Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Wintra, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudkyně Veroniky Křesťanové o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Michala Šika, MBA, zastoupeného JUDr. Viktorem Rossmannem, advokátem, sídlem Senovážné náměstí 1464/6, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 21 Cdo 1482/2023-318 ze dne 14. 11. 2023 a rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 23 Co 202, 320/2022-293 ze dne 30. 11. 2022, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a obchodní korporace X, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Stěžovatel se domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí; tvrdí, že soudy porušily jeho základní práva zaručená v čl. 11 a čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a dále v čl. 6 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Stěžovatel byl od roku 2008 zaměstnancem vedlejší účastnice. Od května 2017 vykonával práci vedoucího zaměstnance na pozici ředitele oblasti Elektro, která byla zařazena v divizi Čechy, a jeho nadřízeným byl výkonný ředitel divize. Dne 20. 12. 2018 byl stěžovatel z pracovního místa vedoucího zaměstnance odvolán. Dne 21. 12. 2018 byla stěžovateli předána výpověď s tím, že pracovní poměr není rozvázán v souvislosti se zrušením pracovního místa vedoucího zaměstnance v důsledku organizační změny, a proto stěžovateli nenáleží odstupné. Stěžovatel měl za to, že zastával pracovní pozici, která byla v důsledku organizační změny zrušena, a proto mu odstupné náleží.
3. Obvodní soud pro Prahu 8 ("nalézací soud") rozsudkem č. j. 16 C 71/2019-241 ze dne 12. l. 2022, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 16. 6. 2022, uložil vedlejší účastnici povinnost zaplatit stěžovateli 870 450 Kč s příslušenstvím. Nalézací soud v odůvodnění uvedl, že podle § 73a odst. 2 zákoníku práce musí zaměstnavatel odvolanému vedoucímu zaměstnanci navrhnout změnu jeho dalšího pracovního zařazení u zaměstnavatele na jinou práci odpovídající jeho zdravotnímu stavu a kvalifikaci; jestliže zaměstnavatel nemá pro zaměstnance takovou práci, jde o překážku v práci na straně zaměstnavatele a současně platí, že je dán výpovědní důvod podle § 52 písm. c) zákoníku práce (tj. fikce výpovědního důvodu).
Nalézací soud vzal za prokázané, že pracovní místo zastávané původně stěžovatelem nezaniklo; pracovní pozice byla následně obsazena jiným pracovníkem. Podle nalézacího soudu v případě stěžovatele nastala fikce výpovědního důvodu podle § 52 písm. c) zákoníku práce. U vedlejší účastnice zároveň platila podniková kolektivní smlouva, podle které přísluší zaměstnanci, u něhož dochází k rozvázání pracovního poměru výpovědí danou zaměstnavatelem podle § 52 písm. a) až c) zákoníku práce a jehož pracovní poměr u zaměstnavatele trval nepřetržitě alespoň 10 roků, odstupné ve výši čtyřnásobku jeho průměrného výdělku.
Podle nalézacího soudu stěžovateli v souladu s touto kolektivní smlouvou vznikl nárok na odstupné ve výši čtyřnásobku průměrného výdělku, a to dáním výpovědi z důvodu, že vedlejší účastnice neměla pro stěžovatele žádnou práci, kterou by mu mohla přidělit.
4. Městský soud v Praze ("odvolací soud") ústavní stížností napadeným rozsudkem prvostupňové rozhodnutí nalézacího soudu změnil a stěžovatelovu žalobu zamítl. Podle odvolacího soudu bylo prokázáno, že pracovní místo zastávané stěžovatelem nebylo zrušeno v důsledku organizační změny. Podle § 73a odst. 2 část věty druhé za středníkem zákoníku práce v takovém případě stěžovateli nárok na odstupné (ze zákona) nevznikl. Na rozdíl od nalézacího soudu odvolací soud dospěl k závěru, že nárok na odstupné stěžovateli nevznikl ani podle podnikové kolektivní smlouvy.
Ustanovení kolektivní smlouvy podle odvolacího soudu nerozšiřují okruh osob, kterým má být vyplaceno odstupné, ale upravují pouze výši odstupného nad zákonem stanovenou minimální hranici, a to pouze v případech rozvázání pracovního poměru podle § 52 písm. a) až c) zákoníku práce se zaměstnanci v pracovním poměru trvajícím alespoň 10 let či 20 let. Z kolektivní smlouvy nevyplývá, že bylo sjednáno právo na odstupné osobě odvolané z vedoucího pracovního místa, s níž byl pracovní poměr rozvázán z důvodu fikce nadbytečnosti podle § 52 písm. c) zákoníku práce, jako tomu bylo v případě stěžovatele.
Nejvyšší soud následně dovolání stěžovatele odmítl jako nepřípustné.
5. Argumentaci v ústavní stížnosti lze shrnout následovně: Podle stěžovatele Nejvyšší soud v jeho věci rozhodl přepjatě formalisticky. Stěžovatel setrvává na tom, že rozhodnutí odvolacího soudu záviselo na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena: "zda nárok na odstupné poskytované zaměstnanci při organizačních změnách v případě rozvázání pracovního poměru po odvolání z místa vedoucího zaměstnance v souvislosti se zrušením tohoto místa v důsledku organizační změny náleží takovému zaměstnanci za situace, že ke zrušení tohoto místa nedošlo formálně, ale fakticky ano, a dále, zda se jedná o faktické zrušení místa, dojde-li ke změně začlenění tohoto místa v organizační struktuře v rámci vertikální (nikoliv horizontální) úrovně.
