U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 31. července
2013 o dovolání obviněného L. J., proti usnesení Městského soudu v Praze ze
dne 22. 11. 2012, sp. zn. 61 To 474/2012, v trestní věci vedené u Obvodního
soudu pro Prahu 10 sp. zn. 1 T 15/2010, a rozhodl t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání o d m í t á .
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 12. 9. 2012, sp. zn. 1 T
15/2010, byl obviněný L. J. uznán vinným trestným činem lichvy podle § 253
odst. 1, 2 tr. zákona č. 140/1961 Sb. účinným do 31. 12. 2009 (dále jen tr.
zákon), jehož se dopustil tím, že
spolu s dalšími dosud neztotožněnými spolupachateli participujícími na
činnosti společnosti EuroCash, s.r.o., se sídlem O. – M. H., ul. D., uzavřel
dne 19. 1. 2007 s poškozenou H. C. v místě jejího trvalého bydliště v P., ul.
N. P., smlouvu o úvěru na částku ve výši 60.000,- Kč, když byla stanovena
měsíční splátka ve výši 2.491,- Kč s úrokem 44,1% p.a., přičemž obviněný využil
při uzavírání smlouvy finanční tísně a rozumové slabosti poškozené, neboť tato
se zavázala v rámci zajištění poskytnutých finančních prostředků z úvěru
převést na obviněného práva a povinnosti k družstevnímu bytu 2+1 v P., ul. N.
P. v hodnotě 1.687.000,- Kč, což téhož dne učinila a to podpisem smlouvy o
zajišťovacím převodu členských práv a povinností v bytovém družstvu, poté
následně kdy poškozená nebyla schopna hradit řádně dohodnuté splátky
poskytnutého úvěru, ihned pohledávku uplatnil, převedl členská práva a
povinnosti k družstevnímu bytu na jinou osobu, a poškozená byla nucena byt
vyklidit.
Za to mu byl v trestní sazbě § 253 odst. 2 tr. zákona uložen trest
odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců. Výkon tohoto trestu byl podle § 58
odst. 1 a § 59 odst. 1 tr. zákona podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání
pěti roků. Podle § 59 odst. 2 tr. zákona byla obviněnému uložena přiměřená
povinnost, aby ve zkušební době podle svých sil nahradil škodu, jak dále
uvedeno. Podle § 228 odst. 1 tr. řádu byl obviněný zavázán k povinnosti
zaplatit na náhradě škody poškozené H. C. částku 1.627.000,- Kč. Tato poškozená
byla podle § 229 odst. 2 tr. řádu odkázána se zbytkem nároku na náhradu škody
na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti tomuto rozsudku podal obviněný v zákonné lhůtě odvolání, které
projednal Městský soud v Praze. Svým usnesením ze dne 22. 11. 2012, sp. zn. 61
To 474/2012, odvolání obviněného zamítl podle § 256 tr. řádu jako nedůvodné.
Proti posledně citovanému usnesení Městského soudu v Praze podal
obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání opírající se o dovolací důvod
podle § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. řádu. Připomenul existenci dřívějšího
rozhodnutí Nejvyššího soudu v této trestní věci vydaného dne 29. 12. 2011, sp.
zn. 4 Tdo 1544/2011, a konstatoval, že nebylo zjištěno nic, co by odůvodňovalo
existenci subjektivní stránky trestného činu, jímž byl uznán vinným. Pokud
nalézací soud ve svém rozhodnutí posledním v řadě uvedl, že „sám obžalovaný
uvádí, že shora uvedené smlouvy podepsal“, pak jde o tvrzení, které nemá oporu
v provedeném dokazování, neboť obviněný potvrdil pouze podpis smlouvy o úvěru,
popřel podpis jakékoli smlouvy jiné. Zatímco nalézací soud konstatoval
existenci zavinění v podobě přímého úmyslu, odvolací soud byl názoru, že jednal
v úmyslu nepřímém.
