U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. 6. 2020 o
dovoláních, která podali obviněný P. S., nar. XY v XY, bytem XY, s adresou pro
doručování XY, nyní ve výkonu trestu odnětí svobody ve Vazební věznici
Praha-Pankrác, a obviněný M. W., nar. XY, bytem XY, nyní ve výkonu trestu
odnětí svobody ve Vazební věznici Praha-Ruzyně, proti rozsudku Vrchního soudu v
Praze ze dne 17. 10. 2018, sp. zn. 5 To 1/2018, jenž rozhodoval jako soud
odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 7
T 5/2016, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněných P. S. a M. W.
odmítají.
1. Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 2. 10. 2017, sp.
zn. 7 T 5/2016, byl obviněný P. S. uznán vinným pod bodem 1) výroku rozsudku
zvlášť závažným zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) zákona
č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále ve
zkratce jen „tr. zákoník“), dílem dokonaným a dílem ve stadiu pokusu podle § 21
odst. 1 tr. zákoníku, spáchaným dílem samostatně a dílem ve spolupachatelství
podle § 23 tr. zákoníku, a pod bodem 2) výroku rozsudku pokusem zločinu
porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 21 odst. 1, § 220 odst.
1, odst. 3 tr. zákoníku. Za tyto trestné činy mu byl uložen podle § 209 odst. 5
tr. zákoníku za užití § 43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v
trvání 5 let a 6 měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 1 písm. a) tr.
zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Obviněný M. W. byl uznán vinným pod
bodem 1) výroku rozsudku zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d)
tr. zákoníku, dílem dokonaným a dílem ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr.
zákoníku, spáchaným ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, za nějž mu
byl uložen podle § 209 odst. 4 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 4
let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku zařazen do
věznice s ostrahou. Podle § 228 odst. 1 tr. řádu bylo rozhodnuto o náhradě
škody.
2. Uvedených trestných činů, pro něž byli uznáni vinnými, se obvinění
podle rozsudku soudu prvního stupně dopustili (zjednodušeně uvedeno)
následovně. Pod bodem 1) písm. a) výroku rozsudku obviněný P. S. jako
místopředseda představenstva obchodní společnosti R., IČ: XY, se sídlem XY(dále
jen „R.“), v úmyslu na její úkor obohatit sebe nebo jinou osobu, nechal
vyhotovit, podepsal, a k zařazení do účetní dokumentace této obchodní
společnosti dodal fiktivní listiny nedůvodně ji zavazující k peněžitým plněním.
Konkrétně se jednalo o fiktivní smlouvu o dílo ze dne 7. 12. 2011, vyhotovenou
záměrně ve dvou různých zněních s rozdílnými cenami díla, prvním s cenou 10 500
000 Kč bez DPH a druhým s cenou 4 800 000 Kč bez DPH. Tato smlouva měla být
údajně uzavřena mezi obchodní společností R. jako objednatelem, jejímž jménem
jednal obviněný P. S., a obchodní společností K. (nyní v likvidaci), IČ: XY, se
sídlem XY (dále jen „K.“) jako zhotovitelem, jejímž jménem měl jednat její
jednatel J. J. K. Předmětem této smlouvy měly být „Stavební a pomocné práce na
rekonstrukci objektu zdravotnického zařízení Ž.“. Verze s nižší cenou díla byla
předložena externí účetní S. H. k zaúčtování a verze s vyšší cenou díla byla
uložena v sídle společnosti za účelem zdůvodnění čerpání peněžních prostředků z
hotovostní pokladny. Obviněný P. S. průběžně pokladní obchodní společnosti R.
předkládal jednotlivé fiktivní faktury údajně vystavené obchodní společností K.
v celkovém objemu 9 875 830 Kč a na základě nich si nechal v období od 11. 1.
2012 do 31. 10. 2012 postupně vyplatit z hotovostní pokladny celkovou částku 4
191 700 Kč určenou údajně na jejich úhradu, ač ve skutečnosti uvedené částky
neproplácel obchodní společnosti K., přesto pokladní obchodní společnosti R.
předkládal fiktivní příjmové pokladní doklady obchodní společnosti K. Obchodní
společnost K. však nikdy s obchodní společností R. žádnou smlouvu neuzavřela,
stavební práce neprovedla, nefakturovala, nepřebírala hotovostní peníze od
obviněného P. S., ani nevystavila žádné příjmové pokladní doklady. Jednotlivé
stavební práce na rekonstrukci objektu fakticky prováděly jiné obchodní
společnosti, přičemž celková hodnota provedených stavebních prací dosahovala
jen částky 2 847 534,80 Kč bez DPH a obviněný P. S. uvedeným subjektům za ně
uhradil v hotovosti pouze částku 992 440,84 Kč a zbylé částky byly uhrazeny
bezhotovostně z účtu obchodní společnosti R. Obviněný P. S. se tedy pokusil
vylákat ke škodě obchodní společnosti R. částku 8 883 389,16 Kč a fakticky
odčerpáním částky 4 191 700 Kč způsobil obchodní společnosti R. škodu ve výši 3
199 259,16 Kč (po odečtení částky vynaložené na úhradu skutečně provedených
prací jiným subjektům).
3. Pod bodem 1) písm. b) výroku rozsudku obvinění P. S. a M. W. předně
(ad 1.) po vzájemné předchozí domluvě v souvislosti se shora označenou fiktivní
smlouvou o dílo ze dne 7. 12. 2011 vyhotovili, příp. nechali vyhotovit, a
obviněný P. S. předložil k zaevidování do účetnictví obchodní společnosti R.
listinu nazvanou „Oboustranný zápočet pohledávek a závazků“, datovanou ke dni
19. 1. 2012, podle níž došlo mezi obchodními společnostmi R. a K. k
oboustrannému započtení vzájemných pohledávek a závazků v celkové výši 2 000
000 Kč spolu s příslušenstvím. I tato listina (podobně jako výše uvedená
smlouva o dílo) byla fiktivní, smyšlená, vytvořená jen za účelem účetního
zakrytí faktu, že dne 12. 1. 2012, tedy dříve než měla být smlouva o prodeji
pohledávky uzavřena (dne 15. 1. 2012), obviněný P. S. jako ředitel obchodní
společnosti R. nechal bez skutečného právního důvodu bezhotovostně převést z
bankovního účtu této společnosti ve prospěch bankovního účtu obchodní
společnosti P. (nyní v likvidaci), IČ: XY, se sídlem XY (dále jen „P.“), jejímž
jediným akcionářem a jediným členem představenstva byl obviněný M. W., částku 1
600 000 Kč. V důsledku jednání obou obviněných vznikla obchodní společnosti R.
škoda ve výši 1 600 000 Kč.
4. Pod bodem 1) písm. b) výroku rozsudku dále (ad 2.) obvinění P. S. a
M. W. po vzájemné předchozí domluvě a poté, co obviněný P. S. byl externí
účetní S. H. upozorněn na zjevný nesoulad mezi objemem hotovostních peněžních
prostředků jím přebíraných z pokladny obchodní společnosti R. a objemem
hotovostních peněžních prostředků, které měl osobně obchodní společnosti K.
předat, v úmyslu zhojit a zakrýt tento stav vzniklý opět ve spojitosti se shora
uvedenou fiktivní smlouvou o dílo s obchodní společností K. dodatečně
vyhotovili (případně nechali vyhotovit) listinu nazvanou „Smlouva o půjčce“
datovanou ke dni 30. 1. 2012, podle které obviněný M. W. jako fyzická osoba
půjčil obchodní společnosti R. částku 2 200 000 Kč, kterou oba podepsali a jíž
obviněný P. S. předal k zaevidování do účetnictví. Současně sepsal „Čestné
prohlášení“ s datem 8. 2. 2012, podle kterého částku 2 200 000 Kč v 7 splátkách
skutečně převzal a použil ji na úhradu faktur obchodní společnosti K. Ve
skutečnosti však tato částka obviněným M. W. poskytnuta nebyla, stejně tak její
jednotlivé splátky nebyly předány obchodní společnosti K., neboť tato obchodní
společnost neprováděla žádné stavební či jiné práce na rekonstrukci objektu
zdravotnického zařízení Ž. Obviněný M. W. přesto posléze v podvodném úmyslu
nárokoval plnění z neexistující půjčky. Tímto společným jednáním uvedli
jednotlivé pracovníky obchodní společnost R. v omyl tím, že předstírali
neexistující půjčku, jejíž vrácení následně zčásti sami a zčásti
prostřednictvím dalších subjektů nárokovali, čímž se poškozené obchodní
společnosti R. pokusili způsobit škodu ve výši 2 200 000 Kč, z níž byla
uhrazena jen částka ve výši 1 100 000 Kč, která také tvoří skutečně způsobenou
škodu (a to i s ohledem na výsledek insolvenčního řízení).
5. Pod bodem 2) výroku rozsudku soudu prvního stupně obviněný P. S.
samostatně jako místopředseda představenstva obchodní společnosti R. uzavřel za
tuto obchodní společnost dne 12. 11. 2012 v Praze s obchodní společností
ČEKONSTAV PRAHA, s. r. o., IČ: 24749737, se sídlem Praha 8 – Kobylisy, Na
Dlážděnce 269/16 (dále ve zkratce jen „ČEKONSTAV“), smlouvu o dílo s předmětem
díla „Novostavba - Lůžková část ve stávajícím areálu nemocnice R.“ a s cenou
díla 15 000 000 Kč bez DPH, pod jejímž bodem VII. o sankčních ujednáních se v
odst. 1 zavázal, že v případě, že stavební dokumentace včetně pravomocného
stavebního povolení nebude zhotoviteli předána do 30. 4. 2014, uhradí mu
objednatel smluvní pokutu ve výši 15 000 000 Kč. O uzavření této smlouvy
neinformoval menšinového akcionáře obchodní společnosti R., ani její
představenstvo a dozorčí radu, smlouvu nepředložil účetní společnosti a zejména
po uzavření předmětné smlouvy nepodnikl žádné konkrétní kroky, které byly
nezbytné pro dodržení závazku objednatele a vyvarování se tak povinnosti
uhradit sjednanou smluvní pokutu, takže v důsledku nečinnosti obviněného P. S.
došlo k tíži obchodní společnosti R. k naplnění podmínek sankčního ustanovení
smlouvy o dílo. Obchodní společnost ČEKONSTAV jako zhotovitel pohledávku ve
výši 15 000 000 Kč vyplývající ze smluvní pokuty úplatně postoupila dne 11. 6.
