4 Tdo 1013/2015-39
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. září
2015 o dovolání nejvyššího státního zástupce podaného v neprospěch obviněných
M. M. a J. H., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. 4. 2015, sp.
zn. 7 To 136/2015, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10
pod sp. zn. 4 T 110/2013, t a k t o:
Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se zrušují usnesení Městského soudu v Praze ze dne
16. 4. 2015, sp. zn. 7 To 136/2015 a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze
dne 29. 1. 2015, sp. zn. 4 T 110/2013.
Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také všechna další
rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně,
k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle § 265l odst. 1 tr. ř. s e Obvodnímu soudu pro Prahu 10
přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 29. 1. 2015, sp. zn. 4 T
110/2013, byli obvinění M. M. a J. H. podle § 226 písm. b) tr. ř. zproštěni
obžaloby pro skutek, kterého se měli dopustit tím, že
1) „na základě společné dohody v úmyslu se obohatit předložil dne 30. 7. 2010
obviněný M. M. poškozené V. P., v místě jejího trvalého bydliště k podpisu
Smlouvu o úvěru, dle níž se obviněná J. H. zavázala poskytnout poškozené úvěr
ve výši 170.000,- Kč a poškozená se zavázala úvěr i s odměnou ve výši
1.054.995,74 Kč splácet v pravidelných měsíčních splátkách, počínaje dnem 1. 9. 2010 a konče dnem 1. 8. 2035, přičemž při uzavírání smlouvy bylo využito
finanční tísně a rozumové slabosti způsobené fází pokročilého stáří poškozené,
která byla zřejmá, neboť tato se zavázala v rámci zajištění poskytnutých
finančních prostředků z úvěru zajistit ve prospěch obviněné J. H. zřízení
zástavního práva k bytové jednotce do té doby ve výlučném vlastnictví poškozené
o velikosti 3+1 v ulici D., P. v hodnotě 2.000.000,- Kč, což učinila dne 24. 11. 2010, a to podpisem Smlouvy o zřízení zástavního práva k nemovitostem,
Smlouvou o úvěru byla dále sjednána jednorázová smluvní pokuta z prodlení ve
výši 50.000,- Kč a smluvní úrok z prodlení ve výši 0,1% denně z dosud
nesplacené jistiny, čímž se obohatili o částku ve výši 2.000.000,- Kč,“, ve
kterém byl spatřován přečin lichvy podle § 218 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku,
a dále byli obvinění M. M. a J. H. podle § 226 písm. a) tr. ř. zproštěni
obžaloby pro skutek, kterého se měli dopustit tím, že
2) „na základě společné dohody v období od 2. 8. 2010 do 24. 11. 2010 na blíže
nezjištěném místě v P. poškozená V. P., požádala obviněného M. M. o navýšení
úvěru, který jí byl poskytnut obviněnou J. H. na základě Smlouvy o úvěru, a to
o částku 50.000,- Kč, a obviněný M. M. předložil poškozené k podpisu Smlouvu o
úvěru znějící na částku ve výši 900.000,- Kč, jejíž splatnost byla stanovena
nejpozději do 31. 12. 2010, příjmový pokladní doklad na částku ve výši
450.000,- Kč datovaný dne 1. 10. 2010 a příjmový platební doklad znějící na
částku ve výši 450.000,- Kč datovaný dne 20. 10. 2010, přičemž poškozené
tvrdil, že se jedná jen o formality, o dokumenty potřebné k vyplacení navýšené
částky ve výši 50.000,- Kč, přičemž obviněná J. H. předala obviněnému částku ve
výši 900.000,- Kč, kterou obviněný nepředal poškozené, ponechal si ji pro svoji
potřebu a následně přiměl poškozenou k podpisu Smlouvy o úvěru, znějící na
částku ve výši 2.080.000,- Kč, věřitele Real Finance CZ, a.s., Souhlasné
prohlášení o změně vlastnického práva, Smlouvu o zajišťovacím převodu
vlastnického práva k bytové jednotce ve prospěch společnosti Real Finance CZ,
a.s., Smlouvu o zřízení zástavního práva k nemovitosti ve prospěch společnosti
Real Finance CZ, a.s. a Plnou moc jednateli společnosti Real Finance CZ, a.s.,
kdy na základě těchto dokumentů došlo k refinancování Smlouvy o úvěru a
Smlouvy o půjčce na 900.000,- Kč a obviněné J. H.
byla vyplacena souhrnná
částka ve výši 1.800.000,- Kč, čímž způsobili poškozené škodu ve výši
2.080.000,- Kč“, ve kterém byl spatřován zločin podvodu podle § 209 odst. 1,
odst. 4 písm. d) tr. zákoníku ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku.
Podle § 229 odst. 3 tr. ř. byla poškozená V. P., odkázána se svým nárokem na
náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 29. 1. 2015, sp. zn. 4 T
110/2013, podala státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu
10 odvolání, o kterém rozhodl Městský soud v Praze usnesením ze dne 16. 4.
2015, sp. zn. 7 To 136/2015, tak, že podle § 256 tr. ř. bylo odvolání státní
zástupkyně zamítnuto.
Proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. 4. 2015, sp. zn. 7 To
136/2015, podal následně nejvyšší státní zástupce podle § 265d odst. 1 písm. a)
tr. ř. jako osoba oprávněná, včas a za splnění všech dalších zákonem pro podání
dovolání vyžadovaných náležitostí, dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvody
podle § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. V dovolání uvedl, že se závěrem
městského soudu o absenci naplnění objektivní stránky skutkové podstaty
trestného činu lichvy podle § 218 tr. zákoníku, ani se závěrem, že nebylo
prokázáno, že se skutek právně kvalifikovaný jako zločin podvodu podle § 209
odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku stal, nelze souhlasit. Má za to, že zmíněné
závěry městského soudu neodpovídají skutkovým zjištěním, v důsledku čehož je
dáno jednak nesprávné právní posouzení (stran jednání popsaného pod bodem – I.
výroku rozsudku soudu prvního stupně), jednak existuje extrémní nesoulad s
provedenými důkazy (stran skutku popsaného tamtéž pod bodem 2.).
K závěru o nesprávnosti právního posouzení skutku, který je namístě právně
kvalifikovat jako přečin lichvy podle § 218 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku,
byl veden následujícími úvahami: Co se týče podmínky hrubého nepoměru, městský
soud se jí blíže nezabýval, ale pouze konstatoval, že odkazuje na podrobnosti
uvedené v odůvodnění rozhodnutí obvodního soudu stran přiměřenosti výše a počtu
splátek, výše úroků, smluvních pokut apod. Obvodní soud přitom ve svém
zprošťujícím rozsudku konstatoval, že posoudil vzájemné plnění co do hodnoty
obou plnění, zabýval se počtem a výší měsíčních splátek, když s ohledem na výši
důchodu poškozené usoudil, že měsíční splátky nelze považovat za nereálné
plnění. Dále se zabýval výší úroků a s poukazem na judikaturu dospěl následně k
nepříliš přesvědčivému závěru, že s ohledem především na délku splácení a výši
jednotlivých splátek nelze plnění uvedené v obžalobě považovat za takové, které
by bylo v hrubém nepoměru s poskytnutým plněním, přičemž k zajištění převedená
nemovitost v oceněné hodnotě 2.000.000 Kč se jeví jako nepoměrná k půjčené
částce 170.000 Kč. Nalézací soud tedy správně dospěl k závěru, že nemovitost v
hodnotě 2.000.000 Kč, k jejímuž zajišťovacímu převodu z poškozené na obviněnou
došlo, se jeví jako nepoměrná k poskytnutému finančnímu plnění ve výši 170.000
Kč, avšak následně nesprávně usoudil, že tato okolnost nezakládá hrubý nepoměr
ve smyslu, v jakém je chápán v rámci skutkové podstaty trestného činu lichvy
podle § 218 tr. zákoníku. Hodnota nemovitosti, jíž se uvedená smlouva o
zajišťovacím převodu práva týkala, přitom téměř 12x přesahovala výši peněžní
částky, jež měla být poskytnuta obviněnými. Uvedená skutečnost pak bezpochyby
odůvodňuje právní závěr o hrubém nepoměru poskytovaných plnění.
Ohledně podmínky zneužití některého ze stavů uvedených v § 218 odst. 1 tr.
zákoníku, přítomných na straně osoby, s níž je lichevní smlouva sjednávána,
městský soud konstatoval, že nelze uzavřít, že by poškozená byla po rozumové
stránce natolik oslabena, že by nebyla schopna chápat smysl a především
následky jednání, ke kterému se zavázala, a že by bylo možno takovou situaci
považovat za tíseň ve smyslu trestního zákoníku. V naznačené spojitosti je však
nutné poukázat na skutečnost, že jak obvodní, tak městský soud se zaměřily
pouze na možnou rozumovou slabost nebo tíseň poškozené, nicméně jednak
rozumovou slabost nesprávně posoudily, jednak nevzaly v potaz další,
alternativní stav uvedený ve zmíněné skutkové podstatě, a to lehkomyslnost,
která vyjadřuje nereálné posouzení situace poškozeným a jeho neschopnost
uvědomit si rozsah a závažnost důsledků vlastního jednání, zejména dopadů
poskytnutého plnění nebo slibu plnění. Jestliže soudy neakceptovaly závěr
obžaloby o rozumové slabosti poškozené, lze mít minimálně za to, že obvinění
zneužili její lehkomyslnosti. Pokud by poškozená nejednala lehkomyslně,
případně ve stavu rozumové slabosti fakticky dovozovaném znalcem, nikdy by
nemohla přistoupit na smluvní konstrukce, jež jí byly předkládány obviněným M.
M. a k nimž se obviněná J. H., jako smluvní strana z lichevního jednání
dozajista nejen formálně profitující, přinejmenším vědomě propůjčila, neboť
musela dobře vědět, že půjčování peněz osobám ve vysokém věku, má-li být
postupováno seriózně, prostě nepředstavuje dobrou investici. O minimálně
lehkomyslnosti, spíše však nerozumu poškozené, svědčí i její následující
počínání, kdy se např. zavázala dne 1. 10. 2010 další smlouvou o úvěru na
částku ve výši 900.000 Kč tuto částku splatit spolu s úroky nejpozději dne 31.