Podle názoru obviněného dokazování nebylo ani v jedné části doplněno o
jakýkoli důkaz prokazující jeho vědomost o finanční tísni poškozené a její
rozumové slabosti v době uzavírání smlouvy o úvěru, které pak měl využít, aby
ke škodě poškozené sebe či jiného obohatil. Nebyl doplněn jakýkoli důkaz, který
by v konkrétní rovině prokazoval, že by se podílel na jakýchkoli dalších
krocích po podpisu úvěrové smlouvy, stejně tak chybí důkaz, který by prokazoval
jiný úvěrový případ, v němž by obviněný vystupoval v postavení věřitele a v
němž by byly závazky plynoucí dlužníkovi z úvěrového vztahu zajištěny zpětným
převodem práva k členskému podílu v bytovém družstvu, který by se odehrál
způsobem, jaký je odvolacím soudem v obecné rovině předpokládán. Nedošlo
rovněž k prokázání závěru, že by se obviněný jakkoli podílel na dalších
rozhodovacích procesech a realizaci jednotlivých právních úkonů v situaci, kdy
poškozená přestala plnit své závazky plynoucí z úvěrového vztahu. Podíl
obviněného na těchto fázích trestné činnosti je tak soudy obou stupňů pouze
předpokládán.
Obviněný rovněž zpochybnil závěry soudů obou stupňů v tom směru, že by
jednak věděl, že poškozená se nachází ve finanční tísni a že by mohl mít
pochybnosti o tom, že nebude schopná dostát svému úvěrovému závazku, jednak že
by měl informaci o tom, že by poškozená vykazovala známky rozumové slabosti,
což připustil i soud prvního stupně ve svém rozsudku ze dne 4. 4. 2012, kterým
byl podle § 226 písm. c) tr. řádu obžaloby zproštěn. Podle obviněného není
podstatné, zda o finanční tísni poškozené a její rozumové slabosti byl
informován svědek S., podstatné je zda o tom věděl on, což se neprokázalo a
dovozuje z toho, že závěr o existenci přímého úmyslu jako jedné z forem
zavinění je vyloučen. Důkazy není podložen závěr, že by obviněný věděl o
podstatných skutkových okolnostech týkajících se osoby poškozené H. C., z nichž
soudy obou stupňů dovodily naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu
lichvy, ani závěr o jakémkoli jeho srozumění s tím, že by tyto okolnosti mohly
být naplněny.
V další obsáhlé pasáži odůvodnění dovolání se obviněný zabýval
hodnocením otázky nepoměrného protiplnění, provedl exkurz do pojmu institutu
převodu práva podle § 553 obč. zákoníku a dovodil, že nejednal nad rámec nároků
vyplývajících z úvěrové smlouvy na úkor poškozené, nehodlal ji připravit o její
členský podíl v bytovém družstvu a nebyl, byť jen srozuměn, s tím, že by k
něčemu takovému mělo dojít. Podrobněji se rovněž zabýval výší úroku 44,1%,
který byl odvolacím soudem označen za lichvářský a poukázal na to, že řada
renomovaných společností, které výslovně označil, poskytovala úvěry převyšující
46,2% p.a. Zpochybňuje tak sdělení nebankovních subjektů, která si soud opatřil
v souvislosti se zjišťováním, zda v posuzované trestní věci došlo k naplnění
znaků nepoměrného plnění, neboť jsou motivována konkurenčním bojem v tomto
segmentu podnikání. Za lichvářský úrok je možno považovat úrok ve výši 66% a
více, jak vyplývá z některých rozhodnutí Nejvyššího soudu, je proto přesvědčen,
že smluvní úrok, který byl sjednán s poškozenou C. nijak nevybočuje z rámce v
té době běžně sjednávaných úrokových sazeb a není tudíž úrokem zakládajícím
hrubý nepoměr vzájemně poskytovaných plnění.
Navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 22. 11. 2012,
sp. zn. 61 To 474/2012, zrušil, stejně jako rozsudek Obvodního soudu pro Prahu
10 ze dne 12. 9. 2012, sp. zn. 1 T 15/2010, jakož i všechna další rozhodnutí,
na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo
zrušením, pozbyla podkladu. Poté nechť Nejvyšší soud ve věci sám rozhodne a
obviněného podle § 226 písm. b) tr. řádu zprostí obžaloby. V případě, že by
Nejvyšší soud neshledal podmínky pro to, aby ve věci sám rozhodl, alternativně
navrhl, aby po zrušení obou výše citovaných rozhodnutí Městského soudu v Praze
a Obvodního soudu pro Prahu 10, věc přikázal Městskému soudu v Praze (míněn
nepochybně Obvodní soud pro Prahu 10), aby věc v potřebném rozsahu znovu
projednal a rozhodl.
