30 Cdo 911/2008
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Pavlíka a JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Karla Podolky v právní věci žalobců a) Š.
K., a b) H. K., zastoupených Mgr. Patrikem Tauerem, advokátem se sídlem v Praze
3, Vinohradská 126, proti žalované R. Z., zastoupené JUDr. Janou Rathouskou,
advokátkou se sídlem v Praze 2, Karlovo náměstí 18, o určení vlastnického práva
k nemovitostem, vedené u Okresního soudu Praha – západ pod sp. zn. 3 C
3062/2002, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 9.
října 2007, č.j. 22 Co 299/2007-240, takto:
I. Dovolání žalované se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobcům oprávněným společně a
nerozdílně na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 8.160,- Kč do tří dnů
od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Patrika Tauera, advokáta se sídlem
v Praze 3, Vinohradská 126.
Úvodem Nejvyšší soud České republiky (dále již „Nejvyšší soud“)
předesílá, že při posuzování tohoto dovolání vycházel z ustanovení části první
Čl. II, bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., jímž byl změněn občanský soudní řád
(zákon č. 99/1963 Sb.), podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu
vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a
rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, tj. podle občanského soudního
řádu ve znění účinném do 30. června 2009; užití nového ustanovení § 243c odst.
2 tím není dotčeno.
Dovolání žalované (dále již „dovolatelka“) proti v záhlaví
citovanému rozsudku Krajského soudu v Praze (dále již „odvolací soud“), jímž
byl ve věci samé potvrzen rozsudek Okresního soudu Praha – západ (dále již
„soud prvního stupně“) ze dne 28. února 2007, č.j. 3 C 3062/2002-215 (kterým
bylo určeno, že v rozsudku specifikované nemovitosti náleží do společného jmění
žalobců a rozhodnuto nákladech řízení), a změněn výrok o náhradě nákladů řízení
před soudem prvního stupně a rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení,
není přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., ani – jak nesprávně
dovozuje dovolatelka – podle písm. b) téhož zákonného ustanovení. Jak totiž
vyplývá z obsahu spisu, odvolací soud v prvém svém kasačním usnesení ze dne 14.
prosince 2004, č.j. 22 Co 450/2004-88, zrušil (v pořadí první) rozsudek soudu
prvního stupně ze dne 12. května 2004, č.j. 3 C 3062/2002-72, z důvodu, že
řízení před soudem prvního stupně bylo postiženo vadou, která mohla mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci (konkrétně, že soud prvního stupně vůči
žalobcům nesplnil poučovací povinnost ve smyslu § 118a odst. 3 o.s.ř.).
Odvolací soud kromě toho ve svém usnesení uvedl, že se ztotožňuje se závěrem
soudu prvního stupně, že „žalobce a) uzavřel smlouvu nikoliv v duševní poruše,
která ji činila k tomuto právnímu úkonu neschopnou a že tak tento důvod
neplatnosti kupní smlouvy předpokládaný ustanovením § 38 odst. 2 o.z.
neobstojí.“ V dalším kasačním usnesení ze dne 11. října 2005, č.j. 22 Co
280/2005-132, odvolací soud zrušil (v pořadí druhý) rozsudek soudu prvního
stupně s odůvodněním, že „Pokud...žalobu opětovně zamítl, rozhodl nesprávně,
když právní posouzení věci soudem I. stupně je neúplné, neboť vychází z neúplně
zjištěného skutkového stavu věci, když nebyly provedeny žalobci navrhované
důkazy zásadní pro zjištění skutkového stavu i následné právní posouzení věci
rozhodující, přičemž soud měl z úřední povinnosti provést i další důkazy, když
potřeba jejich provedení vyšla v řízení před soudem I. stupně najevo.“ Odvolací
soud vytkl soudu prvního stupně, že neprovedl důkazy navržené žalobci k otázce
neplatnosti předmětné kupní smlouvy podle § 39 obč. zák. jako smlouvy
odporující dobrým mravům, když žalobci měli dle svého tvrzení kupní smlouvu dne
23. ledna 2002 uzavřít se žalovanou v tísni a za nápadně nevýhodných podmínek. Dodal, že pokud žalobci v řízení tvrdí, že uzavřená kupní smlouva je smlouvou
lichevní, je na žalobcích, aby prokázali, že se o takovouto kupní smlouvu jedná
a že tato smlouva je v rozporu s dobrými mravy. V tomto kasačním usnesení
odvolací soud dále odkázal na judikaturu týkající se tzv. lichevních smluv a
dobrých mravů, tedy soudu prvního stupně prostřednictvím citované judikatury
nastínil prostor pro případnou verifikaci předmětné smlouvy z pohledu znaků
tzv. lichevní smlouvy. Z uvedeného je tedy zřejmé, že vydal-li soud prvního
stupně posléze dne 28. února 2007, č.j. 3 C 3062/2002-215, (v pořadí již
třetí) rozsudek, jímž (pro tentokrát) podané žalobě zcela vyhověl, tedy určil,
