Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Pavla Holländera o ústavní stížnosti stěžovatelů 1. Milana Straky a 2. Olgy Strakové, obou zastoupených JUDr. Alenou Štumpfovou, advokátkou se sídlem Markétská 1, Praha 6, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. května 2012 č. j. 22 Cdo 1964/2010-329, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 4. února 2010 č. j. 28 Co 543/2009-301 a rozsudku Okresního soudu v Mělníku ze dne 5. srpna 2009 č. j. 5 C 176/2007-185, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Mělníku, jako účastníků řízení, a společnosti SINCO MĚLNÍK společnost s ručením omezeným, se sídlem K Přívozu, Mělník, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížnost odůvodnili stěžovatelé následovně: ve společném jmění mají pozemek, na němž se nachází zemědělská stavba vedlejšího účastníka, kterou pořídil oborový podnik SEMPRA Kadaň v roce 1983, přičemž vedlejší účastník tvrdil, že tento podnik užíval půdu a jiný zemědělský majetek na základě zákona č. 123/1975 Sb. Stěžovatelé zpochybňují právo stavebníka stavět na předmětném pozemku, namítají, že toto právo nikdy nevzniklo, a pokud by vzniklo, nebylo evidováno v evidenci nemovitostí (také připomínají, že odvolací soud uvedl, že nebyl předložen přímý důkaz prokazující právo podniku SEMPRA Kadaň k pozemku stěžovatelů, na základě kterého by byl oprávněn k výstavbě na něm).
Stavbu považují za neoprávněnou a měla by být vypořádána podle § 135c obč. zákoníku. Přitom soud I. stupně i odvolací soud měly za prokázané, že stavba skleníku nebyla stavbou neoprávněnou, přestože v průběhu celého řízení žalovaná strana nepředložila žádné stavební povolení, ani kolaudační rozhodnutí, dokonce sama uznala, že žádné takové rozhodnutí vydáno nikdy nebylo. Z uvedených důvodů stěžovatelé navrhli, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil. Relevantní znění příslušných ustanovení Listiny a Dodatkového protokolu, jejichž porušení stěžovatelé namítají, je následující: Čl.
11 odst. 1 Listiny:
Každý má právo vlastnit majetek. Vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu. Dědění se zaručuje. Čl. 11 odst. 4 Listiny:
Vyvlastnění nebo nucené omezení vlastnického práva je možné ve veřejném zájmu, a to na základě zákona a za náhradu. Čl. 36 odst. 1 Listiny:
Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Čl. 37 odst. 3 Listiny:
Všichni účastníci jsou si v řízení rovni.
Čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu:
Každá fyzická nebo právnická osoba má právo pokojně užívat svůj majetek. Nikdo nemůže být zbaven svého majetku s výjimkou veřejného zájmu a za podmínek, které stanoví zákon a obecné zásady mezinárodního práva.
Ústavní soud se ústavní stížností zabýval v rozsahu stěžovateli namítaného porušení jejich základních práv a konstatuje, že k žádnému zásahu do nich napadenými rozhodnutími Nejvyššího soudu, krajského soudu a okresního soudu, ani postupem těchto soudů v řízení před jejich vydáním nedošlo. Podle konstantní judikatury Ústavního soudu dojde k porušení práva na soudní ochranu, příp. práva na spravedlivý proces, teprve tehdy, jestliže by stěžovateli bylo upřeno právo domáhat se svého nároku u nezávislého a nestranného soudu, či by bylo stěžovateli v pozici žalovaného odepřeno právo bránit se proti uplatněnému nároku (popř. by tento soud bezdůvodně odmítl jednat a rozhodnout o podaném návrhu, případně by zůstal v řízení delší dobu nečinný), event. by mu bylo upřeno právo obrátit se na soud, aby přezkoumal zákonnost rozhodnutí orgánu veřejné správy.
Taková situace v posuzované věci evidentně nenastala; postupem obecných soudů nebylo vyloučeno ani omezeno žádné takové právo stěžovatelů. Je však zřejmé, že pro úspěch jejich žaloby na odstranění cizí stavby z jejich pozemku (a tím i ochrany jejich vlastnictví) musí existovat procesněprávní i hmotněprávní podmínky. V dané věci je zcela zřejmé, že stěžovatelé nesouhlasí se závěry obecných soudů o posouzení existence, příp. neexistence práva stavebníka stavět na jejich pozemku, resp. na pozemku, který byl v době výstavby ve vlastnictví jejich právního předchůdce.
Z obsahu ústavní stížnosti plyne, že stěžovatelé od Ústavního soudu očekávají přehodnocení závěrů, k nimž dospěly obecné soudy právě v této záležitosti. Tím však staví Ústavní soud do role další soudní instance, která mu nepřísluší. Ústavní soud dále dodává, že důvody, pro které soudy rozhodly o zamítnutí žaloby na odstranění stavby, jsou v odůvodnění napadených rozhodnutí v naprosto dostatečném rozsahu přehledně a srozumitelně vysvětleny, proto Ústavní soud na tato rozhodnutí v plné míře odkazuje.
Z tohoto hlediska považuje Ústavní soud za nekorektní tvrzení stěžovatelů o tom, že nebyl předložen přímý důkaz prokazující právo podniku SEMPRA Kadaň, na základě kterého by byl oprávněn k výstavbě na cizím pozemku. Krajský soud v odůvodnění rozsudku uvedl, že se sice nedochovaly doklady nepochybně prokazující, zda právo užívání vzniklo přímo ze zákona či na základě rozhodnutí okresního národního výboru, jde však o původního nositele tohoto práva, tj. JZD Kokořín, že však zpráva katastrálního úřadu nasvědčuje závěru, že toto právo vzniklo přímo ze zákona a že toto právo bylo na stavebníka převedeno písemnou smlouvou schválenou příslušným městským národním výborem, Okresním národním výborem v Mělníku a Okresní zemědělskou správou v Mělníku.
Z uvedených důvodů nemohlo ani dojít k porušení základního práva stěžovatelů garantovaného v čl. 11 odst. 1 a 4 Listiny, neboť jejich vlastnické právo k pozemku je sice omezeno, jde však o kolizi s jiným rovnocenným vlastnickým právem (viz odůvodnění rozsudku okresního soudu) a z konstantní judikatury plynou i návody na řešení důsledků tohoto střetu.
Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, pak tento soud připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, rozeznává v § 43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení meritorního.
Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základní práv a svobod stěžovatelů, byla jejich ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 12. února 2013
Ivana Janů, v.r. předsedkyně senátu