2014 obchodní společnosti Development Capital, a. s. (nyní v likvidaci), IČ:
28223021, se sídlem náměstí Svobody 93/22, Brno-město (dále jen „Development
Capital“), která takto získanou pohledávku v plné výši přihlásila dne 5. 8.
2014 v rámci insolvenčního řízení vedeného ve věci dlužníka obchodní
společnosti R. u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. KSHK 41 INS
18092/2014. V důsledku jednání obviněného P. S. tak poškozené obchodní
společnosti R. bezprostředně hrozila škoda ve výši 15 000 000 Kč. Tato škoda
nevznikla nezávisle na vůli obviněného proto, že insolvenční návrh byl zamítnut
rozhodnutím Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 4. 12. 2014, č. j. KSHK 41
INS 18092/2014, které nabylo právní moci dne 6. 1. 2016.
6. Proti rozsudku soudu prvního stupně podali obvinění P. S., M. W. a
státní zástupce v neprospěch obou obviněných odvolání, o nichž rozhodl Vrchní
soud v Praze rozsudkem ze dne 17. 10. 2018, sp. zn. 5 To 1/2018, tak, že podle
§ 258 odst. 1 písm. d), e), odst. 2 tr. řádu napadený rozsudek částečně zrušil
ohledně obou obviněných ve výroku o trestu a podle § 259 odst. 3 tr. řádu sám
znovu rozhodl následovně. Obviněnému P. S. uložil podle § 209 odst. 5 tr.
zákoníku za užití § 43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v
trvání 5 let a 6 měsíců, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 2 písm. a) tr.
zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku mu
zároveň uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce
statutárního orgánu nebo jeho člena, jakož i výkonu funkce v kontrolních
orgánech obchodních korporací a jiných obdobných podnikatelských subjektů na
dobu 6 let. Obviněnému M. W. uložil podle § 209 odst. 4 tr. zákoníku trest
odnětí svobody v trvání 3 let a 6 měsíců, pro jehož výkon jej podle § 56 odst.
2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Podle § 73 odst. 1, 3
tr. zákoníku mu zároveň uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu
výkonu funkce statutárního orgánu nebo jeho člena, jakož i výkonu funkce v
kontrolních orgánech obchodních korporací a jiných obdobných podnikatelských
subjektů na dobu 4 let. Odvolání obviněného P. S. bylo podle § 256 tr. řádu
zamítnuto.
II. Dovolání obviněných
a) Dovolání obviněného P. S.
7. Obviněný P. S. podal proti uvedenému rozsudku Vrchního soudu v Praze
prostřednictvím svého obhájce dovolání z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1
písm. g) tr. řádu a současně podal návrh na přerušení výkonu rozhodnutí.
8. Obviněný ve svém relativně obsáhlém dovolání nejprve podrobně
zrekapituloval dosavadní průběh řízení, především výrokovou část rozsudku soudu
prvního stupně, své stěžejní odvolací námitky i argumentaci jím užitou již v
řízení před soudem prvního stupně (to vše v bodě I.), navázal rozhodnutím
odvolacího soudu, s nímž dále polemizoval (bod II.), což průběžně doplňoval o
rozsáhlou citaci z judikatury vyšších soudů. Podle názoru obviněného jsou
rozhodnutí soudů nižších stupňů nesprávná, spočívají na nesprávném právním
posouzení skutku nebo jiném hmotněprávním posouzení, zejména pokud jde o
posouzení protiprávnosti jednání obviněného a jeho zavinění. Soudy nižších
stupňů podle obviněného nesprávně dovozovaly jeho zavinění z uzavření
fiktivních smluv, dokladů a plnění. Obviněný jim vytkl, že nebraly v úvahu
všechny důkazy a nepřihlédly k důkazům, které svědčily v jeho prospěch. Namítl,
že skutková zjištění soudu prvního stupně jsou v rozporu s provedenými důkazy a
rozhodnutí jsou tak nepřezkoumatelná. Obviněný vyjádřil přesvědčení, že v
popisu skutku není uvedeno, jakým způsobem měl někoho uvést v omyl a kdo a na
čí úkor se v jeho důsledku měl obohatit. Namítl, že došlo k porušení práva na
spravedlivý proces, principu presumpce neviny a z něj vyplývající zásady in
dubio pro reo. Rozsudek soudu prvního stupně tak podle něj byl zatížen vadami,
které odvolací soud neodstranil. V celém dovolání pak polemizoval především se
skutkovými závěry soudů nižších stupňů.
9. Ke skutku popsanému pod bodem 1) pak konkrétně uvedl, že nemohlo
dojít ke spáchání trestného činu podvodu, neboť jeho jednáním nevznikla žádná
škoda. Soudy nižších stupňů se podle něj v případě údajné fiktivní smlouvy
dostatečně nevypořádaly s některými fakty, zejména se závěry vyplývajícími ze
znaleckého posudku BOHEMIA EXPERTS, s. r. o., znaleckého ústavu, které bez
řádného odůvodnění odmítly. Také měly vzít v úvahu, že bylo třeba zvýšit cenu
stanovenou znaleckým posudkem jako cenu obvyklou o daň z přidané hodnoty.
10. Obviněný dále namítl, že občanský zákoník účinný v rozhodné době
nevyžadoval pro uzavření smlouvy o půjčce písemnou formu, smlouvu bylo možno
uzavřít ústně nebo konkludentně. Nebylo tedy třeba, aby obviněný M. W. uzavíral
smlouvu o půjčce v písemné formě a tato smlouva měla být vykládána podle
skutečného projevu vůle. Navíc nebyl proveden jediný důkaz prokazující, že by
obviněný M. W. předmětnou půjčku neposkytl. Smlouvu o dílo jménem obchodní
společnosti R. s obchodní společností ČEKONSTAV uzavřel s vědomím, že obchodní
společnost, jejímž jménem jedná, své smluvní závazky splní a dodá zhotoviteli
jím požadovanou dokumentaci ve lhůtě reálně stanovené pro možnost jejího
pořízení, tedy nikoliv s vědomím a srozuměním s tím, že nastane skutečnost
zakládající nárok zhotovitele, aby jí objednatel zaplatil smluvní sankci. Pokud
by obchodní společnost R. smluvní sankci zaplatila, nevznikla by na jejím
majetku škoda zahrnutá jeho úmyslným zaviněním. Proto podle svého přesvědčení
se nemohl dopustit trestného činu porušování povinnosti při správě cizího
majetku, za který byl odsouzen.
11. Podle obviněného odvolací soud rezignoval na ochranu zákonnosti
trestního řízení. Vytkl mu, že neprovedl jako důkaz výpis z obchodního
rejstříku, díky němuž by zjistil, že dne 28. 12. 2011 došlo jen k zápisu změny
způsobu jednání za obchodní společnost, že za představenstvo navenek jednal
jménem společnosti samostatně předseda představenstva nebo místopředseda, ve
skutečnosti však počínaje dnem 7. 12. 2011 byl obviněný P. S. oprávněn za
obchodní společnost R. jednat samostatně. Tím se ovšem soudy nižších stupňů
nezabývaly.
12. Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí
odvolacího soudu a aby mu věc přikázal k novému projednání a rozhodnutí,
zároveň navrhl, aby přerušil výkon rozhodnutí.
b) Dovolání obviněného M. W.
13. Obviněný M. W. podal proti uvedenému rozsudku Vrchního soudu v Praze
prostřednictvím svého obhájce dovolání z důvodů uvedených v § 265b odst. 1
písm. g) a k) tr. řádu.
14. Také obviněný M. W. nejprve zevrubně zrekapituloval dosavadní průběh
řízení, především rozsudek soudu prvního stupně, své vlastní odvolání i s
odkazem na argumentaci užitou před soudem prvního stupně (viz bod I. dovolání)
a rozhodnutí o něm odvolacím soudem (pod bodem II.), s nímž dále polemizoval,
obsáhle též citoval z judikatury vyšších soudů. Podle názoru obviněného jsou
rozhodnutí soudů nižších stupňů nesprávná, spočívají na nesprávném právním
posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, zejména pokud
jde o posouzení protiprávnosti jednání obviněného a jeho zavinění, na které
nesprávně usuzovaly soudy nižších stupňů z údajně fiktivních smluv, dokladů a
plnění. Dále použil obdobnou argumentaci jako spoluobviněný P. S., zpochybňoval
skutkové závěry soudů nižších stupňů, napadal nedostatky skutkové věty, z níž
podle něj nevyplývá, jakým způsobem měl někdo někoho uvést v omyl, že by se v
jeho důsledku někdo obohatil. Absence řádného odůvodnění rozhodnutí soudů
nižších stupňů podle něj zakládá jejich nepřezkoumatelnost. Soud prvního stupně
podle něj bez dalšího přebíral tvrzení státního zástupce, aniž by k takovým
tvrzením byly provedeny důkazy, s jeho námitkami se nevypořádal, opomenul jím
navržené důkazy. Tím došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces a
principu presumpce neviny. Namítl, že jeho námitkami uplatněnými již v řízení
před soudem prvního stupně, které zopakoval v odvolání, se soud druhého stupně
vůbec nezabýval. Obviněný setrval na své obhajobě, že dne 31. 1. 2012 na
základě smlouvy o půjčce jako fyzická osoba zapůjčil obchodní společnosti R.
částku 2 200 000 Kč, a proto také dne 10. 5. 2013 nechal převést částku ve výši
1 100 000 Kč z účtu obchodní společnosti R. na svůj účet u GE Money Bank. Z
tohoto důvodu nemohlo dojít ke spáchání trestného činu podvodu pod bodem 1)
písm. b) 2. rozsudku soudu prvního stupně.