že předmětné nemovitosti tvoří společné jmění žalobců a navíc – oproti svému
právnímu závěru zaujatému v předchozím (posléze zrušeném) rozsudku, se kterým
se také v cit. kasačním usnesení zcela ztotožnil odvolací soud – dospěl nyní k
právnímu závěru o neplatnosti předmětné kupní smlouvy podle § 38 odst. 2 a § 39
obč. zák. s odůvodněním, že „minimálně prvý žalobce v době uzavření smlouvy
mohl být ovlivněn svou poruchou, která u něj propukla nejméně od 43 let věku a
mohla tedy ovlivnit jeho myšlení a jednání v době uzavření smlouvy. Nabízí se
tedy i možnost, že kupní smlouva je neplatná z důvodu ustanovení § 38 obč. zák.“, a dále, že „smlouva odporuje zákonu, a to předpisu o cenách nemovitostí,
který platil v době uzavření smlouvy“, tedy uzavřel, že „jestliže dohodnutá
kupní cena nemovitostí mezi účastníky činila 400.000,- Kč... odporuje zákonu a
zároveň se příčí dobrým mravům“, je z uvedeného zřejmé, že soud prvního stupně
v meritu věci nerozhodl v důsledku závazného právního názoru odvolacího soudu,
obsaženého v jeho předchozím vydaném kasačním usnesení, který se týkal
odvolacím soudem vytknuté vady řízení (procesního aspektu), nýbrž v důsledku
nezávislého rozhodnutí ve věci, učiněného po provedeném řízení a nově právně
posouzeného skutkového stavu věci. Pokud k odvolání žalované odvolací soud
tento rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé podle § 219 o.s.ř. rozsudkem
potvrdil, je možno konstatovat, že přípustnost dovolání žalované proti rozsudku
odvolacího soudu ve smyslu § 237 odst. 1 písm.
b) o.s.ř., která nastává jen
tehdy, pokud odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým
soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku
(usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější
rozhodnutí zrušil, v tomto případě založena nebyla. Dovolání dovolatelky ovšem nebylo shledáno přípustným ani podle §
237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., neboť napadený rozsudek odvolacího soudu nemá po
právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 3 o.s.ř.). Rozhodnutí odvolacího
soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku,
která v rozhodnutí dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je
odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li
právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o.s.ř.). Dovolatelka
předkládá Nejvyššímu soudu k řešení podle jejího mínění zásadní právní otázku s
vymezením, „zda sjednání kupní ceny nižší než kolik by činila obecná cena věci
při vyhodnocení všech důkazů a okolností, za kterých byla kupní smlouva
uzavírána, může mít za následek rozpor smlouvy s dobrými mravy a následně i
neplatnost smlouvy podle § 39 obč. zák..“ Již z odůvodnění rozsudku odvolacího
soudu je ovšem zřejmé, že odvolací soud se otázkou tzv. lichevní smlouvy
pečlivě zabýval, přičemž svůj právní názor podložil též odkazem na judikaturu
Nejvyššího soudu týkající se institutu dobrých mravů a tzv. lichevní smlouvy, v
němž je jako esenciální obecně řešena i otázka, kterou dovolatelka
zformulovala ve svém dovolání. Po provedeném řízení odvolací soud dospěl k
závěru, že předmětná kupní smlouva vykazuje znaky lichevní smlouvy. Odvolací
soud při přezkumu obsahu této smlouvy a jednání účastníků přitom vycházel z
judikovaných závěrů Nejvyššího soudu, vyjádřených v jeho rozsudku ze dne 8. dubna 2003, sp. zn. 22 Cdo 1993/2001 (viz str. 10 a násl. odůvodnění písemného
vyhotovení rozsudku odvolacího soudu). Z toho je zřejmé, že problematika tzv. lichevní smlouvy, včetně dovolatelkou vymezené právní otázky, která byla řešena
v dovoláním napadeném rozsudku odvolacího soudu, byla již judikaturou
dovolacího soudu vyřešena, a že tedy odvolací soud při řešení otázky tzv. lichevní smlouvy z této judikatury důsledně vycházel. V této souvislosti
Nejvyšší soud aktuálně odkazuje také na svůj rozsudek ze dne 26. ledna 2010,
sp. zn. 30 Cdo 4665/2009, v němž judikoval:
„Objektivním znakem tzv. lichevní smlouvy, jejímž předmětem je
převod vlastnického práva k nemovitostem, je existence písemně uzavřené smlouvy
o převodu nemovitostí, v níž je poskytované plnění (cena za převáděný nemovitý
majetek) v hrubém (podstatném) nepoměru oproti hodnotě převáděného majetku. Při posuzování, zda v konkrétním případě jde o hrubý nepoměr ve
vzájemném plnění, nelze zpravidla vystačit pouze se zjištěním hodnot
jednotlivých plnění a jejich prostým srovnáním, ale bude zapotřebí přihlédnout
i k dalším okolnostem případu, které – společně s naplněním jednoho ze
subjektivních znaků lichevního jednání – mohou mít zpravidla vliv na takto
realizované vzájemné plnění (např.