12. 2010.
K závěru o nesprávnosti právního posouzení skutku právně kvalifikovaného jako
zločin podvodu podle § 209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku, byl pak veden
následujícími úvahami. Smlouva o úvěru ve výši 900.000 Kč byla s poškozenou
uzavřena a částka měla být dotyčné předána na základě nejasného požadavku
poškozené. Obvinění však ve skutečnosti využili k dalšímu získání podpisu
pouhého požadavku poškozené na doplacení první půjčky, neboť tato nebyla
poškozené vyplacena v plné výši. Pokud byly předloženy příjmové platební
doklady, které mají prokazovat, že poškozená měla částku 900.000 Kč skutečně
přijmout, v tomto směru je nutno zdůraznit, že podpisy celé řady různých listin
vnímala poškozená jako pouhou formalitu, gro představovala ústní domluva s
obviněným, zaštítěným autoritou notářů, kterému poškozená plně důvěřovala.
Poškozená je osobou důvěřivou, je tedy nepochybné, že poškozená dané listiny,
tedy smlouvu o úvěru i příjmové platební doklady, podepsala, nikoli však proto,
že by něco obdržela, ale jednoduše proto, že podepsala všechno, co jí obviněný
předložil, neboť v jejích očích chtěl její prvotní potřebu a posléze i situaci
„řešit“. Závěry o tom, že si poškozená měla něco přečíst, měla být opatrnější
apod., nejsou tudíž případné, neboť obviněný s poškozenou jednal právě proto,
že se jednalo o osobu s ohledem na svůj věk a duševní stav apriori velmi
důvěřivou, která mu v dané fázi a ve stresu z prvotní půjčky a v očekávání
něčeho hmatatelného podepíše doslova cokoliv. Soudy obou stupňů tedy měly na
základě provedeného dokazování dovodit, že oba obvinění v případě předmětného
skutku jednali popsaným způsobem a zejména s popsanými záměry a cíli a v
návaznosti na to měly jejich jednání posoudit jako zločin podvodu podle § 209
odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku, jak bylo navrženo v obžalobě.
S přihlédnutím k výše uvedeným okolnostem se proto domnívá, že soud prvního
stupně nesprávně posoudil skutkový děj, popsaný v bodu 1. výroku jeho rozsudku.
Shodné pochybení je potom namístě konstatovat i u bodu 2. téhož rozhodnutí, a
to navíc za existence extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a učiněnými
skutkovými zjištěními, resp. právním posouzením. Takový postup obvodního soudu
založil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Pokud potom
naznačené vady k odvolání státní zástupkyně neodstranil Městský soud v Praze,
své rozhodnutí zatížil vadou ve smyslu § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. za
využití § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Nejvyšší státní zástupce z uvedených důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud podle §
265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. 4.
2015, sp. zn. 7 To 136/2015, i a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne
29. 1. 2015, sp. zn. 4 T 110/2013, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušená
rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením,
pozbyla podkladu, a aby věc podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Obvodnímu
soudu pro Prahu 10 k novému projednání a rozhodnutí. S projednáním věci v
neveřejném zasedání souhlasil nejvyšší státní zástupce i pro případ jiného
rozhodnutí Nejvyššího soudu ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Opis dovolání nejvyššího státního zástupce byl soudem prvního stupně za
podmínek stanovených v § 265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření obviněným. Do
dne konání neveřejného zasedání neměl Nejvyšší soud k dispozici vyjádření
obviněných.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že nejvyšší státní zástupce podal
dovolání jako osoba k tomu oprávněná (§ 265d odst. 1 písm. a) tr. ř.), učinil
tak včas a na správném místě (§ 265e tr. ř.), jeho dovolání směřuje proti
rozhodnutí, proti němuž je dovolání obecně přípustné (§ 265a odst. 2 písm. a)
tr. ř.), a podané dovolání obsahuje stanovené náležitosti (§ 265f odst. 1 tr.
řádu).
Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném
hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno
namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně
kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o
trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného
prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost
dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší
soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení
důkazů soudy obou stupňů ve věci. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet
z jejich konečného skutkového zjištění a teprve v návaznosti na to zvažovat
právní posouzení skutku. Na podkladě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř. tedy nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost
skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat
úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu
ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci
ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají
posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“.
Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci
skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z
hlediska hmotného práva.
Nejvyšší soud není další odvolací instancí, nemůže přezkoumávat a posuzovat
postup hodnocení důkazů soudů obou stupňů. V dovolacím řízení je naopak povinen
vycházet z jejich skutkových zjištění a teprve v návaznosti na zjištěný
skutkový stav posuzovat hmotně právní posouzení skutku. V takovém případě by se
totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu
srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02,
III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). Dovolací soud je naopak povinen
vycházet ze skutkových zjištění soudů prvního (a event. druhého) stupně a
teprve v návaznosti na jimi zjištěný skutkový stav může posuzovat hmotně právní
posouzení skutku. V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska
nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky,
a to především obnovu řízení (§ 277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i
stížnost pro porušení zákona (§ 266 a násl. tr. ř.).