15. Obviněný zpochybnil také fiktivnost smlouvy o dílo, k provedení díla
došlo a jeho hodnota odpovídala ceně smlouvou sjednané. S těmito důkazy se soud
prvního stupně nezbýval a nevypořádal se ani se závěry znaleckého posudku
vypracovaného znaleckým ústavem BOHEMIA EXPERTS, s. r. o., znalecký ústav, cenu
stanovenou znaleckým posudkem jako cenu obvyklou nezvýšil o daň z přidané
hodnoty a nezahrnul do ní dodávku a montáž kogeneračních jednotek do kotelny a
projektové dokumentace pro tyto jednotky. Pokud jde o půjčku, v hlavním líčení
nebyl proveden jediný důkaz prokazující, že by obviněný M. W. tuto půjčku
neposkytl. Proto nelze dospět k závěru, že jednal v podvodném úmyslu.
16. Obviněný dále vytkl odvolacímu soudu, že ve vztahu k němu rozhodl
tak, že napadený rozsudek částečně zrušil ve výroku o trestu a znovu rozhodl o
uložení trestu, jak bylo zmíněno shora, avšak ohledně zbylé části podaného
odvolání nerozhodl, čímž zatížil řízení procesní vadou, neboť výrok jeho
rozsudku je neúplný.
17. Podle názoru obviněného jsou skutková zjištění v extrémním nesouladu
s provedenými důkazy. Odvolací soud podle něj měl také provést důkaz výpisem z
obchodního rejstříku a přihlédnout ke změně způsobu jednání za obchodní
společnost, neboť počínaje 7. 12. 2011 byl obviněný P. S. oprávněn za obchodní
společnost R. jednat samostatně. Z toho dovozoval, že jejich úmysl nemohl
zahrnovat skutečnost, že by obviněný P. S. nemohl samostatně jednat za
společnost R. Také neprovedl důkaz prokazující, že obchodní společnost K. měla
oprávnění ke stavební činnosti.
18. Ze všech důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek
odvolacího soudu a aby mu věc přikázal k novému projednání a rozhodnutí.
Zároveň požádal, aby dovolací soud přerušil výkon trestu odnětí svobody.
III. Vyjádření k dovoláním obviněných a replika
19. Dovolání obviněných byla zaslána k vyjádření nejvyššímu státnímu
zastupitelství, které se k nim vyjádřilo prostřednictvím státní zástupkyně
Nejvyššího státního zastupitelství. Ta v něm uvedla, že s ohledem na
provázanost trestné činnosti obou obviněných byly námitky obou obviněných
prakticky identické. Zdůraznila, že oba obvinění napadli zejména skutková
zjištění soudu prvního stupně s tím, že zpochybňovali samotnou podstatu jejich
trestného jednání a hodnocení provedených důkazů.
20. Obvinění vytkli soudům nižších stupňů, že hodnotily provedené důkazy
selektivně a v jejich neprospěch. Podle jejich názoru skutková zjištění soudu
prvního stupně neodpovídají provedeným důkazům a navíc jsou nepřezkoumatelná.
Obvinění dále tvrdili, že nevyváděli finanční prostředky z obchodní společnosti
R. a že veškeré finanční operace, které byly ve výroku rozsudku označeny za
fiktivní a účelové, měly reálný základ. K tomu státní zástupkyně uvedla, že v
tomto směru jejich dovolání není důvodné a užitá argumentace neodpovídá
deklarovanému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Soudy
nižších stupňů obhajobě obviněných neuvěřily a označily ji za spolehlivě
vyvrácenou celou řadou důkazů, které vyhodnotily nejen jednotlivě, ale
především ve vzájemných souvislostech. Státní zástupkyně doplnila, že jediným
smyslem jejich fungování v předsednictvu obchodní společnosti R. bylo
vytunelování této obchodní společnosti a odkázala na odůvodnění rozhodnutí
odvolacího soudu. Zdůraznila, že se odvolací soud všemi skutkovými námitkami
odpovídajícím způsobem zabýval.
21. Státní zástupkyně připustila, že obvinění uplatnili i námitky
právní, zejména ve vztahu k jejich jednání pod bodem 1), když namítli, že
jejich jednání nemělo být kvalifikováno jako zločin podvodu a že právnická
osoba nikdy v omylu nejednala, neboť za ni vždy jednal obviněný P. S. Státní
zástupkyně tomuto názoru přisvědčila, protože fyzická osoba, která je oprávněna
v rámci své funkce nebo pověření samostatně jednat jménem právnické osoby nebo
za tuto osobu a v souvislosti s tím činit majetkové dispozice s jejím majetkem,
se nedopouští trestného činu podvodu na úkor této právnické osoby, pokud
neoprávněně disponuje s jejím majetkem, ale nikoliv v omylu, resp. s neznalostí
všech podstatných skutečností, byť by přitom porušila určité povinnosti, které
z jejího postavení vyplývají, a způsobila tak škodu právnické osobě, jejímž
jménem nebo za níž jedná. Souhlasila také s názorem obviněných, podle nějž má-
li být trestný čin podvodu spáchán s využitím omylu (nebo s neznalostí všech
podstatných skutečností) právnické osoby, musí jednat v omylu (resp. s uvedenou
neznalostí) fyzická osoba, která je nebo byla v dané věci oprávněna učinit
příslušný právní úkon spojený s majetkovou dispozicí jménem právnické osoby
nebo v jejím zastoupení.
22. Soudy nižších stupňů pod bodem 1) sice uzavřely, že usnesením Valné
hromady společnosti ze dne 7. 12. 2011 došlo ke změně stanov obchodní
společnosti a ke změně členů představenstva a členů dozorčí rady, nicméně
vycházely z toho, že k podpisu smlouvy o dílo dne 7. 12. 2011 potřeboval podle
dosavadních stanov obchodní společnosti obviněný P. S. spolupodpis zástupce
minoritního akcionáře Města XY a člena představenstva M. V., jehož podpis na
smlouvě o dílo s obchodní společností K. zjevně chyběl. Státní zástupkyně k
tomu však uvedla, že zápisy týkající se volby a též odvolání statutárního
orgánu obchodní společnosti v obchodním rejstříku jsou podle právních předpisů
považovány za zápisy tzv. deklaratorní povahy, účinky změn nastávají již
rozhodnutím příslušného orgánu společnosti o volbě orgánů. Proto právní úkony,
které učinil statutární orgán od řádného zvolení do provedení zápisu v
obchodním rejstříku, jsou považovány za platné. Obviněný P. S. jako
místopředseda představenstva obchodní společnosti R. proto byl oprávněn činit
za uvedenou obchodní společnost úkony samostatně. Pokud znal všechny rozhodné
skutečnosti, nejednal v omylu, sám pak jím reprezentovanou obchodní společnost
R. nemohl podvést. Proto se mohl dopustit nejvýše jiného trestného činu, a sice
porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 220 tr. zákoníku.
Podobně ani v případě jednání uvedeného pod bodem 1) písm. b), tedy zakoupení
neexistující pohledávky, se obvinění nemohli dopustit trestného činu podvodu. V
tomto případě obchodní společnost R. nemohla být uvedena obviněnými v omyl a
bylo by třeba zvažovat jinou právní kvalifikaci jejich jednání, a to opět podle
§ 220 tr. zákoníku.
23. Státní zástupkyně dále konstatovala, že v případě jednání pod bodem
1) b) 2. týkající se údajné Smlouvy o půjčce ze dne 30. 1. 2012, na jejímž
základě měl obviněný M. W. obchodní společnosti R. jako fyzická osoba a zároveň
v postavení předsedy představenstva půjčit částku 2 200 000 Kč, soud správně
kvalifikoval tento skutek jako trestný čin podvodu, neboť podvodného jednání na
úkor právnické osoby se může dopustit člen právnické osoby, její zaměstnanec
nebo jiný pracovník, který sám není v dané věci oprávněný jednat jménem této
právnické osoby nebo v jejím zastoupení anebo není oprávněn jednat sám bez
součinnosti další oprávněné osoby, pokud uvádí v omyl osobu oprávněnou v této
věci jednat jménem právnické osoby. Aby obviněný M. W. mohl půjčit obchodní
společnosti R. částku 2 200 000 Kč, bylo k tomu zapotřebí souhlasu valné
hromady, ten však dán nebyl. Podle § 196a odst. 1 a 2 zákona č. 513/1991 Sb.,
obchodního zákoníku, ve znění pozdějších změn (dále ve zkratce jen „obch.
zák.“), byla společnost povinna zajistit předchozí souhlas valné hromady a
současně uskutečnit transakci za podmínek obvyklých v obchodním styku v
případě, že na jedné straně zamýšlené smlouvy měla stát společnost a na druhé
straně některá z kvalifikovaných osob. Do okruhu těchto smluv spadala i
předmětná smlouva o půjčce.
24. K námitce zavinění v případě jednání popsaného pod bodem 2),
kvalifikovaném jako pokus zločinu porušení povinnosti při správě cizího majetku
podle § 220 odst. 1, 3 tr. zákoníku, státní zástupkyně uvedla, že obviněný P.
S. byl povinen se seznámit se všemi rozhodnými skutečnostmi, které se týkaly
hospodaření obchodní společnosti R. Jestliže provedl takové úkony, kterými
porušil svou zákonnou povinnost opatrovat a spravovat majetek této společnosti,
pak byl odpovědný právě za trestný čin porušení povinnosti při správě cizího
majetku podle § 220 tr. zákoníku. Existenci zavinění bylo možné dovodit ze
samotného charakteru a způsobu počínání obviněného, který byl dostatečně popsán
ve výroku rozsudku soudu prvního stupně. Na zavinění však bylo možné usuzovat i
z ostatních rozhodných skutkových okolností - např. ze zcela nejasných
ustanovení smlouvy o dílo uzavřené mezi objednatelem - obchodní společností R.
a zhotovitelem - obchodní společností ČEKONSTAV, nejasnostmi panujícími ohledně
okolnosti, která ze stran smlouvu v takovém znění připravila, z provázanosti
mezi obchodními společnostmi P. a Development Capital přes svědka P. M. a z
nečinnosti obviněného P. S. Konstatovala, že k tzv. vytunelování obchodní
společnosti R. byla zvolena cesta uzavření zjevně nevýhodné smlouvy, jejíž
obsah neměl být nikdy naplněn, cílem bylo naplnění sankčního ujednání a jeho
následné uplatnění. Takto vzniklou pohledávku pak uplatnila obchodní společnost
Development Capital, která pohledávku obchodní společnosti ČEKONSTAV odkoupila
za pouhých 150 000 Kč. Již sama cena postoupené pohledávky a provázanost
obchodních společností přes P. M. svědčila o tom, že šlo o promyšlený sled
jednotlivých úkonů od podpisu smlouvy až po uplatnění pohledávky, kterým byl
sledovaný cíl získat z majetku obchodní společnosti R. částku 15 000 000 Kč.