hospodářský význam uzavřené smlouvy,
solventnost převodce, rizikovost záměru, ekonomická prognóza, resp. vývoj na
trhu atd). Subjekty lichevní smlouvy jsou jednak osoba profitující z
lichevního jednání, a dále osoba, která z určitého důvodu převádí svůj nemovitý
majetek, jehož hodnota je v hrubém nepoměru k plnění, jež se převodci za takový
majetkový transfer dostává. Mezi subjektivní znaky lichevní smlouvy náleží např. rozumová
slabost, tíseň, lehkomyslnost, stav rozrušení nebo nezkušenost převodce. Pro závěr, že smlouva o převodu nemovitosti představuje lichevní
smlouvu, je nezbytné zjištění o naplnění objektivního a (alespoň jednoho)
subjektivního znaku lichvy, které jsou v příčinné souvislosti, jakož i
zjištění, že jednání osoby profitující z lichvy bylo úmyslné, a to alespoň ve
formě nepřímého úmyslu (účastník profitující z lichvy věděl anebo musel vědět,
že druhá strana je postižena okolnostmi uvedenými shora a tuto okolnost
využil); půjde tedy o jednání, které s přihlédnutí k okolnostem případu a
zjištěnému hrubému nepoměru ve vzájemném plnění vytěsňuje jakékoliv úvahy o
tom, že se jednalo o projev běžného (standardního) jednání obvyklého při
uzavírání převodní smlouvy mezi uvážlivě jednajícími osobami, a současně
nevnáší žádné pochybnosti o tom, že toto jednání v daném místě a čase již
překročilo pravidla slušnosti a poctivosti, a tedy ve smyslu ustanovení § 3
odst. 1 obč. zák. je v kolizi s dobrými mravy.“ Z odůvodnění dovoláním
napadeného rozsudku odvolacího soudu je zřejmé, že se odvolací soud všemi shora
vymezenými znaky tzv. lichevní smlouvy pečlivě zabýval. Vzhledem ke skutkovým zjištěním soudu prvního stupně, s nimiž se ztotožnil
odvolací soud, resp. vzhledem ke skutkovým zjištěním, které v odvolacím řízení
učinil odvolací soud a z nichž musí také vycházet dovolací soud (srov. § 241a
odst. 3 o.s.ř.), nelze ani dovodit, že by v dané věci odvolací soud vyřešil
uvedenou právní otázku (na jím zjištěný skutkový stav věci, jak byl vyložen v
odůvodnění písemného vyhotovení jeho rozsudku) v rozporu s hmotným právem. Z
toho pramení závěr, že dovolatelce se uplatněnou dovolací argumentací,
obsahující shora zformulovanou právní otázku, kterou dovolací soud ze shora
vyložených důvodů nepovažoval za právní otázku zásadního právního významu,
nepodařilo přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. osvědčit. Poněvadž v dané věci dovolací soud nedospěl k závěru, že napadené rozhodnutí
odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.), proto z vyložených důvodů, aniž by nařizoval jednání (§
243a odst. 1 o.s.ř.) dovolání dovolatelky podle § 243b odst. 5 věty první a §
218 písm. c) o.s.ř. odmítl. Protože tedy není v dané věci dovolání přípustné, nebylo zde procesního
podkladu k přezkumu rozhodnutí odvolacího soudu z pohledu případných vad
uvedených v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, nebo
jiných vad řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i
když v dovolání nebyly uplatněny (§ 242 odst. 3 o.s.ř.).
Proto nebylo zapotřebí
se ani vypořádávat s dovolací argumentací dovolatelky, jež se také upínala k
tvrzeným vadám řízení či k nesprávným, resp. k neúplným skutkovým zjištěním, z
nichž měl odvolací soud vycházet při právním posouzení věci. Z vyložených důvodů Nejvyšší soud, aniž by nařizoval jednání (§
243a odst. 1 o.s.ř.), proto dovolání dovolatelky podle § 243b odst. 5 věty
první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle
ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 části věty
před středníkem a § 146 odst. 3 o.s.ř., neboť žalobci mají právo na náhradu
účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení, které sestávající z odměny za
zastupování advokátem v částce 6.500,- Kč [sazba odměny z částky určené podle §
5 písm. b) vyhl. č. 484/2000 Sb., snížená na polovinu podle § 14 odst. 1
vyhlášky a o dalších 50% podle § 18 odst. 1, a dále zvýšená o 30% za
zastupování dvou účastníků podle § 19a téže vyhl.], a z náhrady hotových výdajů
za jeden úkon právní služby podle § 13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb. v částce
300 Kč. Vzhledem k tomu, že advokát žalobců doložil, že je plátcem daně z
přidané hodnoty, náleží žalobcům vedle odměny za zastupování advokátem a
paušální částky náhrad hotových výdajů rovněž částka odpovídající dani z
přidané hodnoty ve výši 20% podle § 137 odst. 3 o.s.ř. a § 47 odst. 1 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů, tj. celkem částka 8.160,- Kč. Dovolatelka byla zavázána k této náhradě nákladů
dovolacího řízení k rukám advokáta žalobců (oprávněných společně a nerozdílně)
v souladu s ustanovením § 149 odst. 1 o.s.ř. Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského
soudního řádu. V Brně 18. února 2010
JUDr. Pavel P a v l í k , v. r.