Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Langáška (soudce zpravodaj), soudkyně Dity Řepkové a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatele Jiřího Kováče, zastoupeného advokátkou Mgr. Terezou Švelchovou, sídlem Lubenská 2250, Rakovník, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. listopadu 2024 č. j. 20 Cdo 1211/2024-113 a usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 18. ledna 2024 č. j. 13 Co 261/2023-93, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Plzni jako účastníků řízení a společnosti FALCONCREEK INVESTMENTS LTD, sídlem Athinon 5, 1015 Agios Antonios, Nikósie, Kyperská republika, zastoupené JUDr. Ing. Karlem Goláněm, Ph.D., advokátem, sídlem Letenská 121/8, Praha 1 - Malá Strana, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel napadá ústavní stížností rozhodnutí obecných soudu v řízení o návrhu na částečné zastavení exekuce, která je vůči němu vedena přikázáním pohledávky z titulu penzijního připojištění. Podle stěžovatele spořil na toto penzijní připojištění po celou dobu pouze částkami, které mu zbyly z nezabavitelné části mzdy. Vedení takové exekuce proto nerespektuje smysl právní úpravy nezabavitelné částky.
2. Z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu plyne, že byl stěžovatel zaměstnán přibližně po dobu 20 let a celou tuto dobu byla jeho mzda zatížena exekucemi. Zaměstnavatel prováděl srážky ze mzdy a stěžovateli bylo ponecháno tzv. nezabavitelné minimum. Po značnou dobu svého zaměstnání zároveň pravidelně zasílal příslušné částky na své penzijní připojištění. Zároveň na něj přispíval zaměstnavatel stěžovatele a byly na tento účet také připisovány příspěvky státu. V únoru 2022 přesahovala výše fondu 700 tis. Kč (přibližně polovinu z toho přitom představovaly příspěvky stěžovatele).
3. V dubnu 2022 vydal soudní exekutor exekuční příkaz k provedení exekuce přikázáním pohledávky, kterou má stěžovatel vůči penzijní společnosti z titulu plnění z penzijního fondu. Stěžovatel se vůči tomu bránil návrhem na částečné zastavení exekuce k Okresnímu soudu Plzeň-město (dále jen "okresní soud"). Přestože okresní soud zvažoval argumentaci stěžovatele o nemožnosti postihnout jeho prostředky dvakrát, jeho návrh nakonec zamítl. Po uplynutí určité doby totiž částka naspořená z nezabavitelných částek nutně musí ztratit svůj původ. Navzdory možnému dobrému úmyslu měl stěžovatel podle okresního soudu spíše místo spoření splácet své závazky, které měl vůči svým věřitelům.
4. Krajský soud v Plzni (dále jen "krajský soud") jako soud odvolací potvrdil usnesení okresního soudu. Naspořená částka na účtu penzijního připojištění nepodléhá právní úpravě nezabavitelné částky dle § 278 a 299 odst. 1 občanského soudního řádu. Tento institut primárně slouží k tomu, aby mohly být uspokojeny nezbytné životní potřeby, neslouží však k tvorbě úspor do budoucna po řadu let. Smysl nezabavitelného minima, jak vyplývá z judikatury Ústavního soudu, podle krajského soudu není v tomto případě popřen. Krajský soud se zabýval též otázkou možné nepřiměřenosti způsobu vedení exekuce pro vymáhanou pohledávku, ani v tomto však důvod pro částečné zastavení exekuce neshledal.
5. Proti usnesení krajského soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud zamítl. Otázku exekučního postižení penzijního připojištění přikázáním pohledávky posoudil jako přípustnou, avšak podle něj ji krajský soud posoudil správně. Nezabavitelné částky jsou chráněny v rámci vedení exekuce srážkami ze mzdy, což neplatí u posuzovaného vedení exekuce přikázáním pohledávky, a není přípustná ani jakákoliv analogie. Vkladem do penzijního připojištění peněžní prostředky ztratily podle Nejvyššího soudu původní charakter, takže od nich nelze oddělovat ty, které dříve představovaly exekučně nepostižené části mezd. Dále také připomenul, že pohledávka nezahrnuje jen úspory z příspěvků stěžovatele, ale i příspěvky státu a zaměstnavatele stěžovatele, jakož i výnosy fondu. Nejvyšší soud tedy dospěl k tomu, že exekuci přikázáním pohledávky z titulu penzijního připojištění lze provést bez ohledu na to, že část pohledávky může mít původ v exekučně nezabavitelných částkách mzdy povinného.