25. Ohledně dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. řádu
uvedla, že rozhodnutí soudu není zatíženo vadou spočívající v absenci nebo
neúplnosti některého výroku, jak ve svém dovolání namítl obviněný M. W.
Vysvětlila, že zamítnutí odvolání obviněného je možné jen tehdy, pokud v žádné
jeho části mu není vyhověno, neboť odvolání tvoří jeden nedělitelný celek, k
tomu poukázala na relevantní judikaturu Nejvyššího soudu.
26. Ze shora uvedených důvodů proto nejvyšší státní zástupkyně navrhla,
aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu i jemu
předcházející rozsudek soudu prvního stupně a přikázal soudu prvního stupně,
aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
27. Vyjádření státní zástupkyně bylo zasláno obviněným k případné
replice. Tohoto práva využil pouze obviněný M. W., který prostřednictvím svého
obhájce uvedl, že souhlasí s právním názorem státní zástupkyně, aby Nejvyšší
soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu i jemu předcházející rozsudek
soudu prvního stupně a přikázal soudu prvního stupně, aby věc v potřebném
rozsahu znovu projednal a rozhodl.
IV. Posouzení důvodnosti dovolání obviněných
a) Obecná východiska
28. Nejvyšší soud nejprve zjistil, že jsou splněny všechny formální
podmínky pro konání dovolacího řízení a zabýval se otázkou povahy a
opodstatněnosti uplatněných námitek ve vztahu k označeným dovolacím důvodům.
29. Dovolání je svou povahou mimořádným opravným prostředkem, který na
rozdíl od odvolání není možné podat z jakéhokoli důvodu, ale jen z některého z
taxativně vymezených důvodů v § 265b odst. l písm. a) až l) tr. řádu, resp. v §
265b odst. 2 tr. řádu. Podání dovolání z jiného důvodu je vyloučeno. Přitom
nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován, ale je třeba,
aby námitky dovolatele takovému důvodu také svým obsahem odpovídaly.
30. Obviněný P. S. uplatnil dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1
písm. g) tr. řádu a obviněný M. W. dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm.
g) a k) tr. řádu.
31. Obecně lze konstatovat, že dovolání z důvodu uvedeného v § 265b
odst. 1 písm. g) tr. řádu je možno podat, jestliže rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním
posouzení. Jde tedy o nesprávný výklad a použití norem trestního práva
hmotného, případně na něj navazujících hmotněprávních norem jiných právních
odvětví. Podstatou je vadné uplatnění příslušných ustanovení hmotného práva na
skutkový stav zjištěný soudem prvního a druhého stupně. Dovolací důvod podle §
265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je dán zejména tehdy, jestliže skutek, pro který
byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký
v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného
činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v tom, že rozhodná
skutková zjištění sice potvrzují spáchání určitého trestného činu, ale soudy
nižších stupňů přesto dospěly k závěru, že nejde o trestný čin, ačkoli byly
naplněny všechny jeho zákonné znaky. Tento dovolací důvod ovšem nespočívá v
případném procesním pochybení soudů nižších stupňů ani v tom, že se dovolatel
sice domáhá použití norem hmotného práva, ale na takový skutek, k němuž dospěl
vlastní interpretací provedených důkazů, které soudy prvního a druhého stupně
vyhodnotily odlišně od názoru dovolatele. Dovolání s poukazem na citovaný důvod
tudíž nemůže být založeno na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy,
jaká skutková zjištění z nich vyvodily, jak postupovaly při provádění důkazů, v
jakém rozsahu provedly dokazování apod. Dovolání je koncipováno jako mimořádný
opravný prostředek a je tudíž určeno k nápravě pouze závažných právních vad
pravomocných rozhodnutí.
32. Podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. řádu lze podat dovolání, jestliže
v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný. Tento dovolací důvod spočívá
ve dvou alternativách. Buď nebyl učiněn určitý výrok, který tak v napadeném
rozhodnutí chybí a činí jeho výrokovou část neúplnou, nebo určitý výrok sice
byl v napadeném rozhodnutí učiněn, ale není úplný.
b) Obecně k dovoláním obviněných
33. Oba obvinění uplatnili v zásadě shodné námitky. Obviněný P. S.
uplatnil ve svém dovolání dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu
a obviněný M. W. dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a k) tr. řádu.
Obvinění ve svých dovoláních vznášeli z velké části shodné námitky proti
rozhodnutím soudů nižších stupňů, jimž vytýkali převážně nesprávné zjištění
skutkového stavu, k němuž tyto soudy měly dospět údajným nesprávným způsobem
hodnocení důkazů, zejména soud prvního stupně podle obviněných vůbec nehodnotil
provedené důkazy, především se nezabýval znaleckým posudkem BOHEMIA EXPERTS, s.
r. o. Takové námitky však neodpovídají uplatněným dovolacím důvodům, jak byly
vymezeny shora.
34. Protože obvinění vznášeli do značné míry totožné námitky proti
rozhodnutím soudů nižších stupňů, lze se k jejich námitkám vyjádřit společně.
Základem obou dovolání byla argumentace obou obviněných spočívající
(zjednodušeně uvedeno) v tom, že ani jeden z obviněných nikoho nepodvedli a
poškozenou obchodní společnost R. ani podvést nemohli, protože obviněný P. S.
byl místopředsedou představenstva a obviněný M. W. dokonce předsedou
představenstva uvedené obchodní společnosti, měli přitom právo samostatně
jednat jménem této obchodní společnosti, a to ode dne 7. 12. 2011, kdy se
konala valná hromada této obchodní společnosti, která rozhodla o změně stanov,
a nikoli až od 29. 12. 2011, kdy změny ve společnosti byly zapsány do
obchodního rejstříku. Především obvinění namítali, že smlouva o dílo uzavřená
mezi obchodními společnostmi R. a K. není fiktivní, naopak je platná, neboť
obviněný P. S. měl plné právo ji uzavřít. Platné a důvodné jsou i další
navazující smlouvy, jak byly rozvedeny shora, a to jak dohoda o oboustranném
zápočtu pohledávek a závazků mezi uvedenými obchodními společnostmi popsaná v
bodě 1) b) 1. výroku rozsudku soudu prvního stupně, tak i smlouva o půjčce mezi
obviněným mezi obviněným M. W. a obchodní společností R. popsané pod bodem 1)
b) 2 výroku téhož rozsudku. Obviněný stavěli svou obranu jednak na tom, že byli
oprávněni jednat jménem obchodní společnosti R. samostatně, jednak na tom, že
jako osoby oprávněné jménem této obchodní společnosti jednat a ji zavazovat
nemohli ji podvést, a to i kdyby různými majetkovými dispozicemi ji neoprávněně
poškodili, protože podle závěrů soudů nižších stupňů měli jednat po vzájemné
dohodě, nemohli se tak vzájemně uvádět v omyl a o jednání osoby oprávněné k
majetkovým dispozicím jménem obchodní společnosti R. v omylu tak nemohlo jít.
Dále P. S. nesouhlasil ani s tím, že by se uzavřením smlouvy s obchodní
společností ČEKONSTAV dopustil tzv. nevěrné správy, protože počítal s tím, že k
naplnění sankčního ujednání obsaženého ve smlouvě nedojde.
c) Námitky obviněných neodpovídající uplatněnému dovolacímu důvodu
podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu
35. Obvinění ve svých dovoláních při uplatnění vlastních námitek proti
hmotněprávnímu posouzení především vycházeli ze zcela jiného než soudy nižších
stupňů zjištěného skutkového stavu. Činili tak na podkladě odlišného hodnocení
provedených důkazů, které hodnotili izolovaně a nikoliv ve vzájemných
souvislostech, jak to učinily soudy nižších stupňů. Dovolávali se tak případné
aplikace hmotného práva na jimi prezentovanou verzi skutkového děje, ač se
soudy prvního i druhého stupně přiklonily k verzi jiné, kterou ve svých
rozhodnutích přesvědčivě zdůvodnily. Navíc se shodnými námitkami vznesenými
obviněnými se řádně vypořádal jak soud prvního stupně, tak i odvolací soud,
neboť byly též součástí obhajoby obviněných již v řízení před soudem prvního
stupně a zároveň byly i obsahem jejich podaných odvolání, jak vyplývá též z
písemného vyhotovení obou dovolání. Nejvyšší soud zpravidla odmítne jako zjevně
neopodstatněné takové dovolání, v němž obviněný pouze opakuje tytéž námitky,
jimiž se snažil zvrátit již rozhodnutí soudu prvního stupně, pokud se jimi
odvolací soud zabýval (v tomto případě srov. zejména str. 9 až 21 jeho
rozsudku) a vypořádal se s nimi náležitým a dostatečným způsobem (viz usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, uveřejněné pod č. T
408. ve svazku 17 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo
Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2002).
36. Dovolatelé se tak pouze formálně domáhali změny v aplikaci hmotného
práva, které však žádali aplikovat na jimi prezentovanou verzi průběhu
skutkového děje, ač se soudy prvního i druhého stupně přiklonily k verzi jiné,
kterou podrobně a přesvědčivě ve svých rozhodnutích zdůvodnily. To samo o sobě
nenaplňuje dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu (podobně
např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1615/2014,
nebo ze dne 20. 8. 2014, sp. zn. 3 Tdo 892/2014).
