Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl soudkyní zpravodajkou Veronikou Křesťanovou o ústavní stížnosti stěžovatele F. K., zastoupeného JUDr. Vítem Svobodou, advokátem, sídlem Púchovská 2782/12, Praha 4 - Záběhlice, proti jinému zásahu spočívajícímu v postupu Krajského soudu v Praze v trestní věci vedené pod sp. zn. 1 T 61/2021, za účasti Krajského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a Vrchního státního zastupitelství v Praze, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost a návrh na vydání předběžného opatření s ní spojený se odmítají.
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů ("zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá, aby Ústavní soud 1) uložil Krajskému soudu v Praze ("krajský soud"), aby přerušil řízení vedené pod sp. zn. 1 T 61/2021 do rozhodnutí Ústavního soudu o této stížnosti, 2) zrušil postup krajského soudu, jímž nevyhověl návrhu stěžovatele na přerušení řízení a předložení předběžné otázky Soudnímu dvoru EU, aniž by o tom rozhodl usnesením s řádným odůvodněním, 3) uložil krajskému soudu, aby rozhodl o návrhu stěžovatele na předložení předběžné otázky usnesením, 4) uložil krajskému soudu, aby ve věci nepokračoval do pravomocného rozhodnutí o návrhu na podání prejudiciální otázky podané stěžovatelem a jeho obhájcem.
V postupu krajského soudu stěžovatel spatřuje porušení svých ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 47 Charty základních práv Evropské unie. V této souvislosti žádá Ústavní soud o vydání předběžného opatření, jehož obsahem má být povinnost krajského soudu nepokračovat v zásahu a přerušení řízení do rozhodnutí Ústavního soudu o podané ústavní stížnosti.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že státní zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze podal na stěžovatele a další osoby obžalobu, kterou krajský soud projednává pod sp. zn. 1 T 61/2021. Stěžovatel dne 23. září 2024 podal soudu návrh na přerušení řízení a podání předběžné otázky Soudnímu dvoru Evropské unie ("Soudní dvůr") podle čl. 267 Smlouvy o fungování Evropské unie, a to v souvislosti s vázaností soudu rozhodnutím civilního soudu. Krajský soud ovšem dne 29. října 2024 ve věci nařídil další hlavní líčení. Podle tvrzení stěžovatele předsedkyně senátu o uvedeném návrhu nerozhodla usnesením, odmítla mu však vyhovět, na což stěžovatel reagoval tím, že dne 7. října 2024 podal stížnost proti rozhodnutí předsedkyně senátu krajského soudu. Dne 31. října 2024 bylo stěžovateli doručeno předvolání k hlavnímu líčení, na základě čehož má stěžovatel za prokázané, že "soud nemíní stížnost odeslat na rozhodnutí odvolacímu soudu".
3. Stěžovatel namítá, že o jeho návrhu na předložení předběžné otázky Soudnímu dvoru krajský soud nerozhodl usnesením, a tvrdí, že tato povinnost soudu vyplývá např. z nálezu sp. zn. II. ÚS 1009/08
. Rozhodnutí předsedkyně senátu krajského soudu nevyžadovat stanovisko Soudního dvora považuje za zcela nepodložené. V doplnění ústavní stížnosti vysvětluje, proč v postupu krajského soudu spatřuje jiný zásah orgánu veřejné moci než rozhodnutí, a žádá, aby Ústavní soud předběžné opatření doručil krajskému soudu před 3. prosincem 2024, kdy se má v hlavním líčení pokračovat závěrečnými řečmi obhajoby.
4. Předtím, než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda ústavní stížnost splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem o Ústavním soudu. V posuzované věci dospěl k závěru, že tyto podmínky splněny nejsou.
5. Podle § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci, bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem. Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, pokud stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3 téhož zákona); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4 téhož zákona).
6. Z citovaných ustanovení vyplývá, že ústavní stížnost představuje zvláštní procesní prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, který je vůči ostatním prostředkům ve vztahu subsidiarity. Ochrana ústavnosti není a ani z povahy věci nemůže být úkolem pouze Ústavního soudu, nýbrž je úkolem všech orgánů veřejné moci, a Ústavní soud může zasáhnout až v případě věcí pravomocně skončených, v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky, které vyplývají z příslušných právních norem upravujících dané řízení.
7. V posuzované věci nebylo dosud pravomocně rozhodnuto ve věci samé, resp. ani soud prvního stupně nevydal meritorní rozhodnutí. Je tedy zřejmé, že stěžovatel může svou argumentaci týkající se vázanosti soudu rozhodnutím civilního soudu, resp. nutnosti předložit předběžnou otázku Soudnímu dvoru uplatňovat v dalším průběhu řízení, mj. v rámci případně podávaných opravných prostředků (srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 2707/21 ze dne 27. dubna 2022; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz].
Ústavní soud ostatně v situacích, kdy obecné soudy nereagovaly řádně na návrh účastníka řízení na předložení předběžné otázky Soudnímu dvoru, v minulosti kasačně zasahoval až když účastník řízení neměl k dispozici žádné opravné prostředky proti rozhodnutí ve věci samé (srov. např. nálezy sp. zn. II. ÚS 1009/08 ze dne 8. ledna 2009 (N 6/52 SbNU 57), sp. zn. II. ÚS 4255/16 ze dne 26. září 2017 (N 181/86 SbNU 869) či sp. zn. IV. ÚS 2607/17 ze dne 4. září 2018 (N 149/90 SbNU 433); v ostatních případech takové ústavní stížnosti posoudil jako nepřípustné (srov. usnesení sp. zn. II.
ÚS 797/21 ze dne 13. dubna 2021, sp. zn. III. ÚS 1294/23 ze dne 19. ledna 2024 či sp. zn. I. ÚS 2902/24 ze dne 30. října 2024). Jako předčasnou vyhodnotil Ústavní soud i stížnost směřující proti usnesení obecného soudu, jímž došlo k přerušení řízení a předložení předběžné otázky Soudnímu dvoru (srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 2342/22 ze dne 31. října 2022).
8. Spíše na okraj Ústavní soud poznamenává, že o předčasnosti nyní posuzované ústavní stížnosti vypovídá i to, že stěžovatel ani nevyčkal na rozhodnutí o své stížnosti, kterou podal proti rozhodnutí předsedkyně senátu krajského soudu o nepředložení předběžné otázky Soudnímu dvoru (v ústavní stížnosti nezmiňuje, že by o této stížnosti Vrchní soud v Praze rozhodl, to nevyplývá ani z databáze infoSoud a stěžovatel proti žádnému takovému rozhodnutí ani nebrojí). Jeho tvrzení, že nařízení dalších hlavních líčení prokazuje, že krajský soud tuto jeho stížnost nehodlá předložit nadřízenému soudu, je spekulativní a nelogické. Navíc stěžovatel ani netvrdí, že by využil prostředku proti nečinnosti, jakým je návrh na určení lhůty podle §174a zákona o soudech a soudcích.
9. Ústavní soud tak uzavírá, že stěžovatel nevyčerpal řádným způsobem všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje. Ústavní stížnost je proto nutno považovat za nepřípustnou, a jako taková musela být podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu soudkyní zpravodajkou odmítnuta. Je-li sama ústavní stížnost nepřípustná, musí sdílet její osud i s ní spojený návrh na nařízení předběžného opatření.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně 11. listopadu 2024
Veronika Křesťanová v. r. soudkyně zpravodajka