Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaromíra Jirsy, soudců JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) a JUDr. Pavla Šámala o ústavní stížnosti B. S., t. č. ve výkonu trestu ve Věznici Rapotice, zastoupeného Mgr. Petrem Lincem, advokátem se sídlem Brno, Moravské nám. 13, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 16. 8. 2022 č. j. 8 To 245/2022-623 a usnesení Okresního soudu v Břeclavi 16. 6. 2022 č. j. 2 T 86/2018-612, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví uvedené usnesení Okresního soudu v Břeclavi, kterým bylo podle § 86 odst. 1 trestního zákoníku rozhodnuto, že stěžovatel vykoná trest odnětí svobody v trvání dvou let, který mu byl uložen pravomocným rozsudkem téhož soudu ze dne 7. 9. 2018 sp. zn. 2 T 86/2018, jehož výkon byl původně odložen na zkušební dobu v trvání 30 měsíců za současného vyslovení dohledu. Stěžovatel dále navrhuje zrušení usnesení Krajského soudu v Brně, jímž byla zamítnuta jeho stížnost proti usnesení Okresního soudu v Břeclavi.
Podle stěžovatele došlo vydáním napadených rozhodnutí k zásahu do jeho práv podle čl. 2 odst. 2, čl. 8 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Stěžovatel namítá, že Okresní soud v Břeclavi (dále jen "okresní soud") napadené usnesení vydal až po uplynutí jednoroční lhůty od konce zkušební doby podmíněného odsouzení, která vyplývá z ustanovení § 83 odst. 3 trestního zákoníku (pozn. ve skutečnosti jde o ustanovení § 86 odst. 2 trestního zákoníku, neboť se v daném případě jedná o podmíněné odsouzení s dohledem).
Uvedená zkušební doba totiž skončila dne 7. 3. 2021 a okresní soud vydal napadené usnesení dne 16. 6. 2022. Stěžovatel odmítá argumentaci okresního soudu, podle které nesl vinu na tom, že soud nemohl rozhodnout během jednoho roku od uplynutí zkušební doby, neboť proti němu bylo vedeno další trestní stíhání, na jehož výsledek bylo nutné vyčkat. Zdůrazňuje, že v průběhu trestního řízení nečinil žádné obstrukce a s orgány činným v trestním řízení po celou dobu spolupracoval. Okresní soud měl podle něj přehled o jeho dalším trestním stíhání.
Má za to, že okresní soud nemusel čekat na právní moc rozhodnutí vydaného v dalším trestním řízení, neboť minimálně od vynesení odsuzujícího rozsudku soudkyně rozhodující v obou věcech věděla, že došlo k jeho odsouzení, takže mohla a měla připravit termín veřejného zasedání tak, aby byla dodržena zákonná lhůta. Tvrdí, že k jeho tíži nemůže jít ani skutečnost, že předmětný trestní spis byl okresnímu soudu vrácen až 1. 2. 2022. Poukazuje na další průtahy na straně okresního soudu, který dne 16. 3.
2022 vydal usnesení, jež bylo zrušeno Krajským soudem v Brně usnesením ze dne 17. 5. 2022 č. j. 8 To 151/2022-600. Okresní soud měl podle jeho názoru již před uplynutím lhůty stanovené v § 86 odst. 2 trestního zákoníku dostatek podkladů pro to, aby rozhodl, že se stěžovatel neosvědčil ve zkušební době podmíněného odsouzení. Stěžovatel dále trestním soudům vytýká, že se se vůbec nezabývaly možností ponechání podmíněného odsouzení s dohledem v platnosti za zpřísněných podmínek. S odkazem na závěry vyplývající z nálezu sp. zn. II.
ÚS 4022/18 uvádí okolnosti, které podle něj ponechání podmíněného odsouzení s dohledem v platnosti odůvodňovaly. Zpochybňuje, zda původně uložené podmíněné odsouzení bylo v jeho případě vhodně zvolenou sankcí. Má za to, že se Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") nevypořádal s jeho námitkami, a jeho usnesení proto považuje za nepřezkoumatelné.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele a obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl. Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. Ústavní soud je podle čl.