K dovolání obviněného se písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího
státního zastupitelství, který nejdříve zrekapituloval procesní vývoj kauzy s
připomenutím ve věci již učiněných nepravomocných rozhodnutí, poté specifikoval
jednotlivé obviněným uplatněné dovolací důvody. V dalších pasážích svého
vyjádření podrobně rozvedl, proč nepokládá dovolací námitky obviněného za
důvodné s poukazem zejména na odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, který se
s jednotlivými námitkami obviněného (jež nyní mají podobu námitek dovolacích),
v této fázi řízení zabýval a plně vypořádal. Ve vztahu k namítané nesprávné
právní kvalifikaci činu odkázal státní zástupce na přiléhavé právní závěry
napadeného rozhodnutí, v němž odvolací soud vyložil a odůvodnil existenci
jednotlivých znaků skutkové podstaty trestného činu lichvy podle § 253 odst. 1,
2 tr. zákona. Rovněž nepokládá za důvodný i uplatněný dovolací důvod podle §
265b odst. 1 písm. l) tr. řádu v jeho druhé variantě
Navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného L. J. podle § 265i odst. 1 písm.
e) tr. řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné, a aby tak za podmínek § 265r
odst. 1 písm. a) tr. řádu učinil v neveřejném zasedání. Pro případ odlišného
stanoviska Nejvyššího soudu vyslovil rovněž podle § 265r odst. 1 písm. c) tr.
řádu souhlas s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací podle § 265c tr. řádu nejprve zjišťoval, zda
je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou,
zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro
věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí, či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí
dovolání a dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání obviněného proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. 11. 2012,
sp. zn. 61 To 474/2012, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, 2
písm. a) tr. řádu. Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. d) tr. řádu osobou
oprávněnou k podání dovolání, dovolání splňuje náležitosti obsahu dovolání
stanovené v § 265f odst. 1 tr. řádu, dovolání podal obviněný prostřednictvím
obhájce a dostál tak požadavkům ustanovení § 265d odst. 2 tr. řádu, přičemž se
tak stalo ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. řádu a na místě stanovené týmž
zákonným ustanovením.
Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu lze dovolání podat jestliže rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném hmotně právním
posouzení.
Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu je dán tehdy, pokud bylo
rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti
rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g), aniž byly
splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože
byl v řízení předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).
Obviněný uplatnil tento dovolací důvod v jeho druhé alternativě.
Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu neumožňuje brojit proti
procesním předpisům, ale výlučně proti nesprávnému hmotě právnímu posouzení.
Skutkový stav je při rozhodování hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek
nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou
správně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného
práva. S poukazem na tento dovolací důvod nelze hodnotit a přezkoumávat
správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost
provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6
tr. řádu (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 15.4.2004, sp. zn. IV. ÚS
449/03).
Nejvyšší soud tak musí při přezkoumání, zda nedošlo k nesprávnému právnímu
hodnocení skutku ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu vycházet ze
skutkových zjištění obsažených v popisu skutku ve výroku o vině odsuzujícího
rozsudku, případně dále rozvedených v odůvodnění takovéhoto rozhodnutí.
Obviněný předložil dvě relevantní námitky, a to, že u trestného činu, jímž byl
uznán vinným chybí jeden ze základních znaků jeho skutkové podstaty, a to
úmyslné zavinění, a dále, že existuje extrémní nesoulad mezi provedenými
skutkovými zjištěními soudu a z toho vyvozenými právními závěry. Nejvyšší soud
především konstatuje, že námitky, které obviněný uplatnil v dovolacím řízení,
jsou shodné s námitkami, které byly obviněným již užity v řízení před soudem
druhého stupně. Na tento případ, tedy případ obsahově shodných námitek dopadá
rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 86/2002, ze kterého mj. vyplývá, že
„opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné v řízení před
soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů
dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné
ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu“ (viz Soubor rozhodnutí Nejvyššího
soudu č. 408, sv. 17, C.H.Beck).
Trestného činu lichvy podle § 253 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., ve znění
účinném do 31. 12. 2009 (dále jen tr. zákon) se dopustí ten, kdo zneužívaje
něčí tísně, nezkušenosti nebo rozumové slabosti nebo něčího rozrušení, dá sobě
nebo jinému poskytnout nebo slíbit plnění, jehož hodnota je k hodnotě
vzájemného plnění v hrubém nepoměru (alinea první), nebo kdo takovou pohledávku
uplatní nebo v úmyslu uplatnit ji na sebe převede (alinea druhá, tzv.
palichva). Z citované dikce zákona je zřejmé, že pro naplnění skutkové podstaty
tohoto trestného činu je především nutné splnění dvou podmínek. První z nich
spočívá ve slibu nebo poskytnutí lichvářského plnění, tedy takového plnění,
jehož hodnota je v hrubém nepoměru ve vztahu k hodnotě plnění poškozeného.
