Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Wintra a soudců Josefa Baxy (soudce zpravodaje) a Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatele J. K., zastoupeného JUDr. Pavlem Beránkem, advokátem, sídlem Klimentská 1216/46, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. srpna 2023 č. j. 5 Cmo 99/2023-472 a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 22. června 2023 č. j. 1 Cm 76/2019-430, za účasti Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti KRONOSPAN CR, spol. s r. o., sídlem Na Hranici 2361/6, Jihlava, zastoupené Mgr. Martinem Bělinou, advokátem, sídlem Panská 895/6, Praha 1 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení jeho základních práv podle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. V roce 2019 podala vedlejší účastnice proti stěžovateli žalobu o náhradu škody ve výši 4 197 233 Kč. Následně podala i návrh na vydání předběžného opatření, neboť stěžovatel podle ní začal zcizovat svůj nemovitý majetek. Usnesením ze dne 3. 5. 2019 č. j. 1 Cm 76/2019-177 Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") návrhu vyhověl a zakázal stěžovateli nakládat s nemovitým majetkem, konkrétně se zahradou a s bytovým domem.
3. Dne 7. 3. 2022 podal stěžovatel návrh na zrušení předběžného opatření. Namítal, že bytový dům potřebuje opravit, k čemuž potřebuje úvěr. Banka mu ale sdělila, že předběžné opatření čerpání úvěru brání. Zároveň poukázal na další nemovitosti a finanční prostředky, ze kterých by žalovanou částku mohl případně uhradit.
4. Napadeným usnesením krajský soud návrhu částečně vyhověl. Konstatoval, že důvody pro předběžné opatření dále trvají, ale připustil, že náklady na opravu mohou být vysoké a tomu, aby stěžovatel využil nabídky úvěrových služeb, může bránit okolnost, že se k nemovitostem váže všeobecný zákaz nakládání, čímž se míní hlavně převod nebo zatížení s věcně právním účinkem, což ale nemusí být jasné třetím osobám. Smyslem předběžného opatření bylo zamezit započatému převodu majetku na jinou osobu, nikoliv "stigmatizovat" nemovitosti i pro případy, kdy by šlo o nakládání k udržení jejich kvalit (hodnoty). Proto krajský soud předběžné opatření zrušil v rozsahu nakládání s nemovitostmi, obnášejícího opravy poruch ohrožujících podstatu stavby, život nebo zdraví anebo vad bránících řádně plnit závazky z nájemních smluv. To označil za formulační korekci a výjimku.
5. Napadeným usnesením Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud?) změnil usnesení krajského soudu tak, že návrh na zrušení předběžného opatření zamítl. Důvody, pro které bylo předběžné opatření nařízeno, nepominuly a předběžné opatření zároveň stěžovateli nebrání v provádění údržbových a zachovacích pracích, případně v rekonstrukci. "Formulační korekce" krajského soudu předběžné opatření relativizuje. Krajský soud na jejím základě dovozoval i možnost poskytnutí úvěru stěžovateli na provedení oprav spojeného případně i se vznikem zástavního práva na nemovité věci dotčené předběžným opatřením. Rozsah krajským soudem popsaných oprav je nekonkrétní a tím i neurčitý. Stěžovateli nelze diktovat výběr zdroje k provedení oprav či rekonstrukce. Na základě předběžného opatření po něm však lze požadovat, aby tak nečinil jednáním spojeným se zřízením zástavního práva na nemovitosti dotčené předběžným opatřením.
6. Stěžovatel namítá, že řízení o žalobě probíhá už od roku 2019 a aktuálně bylo rozděleno na dvě samostatná řízení. Dosud navíc proběhlo pouze jedno jednání. Nárok uplatněný žalobou je hypotetický a důkazní postavení vedlejší účastnice je velmi nejisté. Trestní řízení je postaveno na částečně odlišných skutečnostech než žaloba a nárok vedlejší účastnice je uplatněn přibližně v částce 600 000 Kč a je také důkazně velmi sporný. Stěžovatel v návrhu na zrušení předběžného opatření jednoznačně prokázal, že případný výkon rozhodnutí nebude ohrožen. Obecné soudy bagatelizují skutečnost, že má majetek v řádu desítek milionů Kč. Podle nálezu Ústavního soudu ze dne 29. 9. 2020 sp. zn. III. ÚS 208/20 by postupně zjišťované skutečnosti měly dále potvrzovat smysluplnost další existence předběžného opatření. Pokud se však takovéto skutečnosti neobjeví nebo dokonce pozbývají relevance důvody původní, pro které bylo předběžné opatření vydáno, není dán žádný rozumný důvod, aby soudy trvaly na jeho dalším pokračování. Stěžovatel doložil rozsah svého majetku a navíc se ukázalo, že vedlejší účastnice svůj nárok částečně uplatnila u věcně nepříslušného soudu a během řízení jej neprokázala. Vrchní soud nadto postupoval v rozporu s dispoziční zásadou, když usnesení krajského soudu, které napadl odvoláním pouze stěžovatel, změnil ve stěžovatelův neprospěch.