37. V naznačeném směru je třeba také připomenout, že dokazování je
doménou především soudu prvního stupně s možnou korekcí v řízení před soudem
druhého stupně jako soudem odvolacím, nikoli však v řízení o dovolání.
Dokazování je ovládáno zásadami jeho se týkajícími, a to zásadou vyhledávací,
bezprostřednosti a ústnosti, volného hodnocení důkazů a presumpcí neviny.
Hodnotit důkazy tak může jen ten soud, který je také v souladu s principem
bezprostřednosti a ústnosti provedl, protože jen díky tomu může konkrétní
důkazní prostředek vyhodnotit a získat z něj relevantní poznatky. Zásada
bezprostřednosti ve spojitosti se zásadou ústnosti zde hraje významnou roli,
soud je přímo ovlivněn nejen samotným obsahem důkazního prostředku, ale i jeho
nositelem (pramenem důkazu). Jen takový způsob dokazování může hodnotícímu
orgánu poskytnout jasný obraz o dokazované skutečnosti a vynést rozhodnutí pod
bezprostředním dojmem z provedených důkazů. I odborná literatura (např.
Jelínek, J. a kol. Trestní právo procesní. 5. vydání. Praha: Leges, 2018, str.
170 a násl.) uznává, že nejlepší cestou pro správné rozhodnutí je zhodnocení
skutkových okolností na podkladě bezprostředního dojmu z přímého vnímání v
osobním kontaktu.
38. Nejvyšší soud nezjistil porušení základních práv obviněných, a to
ani porušení práva na spravedlivý proces a práva na obhajobu, jak obvinění ve
svých dovoláních ve spojitosti s prováděním dokazování zmiňovali. Nejvyšší soud
přitom interpretoval a aplikoval uvedené podmínky připuštění dovolání tak, aby
dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských
práv a základních svobod, Listinou základních práv a svobod, a v neposlední
řadě též judikaturou Ústavního soudu (srov. zejména stanovisko pléna Ústavního
soudu ze dne 4. března 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, vyhlášené jako sdělení
Ústavního soudu pod č. 40/2014 Sb., uveřejněné pod st. č. 38/14 ve svazku č. 72
na str. 599 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Právě z těchto uvedených
hledisek se tedy Nejvyšší soud zabýval naplněním dovolacího důvodu podle § 265b
odst. 1 písm. g) tr. řádu, resp. § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu a některými
skutkovými otázkami a hodnocením důkazů soudy nižších stupňů ve vztahu k
právnímu posouzení jednání obviněného. V této souvislosti považuje Nejvyšší
soud za nutné zdůraznit, že i Ústavní soud výslovně ve svém stanovisku
konstatoval, že jeho názor, „… podle kterého nelze nesprávné skutkové zjištění
striktně oddělovat od nesprávné právní kvalifikace … však neznamená, že by
Nejvyšší soud v každém případě, kdy dovolání obsahuje argumentaci ve vztahu ke
skutkovým zjištěním, musel považovat dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm.
g) tr. řádu za prima facie naplněný. … Je totiž jediným oprávněným orgánem,
kterému v tomto stadiu přísluší posuzovat naplnění konkrétního dovolacího
důvodu (viz § 54 rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ve věci Janyr a
ostatní proti České republice ze dne 13. října 2011, č. stížnosti 12579/06,
19007/10 a 34812/10), a toto posouzení je závaznou podmínkou pro případné
podání ústavní stížnosti (ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním
soudu)“ [srov. bod 23 shora označeného stanoviska pléna Ústavního soudu]. V daném případě dovolací soud takový nesoulad, natožpak extrémní, neshledal.
Soudy nižších stupňů se věcí řádně zabývaly, provedly v potřebném rozsahu
obsáhlé dokazování, na jehož základě mohly učinit skutkové závěry, které
nalezly odraz v tzv. skutkové větě odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně.
Samotná skutečnost, že se soudy nižších stupňů z různých verzí skutkového děje
přiklonily k verzi uvedené v obžalobě a podpořené jednou skupinou důkazů, které
nebyly nijak deformovány, přičemž tento svůj postup přesvědčivě zdůvodnily,
tzv. extrémní nesoulad založit nemůže.
39. Nejvyšší soud nezjistil ani porušení principu presumpce nevinny a z
něj vyplývající zásady in dubio pro reo. K námitce obviněných týkající se
porušení zásady in dubio pro reo, Nejvyšší soud podotýká, že jde o zásadu
procesní a nikoli zásadu práva hmotného, a proto již z povahy věci nemůže
naplňovat dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.
40. Přesto se dovolací soud i těmito námitkami zabýval do té míry, zda
porušením uvedených procesních pravidel týkajících se dokazování se skutkové
závěry soudů nižších stupňů dostaly do zjevného rozporu s obsahem provedených
důkazů, takový nesoulad ovšem ani dovolací soud nezjistil. Nad rámec uvedeného
(jako obiter dictum) se proto Nejvyšší soud níže vyjádří i k některým námitkám
chybného zjištění skutkového stavu soudy nižších stupňů, jak je vyslovili
obvinění ve svých dovoláních.
41. Jak již bylo uvedeno, obvinění do značné míry vycházeli ze zcela
jiného skutkového děje, než jaký byl před soudy nižších stupňů prokázán
provedeným rozsáhlým dokazováním. Obvinění si pro svou verzi skutkového děje
notně přizpůsobovali jednotlivé důkazy, které nehodnotili nejen jednotlivě, ale
především v jejich vzájemných souvislostech. Zcela přitom pomíjeli, že základem
závěrů soudů nižších stupňů pro jejich odsouzení bylo zjištění, že smlouva o
dílo mezi obchodními společnostmi R. a K. je zcela fiktivní a nemá žádný reálný
základ. Bylo tomu tak především proto, že žádný z reprezentantů obchodní
společnosti K. nepotvrdil uzavření této obchodní smlouvy, právě naopak jednatel
obchodní společnosti K. J. J. K. jakoukoliv spolupráci s obchodní společností
R. zcela popřel, jím řízená obchodní společnost K., která byla v podstatě jen
tzv. prázdnou schránkou, se na rekonstrukci nemocnice v Ž. nijak nepodílela,
práce neposkytla, nefakturovala je, nezařizovala subdodávky prací, které by
sama proplácela, neměla k tomu prostředky materiální, finanční ani personální.
Z výpovědi tohoto svědka též vyplývá, že uvedená obchodní společnost byla
původně zřízena pro účelové vytváření falešných (fiktivních) faktur, to ovšem
(jako tzv. bílý kůň) činil svědek pro pana P. v roce 2010, nikoli i v letech
následujících, kdy docházelo k rekonstrukci nemocnice v Ž. Závěr o tom, že
obchodní společnost K. reálně žádné práce neprováděla, ovšem vyplývá i z
výpovědi řady vyslechnutých svědků, kteří podle verze obviněných měli pro tuto
obchodní společnost provádět tzv. subdodavatelské práce, jež měly uvedené
obchodní společnosti fakturovat, byť s ní nikdy obchodní jednání nevedli.
Předstírání obchodního ujednání s obchodní společností K. je ovšem dokládáno i
dvojí verzí smlouvy s ní uzavřené, jedné určené pro čerpání úvěru, druhé pro
vnitřní potřeby společnosti, zároveň došlo touto smlouvou i k oklamání dalších
osob jednajících za obchodní společnost R., a sice účetní E. M., roz. P., a
externí účetní S. H., resp. pokladní P. D., které pak činily majetkové
dispozice popsané v rozsudku soudu prvního stupně, resp. transakce zaúčtovali.
Podobně bylo jednoznačně prokázáno, že fiktivní byla i smlouva o oboustranném
zápočtu mezi obchodními společnostmi R. a K., neboť žádné vzájemné závazky a
pohledávky mezi sebou na základě fiktivní smlouvy o dílo nemohly mít.
42. Obviněným lze v této spojitosti dát jedině za pravdu v tom, že soudy
nižších stupňů nesprávně vycházely ze závěru, že obviněný P. S. mohl jednat
samostatně za obchodní společnost R. až od 28. 12. 2011, resp. 29. 12. 2011,
kdy došlo k zápisu jeho postavení a oprávnění samostatně jednat do obchodního
rejstříku, v tomto směru důvodně obvinění namítali, že takový zápis do
obchodního rejstříku má jen deklaratorní účinky, oprávnění mu vzniklo již
samotným rozhodnutím valné hromady konané dne 7. 12. 2011, neboť z tehdy
platného a účinného obchodního zákoníku výslovně nevyplývalo, že by oprávnění
členů představenstva akciové společnosti na základě rozhodnutí valné hromady
vznikalo až s jejich zápisem do obchodního rejstříku (viz k tomu například
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 2. 2001, sp. zn. 29 Cdo 113/2000, podle
něhož konstitutivní povahu mají jen takové zápisy, u nichž to právní norma
výslovně stanoví). To ovšem, jak bylo zdůrazněno shora, nebyl stěžejní důvod,
proč soudy nižších stupňů považovaly uvedenou smlouvu o dílo za fiktivní,
určující bylo, že šlo o předstíraný smluvní vztah ze strany obviněných, kteří
jej s druhou smluvní stranou (obchodní společností K.) vůbec nesjednali. Proto
ani z tohoto důvod nebyl zapotřebí výjimečný kasační zásah Nejvyššího soudu do
již pravomocně skončené věci (reálně by to bylo jen kvůli drobnému pozměnění
popisu skutku spočívajícím v upřesnění datace, které by na právní hodnocení
nemělo žádný vliv).