V judikatuře Ústavního soudu (srov. například nálezy ve věcech vedených pod sp.
zn. I. ÚS 4/04, sp. zn. III. ÚS 84/94) se však opakovaně poukazuje i na to, že
rozhodnutí obecného soudu by bylo nutné považovat za vydané v rozporu s ústavně
zaručeným právem na spravedlivý proces, jestliže by jeho právní závěry byly v
extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními (včetně úplné absence
důležitých skutkových zjištění). Uvedené však nebylo Nejvyšším soudem zjištěno.
Nejvyšší soud podle § 265i odst. 3 a 4 tr. ř. z podnětu dovolání nejvyššího
státního zástupce přezkoumal zákonnost a odůvodněnost napadeného usnesení
Městského soudu v Praze ze dne 16. 4. 2015, sp. zn. 7 To 136/2015 i řízení mu
předcházející, a to v rozsahu odpovídajícím uplatněným dovolacím námitkám. Po
přezkoumání dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání nejvyššího státního
zástupce je důvodné.
Městský soud v odůvodnění usnesení ze dne 16. 4. 2015, sp. zn.
7 To 136/2015, uvedl, že řízení nebylo zatíženo žádnou procesní vadou, která by
mohla mít vliv na správnost či zákonnost rozhodnutí. Dále konstatoval, že
obvodní soud po zhodnocení provedených důkazů dospěl ke zcela správným závěrům,
přičemž se plně ztotožňuje s podrobnou argumentací stran hodnocení jednotlivých
výpovědí obviněných, svědků a dalších důkazů. Rovněž uvedl, že obvodní soud se
náležitě zabýval základními otázkami, respektoval a hodnotil důkazy svědčící
nejen ve prospěch obviněných, ale i v neprospěch, a to jak jednotlivě, tak v
jejich souhrnu, přičemž se plně ztotožnil s argumentací obvodního soudu a
shodně se vyjádřil k otázce, zda obvinění zneužili něčí rozumové slabosti či
tísně, přičemž dospěl k závěru, že nebylo prokázáno, že by poškozená nebyla
schopna rozpoznat hodnotu svého plnění či závazku ke vzájemnému plnění vůči
druhé straně. Pokud jde o stav tísně poškozené, v rámci kterého měla uzavírat
předmětné smlouvy, vyjádřil městský soud souhlas s argumentací obvodního soudu,
že pokud poškozená potřebovala finanční prostředky zapůjčit zejména na
rekonstrukci bytu, tak nelze tuto okolnost považovat za mimořádně tíživou
situaci, která by poškozenou vedla k tomu, aby požádala o nebankovní půjčku.
Ohledně zprošťujícího výroku podle § 226 písm. b) tr. ř. městský soud uvedl, že
nelze dovodit, že by poškozená byla po rozumové stránce natolik oslabena, aby
nebyla schopna chápat smysl a především následky jednání, ke kterému se
zavázala, ani že by bylo možno takovou situaci považovat za tíseň ve smyslu
trestního zákoníku, přičemž ohledně přiměřenosti výše a počtu splátek, výše
úroků a smluvních pokut odkazuje městský soud na rozhodnutí obvodního soudu. V
závěru tohoto odůvodnění uvedl, že pokud obvodní soud dospěl k závěru, že u
obviněných nedošlo k naplnění objektivní stránky skutkové podstaty trestného
činu lichvy podle § 218 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, je tento závěr
odůvodněný a správný, a proto obvodní soud obviněné zcela správně zprostil
obžaloby podle § 226 písm. b) tr. ř.
Přečinu lichvy podle § 218 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku se dopustí
ten, kdo zneužívaje něčí rozumové slabosti, tísně, nezkušenosti, lehkomyslnosti
nebo něčího rozrušení, dá sobě nebo jinému poskytnout nebo slíbit plnění, jehož
hodnota je k hodnotě vzájemného plnění v hrubém nepoměru, nebo ten, kdo takovou
pohledávku uplatní nebo v úmyslu uplatnit ji na sebe převede, získá-li tím pro
sebe nebo pro jiného značný prospěch.
Objektem trestného činu lichvy je svobodná dispozice s majetkem. Chrání se zde
možnost správného rozhodování v majetkových záležitostech i samotný majetek.
Nejde jen o ochranu vlastnického práva k určitým věcem, ale § 218 se vztahuje
na majetek jako celek, do něhož mohou patřit kromě věcí i další majetkové
hodnoty, jakými jsou pohledávky, obchodní podíly v obchodních společnostech
atd. Objektem trestného činu lichvy je tedy majetková sféra jako celek.