7. Krajský soud poukázal na změnu rozhodujícího senátu a odkázal na protokol z jednání dne 3. 9. 2024.
8. Vrchní soud uvedl, že z obsahu ústavní stížnosti lze dovodit, že stěžovatel namítá porušení zákazu reformace in peius. Byť krajský soud předběžné opatření de iure částečně zrušil, de facto návrh zamítl. Proto vrchní soud napadené usnesení změnil tak, aby výrok odpovídal skutečnosti. Zákaz dispozic s nemovitou věcí zahrnuje i zákaz ztěžovat možný budoucí výkon rozhodnutí. V rozhodnutí krajského soudu nebylo ve výroku uvedeno nic o možnosti zatěžovat nemovité věci zástavním právem, v odůvodnění nebyla tato možnost výslovně uvedena (pouze naznačena). Z důvodu právní jistoty bylo nezbytné rozhodnutí krajského soudu změnit, ale fakticky rozhodnutí krajského soudu v neprospěch stěžovatele změněno nebylo. Předběžné opatření stěžovateli totiž nebrání provádět opravy poruch ohrožujících podstatu stavby, život nebo zdraví ani opravy vad bránících plnit závazky z nájemních smluv.
9. Vedlejší účastnice ve svém vyjádření rozporuje hypotetičnost žalobního nároku. K délce soudního řízení poukazuje na to, že pro odstranění průtahů může každý účastník řízení využít prostředky obsažené v zákonu o soudech a soudcích. Stěžovatel není omezen v dispozici se vším svým majetkem, nýbrž jen s jeho částí. Přiměřenost je zapotřebí hledat v porovnání hodnoty sporu s hodnotou majetku postiženého předběžným opatřením. V tomto smyslu stěžovatel žádné tvrzení nepředkládá. Oproti nálezu sp. zn. III. ÚS 208/20 je otázka viny stěžovatele za trestný čin a otázka jeho odpovědnosti za způsobenou škodu stále otevřená. Vrchní soud v neprospěch stěžovatele nerozhodl. Zákazem nakládání se míní zákaz movitou věc zcizit nebo zatížit. Zákaz nakládání s nemovitou věcí nebrání stěžovateli provádět opravy budovy bez ohledu na to, zda je provádění těchto oprav ve výroku usnesení výslovně uvedeno či nikoli.
10. V replice stěžovatel uvedl, že ani po pěti letech soudního řízení nebyla vedlejší účastnice schopna určit nezaměnitelně, jaký nárok po něm požaduje a z čeho nárok opravdu vychází. Vedlejší účastnice dosud ani neuhradila soudní poplatek. Přesto stále požaduje blokaci majetku stěžovatele. Soudní poplatek jí sice nebyl vyměřen, ale částku znala a poplatek zaplatit mohla a měla. Stěžovatel rovněž poukázal na to, že vedlejší účastnice dosud nedoložila podepsanou smlouvu o výkonu funkce jednatele, z níž navíc vyplývalo, že měla povinnost stěžovatele pojistit z odpovědnosti za výkon funkce.
11. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen advokátem v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
12. V řízení o ústavní stížnosti Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) není další instancí v soustavě soudů, která by byla oprávněna vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů. Při svém rozhodování přezkoumává výlučně ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto je nutno vycházet (mimo jiné) z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití v konkrétní věci jsou v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat jen za situace, kdy je dané rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti. V. I K důvodnosti dalšího trvání předběžného opatření
13. K přezkumu rozhodování obecných soudů o předběžných opatřeních přistupuje Ústavní soud zdrženlivě. Předběžná opatření jsou dočasného charakteru, nezasahují do práv a povinností účastníků řízení konečným způsobem ani jimi není předjímán výsledek řízení ve věci samé (např. nález ze dne 4. 6. 2019 sp. zn. IV. ÚS 802/19 , bod 13). Tato obecná východiska se týkají nejen samotného rozhodování o nařízení předběžného rozhodnutí, ale rovněž rozhodování o jejich dalším "právním životě", tj. typicky o jejich omezení či zrušení. Vzhledem ke specifické povaze těchto rozhodnutí je Ústavní soud podrobuje pouze tzv. omezenému testu ústavnosti. Při něm zkoumá, zda předběžné opatření mělo zákonný podklad, bylo vydáno příslušným orgánem a není projevem svévole či libovůle (např. nález ze dne 8. 10. 2024 sp. zn. III. ÚS 1858/24 , body 18 a 19).