43. Stejně tak obvinění vycházeli ze zcela jiné skutkové verze, jde-li o
další část jednání kladeného jim za vinu, spočívající v uzavření smlouvy o
půjčce mezi obviněným M. W. a obchodní společností R. v bodě 1) b) 2. I v tomto
případě soudy nižších stupňů jednoznačně vysvětlily, proč verzi obviněných, že
k této půjčce reálně došlo, neuvěřily a proč uvedenou písemnou smlouvu
považovaly za fiktivní. Kromě tvrzení obviněných a jimi připravené listiny
takové verzi nic neodpovídá, naopak z logické verze podpořené výpovědí svědkyň
S. H., E. M., roz. P., a P. D., jednoznačně vyplývá, že jde o dodatečné účelové
vytváření dokumentace zakrývající reálný nesoulad mezi objemem hotovostních
peněžních prostředků obviněným P. S. reálně převzatých z pokladny (ve
spojitosti se shora uvedenou smlouvou o dílo) a objemem doložených příjmových
pokladních dokladů obchodní společnosti K. (obviněný podle nich měl předat
více, než z pokladny získal), což následně chtěli obvinění v roce 2013 zhojit
tím, že žádali pokladní, svědkyni P. D., aby zfalšovala pokladní doklady a
pokladní knihu a zapsala zpětně do roku 2012 přijetí částky 2 200 000 Kč jako
půjčky od obviněného M. W., což svědkyně odmítla, tuto verzi potvrzovala i
výpověď svědkyně E. M., roz. P. Zároveň se mělo jednat o prostředek k dalšímu
vyvádění z jimi řízené obchodní společnosti R. (jejímu tzv. tunelování), neboť
to bylo důvodem, proč obviněný M. W. na tomto základě nechal svědkyni E. M.,
roz. P., převést na svůj účet částku ve výši 1 100 000 Kč, resp. dále s touto
fiktivně vytvořenou pohledávkou nakládal, jak je popsáno pod bodem 1) b) 2.
výroku rozsudku soudu prvního stupně.
44. Zároveň je možno v této spojitosti souhlasit v naznačeném směru s
vyjádřením státní zástupkyně, že k uzavření smlouvy o půjčce mezi M. W. a
obchodní společností R. by bylo zapotřebí souhlasu valné hromady, který ovšem
dán nebyl. Podle § 196a odst. 1 obch. zák. uzavření smlouvy o půjčce mezi
členem představenstva a akciovou společností (přitom je lhostejno, zda obchodní
společnost je dlužníkem či věřitelem z takové smlouvy) je možné jen s
předchozím souhlasem valné hromady a za podmínek obvyklých v obchodním styku.
Nedostatek souhlasu valné hromady zakládá absolutní neplatnost tohoto úkonu
(viz například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2004, sp. zn. 29 Odo
1137/2003, ze dne 3. 11. 2011, sp. zn. 29 Cdo 1564/2010, či ze dne 20. 9. 2016,
sp. zn. 29 Cdo 3841/2015), a to i za předpokladu, že osoba, která uzavřela
smlouvu v postavení statutárního orgánu společnosti, byla současně ke dni
uzavření smlouvy většinovým společníkem společnosti (viz například posledně
zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2016, sp. zn. 29 Cdo 3841/20;
to by neplatilo jen tehdy, pokud by osoby sjednávající smlouvu vyžadující
souhlas valné hromady zároveň byly jedinými společníky, resp. akcionáři, dané
společnosti – viz přiměřeně rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2009, sp.
zn. 29 Cdo 1780/2008, a ze dne 26. 9. 2013, sen. zn. 29 ICdo 23/2013). To je
ovšem vyřčeno jen zcela nad rámec skutkových zjištění učiněných soudy nižších
stupňů, protože v daném případě se nejednalo o pouhou absolutní neplatnost
jinak reálně učiněného právního úkonu, naopak šlo podle důvodných závěrů soudů
nižších stupňů o úkon zcela fiktivní, který se vůbec nestal, jen byl obviněnými
za účelem vlastního obohacení deklarován. Zmíněná absence souhlasu valné
hromady ke smlouvě o půjčce tak jen dokládá právě onu fiktivnost zmíněného
úkonu.
45. Námitky obviněného P. S. týkající se posledního bodu 2) rozsudku
soudu prvního stupně, v němž byl popsán skutek právně kvalifikovaný jako pokus
zločinu porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 21 odst. 1, § 220
odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku, byly ve své podstatě pouhým vyjádřením
nesouhlasu obviněného se skutkovými závěry soudů nižších stupňů. Obviněný P. S.
totiž namítal především absenci zavinění ve formě přímého úmyslu ve vztahu ke
škodě i k tzv. nevěrné správě. Obviněný tak ve své podstatě žádal pouze
aplikace hmotněprávní úpravy na jiný, než soudy nižších stupňů zjištěný
skutkový stav, a proto takové námitky uplatněnému dovolacímu důvodu
neodpovídají.
46. Zcela důvodně totiž soudy nižších stupňů uzavřely, že jediným
smyslem a účelem jednání obviněného P. S. popsaným pod bodem 2) výroku rozsudku
soudu prvního stupně bylo vyvedení peněz z obchodní společnosti R. (její tzv.
tunelování). Na přímý úmysl obviněného P. S. poškodit jím zastupovanou obchodní
společnost R. za účelem dosažení prospěchu další osoby přitom usuzovaly ze
samotného textu jednostranně nevýhodné smlouvy uzavřené s obchodní společností
ČEKONSTAV, jakož i z dalšího navazujícího jednání obviněného P. S., resp.
opomenutí konání směřujícího k realizaci uzavřené smlouvy. Obviněný P. S.
jménem obchodní společnosti R. totiž uzavřel dne 12. 11. 2012 smlouvu o dílo s
obchodní společností ČEKONSTAV, jejíž předmětem bylo dílo v hodnotě 15 000 000
Kč, zároveň byla sjednána smluvní pokuta ve zcela shodné výši ve prospěch
zhotovitele díla pro případ, že by zhotoviteli díla nebyla předána stavební
dokumentace do 30. 4. 2014. Obviněný P. S. nejenže sjednal smluvní pokutu na
částku shodnou s cenou díla, která měla být vyplacena zhotoviteli díla, aniž by
měl s dílem jakýkoliv náklad a učinil cokoliv ve prospěch objednatele díla, ale
především sám ve prospěch provedení díla a zamezení aktivace ustanovení o
smluvní pokutě po dobu téměř 1,5 roku nic neprovedl, před minoritním akcionářem
i pracovníky poškozené tuto smlouvu zatajil. Mnohem spíše se tak jeví i tato
smlouva jako fiktivní, vytvořená jen za účelem přihlášení pohledávky za úpadcem
– obchodní společnosti R. v insolvenčním řízení (jak též naznačoval soud
prvního stupně na str. 41 odůvodnění svého rozsudku), nicméně soudy nižších
stupňů zřejmě z důvodu aplikace procesního principu in dubio pro reo ji za
reálnou považovaly, proto vytýkaly obviněnému v tomto případě „pouze“ tzv.
nevěrnou správu majetku obchodní společnosti R.
47. Lze tak shrnout, že z uvedeného je patrné, že obvinění primárně
nesouhlasili se skutkovými zjištěními učiněnými soudy nižších stupňů,
setrvávali i v podaných dovoláních na své dosavadní obhajobě, kterou navíc ve
značné části zcela přebírali z řádného opravného prostředku - odvolání, což
samo o sobě je důvodem pro odmítnutí dovolání jako zjevně neopodstatněného,
pokud se jí zabýval i soud odvolací (viz výše). Reálně tedy obvinění převážnou
částí svých výhrad nenaplňovali uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1
písm. g) tr. řádu, pod nějž oba zmíněné námitky subsumovali. Žádali totiž
veskrze aplikovat hmotné právo na zcela jiný, než soudy nižších stupňů zjištěný
skutkový stav, což však zmíněnému dovolacímu důvodu neodpovídá, jak již bylo
rozvedeno shora.
d) Námitky obviněných odpovídající dovolacímu důvodu
podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu
48. Jen s určitou mírou benevolence lze některé z námitek obviněných pod
uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu podřadit, byť i
v tomto případě byly námitky kontaminovány jinými skutkovými předpoklady
nastíněnými obviněnými, které pod uplatněný dovolací důvod podřadit nelze, jak
bylo vysvětleno shora. Konkrétně jde především o námitku, že se obvinění
nemohli dopustit trestného činu podvodu vůči obchodní společnosti R., pokud
zároveň byli členy jejího představenstva, protože jako takoví utvářeli její
vůli a nemohli klamat sami sebe, zvláště pokud jim bylo vytýkáno, že při
sjednávání rozhodnutých smluv jednali po vzájemných dohodách. Obvinění tedy
nesouhlasili s tím, že by jako členové představenstva a osoby oprávněné jednat
jménem obchodní společnosti R. se mohli dopustit trestného činu podvodu a
naplnit objektivní stránku jeho skutkové podstaty.
49. Shora v narativní části bylo uvedeno, že obviněný P. S. se podle
rozsudků soudů nižších stupňů dílem samostatně pod bodem 1) a) a dílem společně
s obviněným M. W. pod bodem 1) b) dopustil zvlášť závažného zločinu podvodu
podle § 209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku, dílem dokonaného a dílem ve
stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, zatímco obviněný M. W. ve
spolupachatelství s P. S. pod bodem 1) b) zločinu podvodu podle § 209 odst. 1,
4 písm. d) tr. zákoníku, dílem dokonaného a dílem ve stadiu pokusu podle § 21
odst. 1 tr. zákoníku.
50. K tomu je nejprve možno obecně uvést, že trestného činu podvodu
podle § 209 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí, kdo sebe nebo jiného obohatí tím,
že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti,
a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou. Okolnostmi podmiňujícími
použití vyšší trestní sazby jsou v § 209 odst. 4 písm. d) tr. zákoníku
způsobení značné škody a v § 209 odst. 5 písm. a) tr. zákoníku škody velkého
rozsahu, jimiž se podle § 138 odst. 1 tr. zákoníku rozumí škoda dosahující
částky ve výši nejméně 500 000 Kč, jde-li o škodu značnou, resp. 5 000 000 Kč,
jde-li o škodu velkého rozsahu.