6. Stěžovatel napadá ústavní stížností usnesení krajského a Nejvyššího soudu s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny.
7. Jádrem stěžovatelovy argumentace je především nesouhlas s právním posouzením možnosti výkonu exekuce přikázáním pohledávky z penzijního připojištění. Stěžovatel nahlíží na takovou exekuci jako na dvojí postižení jeho mzdy a zkrácení jeho nezabavitelného minima. Tyto částky přitom povinnému musí zůstat za každých okolností, neztrácí po nějaké době svou podstatu a nelze je exekučně postihnout ani v případě, že jsou spořeny či nevyužity. Stěžovatel považuje závěry obecných soudů za výraz přepjatého formalismu a svévolný zásah veřejné moci do jeho majetku bez opory v zákoně. Jsou podle něj nepřezkoumatelné, ale také rozporné s judikaturou Ústavního soudu, popř. také Nejvyššího správního soudu.
8. Nejvyšší soud ve svém vyjádření k ústavní stížnosti zdůraznil potřebu rozlišovat jednotlivé způsoby vedení exekuce a to, že institut nezabavitelné částky mzdy spadá pod jiný způsob vedení exekuce, než jako je tomu u stěžovatele. Nezabavitelná částka mzdy má sloužit k průběžnému uspokojování (základních) potřeb. Stěžovatel s prostředky disponoval jinak, čímž modifikoval jejich charakter, a musí tak exekuční optikou přijmout adekvátní následek svého rozhodnutí. Nejvyšší soud považuje odkaz stěžovatele na "přepjatý formalismus" za zcela nepřiléhavý, napadané usnesení za spravedlivé, proto i navrhuje, aby byla ústavní stížnost odmítnuta.
9. Také krajský soud pokládá ústavní stížnost za nedůvodnou a navrhuje ji odmítnout. Ve shodě s Nejvyšším soudem trvá na tom, že exekuci přikázáním pohledávky z penzijního připojištění lze provést bez ohledu na skutečnost, že její část může mít původ v exekučně nezabavitelných částkách. Ve zbytku odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí.
10. Ústavní soud zaslal ústavní stížnost také vedlejší účastnici, ta se k ní však ve stanovené lhůtě nevyjádřila. Obdržená vyjádření krajského a Nejvyššího soudu pak Ústavní soud poslal na vědomí i stěžovateli, který ve stručné replice vyjádřil nesouhlas s vyjádřením jak krajského, tak Nejvyššího soudu. Podle stěžovatele přímo ze zákona vyplývá, že nezabavitelná částka "musí zůstat povinnému za každých okolností" a je jen na povinném, jak s takovými prostředky naloží. Stěžovatel s nimi přitom naložil jako řádný hospodář a spořil právě proto, aby své životní potřeby mohl uspokojovat i v budoucnu. Zopakoval, že soudy postupují přepjatě formalisticky a v rozporu s judikaturou Ústavního soudu, podle níž nezabavitelná částka má své místo i při jiných způsobech výkonu rozhodnutí než jsou srážky ze mzdy. Stěžovatel proto trvá na tom, že obecné soudy porušily jeho ústavně zaručená práva.
11. Ústavní soud dospěl k závěru, že je ústavní stížnost zjevně neopodstatněná.
12. Ústavnímu soudu, až na výjimky, nepřísluší korigovat interpretaci podústavního práva prováděnou obecnými soudy. Jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Sjednocování výkladu soukromého práva je úkolem Nejvyššího soudu. Při přezkumu jeho rozhodnutí Ústavní soud posuzuje, zda Nejvyšší soud neaproboval výklad, který je v rozporu s ústavně zaručenými základními právy a svobodami [nález ze dne 9. února 2016
sp. zn. II. ÚS 2312/15
(N 30/80 SbNU 391), bod 20, či nález ze dne 30. dubna 2025
sp. zn. III. ÚS 510/25
, bod 21].