14. Z povahy předběžného opatření jako prostředku k zatímní úpravě poměrů účastníků řízení vyplývá, že by mělo trvat jen po nezbytně dlouhou dobu. Konkrétní délka však omezena právními předpisy není. Ačkoli je rozhodování o předběžných opatřeních součástí civilního soudního řízení, a je na něj proto třeba vztáhnout požadavky plynoucí z práva na spravedlivý proces, žádná součást ústavního pořádku neobsahuje speciální úpravu předběžných opatření nebo jejich maximální doby trvání (viz čl. 36 až 40 Listiny či např. čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod). Žádnou maximálně přípustnou dobu, po kterou by mohlo trvat předběžné opatření nebo po jejímž uplynutí by jej bylo třeba zrušit, nestanoví ani obecná právní úprava v občanském soudním řádu (nález ze dne 24. 9. 2024 sp. zn. III. ÚS 1538/23 , body 35 a 36).
15. Ačkoli může předběžné opatření trvat kvůli průtahům, délce řízení ve věci samé či její složitosti i řadu let, bezesporu je zde legitimní zájem na tom, aby k tomu nedocházelo - a to zejména proto, že je toto opatření vydáváno v krátkých lhůtách a na podkladě nižší míry důkazního standardu a že se při jeho mnohaletém trvání vytrácí smysl jeho dočasnosti a zatímnosti. I proto Ústavní soud s postupným plynutím času hodnotí kritičtěji jeho další trvání. Vedle zájmu na omezeném trvání předběžného opatření však stojí zájem na zajištění budoucí ochrany ohrožených práv. Pokud se přitom tyto zájmy dostanou do střetu, měl by posledně uvedený zájem zpravidla dostat přednost. Hlavním cílem předběžného opatření totiž není být výhradně opatřením krátkodobým, ale opatřením funkčním, které v důvodných případech poskytne rychlou a účinnou ochranu ohrožených práv toho, kdo o jeho vydání žádá. Zrušení předběžného opatření pouze na základě toho, že trvá dlouho - ačkoli důvody pro jeho nařízení ani po letech nepominuly - by tento cíl popřelo a v některých případech i nenávratně poškodilo práva toho, kdo o jeho vydání žádal (nález III. ÚS 1538/23 , body 49 a 50).
16. Stěžovatel namítá, že řízení o žalobě, v jehož rámci bylo předběžné opatření vydáno, trvá nepřiměřeně dlouho, protože běží už pět let a takto dlouho trvá i předběžné opatření. Stěžovatel se zároveň domnívá, že postupně zjišťované skutečnosti nepotvrzují smysluplnost další existence předběžného opatření. Z hlediska ústavnosti podle něj nelze akceptovat, aby byl po takto dlouhou a neurčitě vymezenou dobu zásadně omezen ve svých vlastnických právech.
17. Ústavní soud připouští, že délka předběžného opatření představuje negativní stav. Dosud ale nikdy nezrušil předběžné opatření pouze na základě délky jeho trvání (nález sp. zn. III. ÚS 1538/23 , bod 38). Stěžovatel nicméně rovněž namítá, že důvody pro předběžné opatření již nejsou relevantní. V této kombinaci by neústavnost napadených rozhodnutí mohla připadat v úvahu ve smyslu nálezu sp. zn. III. ÚS 208/20 . Ústavní soud ale dospěl k závěru, že v posuzované věci obecné soudy ústavně souladným způsobem vysvětlily, že stále trvají důvody, pro které bylo předběžné opatření nařízeno. Stěžovatel zároveň nepředložil přesvědčivou argumentaci, která by svědčila o opaku.
18. Obecné soudy vysvětlily, že podnětem k vydání předběžného opatření byla skutečnost, že stěžovatel se pokusil o převod majetku na svou manželku za účelem omezení případného výkonu rozhodnutí. Jde tedy o situaci, kde předběžné opatření nebylo vydáno toliko na hypotetické úvaze o riziku zcizení části majetku, nýbrž na zjištění existence kroků k uskutečnění tohoto záměru.
19. Aktuální majetnost stěžovatele automaticky nevede k možné budoucí dobytnosti pohledávky vedlejší účastnice. Stěžovatel totiž se svým majetkem může volně nakládat a zároveň ani nenavrhl výměnu za nemovitosti postižené předběžným opatřením. Vrchní soud nadto uvedl, že další nemovitosti ve vlastnictví stěžovatele jsou buď ve spoluvlastnictví, nebo zatíženy zástavním právem a že finanční prostředky na bankovních účtech lze kdykoli převést na třetí osoby.
20. Ústavní soud přisvědčil argumentaci vedlejšího účastníka, že přiměřenost je zapotřebí hledat v porovnání hodnoty sporu s hodnotou majetku postiženého předběžným opatřením. V tomto smyslu stěžovatel žádné tvrzení nepředložil a neučinil tak ani v replice.