83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň zásah do ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. např. nález sp. zn. II.
ÚS 45/94 ). V řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva. Vzhledem k tomu, že námitky stěžovatele směřují výhradně proti nařízení výkonu podmíněně odloženého trestu odnětí svobody s dohledem, musí k tomu Ústavní soud dále poznamenat, že mu zásadně nepřísluší se vyjadřovat k výši a druhu uloženého trestu (srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 455/05 či usnesení sp. zn. IV.
ÚS 1124/09 ), protože rozhodování trestních soudů je v této oblasti zcela nezastupitelné (viz čl. 90 Ústavy a čl. 40 odst. 1 Listiny). Tento přístup je třeba vztahovat i na rozhodování o dalším výkonu trestu, včetně rozhodování o přeměně uloženého trestu na trest jiného druhu či o upuštění od dalšího výkonu určitého trestu. Ústavní soud by byl oprávněn zasáhnout pouze v případě extrémního vybočení ze zákonných kritérií stanovených pro takové rozhodnutí. K takové situaci však v daném případě nedošlo.
Ve vztahu k hlavní stěžovatelově námitce, že okresní soud rozhodl o nařízení výkonu podmíněně odloženého trestu odnětí svobody až po uplynutí jednoroční lhůty stanovené ustanovením § 86 odst. 2 trestního zákoníku, Ústavní soud nejprve připomíná, že se danou problematikou zabýval již několikrát. Z jeho judikatury přitom vyplývá, že v těchto věcech zachovává maximální zdrženlivost. V usnesení sp. zn. II. ÚS 2976/07
Ústavní soud uvedl, že smysl zákonné fikce je nutno spatřovat především v ochraně odsouzeného, jenž se ve zkušební době osvědčil, před nečinností soudu. Tato ochrana však podle Ústavního soudu "nemůže negovat samu podstatu podmíněného trestu odnětí svobody spočívající v odkladu výkonu trestu odnětí svobody na vymezenou dobu, ve které odsouzený - nemá-li vykonat uložený trest odnětí svobody - musí vést řádný život".
Ústavní soud v citovaném usnesení z ústavního hlediska dospěl k závěru, podle něhož pokud se odsouzený dopustí ve zkušební době spáchání (úmyslného) trestného činu, nemůže se před nečinností soudu bránit odkazem na fikci osvědčení se (tedy té, která je mj. obsažena v § 86 odst. 2 trestního zákoníku), neboť "této se mohou dovolávat pouze odsouzení, kteří ve zkušební době vedli řádný život". Podobný postoj zaujal Ústavní soud i v usnesení sp. zn. I. ÚS 2716/21
. V něm potvrdil, že fikce osvědčení nenastane, pokud soud musí vyčkávat na pravomocné odsouzení v jiném probíhajícím řízení. Z uvedeného usnesení navíc vyplývá, že závěr o vině odsouzeného na tom, že nebylo možno rozhodnout o jeho osvědčení se ve zkušební době do jednoho roku od jejího uplynutí, není vyloučen ani tehdy, když by bylo možné shledat určité pochybení či liknavost také na straně soudu. Rovněž z judikatury Nejvyššího soudu vyplývá, že není vyžadováno, aby odsouzený nesl na tom, že soud nerozhodl do jednoho roku od uplynutí zkušební doby, výlučnou vinu (srov. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tz 4/2013).
V posuzované věci uplynula zkušební doba podmíněného odsouzení s dohledem dne 7. 3. 2021 a okresní soud rozhodl o nařízení výkonu podmíněně odloženého trestu odnětí svobody dne 16. 6. 2021, tedy přibližně tři měsíce od konce zkušební doby. Zásadní důvod lze přitom spatřovat v tom, že proti stěžovateli bylo vedeno nové trestní stíhání pro zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. b) trestního zákoníku a přečin přechovávání omamné a psychotropní látky a jedu podle § 284 odst. 2 trestního zákoníku, kterých se dopustil v průběhu zkušební doby.
