Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaromíra Jirsy, soudců JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) a JUDr. Pavla Šámala o ústavní stížnosti M. N., zastoupeného JUDr. Lubomírem Müllerem, advokátem se sídlem Praha 5, Symfonická 9, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2022 sp. zn. 5 Tz 85/2022, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Trestním příkazem Okresního soudu v Olomouci ze dne 19. 1. 1994 sp. zn. 31 T 56/94 byl stěžovatel uznán vinným trestným činem nenastoupení služby v ozbrojených silách podle § 269 odst. 1 zák. č. 140/1961 Sb., trestního zákona, v tehdejším znění (dále jen "trestní zákon"), za což byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou roků. Tento trestní příkaz nabyl právní moci dne 29. 1. 1994, když proti němu nebyl podán odpor.
Stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označené usnesení Nejvyššího soudu, jímž byla zamítnuta stížnost pro porušení zákona, kterou v jeho prospěch v uvedené trestní věci podal ministr spravedlnosti. Podle stěžovatele došlo vydáním napadeného rozhodnutí k zásahu do jeho práv podle čl. 3 odst. 3, čl. 4 odst. 4, čl. 15 odst. 1 a 3, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 a čl. 9 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Stěžovatel namítá, že stížnost pro porušení zákona byla přidělena senátu č. 5 v rozporu s rozvrhem práce Nejvyššího soudu. Předseda tohoto senátu pak měl být podle jeho názoru z projednávání a rozhodování věci vyloučen, neboť byl za minulého režimu dlouholetým členem KSČ a vojenským soudcem, který měl povinnost posílat odpírače vojenské služby do vězení, tudíž je v těchto věcech podjatý. Připomíná, že tento soudce zamítl ve věci stěžovatele jinou stížnost pro porušení zákona (usnesením Nejvyššího soudu ze dne 21.
2. 1996 sp. zn. 2 Tzn 14/95), v čemž byl podle něj zjevný "odpor proti autoritě nových ústavních soudů". Stěžovatel dále poukazuje na to, že nalézací soud nijak neřešil rozpor mezi skutečným a údajným poučením o možnosti prohlášení o odmítnutí nástupu vojenské služby a že se touto okolností nezabýval ani Nejvyšší soud v napadeném usnesení. Spatřuje v tom porušení práva na spravedlivý proces a na soudní ochranu. Připomíná, že v předmětné době byla lhůta k prohlášení o odepření vojenské služby podle § 2 odst. 1 písm. a) zák. č. 18/1992 Sb., o civilní službě, v tehdejším znění (dále jen "zákon o civilní službě") koncipována jako absolutně nevratná, což bylo napraveno nálezem Ústavního soudu sp. zn. Pl.
ÚS 18/98 , kdy došlo ke zrušení ustanovení § 2 odst. 2 zákona o civilní službě. Odkazuje na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva a Ústavního soudu vztahující se k právu na odepření vojenské služby z důvodu svědomí či náboženského vyznání. Na základě této judikatury rozporuje závěr Nejvyššího soudu o kriminální povaze jeho jednání jen z toho důvodu, že nevyužil možnosti civilní služby podle tehdejšího neústavního znění zákona o civilní službě. Zdůrazňuje, že jeho jednáním nevznikla žádná škoda a nebezpečnost činu pro společnost byla nulová.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele a obsah napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl. Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona č.
182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. Ústavní soud nejprve připomíná, že zásadně nemá oprávnění zasahovat do rozhodovací činnosti trestních soudů, neboť nepředstavuje vrchol jejich soustavy, ale zvláštní soudní orgán ochrany ústavnosti (srov. čl.
81, 83, 90 Ústavy). Nepřísluší mu tedy přehodnocovat skutkové a právní závěry trestních soudů, a neposuzuje proto v zásadě ani jejich stanoviska a výklady ke konkrétním ustanovením zákonů, nejedná-li se o otázky ústavněprávního významu. Do rozhodovací činnosti trestních soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout jen tehdy, pokud by postup těchto orgánů byl excesivní do té míry, že by překročil meze ústavnosti (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 224/98 ); o takovou situaci však v posuzovaném případě nejde.
Ústavní soud dále připomíná, že v řízení o ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutí Nejvyššího soudu o stížnosti pro porušení zákona není oprávněn přezkoumávat celé trestní řízení, v němž bylo rozhodováno o vině stěžovatele, ale pouze vlastní řízení o stížnosti pro porušení zákona (srov. nález sp. zn. IV. ÚS 202/05 a usnesení sp. zn. III. ÚS 2624/10 ). Ústavní soud musí odmítnout námitku stěžovatele, že podaná stížnost pro porušení zákona byla senátu č. 5 přidělena v rozporu s rozvrhem práce Nejvyššího soudu.
Stěžovatel v ústavní stížnosti cituje pouze tu část rozvrhu práce Nejvyššího soudu pro rok 2022 (ve verzi platné v květnu 2022, kdy předmětná stížnost pro porušení zákona napadla na Nejvyšší soud), která se týká specificky vymezení okruhu věci přidělovaných senátu č.