Objektivní stránka má dvě alternativní formy jednání:
a) pachatel zneužije něčí rozumové slabosti, tísně, nezkušenosti,
lehkomyslnosti nebo něčího rozrušení k tomu, aby pachateli nebo jinému bylo
poskytnuto nebo slíbeno plnění, jehož hodnota je k hodnotě vzájemného plnění v
hrubém nepoměru,
b) pachatel takovou pohledávku uplatní nebo v úmyslu uplatnit ji na sebe
převede.
Pro posouzení, zda skutek je nebo není přečinem lichvy podle § 218
odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku je podstatné, zda byly naplněny všechny
zákonné znaky skutkové podstaty tohoto trestného činu, především pak naplnění
znaku hrubého nepoměru vzájemného plnění a znaku zneužití rozumové slabosti,
tísně, nezkušenosti, lehkomyslnosti nebo rozrušení poškozeného. Soudy obou
stupňů shledaly, že právě tyto znaky nebyly jednáním obviněného naplněny, resp.
neshledaly naplnění znaku hrubého nepoměru vzájemného plnění a znaku zneužití
stavu tísně a rozumové slabosti, proto soudy obou stupňů nekvalifikovaly
jednání obviněných jako přečin lichvy podle 218 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr.
zákoníku.
Ohledně podmínky hrubého nepoměru obvodní soud v odůvodnění svého rozsudku
konstatoval, že posoudil vzájemné plnění co do hodnoty obou plnění, zabýval se
počtem a výší měsíčních splátek, přičemž s ohledem na výši důchodu poškozené
usoudil, že měsíční splátky nelze považovat za nereálné plnění. Dále se zabýval
výší úroků a s poukazem na judikaturu dospěl k závěru, že s ohledem především
na délku splácení a výši jednotlivých splátek nelze plnění uvedené v obžalobě
považovat za takové, které by bylo v hrubém nepoměru s poskytnutým plněním,
přestože k zajištění převedená nemovitost v oceněné hodnotě 2.000.000 Kč se
jeví jako nepoměrná k půjčené částce 170.000 Kč. Odvolací soud se ve svém
rozhodnutí touto podmínkou blíže nezabýval, pouze uvedl, že odkazuje na
podrobnosti uvedené v odůvodnění rozhodnutí obvodního soudu v otázkách
přiměřenosti, výše a počtu splátek, výše úroků, smluvních pokut atd.
Nejvyšší soud ve shodě s názorem nejvyššího státního zástupce konstatuje, že
pokud soud prvního stupně sice učinil správný závěr, že nemovitost v hodnotě
2.000.000 Kč, k jejímuž zajišťovacímu převodu z poškozené na obviněnou došlo,
se jeví jako nepoměrná k poskytnutému finančnímu plnění ve výši 170.000 Kč,
avšak na základě výše uvedeného pak dovodil, že rozdíl mezi cenou nemovitosti
(2.000.000 Kč) a poskytnutým plněním ve výši 170.000 Kč nenaplňuje znak
„hrubého nepoměru“ podle § 218 odst. 1 tr. zákoníku, je takové posouzení
nesprávné a jeho následkem je nesprávné právní posouzení skutku.
Soudy obou stupňů nerespektovaly konstantní judikaturu vztahující se k
trestnému činu lichvy podle ustanovení § 218 odst. 1 tr. zákoníku. Hrubý
nepoměr vzájemného plnění podle § 218 odst. 1 tr. zákoníku není zákonem přesně
stanoven, a proto je nutné vycházet z ustálené praxe týkající se této
problematiky. Z judikatorních rozhodnutí týkajících se hrubého nepoměru
vzájemného plnění ve smyslu § 218 odst. 1 tr. zákoníku vyplývají meze tohoto
nepoměru, při jejichž překročení se již jedná o hrubý nepoměr.
Nejvyšší soud se zabýval otázkou posouzení plnění, jehož hodnota je k hodnotě
vzájemného plnění v hrubém nepoměru např. v usnesení ze dne 31. 7. 2013, sp.
zn. 4 Tdo 416/2013, v němž zaujal právní názor, že lichvářského charakteru
nemusí být pouze úrok z půjčených peněz, ale i smluvní zajištění pohledávky.
Rovněž v usnesení ze dne 3. 12. 2014, sp. zn. 3 Tdo 1131/2014, Nejvyšší soud
konstatoval, že lze v jednání pachatele, který si kromě plnění vyplývajícího ze
smlouvy o půjčce pro případ, že tento hlavní závazek nebude protistranou
splněn, nechá slíbit ve formě zajištění závazku převodem práva další plnění
třeba v podobě převodu členského podílu k družstevnímu bytu na základě smlouvy
o zajišťovacím převodu členských práv a povinností, s ohledem na tento
akcesorický závazek – při naplnění ostatních znaků – spatřovat trestný čin
lichvy.