51. Objektivní stránka skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §
209 odst. 1 tr. zákoníku spočívá v tom, že pachatel jiného uvede v omyl, jeho
omylu využije nebo mu zamlčí podstatné skutečnosti (obviněným bylo kladeno za
vinu, že někoho uvedli v omyl), v důsledku čehož je provedena majetková
dispozice, čímž vznikne na cizím majetku škoda v požadované výši a dojde
zároveň k obohacení další osoby. Proto se běžně uvádí, že u trestného činu
podvodu mohou vystupovat 4 okruhy osob – pachatel (jako osoba klamající,
využívající omyl či zamlčující podstatné skutečnosti), osoba jednající v omylu
(oklamaná), osoba poškozená a osoba obohacená (srov. rozhodnutí č. 5/2002 Sb.
rozh. tr.), z nichž v současné době mohou být všechny i právnické osoby (a to
včetně pachatele s ohledem na § 7 zákona č. 418/2011 Sb., o trestní
odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim, ve znění pozdějších
předpisů). Zpravidla je při podvodném jednání pachatelem a obohaceným tatáž
osoba, podobně oklamaným a poškozeným je tatáž osoba, nutně tomu tak být
nemusí. Je-li podvodné jednání (uvádění v omyl, využití omylu či zamlčení
podstatných skutečností) adresováno právnické osobě, zpravidla je tomu tak, že
je adresováno konkrétní fyzické osobě, která je současně oprávněna za
právnickou osobu právně jednat (dřívější terminologií činit právní úkony), tedy
může učinit dispozici s majetkem právnické osoby, která tak bude podvodem
poškozena (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 5. 2016, sp. 8 Tdo
541/2016). Ve skutečnosti by shora uvedený okruh osob bylo ovšem možno
rozšířit, vystupuje-li v některé popsané pozici právnická osoba reprezentovaná
osobou fyzickou – tak např. je jednání pachatele adresováno zaměstnanci či
jinému zástupci právnické osoby se složitou vnitřní strukturou a rozhodovacími
procesy uvnitř této právnické osoby, nemusí nutně oklamaný zaměstnanec
právnické osoby být současně tím, kdo rozhodne o provedení majetkové dispozice
a také ji skutečně realizuje (tak tomu může být například u bank či pojišťoven,
je-li pachatelovo jednání směřováno vůči některému ze zaměstnanců, který
posuzuje jen dílčí aspekt žádosti o plnění a jehož rozhodnutí podléhá aprobaci
další osoby, zatímco majetkovou dispozici činí odlišné oddělení prostřednictvím
jiné fyzické osoby).
52. Obvinění ve svých dovoláních, v čemž s nimi souhlasila i státní
zástupkyně ve svém vyjádření, nesouhlasili s řešením užitým soudy nižších
stupňů spočívajícím v tom, že i fyzická osoba reprezentující právnickou osobu a
podílející se na utváření její vůle ji může podvést, tedy že se může vůči
takové právnické osobě, s níž ji pojí určitý právní vztah, dopustit trestného
činu podvodu.
53. V této spojitosti je možno upozornit na usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 16. 7. 2003, sp. zn. 5 Tdo 648/2003, publikované pod č. T 634. ve svazku č.
26 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H.
Beck, Praha 2004, a též v časopise Soudní rozhledy, č. 3/2004, str. 115. Na
toto rozhodnutí sice též obvinění poukazovali, ovšem poněkud jej
dezinterpretovali a na jeho základě dospěli k odlišnému stanovisku. Podle
citovaného rozhodnutí se trestného činu podvodu lze dopustit též na úkor
právnické osoby, a to jak fyzickou osobou, která stojí mimo strukturu právnické
osoby, tak fyzikou osobou uvnitř právnické osoby, která je zařazena do její
organizační struktury. Proto trestný čin podvodu může být spáchán i v rámci
pracovněprávních vztahů, jestliže pachatelem je zaměstnanec a osobou jednající
v omylu (či s neznalostí všech podstatných skutečností), resp. osobou
poškozenou, je zaměstnavatel. O trestný čin podvodu jde jen za předpokladu, že
majetkové hodnoty (např. peníze), o které se pachatel obohatil a jimiž způsobil
škodu právnické osobě, vylákal od fyzické osoby, která jimi disponovala a
kterou za tím účelem uvedl v omyl (resp. využil jejího omylu nebo neznalosti
podstatných skutečností). Kdyby pachatel s majetkovými hodnotami, o něž se ke
škodě právnické osoby obohatil, sám disponoval a nemusel si je přisvojit
podvodným jednáním učiněným vůči některé fyzické osobě, nemohlo by jít o
trestný čin podvodu, ale jen o jiný trestný čin proti majetku, např. o
zpronevěru.
54. Nejvyšší soud nemá důvod shora uvedené závěry obsažené v citovaném
usnesení nyní jakkoliv zpochybňovat či revidovat, považuje je za dobře
použitelné i pro rozhodnutí v této věci. Je třeba uvést, že postavení osob
označených za pachatele trestných činů v obou srovnávaných věcech bylo odlišné,
že v nyní projednávané věci byli za pachatele trestného činu podvodu označeni
členové představenstva akciové společnosti, tedy nejvyššího výkonného orgánu
této obchodní společnosti, který je pověřen obchodním vedením této korporace a
utváří její vůli v běžných obchodních vztazích, zatímco v připomínaném
dřívějším rozhodnutí šlo o hlavního účetního obchodní společnosti. Přesto je
Nejvyšší soud přesvědčen, že shora zmíněné zobecnění (byť s poněkud odlišným
skutkovým základem) je použitelné i v nyní projednávané věci a že i člen
představenstva se může na úkor jím řízené právnické osoby dopustit podvodu,
pokud k obohacení sebe či jiné osoby uvádí v omyl (popř. využívá jejich omylu
či jim zamlčuje podstatné skutečnosti) další fyzické osoby, které činí za
právnickou osobu majetkovou dispozici a které by, nebýt tohoto omylu, takovou
dispozici s majetkem právnické osoby neučinily.
55. Tak tomu ovšem bylo i v tomto případě. Nešlo přitom o klamání
minoritního akcionáře, jak se též naznačovalo, ale o klamání fyzických osob –
zaměstnankyň obchodní společnosti R., které nakládaly s finančními prostředky
této poškozené korporace. Obvinění podle skutkových zjištění soudů nižších
stupňů neměli sami přístup k finančním prostředkům, naopak si tento přístup
zjednávali podvodným uváděním v omyl pokladní P. D. a účetní E. M., roz. P.,
které obviněným vydávaly hotovost, resp. převáděly peníze na účet po sdělení
nepravdivých informací o důvodnosti takových transakcí, které měly mít titul ve
fiktivní smlouvě o dílo s obchodní společností K. a ve fiktivní smlouvě o
půjčce mezi obviněným M. W. a obchodní společností R. Jen na základě
nepravdivých tvrzení ze strany obviněných zmíněné pracovnice buď vydávaly
hotovost, anebo zadávaly příkazy k bezhotovostnímu převodu peněz, jak bylo
popsáno ve výrokové části rozsudku soudu prvního stupně a vyplývá i z jeho
odůvodnění. Tak svědkyně P. D. vydávala obviněnému P. S. finanční částky z
hotovostní pokladny oproti prozatímním výdajovým dokladům pod smyšlenou
legendou úhrady stavebních prací obchodní společnosti K., následně tyto
fiktivní výdaje obviněný kryl předkládáním falešných příjmových pokladních
dokladů zmíněné obchodní společnosti K., ač jí ve skutečnosti žádné peníze
neproplácel (viz výše). Svědkyně E. M., roz. P., zase zadávala příkazy k
bezhotovostním převodům peněz na základě nepravdivých informací od obviněného
P. S., že došlo k zápočtu pohledávek a závazků mezi obchodními společnostmi R.
a K. a že s ohledem na další obchodní vztahy s obchodní společností P. má
posledně uvedené obchodní společnosti převést částku 1 600 000 Kč, resp. na
základě nepravdivých informací od obviněného M. W. o půjčce zadala příkaz k
úhradě částky 1 100 000 Kč na jím určený účet. Ve všech uvedených případech tak
nešlo o přímé nakládání s finančními prostředky ze strany obviněných a o jejich
zpronevěru, obvinění si přístup k těmto finančním prostředkům podle závěrů
soudů nižších stupňů, s nimiž je možno souhlasit, zjednávali na základě lživých
informací sdělovaných pracovnicím poškozené obchodní společnosti R. Jinými
slovy si získali moc nad uvedenými finančními prostředky teprve tím, že někoho
jiného (zaměstnance poškozené obchodní společnosti) oklamali. Podobně s
uváděním v omyl zaměstnanců či jiných osob oprávněných za obchodní společnost
R. či jejím jménem jednat počítali obvinění i v případě vylákání dalších
finančních prostředků po postoupení části pohledávky obviněným M. W. dalším
subjektům, jak bylo popsáno v bodě 1) b) 2. rozsudku soudu prvního stupně, v
tomto směru však k dokonání činu nedošlo, protože se těmto dalším subjektům ve
výroku rozsudku zmíněné částky vylákat nepodařilo.
56. Nejvyšší soud tedy souhlasil se závěry soudů nižších stupňů, které
dovodily, že se obvinění shora popsaným způsobem trestného činu podvodu
dopouštěli. Ve zbytku je možno odkázat na odůvodnění rozsudků soudů nižších
stupňů, v nichž se soudy nižších stupňů s námitkami obviněných již vypořádaly.
e) K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. řádu
57. Obviněný M. W. uplatnil ve svém dovolání kromě dovolacího důvodu
podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu také dovolací důvod podle § 265b odst. 1
písm. k) tr. řádu. Obviněný namítl, že jeho odvolání odvolací soud zcela
nevyčerpal, protože napadený rozsudek soudu prvního stupně zrušil jen částečně
a sám znovu rozhodl o trestu, ovšem neučinil žádné výslovné rozhodnutí, jímž by
se vypořádal s námitkami obviněného proti ostatním částem rozsudku soudu
prvního stupně, proto považoval výrok rozsudku soudu druhého stupně za neúplný,
čímž řízení zatížil procesní vadou.