Toto další trestní stíhání skončilo odsouzením stěžovatele pro uvedené trestné činy, ke kterému došlo rozsudkem okresního soudu ze dne 7. 10. 2021 sp. zn. 2 T 78/2021; tento rozsudek nabyl právní moci dne 18. 1. 2022. Jak navíc vyplývá z č. l. 2 napadeného usnesení okresního soudu, spis sp. zn. 2 T 86/2018 byl připojen ke spisu sp. zn. 2 T 78/2021 a k jeho vrácení okresnímu soudu došlo až dne 1. 2. 2022. Ústavní soud musí odmítnout námitku stěžovatele, že okresní soud nemusel vyčkávat na pravomocné skončení trestní věci vedené u okresního soudu pod sp. zn. 2 T 78/2021, neboť již před tím měl dostatek podkladů, aby rozhodl, že se stěžovatel neosvědčil ve zkušební době podmíněného odsouzení s dohledem.
Okresní soud na č. l. 3-4 svého usnesení přiléhavě vysvětlil, proč poznatky zjištěné v průběhu zkušební doby (resp. v době jednoho roku od jejího uplynutí) nemohly dostačovat k odpovědnému posouzení, jak vyhodnotit chování stěžovatele v průběhu zkušební doby a jaký návazný postup zvolit. Tyto poznatky spočívaly v tom, že se stěžovatel v průběhu zkušební doby dopustil nedbalostního přestupku podle zákona o zbraních a střelivu a vyskytly se problémy v průběhu výkonu dohledu (blíže viz č. l. 2 usnesení okresního soudu).
Okresní soud správně podotkl, že na základě těchto poznatků nebylo možno učinit jednoznačný závěr, zda je třeba nařídit výkon podmíněně odloženého trestu odnětí svobody, neboť v úvahu přicházelo výjimečné ponechání podmíněného odsouzení s dohledem v platnosti za současného prodloužení zkušební doby. Ostatně sám stěžovatel tvrdí, že i s přihlédnutím k jeho recidivnímu chování mělo být podmíněné odsouzení s dohledem ponecháno v platnosti. Je tedy zřejmé, že bez poznatku o jeho recidivě (tj. před jeho pravomocným odsouzením ve věci vedené u okresního soudu pod sp. zn. 2 T 78/2021) by uvedený postup bylo nutno zvažovat o to intenzivněji.
Ústavní soud tedy konstatuje, že okresní soud postupoval správně, když s rozhodováním, zda se stěžovatel ve zkušební době podmíněného odsouzení s dohledem osvědčil či nikoli, resp. jakým způsobem je třeba na tento závěr reagovat, vyčkával na pravomocné ukončení trestní věci vedené u okresního soudu pod sp. zn. 2 T 78/2021 (srov. č. 7/87 Sb. rozh. tr.). Informace o tom, zda podmíněně odsouzený spáchal ve zkušební době další trestný čin, totiž představuje klíčovou informaci při rozhodování o nutnosti nařídit výkon podmíněně odloženého trestu odnětí svobody (srov. ŠČERBA, F.
In ŠČERBA, F. a kol. Trestní zákoník. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2020, s. 950). Ústavní soud dále přisvědčuje závěru okresního soudu, že to byl stěžovatel, kdo nesl hlavní vinu na tom, že okresní soud vydal napadené usnesení až po uplynutí jednoroční lhůty od konce zkušební doby. Okresní soud toto usnesení vydal s asi čtyř a půl měsíčním odstupem od doby, kdy se dozvěděl, že byl stěžovatel pravomocně odsouzen pro trestný čin spáchaný ve zkušební době podmíněného odsouzení s dohledem, resp. od doby, kdy měl opět k dispozici předmětný trestní spis.
Tento odstup Ústavní soud nepovažuje za nepřiměřené průtahy v postupu okresního soudu, které by mohly převážit nad skutečností, že to byl stěžovatel, kdo spácháním nového trestného činu v průběhu zkušební doby primárně zapříčinil nemožnost učinit rozhodnutí podle § 86 odst. 1 trestního zákoníku. Ústavní soud opětovně připomíná výše citovanou judikaturu, o kterou lze uvedený závěr opřít. Stěžovatel se mýlí, pokud tvrdí, že se trestní soudy vůbec nezabývaly možností ponechání podmíněného odsouzení s dohledem v platnosti.