V daném případě se poškozená zavázala za účelem zajištění své pohledávky ze
smlouvy o úvěru uzavřít smlouvu o zajišťovacím převodu vlastnického práva ke
svému bytu, což vyplývá z listinných důkazů (a to z informace o průběhu řízení
na Katastrálním úřadu pro hlavní město Prahu, Katastrálním pracovišti Praha (č.
l. 287 spisu), přičemž výše uvedenou smlouvu o zajišťovacím převodu
vlastnického práva uzavřela již dne 2. 8. 2010, a následně po výzvě k doplnění
opětovně dne 7. 10. 2010 (viz č. l. 281 trestního spisu). Smlouva o
zajišťovacím převodu vlastnického práva, kterou obviněná s poškozenou uzavřela
za účelem zajištění své pohledávky, má bezpochyby lichvářskou povahu, neboť
hodnota nemovitosti, jíž se uvedená smlouva o zajišťovacím převodu práva
týkala, značně (více než 11x) přesahovala výši peněžní částky zapůjčené
obviněnou. Právní závěr o hrubém nepoměru poskytovaných plnění je tedy zcela
namístě.
Při posuzování, zda jde v případě sjednané půjčky o plnění, jehož hodnota je k
hodnotě vzájemného plnění v hrubém nepoměru, jak předpokládá ustanovení § 218
odst. 1 tr. zákoníku, je třeba zvažovat vedle hodnotového poměru vzájemných
plnění i dobu, na kterou je úvěr uzavřen. V daném případě byla úvěrová smlouva
uzavřena dne 2. 8. 2010, přičemž splátky byly rozloženy na 300 měsíců, tj. na
dobu 25 let. Vzhledem k tomu, že poškozené bylo v době uzavření výše uvedené
smlouvy cca 78 let, aby úvěr řádně splatila, musela by se ve zdraví dožít 103
let. Z uvedeného vyplývá, že poškozená svým závazkům mohla dostát jen stěží,
čehož si evidentně byli vědomi i obvinění, a proto (s ohledem na nereálnost
dodržení splátek ze strany poškozené) sjednali pro sebe úvěrovou smlouvu
včetně zajišťovacího převodu vlastnického práva k bytu poškozené, přičemž
úvěrová smlouva je s ohledem na úrok ve výši 28,8 % p.a., zajišťovací a sankční
nástroje a zjevnou nereálnost splnění ze strany poškozené smlouvou lichevní.
Co se týká podmínky zneužití některého ze stavů uvedených v § 218 odst. 1 tr.
zákoníku městský soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že nebylo prokázáno,
že by poškozená nebyla schopna rozpoznat hodnotu svého plnění či závazku ke
vzájemnému plnění vůči druhé straně a dále uvedl, že nelze uzavřít, že by
poškozená byla po rozumové stránce natolik oslabena, že by nebyla schopna
chápat smysl a především následky jednání, ke kterému se zavázala, a že by bylo
možno takovou situaci považovat za tíseň ve smyslu trestního zákoníku.
Nejvyšší soud dále shledal, že v této trestní věci byl naplněn i znak zneužití
stavu tísně, nezkušenosti, rozumové slabosti, lehkomyslnosti nebo rozrušení
poškozeného ve smyslu § 218 odst. 1 tr. zákoníku. Jak správně uvedl nejvyšší
státní zástupce v rámci svého dovolání, soudy obou stupňů se zaměřily pouze na
možnou rozumovou slabost nebo tíseň poškozené, avšak rozumovou slabost
nesprávně posoudily a rovněž nevzaly v potaz další, alternativní stav uvedený
ve zmíněné skutkové podstatě, a to lehkomyslnost. Lehkomyslnost vyjadřuje
nereálné posouzení situace poškozeným a jeho neschopnost uvědomit si rozsah a
závažnost důsledků vlastního jednání, zejména dopadů poskytnutého plnění nebo
slibu plnění. Může být výrazem nedostatečných informací poškozeného o rizicích
spojených s jeho určitým rozhodnutím nebo jejich podceněním poškozeným anebo
projevem neznalosti všech podstatných souvislostí, a to především pokud jde o
vzájemný poměr plnění.
Z provedeného dokazování, především ze znaleckého posudku PhDr. Štěpána
Vymětala z oboru zdravotnictví, odvětví psychologie vyplývá, že poškozená je
osobou, na které je znát sociální odstup, a to s ohledem na vysoké stáří (nar.