58. Ani v tomto směru ovšem není možno dát obviněnému M. W. za pravdu.
Dosavadní běžná aplikační praxe i odborná literatura totiž považuje opravný
prostředek v trestní věci za nedělitelný, čímž se přístup k opravnému
prostředku znatelně odlišuje od civilního soudního řízení. V trestních věcech
tak po desítky let platí pravidlo, že o tomtéž opravném prostředku nelze
rozhodnout dvěma různými způsoby, jinými slovy, je-li alespoň zčásti opravnému
prostředku vyhověno (byť jde z pohledu strany, která opravný prostředek podala,
o část marginální) a napadené rozhodnutí je, byť jen zčásti, zrušeno, není
možno ve zbývající části takový opravný prostředek zamítnout, odmítnout či o
něm učinit jiné rozhodnutí. Pokud totiž odvolací soud zčásti napadený rozsudek
zruší z podnětu podaného odvolání, zároveň tím rozhoduje tak, že ve zbývající
části se odvolání nevyhovuje a vlastně jej tedy materiálně ve zbývající části
zamítá, aniž by se o tom měl učinit samostatný formální výrok, neboť o jednom
opravném prostředku nemůže být rozhodnuto dvěma protichůdnými výroky. Odvolací
soud je totiž zároveň vázán ustanovením § 258 odst. 2 tr. řádu a nemůže zrušit
celý napadený rozsudek, je-li vadná jen jeho část, kterou lze oddělit od
ostatních. V tomto směru lze odkázat na odbornou literaturu (např. Šámal, P. a
kol. Trestní řád II. § 157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck,
2013, s. 3050 – k § 256, bod 1.), jakož i na ustálenou judikaturu obecných
soudů – srov. zejména publikovaná rozhodnutí č. 37/1965, č. 34/2000 a č.
14/2005 Sb. rozh. tr., explicitně též v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7.
2002, sp. zn. 5 Tdo 388/2002, publikovaném pod č. T 417. ve svazku 17 Souboru
trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H.
Beck, Praha 2002, a též v časopise Trestněprávní revue, č. 12/2002, na str.
367, v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2002, sp. zn. 3 Tdo 810/2002,
publikovaném pod č. T 486. ve svazku 20 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího
soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2003 (podle nějž je ze
stejných důvodů dokonce zcela nadbytečné jakékoliv uvádění, že „jinak zůstává
napadený rozsudek nedotčen“), jakož i v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 1.
2003, sp. zn. 7 Tdo 1079/2002, publikované pod č. T 531. ve svazku 23 Souboru
trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H.
Beck, Praha 2003, dále případně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5.
2006, sp. zn. 3 Tdo 640/2006, či z poslední doby usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 22. 6. 2017, sp. zn. 8 Tdo 402/2017.
59. Nejvyšší soud si je vědom toho, že v nedávné době bez podrobnějšího
odůvodnění a snad pod vlivem znalosti praxe civilních soudů vytkl tuto praxi
Ústavní soud (viz zejména jeho nálezy ze dne 10. 7. 2018, sp. zn. IV. ÚS
1272/18, ze dne 9. 10. 2018, sp. zn. IV. ÚS 597/18, a ze dne 16. 7. 2019, sp.
zn. I. ÚS 448/19), byť týž Ústavní soud, a to dokonce i stejné jeho senáty, v
období dřívějším, ale dokonce i následujícím v jiných věcech nastíněnou běžnou
aplikační praxi obecných soudů aproboval (viz například jeho usnesení ze dne
20. 12. 2016, sp. zn. III. ÚS 3806/16, ze dne 16. 10. 2018, sp. zn. IV. ÚS
2135/18, ze dne 21. 5. 2019, sp. zn. IV. ÚS 4042/2018, ze dne 3. 6. 2019, sp.
zn. III. ÚS 1836/18, ze dne 30. 8. 2019, sp. zn. II. ÚS 2710/19 ze dne 30. 8.
2019, sp. zn. II. ÚS 2165/19, ze dne 24. 9. 2019, sp. zn. IV. ÚS 2293/19).
60. Na tuto rozpornou rozhodovací praxi Ústavního soudu v nedávné době
musel reagovat i Nejvyšší soud. Učinil tak například ve svém usnesení ze dne
16. 10. 2019, sp. zn. 8 Tdo 1059/2019 (a v podstatě shodně i v usnesení z téhož
dne pod sp. zn. 8 Tdo 944/2019), při výkladu, zda je naplněn dovolací důvod
uvedený v § 265b odst. 1 písm. k) tr. řádu, nevysloví-li odvolací soud, že
“jinak zůstává napadený rozsudek nezměněn“, případně dokonce že „ve zbývající
části odvolání zamítá“, což odporuje dosavadní ustálené dlouhodobé aplikační
praxi i názorům v odborné literatuře, jak bylo nastíněno shora. Pokud se
odvolací soud s námitkami obviněného vypořádal, jak vyplývá z obsahu odůvodnění
jeho rozhodnutí, není možné tvrdit, že se odvolacími námitkami nezabýval a
nevypořádal s nimi jen proto, že formálně neučinil zamítavý výrok, vyplývá-li
implicitně z jeho rozhodnutí, jak s námitkami odvolatele naložil. Na posledně
zmíněné rozhodnutí Nejvyššího soudu je možno plně odkázat a jeho argumentaci
lze plně použít i pro účely rozhodnutí v této věci, ostatně akceptoval ji sám
Ústavní soud, který svým usnesením ze dne 3. 3. 2020, sp. zn. I. ÚS 364/20,
ústavní stížnost obviněného proti citovanému usnesení Nejvyššího soudu odmítl
pro zjevnou neopodstatněnost.
61. Důvodně též Nejvyšší soud v citovaném usnesení naznačil, že shora
uvedené nálezy Ústavního soudu vyžadující formální výrok o zbývající části
námitek, které byly pro strany i obecné soudy značně překvapivé, by měly zřejmě
vést k následující reakci ze strany dovolacího soudu, aby byl naplněn jejich
duch. Nejvyšší soud by zřejmě měl v takových situacích reagovat v souladu s
trestním řádem tak, že by rozhodl o vrácení věci z dovolacího řízení soudu
druhého stupně bez věcného vyřízení k doplnění výroku, který byl zmíněnými
nálezy Ústavního soudu označen za chybějící, a to usnesením podle § 265l odst.
2 tr. řádu, pak by měla být věc vrácena soudu prvního stupně k provedení úkonů
po rozhodnutí soudu druhého stupně (především k doručení rozhodnutí soudu
druhého stupně, jakož i k provedení úkonů ve smyslu § 265h tr. řádu), aby
následně tento soud po uplynutí lhůty pro podání dovolání, protože po dobu
jejího běhu lze disponovat s dovoláním a měnit i jeho rozsah a dovolací důvody
(viz § 265f odst. 2 tr. řádu), předložil dovolání k rozhodnutí Nejvyššímu
soudu, který by o něm definitivně rozhodl. Pokud se ovšem odvolací soud
námitkami odvolatele zabýval již ve svém prvním rozhodnutí a věcně se s nimi
vypořádal v odůvodnění svého rozhodnutí, lze očekávat, že by své rozhodnutí z
týchž důvodů jen doplnil o výrok, že „jinak zůstává napadený rozsudek
nedotčen“. Pak by nastíněným postupem Nejvyšší soud spravedlivosti řízení jako
celku vlastně nijak nepřispěl, pouze by oddaloval vlastní rozhodnutí o dovolání
nejméně o několik měsíců (a to jen s ohledem na běh zákonných lhůt pro podání
dovolání, ale i pro přípravu k veřejnému zasedání před odvolacím soudem, i
kdyby jinak bylo všemi subjekty trestního řízení reagováno zcela promptně bez
jakýchkoliv průtahů kýmkoliv ze zaviněných). Nijak by tím nepřispěl ani právní
jistotě stran a spravedlivosti řízení jako celku, pokud takový výrok (některými
rozhodnutími Ústavního soudu označený za chybějící) z rozhodnutí odvolacího
soudu implicitně vyplývá a odvolací soud svůj postoj k ostatním námitkám
obviněného, jimž nevyhověl, srozumitelně vysvětlil v odůvodnění svého
rozhodnutí. Proto z důvodu celkového nazírání na spravedlivost řízení Nejvyšší
soud nezvolil nastíněný postup, neboť by jej měl za přepjatě formalistický,
rozporný s minimalizací zásahů do práv stran, zejména pak do práv obviněného, a
se zásadou rychlosti řízení.
62. Nejvyšší soud je s ohledem na výše uvedený výklad přesvědčen, že
odvolací soud se jednoznačně s námitkami obviněného M. W. vypořádal, že mu
vyhovět v ostatních bodech jeho odvolání nechtěl, protože je právě v ostatních
ohledech, nešlo-li o výrok o trestu, nepovažoval za důvodné. V tomto celém
duchu se nese odůvodnění odvolacího soudu, s nímž souhlasí též dovolací soud,
jak vyplývá z výše uvedených pasáží tohoto usnesení. Proto dovolání obviněného
M. W. i v tomto směru považuje Nejvyšší soud za zjevně neopodstatněné.
V. Závěrečné shrnutí
63. Lze tak uzavřít, že ty námitky obviněných, které bylo možno označit
za námitky nesprávného právního posouzení skutku ve smyslu § 265b odst. 1 písm.
g) tr. řádu a nikoli námitky ryze skutkové či procesní, neodpovídající
deklarovanému ani žádnému jinému dovolacímu důvodu, Nejvyšší soud shledal jako
zjevně neopodstatněné. Stejně tak tomu bylo i v případě námitky obviněného M.
W. podřazené pod dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. k) tr. řádu, že
výrok rozsudku soudu druhého stupně je neúplný. Proto Nejvyšší soud podle §
265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl obě dovolání obviněných jako zjevně
neopodstatněná ze shora rozvedených důvodů, aniž by přezkoumával zákonnost a
odůvodněnost napadeného rozhodnutí nebo jemu předcházejícího řízení.
64. Protože Nejvyšší soud rozhodl o odmítnutí obou dovolání podle § 265i
tr. řádu, mohl tak učinit v neveřejném zasedání podle § 265r odst. 1 písm. a)
tr. řádu.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. 6. 2020
JUDr. Bc. Jiří Říha, Ph. D.
předseda senátu