Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl soudkyní zpravodajkou Kateřinou Ronovskou o ústavní stížnosti stěžovatele D. R., t. č. Věznice Pardubice, zastoupeného JUDr. Radkem Závodným, advokátem se sídlem Litovelská 1340/2c, Olomouc, proti rozsudku Okresního soudu v Pardubicích č. j. 2 T 90/2024-530 ze dne 5. 8. 2025, za účasti Okresního soudu v Pardubicích, jako účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí s tvrzením, že jím byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Stěžovatel uvádí sice nesprávné číslo listu rozsudku, ale k ústavní stížnosti přiložil jen jedno rozhodnutí, které odpovídá argumentaci v ústavní stížnosti, a proto není pochyb, které rozhodnutí napadá.
2. Jak vyplývá z ústavní stížnosti a přiložených dokumentů, napadeným rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích byla podle § 314r odst. 4 trestního řádu schválena dohoda o vině a trestu uzavřená mezi stěžovatelem a státní zástupkyní, za přítomnosti obhájce stěžovatele JUDr. Tomáše Udržala. Napadeným rozsudkem byl stěžovatel zároveň shledán vinným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2, písm. b) trestního zákoníku a přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. h) trestního zákoníku. Za uvedené trestné činy mu byl uložen podle § 283 odst. 2 trestního zákoníku souhrnný trest odnětí svobody v trvání 40 měsíců a trest propadnutí věci; zároveň byly zrušeny výroky o trestu z předchozích rozhodnutí Okresního soudu v Olomouci.
3. Stěžovatel uvádí, že porušení jeho základních práv nastalo v důsledku postupu ustanoveného obhájce, který stěžovateli poskytl nesprávné právní poučení o možnosti uložení souhrnného trestu v dalším trestním řízení, které bylo proti stěžovateli vedeno u Okresního soudu v Olomouci, ačkoliv pro jeho uložení nebyly splněny zákonné podmínky. Na základě tohoto mylného ujištění stěžovatel uzavřel dohodu o vině a trestu v omylu, aniž si byl vědom skutečných právních důsledků svého jednání, a tím se fakticky vzdal projednání věci před soudem.
Takový postup je podle něj v rozporu s požadavky spravedlivého procesu, neboť stěžovatel učinil zásadní procesní úkon bez dostatečné informovanosti a bez kvalifikované právní pomoci, která je garantována právě prostřednictvím institutu nutné obhajoby. Stěžovatelův obhájce přitom nepostupoval s odbornou péčí, nechránil zájmy stěžovatele a nezajistil, aby jeho rozhodnutí byla činěna svobodně, informovaně a kvalifikovaně. Tím došlo k porušení stěžovatelova práva na obhajobu a zároveň k narušení spravedlivého procesu jako celku.
Následkem tohoto pochybení se stěžovatel vzdal práva na projednání věci před soudem, aniž by si byl vědom skutečných právních důsledků svého rozhodnutí. Tím byl stěžovatel zbaven možnosti účinně hájit svá práva a ovlivnit výsledek řízení. Řízení, z nějž vzešlo napadené rozhodnutí, podle něj tak nesplňuje standardy spravedlivého procesu.
4. Dříve, než se Ústavní soud může zabývat podstatou ústavní stížnosti, je třeba zkoumat, zda ústavní stížnost splňuje všechny náležitosti předpokládané zákonem o Ústavním soudu a zda jsou dány podmínky jejího projednání stanovené tímto zákonem.
5. Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti jako prostředku k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod je její subsidiarita a jí korespondující princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Princip subsidiarity se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech dostupných procesních prostředků k ochraně práv stěžovatele (§ 75 odst. 1 ve spojení s § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu) a po stránce materiální v požadavku, aby Ústavní soud přistoupil k zásahu na ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod až tehdy, když už příslušné orgány veřejné moci nejsou schopny neústavní stav napravit. Úkol chránit ústavně zaručená základní lidská práva a svobody totiž nepřipadá jen Ústavnímu soudu, nýbrž všem orgánům veřejné moci, především obecným soudům, neboť podle čl. 4 Ústavy jsou základní práva a svobody pod ochranou soudní moci jako celku.
6. Jak z ústavní stížnosti, tak z napadeného rozhodnutí je zřejmé, že stěžovatel neuplatnil všechny procesní prostředky, které mu zákon poskytuje k ochraně jeho práv. Z napadeného rozhodnutí plyne, že se stěžovatel i státní zástupce po vyhlášení napadeného rozsudku vzdali práva na odvolání. Stěžovatel zároveň prohlásil, že si nepřeje, aby v jeho prospěch podaly odvolání jiné oprávněné osoby. V ústavní stížnosti stěžovatel ani netvrdí, že by proti napadenému rozsudku podal odvolání, naopak uvádí, že odvolání nepodal, neboť v době jeho vyhlášení s výsledkem řízení souhlasil.
7. Aniž by Ústavní soud považoval za nutné zkoumat, zda stěžovatel měl i přes zúženou přípustnost odvolání podle druhé věty § 245 odst. 1 trestního řádu možnost brojit proti tvrzeným vadám rozhodnutí odvoláním (a poté dovoláním), je z hlediska přípustnosti ústavní stížnosti relevantní, že se rozhodl přistoupit na možnost "konsenzuálního" řešení dané trestní věci a tím se vzdal některých svých procesních práv. Proto se jich následně nemůže dovolávat u Ústavního soudu, který by v takové situaci podle stěžovatele měl nahrazovat všechny garance zákonnosti obsažené v trestním řízení, jichž se stěžovatel dobrovolně a vědomě rozhodl nevyužít (srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 2097/24 ze dne 17. 1. 2025). Nad rámec uvedeného Ústavní soud dodává, že se stěžovatel může ochrany svých práv domáhat občanskoprávní cestou.
8. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 15. října 2025
Kateřina Ronovská v. r. soudkyně zpravodajka