Druhou podmínkou lichvy je potom skutečnost, že poškozená osoba se vztahu, v
jehož rámci pachateli slíbila či poskytla plnění charakterizované uvedeným
hrubým nepoměrem, účastní z důvodu své tísně, nezkušenosti, rozumové slabosti
nebo svého rozrušení. Mezi zneužitím stavu tísně, nezkušenosti, rozumové
slabosti nebo rozrušením poškozeného na straně jedné a hrubým nepoměrem plnění
poskytnutého nebo slíbeného pachateli či jiné osobě na straně druhé přitom musí
být příčinná souvislost, tj. uvedený stav poškozeného je alespoň jednou z
příčin, na jejich podkladě poškozený vstoupil do nevýhodného vztahu s
pachatelem.
Za existence popsaných okolností může pachatel trestný čin lichvy podle § 253
odst. 1 tr. zákona spáchat buď tím, že vzájemně hrubě nepoměrné plnění dá sobě
nebo jinému poskytnout nebo slíbit (alinea první), nebo pohledávku na takové
plnění uplatní nebo v úmyslu uplatnit ji na sebe převede (alinea druhá). Jedná
se přitom ve smyslu § 3 odst. 3 tr. zákona o trestný čin úmyslný, tudíž
pachatel musí jednat alespoň v nepřímém úmyslu.
Ze skutkových zjištění učiněných soudy obou stupňů v posuzované věci je zřejmé,
že obviněný L. J. uzavřel s poškozenou H. C. smlouvu o úvěru na částku ve výši
60.000,- Kč, se stanovenou měsíční splátkou ve výši 2.491,- Kč, a to s úrokem
ve výši 44,1% ročně. Současně bylo sjednáno zajištění tohoto závazku poškozené
sepsáním smlouvy o zajišťovacím převodu členských práv a povinností v bytovém
družstvu k družstevnímu bytu poškozené 2+1 v P., jehož hodnota činila
1.687.000,- Kč, na obviněného. Vzhledem ke zmíněné výši úročení a s
přihlédnutím k výrazně vyšší hodnotě bytu, než jaká byla výše půjčky, je možné
přisvědčit závěrům soudů obou stupňů, že se jednalo o lichvářský úrok, resp. o
lichvářské plnění. Přitom lichvářskou povahu nemusí mít jen samotné plnění
(jistina), které má poškozený poskytnout pachateli, ale postačí, má-li takovou
povahu alespoň příslušenství pohledávky např. úrok z půjčených peněz (srov.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 4. 2003, sp. zn. 5 Tdo 248/2003,
publikované pod č. 597 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek č. 25,
C.H.Beck). V jednání pachatele, který si kromě plnění vyplývajícího ze smlouvy
o půjčce pro případ, že tento hlavní závazek nebude protistranou splněn, nechá
slíbit ve formě zajištění závazku převodem práva (např. podle § 553 občanského
zákoníku) další plnění třeba v podobě převodu členského podílu k družstevnímu
bytu na základě smlouvy o zajišťovacím převodu členských práv a povinností, lze
ve vztahu k tomuto akcesorickému závazku – při naplnění ostatních znaků –
spatřovat odpovědnost za trestný čin lichvy (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 29. 3. 2001, sp. zn. 4 Tz 6/2001, publikovaný pod č. T 108, souboru
rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 4). Existuje určitá hranice, která odděluje
standardní podnikatelskou činnost provozovanou v souladu s právním řádem a
lichvu. Uvedenou hranicí je ve smyslu trestního zákona to, co lze podkládat za
hrubý nepoměr mezi vzájemnými plněními pachatele a poškozeného. Poskytnutí
půjčky finanční částky s úrokem 44,1 % za rok pak nepochybně hrubý nepoměr
vytváří, což odpovídá i dosavadní soudní praxi, od níž nemá Nejvyšší soud důvod
se odchylovat (srov. rozhodnutí č. 5-II. Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek). Nadto lichvářskou povahu má i smlouva o zajišťovacím převodu
členských práv v bytovém družstvu, kterou obviněný s poškozenou uzavřel za
účelem zajištění své pohledávky z půjčky, protože hodnota nemovitosti, jíž se
smlouva týkala, značně (více než 28x) přesahovala výši peněžní částky zapůjčené
obviněným. Tato skutečnost také plně odůvodňuje užitou právní kvalifikaci činu
též podle odst. 2 ustanovení § 253 tr. zákona.