1932), když projevovala zvýšenou důvěřivost a zvýšenou sugestibilitu, je osobou
snáze ovlivnitelnou, přičemž její osobnost byla negativně ovlivněna úbytkem
mentální kapacity. Při znaleckém vyšetření poškozená neprokázala znalost
prostředí, mechanismů a právních souvislostí, přičemž její schopnosti byly v
době podepisování dokumentů sníženy. Z vyjádření znalce plyne, že poškozená
sice věděla, co to je, půjčit si peníze, avšak v souvislosti s ručením jí
důsledky unikaly (tedy i souvislosti plynoucí ze smlouvy o zajišťovacím převodu
vlastnického práva). Z výslechu znalce v průběhu hlavního líčení dne 7. 1. 2014
(č. l. 453) vyplynulo, že poškozená se při vyšetření snažila mít věci pod
kontrolou, i když jí tyto unikaly. Jako příklad uvedl, že poškozená tvrdila, že
věci rozumí, ale vzápětí, když znalec požadoval přečtení a vysvětlení textu,
tak mu řekla, že bez brýlí a ve stresu to má rozmlžené. Závěrem znalec uvedl,
že poškozená jednotlivé pojmy, které jsou obsahem smluv, přelivy majetku mezi
organizacemi nebo subjekty, nechápala. V průběhu hlavního líčení rovněž
vyplynulo, že poškozená sice byla vzhledem ke svému věku schopná vyřídit si
některé základní záležitosti sama, avšak byla velmi důvěřivá, když měla za to,
že obvinění jí chtějí pomoci. Pokud poškozená přistoupila na evidentně
nevýhodnou nabídku, muselo být obviněným zřejmé, že tak činí z důvodu
neschopnosti uvědomění si rozsahu a závažnosti důsledků plynoucích z jejího
právního jednání. Pokud by poškozená nejednala lehkomyslně (příp. ve stavu
rozumové slabosti), nikdy by nemohla přistoupit na smluvní ujednání
vykonstruovaná obviněným M. M. a obviněnou J. H., která se lichevnímu jednání
přinejmenším vědomě propůjčila, neboť musela dobře vědět, že půjčení peněz
osobě ve vysokém věku nepředstavuje dobrou investici. Z výše uvedeného je proto
zřejmé, že obvinění využili minimálně lehkomyslnosti poškozené.
Skutkovou podstatu zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr.
zákoníku naplní ten, kdo sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl,
využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím
majetku značnou škodu.
Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že obvodní soud postupoval
správně, když uzavřel, že se nepodařilo prokázat, že by se stal skutek
obnášející podvodné jednání obviněných. Dále konstatoval, že se provedeným
dokazováním nepodařilo jednoznačně prokázat případnou dohodu mezi oběma
obviněnými směřující k tomu, aby uvedli poškozenou v omyl tím, že jí místo
navýšení půjčky o 50.000 Kč dá obviněný M. M. k podpisu smlouvu o úvěru ve výši
900.000 Kč. Žádost o navýšení měla být ze strany poškozené vyslovena pouze vůči
obviněnému, přičemž z důvodu absence přímých či nepřímých důkazů je třeba
vycházet ze zásady in dubio pro reo. Městský soud rovněž uvedl, že se v daném
případě jedná se o tvrzení proti tvrzení, přičemž ve prospěch obviněného M. M.
svědčí listinné důkazy a poškozená měla možnost ověřit si, k čemu se zavazuje.
Městský soud dále konstatuje, že u obviněné J. H. nebyla prokázána ani
subjektivní stránka, a že ze strany obviněného nelze spatřovat úmysl obohatit
se, neboť následnou úvěrovou smlouvu se společností Real Finance CZ, a. s., již
podepisoval J. F., přičemž z obchodního rejstříku nebyla zjištěna jakákoliv
souvislost obviněného se společností Real Finance CZ, a. s.
Nejvyšší soud podotýká, že podvodné jednání obviněných v dané trestní věci úzce
souvisí s jednáním lichevním, resp. na něj navazuje. Obviněným totiž nešlo
primárně o poskytnutí půjčky osobě ve vyšším věku, která by byla splácena jen
po nejistou dobu. V posuzovaném případě se jednalo o poměrně sofistikovanou
trestnou činnost, jejímž cílem bylo získání bytu poškozené, tedy získání
relevantní hodnoty, kterou bylo možno bez větších problémů zpeněžit. Jedině
získáním této hodnoty (nikoli pouze jejím využitím k zajištění závazku) lze pak
odůvodnit kontraktační činnost obviněného M. M. a zapojení obviněné J. H.
Z výsledků provedeného dokazování vyplývá, že smlouva o úvěru na částku
900.000,- Kč byla s poškozenou uzavřena a částka měla být dotyčné předána na
základě nejasného požadavku poškozené. Obvinění využili k dalšímu získání
podpisu pouhého požadavku poškozené na doplacení první půjčky ve výši 170.000
Kč, neboť tato nebyla poškozené vyplacena v plné výši. Uvedené vyplývá z
bankovních výpisů (č. l. 247 spisu), neboť je zcela evidentní, že obviněný
poškozené zaslal pouze několik menších částek. K poskytnutí úvěru ve výši
900.000 Kč tedy došlo za situace, kdy poškozené nebyl v plné výši poskytnut
úvěr ze smlouvy o úvěru. Ohledně příjmových platebních dokladů (č. l. 261
spisu), které mají prokazovat, že poškozená měla částku 900.000 Kč skutečně
přijmout, Nejvyšší soud zdůrazňuje, že závěr o tom, že si poškozená měla
listiny přečíst, resp. měla být opatrnější a méně důvěřivá apod., nelze
akceptovat. Z výpovědi poškozené vyplývá, že podpisy celé řady různých listin
předložených jí obviněným vnímala poškozená jako pouhou formalitu, základem pro
ni byla ústní domluva s obviněným. Z výše citovaného znaleckého posudku PhDr.