6. Výše citovaná otázka není skutková, jak uvedl v napadeném usnesení Nejvyšší soud. Stěžovatel dál tvrdí, že pracovní místo, které nyní zastává jiný pracovník a které vedlejší účastnice označuje za stejné místo, neodpovídá dřívějšímu pracovnímu zařazení stěžovatele. Pozice, jejímž účelem je zajišťování vedení oblasti Elektro, je nyní v rámci závodu Železniční stavitelství podřízena pozici ředitele tohoto závodu, a dále výkonnému řediteli divize Inženýrské stavitelství, což znamená pokles o jednu řídící úroveň níže.
Pozice ředitele závodu Železniční stavitelství zahrnuje širší výkon oprávnění, než který byl stanoven pro pozici stěžovatele, neboť zajišťuje řízení celého závodu. Pozice se zaniklou pozicí srovnatelná neexistuje, což vyplývá i z výpovědi, kterou stěžovatel od vedlejší účastnice obdržel; bylo-li by pracovní místo stejné, mohla jej vedlejší účastnice nabídnout stěžovateli. Vedlejší účastnice ostatně ukončila pracovní poměr i s podřízenými stěžovatele. Podle § 73 odst. 3 zákoníku práce není (údajně srovnatelné) místo zastávané dalším pracovníkem vedoucím pracovním místem.
7. Stěžovatel konečně rozporuje výklad kolektivní smlouvy provedený soudy, které nezjišťovaly vůli smluvních stran, a výklad je proto nesprávný. Z článku 1 odst. 1. 1., věty druhé, kolektivní smlouvy vyplývá, že ustanovení smlouvy platí pro všechny zaměstnance a neexistují ustanovení zákoníku práce (ani jiných předpisů), která by okruh "všech zaměstnanců" limitovala. Stěžovatel v rozhodném období zaměstnancem vedlejší účastnice byl, a proto patřil do okruhu zaměstnanců, kterým ochrana podle kolektivní smlouvy příslušela; opačný výklad je diskriminační. Soudy stěžovateli odepřely spravedlnost.
8. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný. Ústavní stížnost byla podána oprávněnou osobou [§ 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]; je včasná a není nepřípustná podle § 75 odst. 1 téhož zákona; stěžovatel je řádně zastoupen advokátem.
9. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost stěžovatele a dospěl k závěru, že jde o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem.
10. Stěžovatel v ústavní stížnosti znovu rozporuje závěr odvolací soudu, podle kterého bylo prokázáno, že pracovní místo zastávané stěžovatelem nebylo zrušeno v důsledku organizační změny. Uvedený závěr však podle Ústavního soudu není v extrémním nepoměru s provedenými důkazy, a důvod pro výjimečný zásah Ústavního soudu do činnosti civilních soudů proto dán není.
11. Odvolací soud zopakoval a doplnil dokazování listinami (kupříkladu popisem funkce ředitele oblasti, organizační strukturami z roků 2018 a 2019) ústavně konformním způsobem vysvětlil, proč podle něj sporné pracovní místo nebylo zrušeno v důsledku organizační změny (což je zákonným předpokladem pro výplatu odstupného). Odvolací soud především uvedl, že celá oblast Elektro byla převedena ze zrušené divize Čechy do závodu Železniční stavebnictví, který byl dále začleněn do divize Inženýrské stavitelství; srovnal náplň práce nového ředitele oblasti Elektro s dřívější činností stěžovatele a zdůraznil, že na uvedeném závěru nic nemění, že oblast Elektro byla v nové organizační struktuře zařazena o jeden stupeň řízení níž a že byl změněn rozsah pověření v podepisování listin, neboť podstatné je, že druh práce ředitele oblasti byl zachován (viz bod 26 napadeného rozsudku).
12. Zjevně neopodstatněná je i námitka stěžovatele týkající se provedeného výkladu kolektivní smlouvy. Odvolací soud v tomto smyslu srozumitelně a logicky vysvětlil, proč sporná kolektivní smlouva (nad rámec zákona) nerozšiřuje okruh zaměstnanců, kterým náleží odstupné, rovněž o vedoucí zaměstnance, u nichž nastala pouze fikce § 52 písm. c) zákoníku práce a jejichž pracovní poměr zároveň nebyl rozvázán v souvislosti se zrušením místa v důsledku organizační změny (bod 28 napadeného rozsudku). Uvedenému závěru Ústavní soud nemá z ústavněprávního hlediska co vytknout; provedený výklad kolektivní smlouvy nelze považovat za extrémní či svévolný.
13. Nejvyšší soud pak stěžovateli ústavně konformní způsobem vysvětlil, proč se odvolací soud neodchýlil od rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 554/2017 ze dne 25. 7. 2017; dospěl k závěru, že odvolací soud automaticky nevyloučil, že by stěžovateli mohlo náležet odstupné nad rámec zákona, avšak na základě předmětné kolektivní smlouvy mu takové právo nevzniklo.
14. Protože Ústavní soud nezjistil, že by napadenými rozhodnutími byla porušena ústavně zaručená práva stěžovatele, jeho ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 24. července 2024
Jan Wintr v. r.
předseda senátu