21. Ohledně dalších důvodů pro trvání předběžného opatření se krajský soud zaměřil i na rozdělení civilního řízení. Konstatoval, že případné rozdělení civilního řízení, nemá význam pro trvání předběžného opatření. Nijak se to totiž nedotýká jeho účelu - zamezit v nakládání s označenými nemovitostmi k zajištění dobytnosti pohledávky vedlejší účastnice. Je přitom lhostejné, který soud vysloví přísudek nějaké její části. Zároveň poukázal na skutečnost, že vyšetřování policií dospělo do fáze podání obžaloby. Neshledal tak důvod ke korekci své původní úvahy, že žaloba vedlejší účastnice je postavena na realistických základech. Samotná skutečnost, že krajský soud zohlednil podání obžaloby, nezakládá porušení presumpce neviny. Stěžovatel navíc nad rámec samotného konstatování porušení této zásady nepředložil žádnou relevantní argumentaci.
22. Oproti nálezu sp. zn. III. ÚS 208/20 , týkající se věci, kde byl stěžovatel zproštěn obžaloby a žaloba směřující proti němu byla nepravomocně zamítnuta (srov. bod 17 citovaného rozhodnutí), stěžovatel v posuzované věci k důvodnosti žalobního nároku a trestního stíhání předkládá toliko vlastní hodnocení, nikoli fakta. Svou argumentaci dále založil na tom, že je majetný, obecné soudy ale dostatečně vysvětlily, proč tato skutečnost, za skutkových okolností v posuzované věci, ke zrušení předběžného opatření vést nemůže. V. II K porušení zákazu reformace in peius
23. Podle nálezu Ústavního soudu ze dne 10. 4. 2024 sp. zn. I. ÚS 1238/23 je projevem dispoziční zásady v opravných řízeních, mimo jiné, zákaz reformace in peius, který zajišťuje svobodu práva podat opravný prostředek, neboť jen při jeho uplatnění se osoba podávající opravný prostředek nemusí obávat, že v důsledku podání opravného prostředku ve svůj prospěch nedojde k zhoršení jejího postavení. To znamená, že ten, kdo využil opravného prostředku, nemůže mít v důsledku rozhodnutí odvolacího soudu horší postavení, než jaké mu přiznávalo napadené rozhodnutí, tj. prvostupňové rozhodnutí nesmí odvolací soud změnit k tíži odvolatele. Ačkoli tato procesní zásada nemá pozitivní ústavněprávní zakotvení, její porušení se může v závislosti na konkrétních okolnostech a daném procesním kontextu jako procesní vada negativně projevit ve sféře ústavně zaručených práv a svobod. V konkrétní situaci tak podle uvedeného nálezu může být porušeno ústavně zaručené právo účastníka řízení na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny či rovnost účastníků v řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny, a to i v civilním řízení.
24. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že vrchní soud porušil dispoziční zásadu, neboť rozhodnutí krajského soudu změnil v jeho neprospěch, přestože odvolání podal pouze on. Vrchní soud vysvětlil odůvodnění krajského soudu, které sice naznačovalo, že k provedení oprav lze využít i prostředků z úvěru, k jehož zajištění by bylo možné zřídit zástavní právo k nemovitým věcem postiženým předběžným opatřením. Ve výroku napadeného usnesení krajského soudu ale o možnosti zatěžovat nemovité věci zástavním právem nic uvedeno nebylo.
25. Zákaz dispozic s nemovitou věcí zahrnuje i zákaz ztěžovat možný budoucí výkon rozhodnutí. Zákaz nakládat s nemovitými věcmi v předběžném opatření stěžovateli ale nebrání provádět opravy poruch ohrožujících podstatu stavby, život nebo zdraví, ani opravy vad bránících plnit závazky z nájemních smluv. Vedlejší účastnice uvedla, že krajský soud pouze postavil najisto, že zákaz nakládat s nemovitým majetkem neznamená, že by stěžovatel nemohl svou budovu opravovat či pronajímat třetím osobám. Změna napadeného usnesení krajského soudu tak do postavení stěžovatele nijak nezasáhla. Podle Ústavního soudu vrchní soud i vedlejší účastnice přesvědčivě vyložily, proč zákaz reformace in peius nebyl porušen. Této argumentaci proto přisvědčil, i s ohledem na to, že stěžovatel neuplatnil k této otázce žádnou proti argumentaci a nevysvětlil, jak se jeho postavení zhoršilo.
26. Protože ze shora uvedených důvodů Ústavní soud neshledal namítané porušení základních práv či svobod stěžovatele, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 31. října 2024
Jan Wintr v. r. předseda senátu