13. Stěžovatel založil svou ústavní stížnost převážně na výhradách právě vůči výkladu podústavního práva - ustanovení občanského soudního řádu ohledně vedení exekuce přikázáním pohledávky a tzv. nezabavitelné částky. Příslušnou interpretaci s promítnutím do konkrétních okolností projednávané věci a v souladu se svou rolí podal především Nejvyšší soud v napadeném (meritorním) usnesení. Touto optikou proto přistoupil Ústavní soud k přezkoumávání napadených rozhodnutí a dospěl k tomu, že tímto výkladem nebyla porušena ústavně zaručená práva stěžovatele. Obecné soudy též ve svých rozhodnutích logicky, konzistentně a přesvědčivě popsaly důvody, které je vedly k přijatému závěru. Na rozdíl od stěžovatele se Ústavní soud nedomnívá, že by byla přepjatě formalistická či svévolná.
14. Jak vyložil v napadeném usnesení zejména Nejvyšší soud, úprava nezabavitelné částky se vztahuje na exekuci (výkon rozhodnutí) srážkami ze mzdy. Ostatně i podle § 278 občanského soudního řádu jde výslovně o částku, která nesmí být sražena "z měsíční mzdy". Ve smyslu nálezu Ústavního soudu ze dne 20. října 2016
sp. zn. IV. ÚS 121/16
(N 195/83 SbNU 159), jak na něj odkazoval i stěžovatel, se tato úprava vztahuje v určitých případech i na exekuci přikázáním pohledávky z účtu. Příjem ve formě nezabavitelné části mzdy vyplacený na bankovní účet má tak být chráněný v obdobném rozsahu, jako tomu je v případě exekuce srážkami ze mzdy.
15. Z citovaného nálezu lze však také vyvodit, že smyslem nezabavitelné částky je, aby i po provedených srážkách z daného měsíčního příjmu zůstalo povinnému minimální množství finančních prostředků na zabezpečení jeho základních životních potřeb (viz bod 28 nálezu, kde Ústavní soud odkázal na příslušnou judikaturu Nejvyššího správního soudu, s níž se ztotožnil). Nález především poukazoval na to, že nelze z ústavněprávního pohledu zjednodušeně trvat na tom, aby povinný nemohl tyto prostředky uložit (či mu nemohou být zaslány) na bankovní účet, aniž by o ně přišel. Na to ostatně reagoval i zákonodárce, když zavedl tzv. chráněný účet (viz § 304c občanského soudního řádu). Nelze však souhlasit se stěžovatelem, že by daný nález bylo možné interpretovat tak, že prostředky představující částku nezabavitelného minima (mzda po příslušných srážkách) nikdy neztratí svou povahu a musí povinnému zůstat za každých okolností a navždy.
16. Závěry obecných soudů proto nejsou v rozporu s tímto nálezem. Nelze ani dospět k tomu, že by porušovala ústavně zaručená práva stěžovatele. Zejména Nejvyšší soud předložil v odůvodnění rozhodnutí konzistentní a přesvědčivou argumentaci, proč takové peněžní prostředky nemohou být navždy považované za nezabavitelné a že vkladem do penzijního připojištění povahu "nezabavitelnosti" nutně ztratí (viz bod 8 napadeného usnesení). Ústavní soud považuje takový výklad za ústavně konformní i s ohledem na výše vymezený účel nezabavitelného minima směřující k průběžnému zajišťování potřeb povinného (viz též rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 9. prosince 2022 č. j. 3 Ads 324/2020-35, bod 23). Lze proto souhlasit i s tím, že tento institut ze své podstaty nemá sloužit k tvorbě úspor, respektive pakliže je takovým způsobem užíván, vedení exekuce na takové úspory z pohledu ústavněprávního přezkumu obstojí. Nelze totiž odhlížet od toho, že měl stěžovatel po celou dobu, kdy dokázal ještě část z nezabavitelného minima ukládat na penzijní spoření, vykonatelné závazky vůči svým věřitelům, které měl primárně povinnost splácet.
17. Nad rámec toho lze dodat, že Nejvyšší soud vzal v potaz i to, že penzijní připojištění je součástí tzv. třetího pilíře důchodového systému a stěžovatel se jím zajišťoval na penzi (viz bod 7 napadeného usnesení). Nicméně ani tyto pohledávky nejsou vyloučeny z exekuce a nelze je srovnávat s důchodem jako takovým - ostatně i ten podléhá exekuci do výše nezabavitelné částky [srov. nález
sp. zn. IV. ÚS 1351/16
ze dne 6. 4. 2017 (N 55/85 SbNU 35)].
18. Ústavní soud tedy neshledal, že by napadenými usneseními obecné soudy porušily ústavně zaručená práva stěžovatele. Proto jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. prosince 2025
Tomáš Langášek v. r.
předseda senátu