5. Z této části rozvrhu práce skutečně nevyplývá, že by stížnost pro porušení zákon podaná ve stěžovatelově věci měla být přidělena senátu č.
5. Stěžovatel ovšem přehlíží II. část uvedeného rozvrhu práce, v níž jsou formulovány obecné zásady pro přidělování věcí. Zde je pod bodem c) označeném "Další pravidla přidělování věcí" výslovně uvedeno mj. to, že "Témuž soudci se přidělí věc, kterou měl původně přidělenu, v následujících případech, jde-li o věc... která byla opětovně předložena Nejvyššímu soudu poté, co v ní byl podán jiný mimořádný opravný prostředek, než o kterém už Nejvyšší soud rozhodoval..." Právě taková situace nastala i v případě předmětné stížnosti pro porušení zákona.
Sám stěžovatel totiž uvádí, že předseda senátu č. 5 JUDr. František Púry jako vyřizující soudce v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 1996 sp. zn. 2 Tzn 14/95 zamítl v jeho věci jinou stížnost pro porušení zákona. Stížnost pro porušení zákona, kterou nyní podal ministr spravedlnosti, tedy byla senátu č. 5 přidělena v souladu s uvedeným pravidlem obsaženým v rozvrhu práce Nejvyššího soudu, takže došlo k jejímu přidělení zákonnému soudci podle předem určených pravidel. Jako neopodstatněnou vyhodnotil Ústavní soud též námitku stěžovatele směřující vůči údajné podjatosti předsedy senátu JUDr.
Františka Púryho.
V této souvislosti je třeba připomenout, že Nejvyšší soud již v minulosti v usnesení sp. zn. 5 Tz 163/2001-1 rozhodoval o návrhu na vyloučení soudce JUDr. Púryho z úkonů trestního řízení o stížnosti pro porušení zákona, a to na základě stejných důvodů, tedy kvůli podílu tohoto soudce na rozhodování případů tzv. odpíračů vojenské služby. V citovaném usnesení byla námitka podjatosti zamítnuta, a to z důvodů, které následně nerozporoval ani Ústavní soud, který nálezem sp. zn. II. ÚS 674/01 odmítl jako zjevně neopodstatněnou ústavní stížnost v části týkající se rozhodování Nejvyššího soudu o podjatosti soudce JUDr.
Púryho. Ani v nyní posuzované věci Ústavní soud neshledává důvod k tomu, aby svůj dřívější postoj přehodnotil a přisvědčil tvrzení stěžovatele o podjatosti soudce JUDr. Púryho. Jak Ústavní soud již v minulosti judikoval, na straně jedné má být vyloučení soudce z projednávání a rozhodování věci založeno nikoliv na skutečně prokázané podjatosti, ale již tehdy, jestliže lze mít pochybnost o jeho nepodjatosti (srov. sp. zn. I. ÚS 167/94 ), na straně druhé však subjektivní hledisko účastníků řízení o podjatosti sice může být podnětem k jejímu zkoumání, nicméně rozhodování o této otázce se musí dít výlučně na základě hlediska objektivního (blíže viz např. nálezy I.
ÚS 167/94 či II. ÚS 741/21 ). Podíl soudce na rozhodování věcí určitého druhu nemůže (sám o sobě) vyvolávat objektivní pochybnosti o jeho nestrannosti. Tentýž závěr pak platí i o rozdílném názoru na právní otázku dosahu zásady ne bis in idem, který v minulosti po určitou dobu zastávaly Nejvyšší soud a Ústavní soud. Nyní posuzované věci se totiž tato právní otázka nijak netýká, tudíž je třeba poukaz stěžovatele na tento historický právní spor hodnotit jako irelevantní. Z napadeného usnesení Nejvyššího soudu vyplývá, že ministr spravedlnosti v podané stížnosti pro porušení zákona namítal pouze porušení ustanovení § 3 odst. 1 trestního zákona, neboť dané jednání stěžovatele podle něj nebylo možno hodnotit jako společensky nebezpečné, když vycházelo z práva na svobodu náboženského svědomí a přesvědčení.
Jestliže tedy stěžovatel poukazuje na údajný rozpor mezi skutečným a údajným poučením o možnosti prohlášení o odmítnutí nástupu vojenské služby a Nejvyššímu soudu vytýká, že se touto okolností ve svém usnesení nezabýval, Ústavnímu soudu nezbylo, než tuto námitku odmítnout. Podle ustanovení § 267 odst. 3 trestního řádu totiž Nejvyšší soud přezkoumá zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených. V řízení o stížnosti pro porušení zákona tak platí princip vázanosti Nejvyššího soudu podanou stížností pro porušení zákona a jejími důvody.
Nejvyšší soud tedy nijak nepochybil, když se ve svém usnesení nezabýval jinými potenciálními vadami trestního příkazu soudu prvního stupně než těmi, na které ve své stížnosti pro porušení zákona upozorňoval ministr spravedlnosti. Spíše pro úplnost lze dodat, že nalézací soud se uvedenou námitkou stěžovatele ve svém rozhodnutí ani zabývat nemohl, neboť ve věci rozhodoval trestním příkazem, který neobsahuje odůvodnění.