Okresní soud na č. l. 4 svého usnesení shrnul všechny negativní poznatky o chování stěžovatele v průběhu zkušební doby (spáchání nových trestných činů v průběhu zkušební doby, spáchání přestupku podle zákona o zbraních a střelivu, plnění podmínek dohledu s výhradami, pokračování v užívání drog) a dovodil z nich, že v dané věci nejsou splněny výjimečné podmínky pro ponechání podmíněného odsouzení s dohledem v platnosti. Ústavní soud neshledává důvod, aby tento závěr rozporoval. Nález sp. zn. II. ÚS 4022/18 , na který stěžovatel odkazuje, nelze interpretovat tak, že by úvahy o ponechání podmíněného odsouzení (s dohledem) v platnosti měly nastupovat automaticky vždy, když se jedná o pachatele závislého na návykových látkách, který se ve zkušební době opětovně dopustí drogové trestné činnosti, za niž byl podmíněně odsouzen.
Nyní posuzovaná věc ostatně vykazuje některé podstatné odlišnosti. Za prvé se stěžovatel ve zkušební době podmíněného odsouzení dopustil dvojice trestných činů, navíc i přestupku a nedodržoval podmínky dohledu, takže zavdal současně několik příčin k nařízení výkonu trestu odnětí svobody. Za druhé, v nyní posuzovaném případě nedošlo ke kumulaci více podmíněných odsouzení - přísnost výsledného součtu trestů odnětí svobody byla dána primárně kumulací trestných činů spáchaných ve zkušební době jediného podmíněného odsouzení s dohledem (srov. usnesení sp. zn. I.
ÚS 357/21 ). Lze dodat, že úvahy stěžovatele o tom, zda v jeho případě bylo podmíněné odsouzení s dohledem vhodnou sankcí, je třeba označit za irelevantní, neboť předmětem přezkumu není prvotní uložení podmíněného odsouzení s dohledem, ale rozhodnutí o nařízení výkonu podmíněně odloženého trestu odnětí svobody. Ústavní soud se navíc nemůže ztotožnit s přístupem stěžovatele, který je patrný z jeho argumentace a který ve svém důsledku představuje přesouvání odpovědnosti za vlastní nápravu (včetně zbavení se závislosti na návykových látkách) na soud. Zůstává totiž faktem, že stěžovatel dostal v podobě podmíněného odsouzení s dohledem "druhou šanci", kterou svou vlastní vinou nevyužil, když pokračoval v páchání drogové trestné činnosti a dalším způsobem porušoval podmínky zkušební doby.
Ústavní soud konečně musí odmítnout i námitku směřující k údajné nepřezkoumatelnosti usnesení krajského soudu. Krajský soud na č. l. 2 svého usnesení shrnul všechny výše zmíněné okolnosti, z nichž vyplýval závěr, že se stěžovatel neosvědčil ve zkušební době podmíněného odsouzení s dohledem. Jelikož se v hodnocení těchto faktorů shodl se soudem prvního stupně, který své úvahy podrobněji rozvedl, odkázal na odůvodnění jeho rozhodnutí. Ústavní soud připomíná, že ztotožní-li se nadřízený soud v řízení o opravném prostředku s argumentací soudu, jehož rozhodnutí přezkoumává, není porušením ústavně zaručeného práva na soudní ochranu ani práva na spravedlivý (řádný) proces, pokud se k věci vyjádří stručně a odkáže na odůvodnění napadeného rozhodnutí (srov. např. rozsudky Evropského soudu pro lidská práva ze dne 21.
5. 2002 ve věci Jokela proti Finsku, stížnost č. 28856/95, bod 73, ze dne 2. 10. 2014 ve věci Hansen proti Norsku, stížnost č. 15319/09, bod 60, ze dne 27. 9. 2007 ve věci Nitschkeho pozůstalost proti Švédsku, stížnost č. 6301/05, bod 42 či ze dne 13. 1. 2009 ve věci Taxquet proti Belgii, stížnost č. 926/05, bod 40). Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 15. listopadu 2022
JUDr. Jaromír Jirsa, v. r. předseda senátu