Při posouzení, zda byla naplněna i druhá rozhodující podmínka lichvy, tedy že
poškozená slíbila či poskytla plnění, jehož hodnota je v hrubém nepoměru k
hodnotě vzájemného plnění, právě z důvodu své tísně, nezkušenosti, rozumové
slabosti či rozrušení, je třeba plně vycházet z odůvodněných závěrů soudů obou
stupňů (str. 5 až 7 rozsudku soudu prvního stupně, str. 3 až 5 usnesení
odvolacího soudu), na něž pro jejich správnost Nejvyšší soud plně odkazuje. Nad
tyto závěry Nejvyšší soud v rámci úvah o tísni, v níž poškozená jednala,
akcentuje, že poškozená je osobou s průměrnými až podprůměrnými intelektovými
schopnostmi, od dětství v péči psychiatra, na druhé straně však její proměnlivé
kognitivní schopnosti umožňují v hlavních rysech správně vnímat prožité
události a poté je interpretovat. Soudní znalkyně z oboru zdravotnictví –
klinická psychologie PhDr. Zora Jančušková charakterizovala ve zpracovaném
znaleckém posudku poškozenou jako osobu v kontaktu nejistou, submisivní,
sugestibilní a manipulovatelnou, u níž neobvyklé a zátěžové situace vyvolávají
stav, kdy není schopna se soustředit a porozumět obsahu. V kritické době byla
poškozená v psychické tísni, protože se nacházela v nezvyklé a nepříjemné
finanční a z toho plynoucí i osobní situaci. Okolnosti při podpisu předmětných
smluv pro ni byly deprimujícím momentem, stav z toho vyplývající pro ni
nepříjemný, nepřijatelný, nesrozumitelný, proti němuž nebyla schopná se
ohradit, nadto pochopit jeho smysl a dopad. Znalkyně uzavřela, že jednoznačně
muselo být zřejmé, že jde o jedince jednoduchého, úzkostného, trpícím i úzkostí
sociální, trémou a malou adaptabilitou. Poukaz na (pro zjednodušení popisu)
tzv. normálnost poškozené je za zjištěného stavu irelevantní.
Zaviněním jakožto jedním ze základních znaků skutkové podstaty trestného činu,
jímž byl obviněný uznán vinným, se jak nalézací soud, tak soud druhého stupně
podrobně zabývaly a své závěry o jeho úmyslné formě v souladu s ustanoveními §
125 a § 138 tr. řádu na podkladě provedených důkazů logicky a přesvědčivě
zdůvodnily, proto Nejvyšší soud na těchto závěrech neměl důvodu nic měnit.
Pokud obviněný uplatnil také dovolací důvod dle § 265b odst. 1 písm. l)
v jeho druhé alternativě, je nutno konstatovat, že jde o důvod procesní, který
má napravit vady vytýkané již v rámci řádného opravného prostředku, které
odvolací soud neodstranil v řízení před ním vedeným, případně jde o vady, jimiž
odvolací soud řízení nebo své rozhodnutí sám zatížil, a tyto vady současně
zakládají některý z dovolacích důvodů uvedených v ustanovení § 265b odst. 1
písm. a) až k) tr. řádu. Za stavu, kdy Nejvyšší soud nedovodil existenci
zákonných podmínek pro přiznání důvodnosti užité námitky v intencích § 265b
odst. 1 písm. g) tr. řádu, je zřejmé, že nedošlo ani k naplnění dovolacího
důvodu dle § 256b odst. 1 písm. l) v jeho druhé variantě.
Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů shledal, že napadené rozhodnutí,
ani řízení, které mu předcházelo, netrpí vytýkanými vadami, a proto dovolání
obviněného L. J. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně
neopodstatněné odmítl. O dovolání rozhodl za podmínek § 265r odst. 1 písm. a)
tr. řádu v neveřejném zasedání.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 31. července 2013
Předsedkyně senátu:
JUDr. Danuše N o v o t n á