Tím, že stěžovatel tento příkaz nenapadl odporem, se sám připravil o možnost uplatňovat tuto námitku v průběhu hlavního líčení. Jako irelevantní vyhodnotil Ústavní soud také poukaz stěžovatele na nález ze dne 2. 6. 1999 sp. zn. Pl. ÚS 18/98 , kterým došlo ke zrušení ustanovení § 2 odst. 2 zákona o civilní službě. Z uvedeného nálezu totiž nevyplývá, že by s ním měly být spojovány zpětné účinky, tedy že by zrušení uvedeného ustanovení mělo mít vliv na již pravomocná rozhodnutí o odpovědnosti za trestný čin nenastoupení služby v ozbrojených silách podle § 269 odst. 1 trestního zákona.
Ba právě naopak, Ústavní soud citovaným nálezem zrušil ustanovení § 2 odst. 2 zákona o civilní službě až ke dni 31. 12. 1999. Uvedený nález tedy nemohl mít žádný význam pro posouzení trestní odpovědnosti stěžovatele. Ústavní soud konečně musí odmítnout i tvrzení stěžovatele, že čin, za který byl v roce 1994 odsouzen, nevykazoval žádnou nebezpečnost pro společnost. V tomto ohledu lze odkázat na argumentaci uvedenou na č. l. 4-5 napadeného usnesení Nejvyššího soudu, kterou Ústavní soud považuje za přiléhavou.
Nejvyšší soud připomněl, že již zmiňovaný nález sp. zn. Pl. ÚS 18/98 sice zrušil ustanovení § 2 odst. 2 zákona o civilní službě, avšak nijak nezpochybnil ústavnost ostatních částí tohoto zákona. S odkazem na odbornou literaturu pak vysvětlil, že z ustanovení čl. 15 odst. 3 Listiny nebylo možno dovodit právo na odmítnutí civilní služby jako náhrady za povinnou vojenskou službu. Přitom stěžovatel byl odsouzen za trestný čin nenastoupení služby v ozbrojených silách podle § 269 odst. 1 trestního zákona proto, že nevyužil možnosti vyplývající ze zákona o civilní službě, tedy nastoupit k výkonu civilní služby jako náhradní povinnosti za povinnost vykonat základní vojenskou službu, a to přesto, že byl s touto možností seznámen.
Ústavní soud nemůže rozporovat ani důvody, na jejichž základě Nejvyšší soud vyvrátil tvrzení stěžovatele (jakož i ministra spravedlnosti) o absenci společenské nebezpečnosti činu, za který byl stěžovatel odsouzen. Nejvyšší soud totiž vycházel z toho, že ministr spravedlnosti neuvedl v podané stížnosti pro porušení zákona žádné výjimečné okolnosti, které by svědčily o tom, že tehdejší jednání stěžovatele neodpovídalo ani dolní hranici typové nebezpečnosti trestného činu nenastoupení služby v ozbrojených silách podle § 269 odst. 1 trestního zákona.
Nutno dodat, že ani stěžovatel v ústavní stížnosti žádné takové výjimečné okolnosti neuvádí. Ochrana jeho svobody náboženského vyznání, kterou argumentuje, byla dostatečně zajištěna možností zvolit civilní službu namísto základní vojenské služby, což ovšem stěžovatel nevyužil. Nelze akceptovat jeho tvrzení, že daným jednáním nevznikla žádná škoda. Stejně jako u řady jiných trestných činů i u nenastoupení služby v ozbrojených silách dochází k zásahu do veřejného zájmu (v tomto případě v podobě zájmu na řádném výkonu služby v ozbrojených silách).
Není přitom od věci poznamenat, že kdyby jednání spočívající v nenastoupení výkonu vojenské základní služby při současném nevyužití možnosti zvolit výkon civilní služby byla zpětně přiznána nulová společenská nebezpečnost, bylo by to jen stěží akceptovatelné pro ostatní muže, kteří ve stejné době řádně splnili svou zákonnou a ústavně souladnou povinnost a nastoupili výkon vojenské základní služby či civilní služby, mj. v důsledku možnosti trestního postihu za nesplnění této povinnosti. Ústavní soud na závěr dodává, že pokud byl stěžovatel přesvědčen o absenci společenské nebezpečnosti svého jednání, popř. o nenaplnění některého z formálních znaků trestného činu nenastoupení služby v ozbrojených silách podle § 269 odst. 1 trestního zákona, měl tyto námitky uplatnit primárně v průběhu trestního řízení, v němž byl odsouzen.
Je třeba znovu připomenout, že k tomuto odsouzení došlo formou trestního příkazu, proti němuž stěžovatel nepodal odpor, tedy v podstatě své odsouzení bez námitek přijal. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 22. listopadu 2022
JUDr. Jaromír Jirsa, v. r. předseda senátu