že shodné námitky obviněný uplatnil jak
v řízení před nalézacím soudem, tak ve svém odvolání, a oba soudy nižších
instancí se jimi zcela dostatečně zabývaly a podrobně a přesvědčivě odůvodnily,
proč je neshledaly důvodnými (viz strany 9 až 12 rozsudku soudu prvního stupně
a strany 9 a 10 rozsudku soudu druhého stupně). Současně je třeba poukázat na
to, co již bylo uvedeno shora, že na spáchání trestného činu lichvy nemá vliv
okolnost, jestli jsou úkony, jimiž došlo ke sjednání lichvářské pohledávky nebo
k jejímu převedení na pachatele nebo na jinou osobu, podle předpisů občanského
nebo obchodního práva neplatné (resp. neúčinné) či nikoli. Další posuzování
věci z hlediska občanského práva, když tato je i předmětem občanskoprávního
řízení, by bylo navíc pro trestní řízení nadbytečné.
50. V obecné rovině Nejvyšší soud k citované zásadě uvádí, že je
obsažena v § 12 odst. 2 tr. zákoníku, podle něhož trestní odpovědnost pachatele
a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech
společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle
jiného právního předpisu. Z tohoto vymezení, které navazuje na zásadu
zákonnosti vyjádřenou v § 12 odst. 1 tr. zákoníku, podle které jen trestní
zákon vymezuje trestné činy a stanoví trestní sankce, které lze uložit, plyne,
že trestní represe, tj. prostředky trestního práva, je možné v konkrétní věci
použít jen tehdy, když jde o společensky škodlivé jednání a uplatnění
odpovědnosti podle jiného právního předpisu nepostačuje.
51. Takto definovaným principem „ultima ratio“ je zajištěno, aby
prostředky trestního práva byly použity zdrženlivě, především tam, kde jiné
právní prostředky selhávají nebo nejsou efektivní. Tím je vyjádřena funkce
trestního práva jako krajního prostředku ve vztahu k ostatní deliktní právní
úpravě (správněprávní, občanskoprávní, obchodněprávní apod.). Z uvedeného
vyplývá, že trestnými činy mohou být pouze závažnější případy
protispolečenských jednání, a to podle zásady, že tam, kde postačí k regulaci
prostředky správního nebo civilního práva v širším slova smyslu, jsou
trestněprávní prostředky nejen nadbytečné, ale z pohledu principu právního
státu také nepřípustné. Ochrana majetkových vztahů má být v prvé řadě
uplatňována prostředky občanského a obchodního práva a teprve tam, kde je
taková ochrana neúčinná a kde porušení občanskoprávních vztahů svou intenzitou
dosahuje zákonem předpokládané společenské škodlivosti, je namístě uvažovat o
trestní odpovědnosti (v podrobnostech k tomu srov. nálezy Ústavního soudu
například ve věcech sp. zn. II. ÚS 372/2003, I. ÚS 558/2001, I. ÚS 69/2006, I.
ÚS 541/2010, II. ÚS 1098/2010, dále celou řadu rozhodnutí Nejvyššího soudu a
zejména stanovisko jeho trestního kolegia ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn
301/2012, publikované pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr., z komentované literatury
pak Šámal P. a kol. Trestní zákoník I. § 1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha:
C. H. BECK, 2012, s. 117 a 118).
52. Nejvyšší soud se v tomto směru plně ztotožnil s názorem odvolacího
soudu (srov. stranu 10 odůvodnění jeho rozsudku) a státního zástupce, že výše
podrobně popsané jednání obviněného, jež svým lichvářským charakterem (jednal
zneužívaje tísně poškozeného s jasným záměrem získat pro jiného plnění v hrubém
nepoměru s jím poskytnutým plněním a současně značný prospěch) a konečným
následkem, který tímto jednáním způsobil, spočívajícím ve způsobení stavu těžké
nouze poškozenému, výrazně překročilo rámec soukromoprávních vztahů a naplnilo
dokonce dva znaky kvalifikované skutkové podstaty podle odst. 2 § 218 tr.
zákoníku, takto vymezeným kritériím pro použití zásady subsidiarity trestní
represe a na ni navazujícího principu ultima ratio neodpovídalo a ochrana pouze
prostředky práva civilního v daném případě rozhodně nepostačovala.
53. Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§ 265i odst. 2 tr. ř.)
Nejvyšší soud podané dovolání jako zjevně neopodstatněné odmítl podle § 265i
odst. 1 písm. e) tr. ř. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění zákonných
podmínek uvedených v ustanovení § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí o dovolání není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 22. 6. 2017
JUDr. Jan Bláha
předseda
senátu