Štěpána Vymětala a z jeho vyjádření ohledně osoby poškozené pak jasně vyplývá,
že poškozená je osobou důvěřivou, přičemž svědek M. P. ve své výpovědi uvedl,
že poškozená měla za to, že jí chce obviněný pomoci. Nejvyšší státní zástupce
ve svém dovolání správně uvedl, že poškozená dané listiny, tedy smlouvu o úvěru
i příjmové platební doklady, podepsala nikoli proto, že by něco obdržela, ale
proto, že podepsala všechno, co jí obviněný předložil, neboť obviněnému
lehkomyslně důvěřovala. O tom, že by poškozená skutečně převzala částku
900.000,- Kč, neexistuje žádná indicie. V této souvislosti rovněž nelze
pominout, že obviněný mnohem menší částky poukazoval přímo na účet poškozené a
že v uvedené době nebyl splněn závazek vyplývající ze smlouvy o úvěru, a nelze
tedy důvodně předpokládat, že by obviněný částku ve výši několika stovek tisíc
předal poškozené (osobě ve věku 78 let) v hotovosti. Přestože obviněná ve své
výpovědi uvedla, že neví, jaký měla poškozená měsíční příjem, jak velkou částku
měla poškozená splácet, příp. komu měla zasílat splátky, měla uvedenou částku
ve výši 900.000 Kč v hotovosti (přičemž původ těchto finančních prostředků
nebyl dostatečně zjištěn) a oproti předchozímu úvěru bez jakéhokoliv zajištění
poskytnout poškozené, osobě ve věku 78 let, která ji vzhledem ke svým
majetkovým poměrům splácet nemohla. Navíc splatnost výše uvedené úvěrové
smlouvy, jejímž prostřednictvím byl spáchán podvod, byla stanovena na pouhé 3
měsíce, což bylo s ohledem na jistinu 900.000 Kč a poměry poškozené od počátku
vyloučené.
Nejvyšší soud konstatuje ve shodě s názorem nejvyššího státního zástupce, že
lze dovodit, že uzavření smlouvy o úvěru na částku 900.000 Kč bylo pouze
fiktivní a účelovou smluvní operací, k níž přistoupili obvinění jen proto, aby
mohla být poškozené v rychlém sledu předložena další, v pořadí již třetí
úvěrová smlouva, tentokrát uzavřená se společností Real Finance CZ, a.s., na
základě které byl poškozené poskytnut úvěr ve výši 2.080.000 Kč s tím, že
částka 1.800.000 Kč z tohoto úvěru bude vyplacena obviněné J. H. Na výše
uvedené pak navazuje souhlasné prohlášení o změně vlastnického práva k bytu
poškozené, ve kterém obviněná dne 23. 11. 2010 prohlašuje, že zanikly
pohledávky poškozené. Toto prohlášení však evidentně směřovalo pouze k tomu,
aby mohl být byt poškozené následující den (24. 11. 2010) zatížen zástavní
smlouvou, jakož i smlouvou o zajišťovacím převodu vlastnického práva ve
prospěch společnosti Real Finance CZ, a.s., přičemž právě z této úvěrové
smlouvy obviněná profitovala. Z konstrukce výše uvedeného postupu jsou zřejmé
skutečnosti svědčící pro závěr, že obviněná musela v součinnosti s obviněným a
v úmyslu obohatit sebe a jiné, a to právě ke škodě poškozené, jednat již od
samého počátku.
Námitkami uvedenými v dovolání nejvyššího státního zástupce tak byl naplněn
uplatněný důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Pokud nejvyšší
státní zástupce v dovolání odkázal také na dovolací důvod podle § 265b odst. 1
písm. l) tr. ř., také tento shledal Nejvyšší soud naplněným, přičemž v
podrobnostech odkazuje na závěry uvedené shora k dovolacímu důvodu podle § 265b
odst. 1 písm. g) tr. ř., na jehož existenci byl tento druhý důvod dovolání
založen.
Nejvyšší soud ze shora uvedených důvodů proto shledal ve smyslu § 265k odst. 1
tr. ř. dovolání nejvyššího státního zástupce důvodným, a proto podle § 265k
odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. 4. 2015, sp.
zn. 7 To 136/2015, i a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 29. 1.
2015, sp. zn. 4 T 110/2013. Podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil také další
rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně,
k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal
Obvodnímu soudu pro Prahu 10, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a
rozhodl.
Při novém projednání věci bude Obvodní soud pro Prahu 10 vázán právním názorem,
který Nejvyšší soud zaujal (§ 265s odst. 1 tr. ř.). Vzhledem k tomu, že
napadené rozhodnutí bylo zrušeno z podnětu dovolání podaného nejvyšším státním
zástupcem v neprospěch obviněných, není soud povinen aplikovat ustanovení §
265s odst. 2 tr. ř., podle kterého nemůže v novém řízení dojít ke změně
rozhodnutí v neprospěch obviněného (zákaz reformace in peius).
Toto rozhodnutí přijal dovolací soud v neveřejném zasedání, neboť je zřejmé, že
vady nelze odstranit v zasedání veřejném /§ 265r odst. 1 písm. b) tr. ř./.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný
prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 17. září 2015
JUDr.
Jiří
Pácal
předseda senátu